Lehmannův příběh nedávno zpopularizoval týdeník 5plus2. Šlo o jednoho ze synů Moritze a Augusty Johanny Lehmannových, který se podle A. C. Greenea z Historické asociace státu Texas narodil 4. června 1859 poblíž Loyal Valley v jihovýchodním cípu okresu Mason. Jeho rodiče přišli do Spojených států z Liberce a s největší pravděpodobností to byli tamější Židé. Texaská asociace označuje jejich národnost jako německou, podle týdeníku 5plus2 však hovořili německy i česky.

Život na horké půdě

Ačkoli české tituly spekulují, že malý Herman či Heřman se mohl narodit ještě na severu Čech, podle amerických zdrojů je to naprosto vyloučeno. Prakticky všechny totiž uvádějí, že Lehmannovi se spolu vzali až v Texasu, a to v roce 1849, přičemž malý Herman se narodil až 10 let po svatbě. I tak se stal nejstarším ze čtyř dětí, které Lehmannovi měli; po Hermanovi následovali ještě bratr Willie a dvě sestry.

Rodina se usadila v takzvané Fisher-Millerově kolonii v jihovýchodní části okresu Mason poblíž města Fredericksburg, kde Moritz Lehmann získal certifikát na pozemky. Šlo o území, jež bylo kromě bílých přistěhovalců obývané také příslušníky původních amerických národů, konkrétně Komančů a Apačů.

Indiánka Pocahontas se stala miláčkem anglické smetánky: 

„S Komanči žili obyvatelé Fredericksburgu v relativním míru, sjednaném na základě smlouvy, jež byla uzavřena 9. května 1847. Apačů se ale trvale obávali, protože tento kmen byl známý tím, že napadá osady, zabíjí nebo krade dobytek a unáší zajatce,“ uvádí texaský pozemkový úřad v článku Devět let zajetí – příběh Hermana Lehmanna.

Otec rodiny Moritz Lehmann zemřel v roce 1864, když bylo chlapci asi pět let. Jeho matka se o dva roky později znovu provdala za Philippa Buchmeyera. Děti zůstávaly s rodiči, až do únosu Apači nenastoupilo žádné z nich do školy.

Příběh Hermana Lehmanna: 

| Video: Youtube

V rukách Apačů

K tomuto únosu došlo 16. května 1870. „Herman ten den pracoval se svým bratrem i oběma sestrami na poli poblíž rodinného domu. Děti napadla skupina osmi nebo deseti Apačů, která oba chlapce unesla, zatímco sestrám se podařilo utéct a později doma vypověděly, co se stalo. Zajatí kluci museli absolvovat pětidenní pochod, během nějž byli biti a museli jíst syrové maso,“ uvádějí stránky texaského pozemkového úřadu.

Po stopách Apačů vyrazila jízdní hlídka tzv. Buffalo Soldiers, což byli převážně afroameričtí vojáci sloužící na americké hranici. Po pěti dnech hlídka dostihla indiány poblíž San Angela a došlo k potyčce, v jejímž průběhu se Williemu podařilo uprchnout. Herman však zůstal s vězniteli.

close Apači na koních info Zdroj: Wikimedia Commons, Edward S. Curtis, Seattleská veřejná knihovna, volné dílo zoom_in Apači na koních

Willie se po dalších devíti dnech dostal zpátky domů, zatímco Hermana vlekli Apači dál, jak se snažili vyhýbat dalším vojenským nájezdům. Aby zamezili také jeho útěku, ukázali mu prý zakrvácené bělošské oblečení a namluvili mu, že celá jeho rodina byla vyvražděna, takže se stejně nemá kam vrátit. Chlapec tomu uvěřil a začal se těžce a bolestně sžívat s indiánským kmenem. Průvodcem na této cestě se mu stal apačský válečník, který ho unesl, známý jako Carnoviste. Byla to ale opravdu drsná cesta.

Konec geniálního indiánského myslitele halí tajemství: 

„Carnoviste chlapce bil a mučil, vtloukal do něj strach a podřízenost a lámal jeho ducha,“ píše pozemkový úřad. Herman nakonec strávil s Apači šest let, kočoval s nimi od středního Texasu až po východní Nové Mexiko a naučil se všem dovednostem apačského válečníka, zejména lovu bizonů z koňského hřbetu. Během této doby zapomněl rodnou němčinu a dokonce i své vlastní jméno. Místo toho získal indiánské, které znělo En Da.

Apačským válečníkem

Jenže dovednosti, které si mladý muž osvojoval, nebyly jen loveckého rázu. Apači nadále podnikali výpravy proti bílým osadníkům a Lehmann, sám původně běloch, byl veden k tomu, aby při každém takovém nájezdu co nejvíce bledých tváří zabil a odvedl jim všechny koně. Ve svých 16 letech, 24. srpna 1875, se musel dokonce zúčastnit bitvy s oddílem Texas Rangers, tedy ozbrojenou texaskou policií založenou v roce 1823 za účelem ochrany osadníků právě proti indiánským útokům. Bojoval tak proti těm, kteří hájili zájmy jeho vlastní původní rodiny.

