V březnu roku 1976 proběhl v Argentině státní převrat pod taktovkou tehdejšího vrchního velitele pozemních sil Jorgeho Rafaela Videly, jenž svrhl dosavadní prezidentku Isabelu Perónovou, vdovu po diktátorovi Juanu Perónovi, a o dva dny byl oficiálně jmenován novým prezidentem.

Videla, podobně jako Augusto Pinochet v Chile, nenáviděl zejména marxistické levicové aktivisty, jejichž hnutí v té době v latinské Americe sílilo, a při jejich eliminaci neváhal sáhnout ani k tomu nejkrutějšímu násilí.

Přečtěte si, jak hrozivě probíhal Pinochetův puč:

Vojenský převrat v Chile vypukl 11. září 1973. Na snímku bombardování prezidentského paláce La Moneda
Chilské 11. září: Pinochetův puč byl krvavý, za nitky tajně tahaly USA

Během sedmi let vlády jeho vojenské junty tak bylo v Argentině povražděno podle organizací pro lidská práva až 30 tisíc levicových aktivistů a disidentů vůči režimu, v naprosté většině civilistů. Tito lidé byli mučeni, vyhazováni zaživa z letadel nad mořem nebo třeba zaléváni do betonu. Nesmírná brutalita Videlova režimu mu vynesla přízvisko Hitler z pampy.

Násilí se nevyhnulo ani ženám a mladým rodinám – a jedním z jeho projevů byly únosy novorozených dětí nebo těhotných žen, které jejich věznitelé nechali porodit, aby je potom zavraždili a jejich děti dali na vychování do rodin svých příznivců.

Jorge Rafael Vidala a Argentina na dobových záběrech:

Zdroj: Youtube

Já to hledání nevzdám

Právě před 45 lety, v úterý 28. listopadu 1978, zaútočil oddíl argentinské vojenské policie i na dům Roaových u Buenos Aires a unesl z něj dva mladé rodiče a jejich osmiměsíční dcerku.

„Vzali mi je všechny: mého syna, jeho ženu, i jejich holčičku,“ popsala o mnoho let později, až letos v srpnu, tuto situaci babička děvčete Buscarita Roaová pracovníkům Organizace spojených národů.

Buscarita, nyní 85letá, pak strávila desítky let tím, že se snažila ztracené příslušníky své rodiny najít. Neúnavně navštěvovala policejní stanice, procházela vojenské tábory, prohledávala kostely a ptala se u soudů i ve věznicích. „Bylo to hrozné hledání, ale nemohla jsem ten boj vzdát. Pořád jsem pokračovala.“

Jorge Rafael Videla skládá po vojenském převratu přísahu jako nový prezident Argentiny. Brzy krvavě proslul jako Hitler PampyJorge Rafael Videla skládá po vojenském převratu přísahu jako nový prezident Argentiny. Brzy krvavě proslul jako Hitler z pampyZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Pravdu o osudu své rodiny se dozvěděla až poté, co se seznámila s organizací Abuelas de Playa de Mayo (Babičky z Plaza de Mayo), což byla skupina žen zabývajících se hledáním svých příbuzných, unesených a zmizelých během řádění junty.

Její syn i snacha byli po zatčení surově mučeni a zemřeli ve vazbě. Vnučku Claudii nezákonně adoptoval bezdětný plukovník se svou ženou. Holčička se tak stala jedním z asi 500 dětí, které junta předala pod novou identitou vojenským rodinám nebo příznivcům svého režimu.

Čí je ten chlapec?

Jiným podobným případem byl chlapec, na nějž jednoho podzimního odpoledne roku 1983, tedy právě před 40 lety, narazil dětský lékař Jorge Meijide.

Toho tehdy zavolali do bytu v malém městečku Acassuso na předměstí Buenos Aires k asi šestiletému pacientovi, ležícímu s mírnou chřipkou. Ta sama o sobě nepředstavovala žádný velký problém, ale Meijide brzy vycítil, že v domácnosti není v pořádku něco jiného.

Deník přináší exkluzivní vzpomínku na Pinochetův úder v Chile:

Elma Cerqueira
Zažili Pinochetův úder v Chile. Mámu zachránili vojáci OSN, vzpomíná Brazilka

„Žena, která tvrdila, že je chlapcovou matkou, se na to zdála už příliš stará. A na stěnách visely fotografie muže ve vojenské uniformě, což měl být zřejmě chlapcův otec,“ popsal tyto podezřelé okolnosti letos v lednu britský deník The Guardian.

Zmíněné indicie zřetelně naznačovaly, že nová rodina přišla k dítěti podobnou cestou jako noví rodiče Claudie. Napovídal tomu i chlapcův věk, který se podle všeho narodil v roce 1977 – tedy právě v době, kdy k těmto únosům začalo docházet.