O půl roku později, na jaře 1876, se jeho život znovu obrátil naruby, když jeho tvrdý vychovatel, ale současně také adoptivní otec Carnoviste padl v boji s jiným kmenem Apačů. Herman alias En Da, jemuž v té době Carnoviste i přes své nevybíravé zacházení dávno přirostl k srdci, pomstil jeho smrt tím, že konkurenčním Apačům zabil jejich „medicinmana“, tedy šamana či kouzelníka kmene.

Důsledkem masakru ve Whitmanově misii byla kajuská válka:

Dá se říci, že tím okamžikem skutečně dospěl, protože nyní se mohl spoléhat jen sám na sebe. Jeho ochránce byl mrtev a od Apačů mu hrozila za smrt kouzelníka pomsta. Utekl od kmene a rok se protloukal sám po pláních západního Texasu, přičemž využíval všechny znalosti a praktické dovednosti, které se u Apačů naučil.

Koncem roku 1876 narazil na skupinu Komančů a jednou v noci vstoupil do jejich tábora. Kmen ho zprvu odmítnul a hrozil mu zabitím, ale Herman se zachránil vyprávěním svého příběhu. Informaci o zabití apačského medicinmana mu totiž potvrdil jiný válečník, a mladík tak byl přijat do nového kmene.

Komančským válečníkem

S Komanči se Herman zúčastnil několika potyček s bílými lovci bizonů, jednoho přepadu jejich tábora v kaňonu Žlutý dům poblíž dnešního Lubbocku, pár nájezdů proti Tonkawům i několika bojů s americkou kavalérií. Jeho skupina patřila k vůbec posledním prérijním indiánům, kteří se vzdali v pevnosti Fort Sill, aby se nechali přesídlit do rezervace.

„To byl konec indiánského způsobu života. Skončily naše svobodné, toulavé časy, které jsme tolik milovali,“ zhodnotil později tento krok Lehmann, jenž se už s indiánským životem naplno spojil (jeho vzpomínka zůstala zachycena v práci Glena E. Liche Němečtí Texasané).

Colorado se stalo dějištěm války mezi armádou a sdruženými kmeny Indiánů:

V té době Lehmanna adoptoval jako svého syna komančský náčelník Quanah Parker, s jehož rodinou pak mladík strávil v rezervaci léta 1877 a 1878.

Jeho zvláštní neindiánský vzhled však přece jen neunikl strážcům rezervace. Augusta Lehmannová, chlapcova pravá matka, totiž po svém synovi ani po osmi letech odloučení nepřestávala pátrat a pravidelně se u rezervačních správ dotazovala, zda se tam neobjevil nějaký „modrooký indián“. A právě tento mladík, jenž si od Komančů vysloužil další jméno Montechina, modré oči měl.

Velící důstojník ve Fort Sill tak nakonec nařídil, aby byl Montechina poslán s eskortou ke své pravděpodobné původní rodině v Texasu. V květnu 1878, osm let po svém únosu, se Herman Lehmann konečně vrátil domů.

Znovu mezi bílými

Jako první ho poznala jeho sestra, která si pamatovala jeho jizvu na paži, kterou měl ještě z raného dětství. Rozpomenul se i na své původní jméno. Jinak ho ale čekalo další složité přeučování na jiný způsob života: odmítal spát v posteli, odmítal se vzdát indiánského malování na pokožku, místo bělošských kalhot chtěl dál nosit legíny a rodina měla také dost práce s tím, jak mu vysvětlit, že nemůže sousedovy krávy lovit lukem a šípy. Znovu si ale osvojil němčinu a naučil se i anglicky.

Jak probíhala nejslavnější bitva v historii indiánských válek? 

Současně se stal místní celebritou. Jeho indiánské schopnosti ve spojení s anglickým jazykem přitahovaly pozornost a velmi rychle se stal populární.

„S pomocí Jonathana Jonese sepsal v roce 1899 monografii s názvem Zhuštěná historie indiánských kmenů Apačů a Komančů k zábavě a obecným znalostem, ale její výsledná podoba se mu nelíbila. Rychle proto následovala druhá autobiografie Devět let mezi indiány, u níž požadoval, aby byl jeho příběh sepsán přesně tak, jak jej vyprávěl. Ta od té doby bývá označována za jeden z nejlépe sepsaných příběhů o zajetí mezi indiány,“ uvádějí stránky Find a Grave.

close Hrob Hermana Lehmanna info Zdroj: Wikimedia Commons, Find a grave, volné dílo zoom_in Hrob Hermana Lehmanna

Na své adoptivní indiánské druhy však nedokázal zapomenout. V roce 1900 odešel z Texasu zpět na indiánské území, aby jim byl nablízku. Když pak v roce 1901 začaly být Komančům přidělovány pozemky, dostal jako příslušník komančského kmene přidělen vlastní výměr 160 akrů půdy. Mezi indiány prožil celý zbytek života. Zemřel v roce 1932 ve věku 72 let a byl pohřben vedle své původní rodiny, do níž se vrátil, aby z ní znovu odešel.