Rozdrtit opozici

Podle organizací pro lidská práva vytvořil Videlův režim na krádeže a prodej ukradených dětí svých obětí systematický plán. V Jižní Americe to nebylo neobvyklé – podobně systematický teror existoval i v Brazílii, v Paraguayi, v Uruguayi nebo v již zmíněném Chile, kde jej používaly tamější vojenské diktatury k potírání opozice.

„Diktatury v tomto regionu používaly mučení a mizení lidí jako preferované metody, jak způsobit bolest nejen svým odpůrcům, ale i jejich rodinám a známým,“ uvedl nedávno regionální zástupce OSN pro lidská práva pro Jižní Ameriku Jan Jarab během vzpomínkové akce v Chile připomínající konec tamějších vojenských režimů.

Guevara a jeho tajemný život:

Che Guevara si čte noviny v Punta del Este v Uruguayi, snímek pochází pravděpodobně z doby krátce před jeho smrtí
Před 70 lety vyjel Guevara na cestu po Jižní Americe. Zážitky ho navždy změnily

Jak ale upozorňuje The Guardian (a jak také ukazuje ruský útok na Ukrajinu a napadení Izraele Hamásem), tyto zločiny se na konkrétní region nijak neomezují. Je to častá strategie šíření teroru a jako takovou ji využívají zločinné režimy po celém světě.

„Krádeže dětí, stejně jako znásilnění, měly vždy za cíl ponížit nepřítele a podmanit si ho,“ uvedl bývalý španělský soudce a lidskoprávní aktivista Baltasar Garzón.

Ernestina Herrera de Nobleová, Jorge Rafael Videla a Julio Humberto Grondona na finále mistrovství světa ve fotbale 1978Ernestina Herrera de Nobleová, Jorge Rafael Videla a Julio Humberto Grondona na finále mistrovství světa ve fotbale 1978Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Vytrvalost a víra babiček

Když v roce 1983 Videlův režim konečně padl a diktátor sám skončil před soudem, začaly se únosy konečně objasňovat. Klíčovou roli přitom sehrály již zmíněné babičky dětí, jež, podobně jako Buscarita Roaová, nikdy neustaly v hledání. K velkému průlomu v této věci ale došlo až v roce 2021, a to díky forenzní genetice a pokrokům v analýze DNA.

„Před dvěma lety rozeslala argentinská vláda na své konzuláty po celém světě stovky testovacích souprav DNA ve snaze zjistit jména neidentifikovaných obětí a najít děti zmizelých lidí. Mnohé z nich dodnes žijí, aniž by znaly svou pravou identitu a věděly o tom, co se s nimi v jejich raném dětství stalo,“ uvedla letos 30. srpna Rada OSN pro lidská práva.

Referenční fotografie CIA sovětské balistické rakety středního doletu na Rudém náměstí v Moskvě
Den, kdy světu zahrozila jaderná válka. Karibská krize mohla skončit katastrofou

Babičky z Plaza de Mayo proto zorganizovaly ve spolupráci s neziskovým argentinským týmem forenzní antropologie v Argentině celostátní kampaň na uchovávání krve rodinných členů v Národní genetické datové bance, která dokáže spojit osobu s jejími biologickými prarodiči s přesností 99,99 procenta.

Díky tomu se zatím podařilo najít 133 z oněch více než 500 pohřešovaných vnoučat. Včetně Claudie, vnučky Buscarity Roaové, jež se stala viceprezidentkou Babiček z Plaza de Mayo.

Proces v kauze ukradených miminek v Argetině:

Zdroj: Youtube

Bolestné shledání

Svou vnučku našla Buscarita po 20 letech v bohaté čtvrti Buenos Aires, kde mladá žena žila pod jménem Mercedes a netušila nic o svém skutečném původu. Sblížit se s ní byl pomalý a někdy bolestný proces.

„Byla jsem šťastná, že jsem ji po všech těch letech našla, ale musela jsem být trpělivá. Nemohla jsem jenom tak vtrhnout do jejího života. Potřebovala na tu strašnou pravdu přijít sama a začít nám věřit.“

Tajemný příběh špionky:

Juanita Castrová
Krycí jméno Donna. Sestra Fidela Castra byla špionkou CIA, nejvýkonnější na Kubě

Když se Claudia po testu DNA dozvěděla, že jejími skutečnými rodiči byli chilský socialistický aktivista José a jeho žena Gertrudis, prodělala emocionální šok. „Bylo to, jako kdyby mi podtrhli koberec přímo pod nohama,“ popsala později tento okamžik.

Po několika pozváních od své babičky nakonec souhlasila, že se s ní setká, a ve vzájemném navazování kontaktů pokračovaly. Jejich setkání se prodlužovala, až se nakonec sblížily. Dnes je Buscarita starostlivou prababičkou Claudiiných dětí.

Chlapce získal mučitel jeho matky

Také chlapec, k němuž byl v roce 1983 zavolán doktor Meijide, se nakonec dozvěděl pravdu o svých rodičích. Lékař totiž na základě svého podezření rovněž kontaktoval Babičky z Plaza de Mayo, a i když neměl žádnou fotografii dítěte, dokázal jako nadaný amatérský umělec nakreslit jeho věrnou podobiznu. Tu pak organizace ukazovala lidem, jejichž příbuzné nechala junta zmizet. Jedna z žen, jejíhož dospělého syna unesli vojáci v roce 1977, se domnívala, že vymalovaný chlapec by mohl být její vnuk.

Babičky pak vznesly oficiální stížnost k úřadům, a ty vyzvaly chlapcova současného „otce“ (vysokého námořního důstojníka Jorgeho Vildozu, jehož fotografie visela v bytě na zdi), aby se dostavil k soudu. Vildoza zareagoval tak, že uprchl ze země a vzal s sebou i manželku a dítě.

Děti unáší i Hamás. Přečtěte si smutné výpovědi izraelských rodin:

Ozbrojenci z palestinského hnutí Hamás unesli do Pásma Gaza více než 200 lidí, včetně dětí
Izraelky popsaly, jakým způsobem jim Hamás unesl děti. Dosud o nich nic nevědí

Měl k tomu důvod. V době diktatury totiž byl druhým nejvyšším velitelem v jednom z jejích nejznámějších mučících a vyhlazovacích táborů, známém jako Escuela de Mecánica de la Armada (Esma). V tomto táboře bylo uvězněno a mučeno více než pět tisíc vězňů – včetně chlapcovy skutečné matky, Cecilie Viñasové.

Uvězněné ženy, jež tvořily více než 30 procent z počtu vězňů, byly v táboře denně sexuálně zneužívány a skupinově znásilňovány. Rozkaz k tomu vydali velitel tábora Rubén Chamorro a jeho zástupce Vildoza.

Jsi synem Cecilie a Huga

Že není skutečným Vildozovým synem, se chlapec, vyrůstající pod jménem Javier, dozvěděl ve svých 12 letech, kdy mu to prozradila jeho adoptivní matka. Ta ho také ujistila, že ho jeho praví rodiče chtěli a že ho neopustili, a dokonce mu nabídla, že bude-li chtít jednou zjistit, kdo jsou, pomůže mu.

V roce 1998 se Javier, jemuž bylo v té době 21 let, dozvěděl, že jedna rodina podala stížnost na jeho nelegální adopci a že ho už téměř 20 let hledá. Na jaře toho roku se proto vrátil do Argentiny, aby se podrobil testu DNA.

Truchlící lidé v Izraeli po útoku hnutí Hamás. Ilustrační snímek
Svědectví z Izraele: V telefonu slyšela, jak jí Hamás unáší děti. Už je neviděla

Test ukázal, že je opravdu synem Cecilie Viñasové a jejího manžela Huga Penina, kteří byli oba aktivní v odborech a dne 13. července 1977 byli uneseni vojenskou policií. Cecilie tehdy byla v sedmém měsíci těhotenství, takže skončila v zadržovacím táboře, kde jí dítě hned po jeho porodu odebral čekající Vildoz. Nakonec zmizela, pravděpodobně byla v táboře zavražděna.

Dnes Javier žije v Londýně pod jménem Javier Penino Viñas a pracuje jako bankéř. Na stíhání svých adoptivních rodičů se ale odmítl podílet.

„Řekl jsem: Ne, tohle neudělám. Podívejte, já chápu, že jde o hledání spravedlnosti, respektuji to, ale nečekejte ode mě, že se toho budu účastnit nebo že je předám úřadům. Od malička mě vychovávali s láskou. Abych najednou úplně otočil a řekl: jsou to zlí lidé a já je nenávidím, to prostě nejde,“ uvedl pro The Guardian.

Pátráme dál

Babičky z Plaza de Mayo zatím pokračují v pátrání po dalších unesených dětech. Vytvořily síť v různých evropských zemích a zahájily celosvětovou kampaň s názvem#ArgentinaTeBusca (Argentina Tě hledá). Ti, kdo mají pochybnosti o své totožnosti, mohou podstoupit test na nejbližším argentinském konzulátu. Vzorek pak bude odeslán do Národní banky genetických dat v Buenos Aires.

„Více než 300 vnoučat se stále pohřešuje. Mnoho babiček zemřelo a my ostatní nemládneme, ale nemůžeme to vzdát. Nezastavíme se, dokud nenajdeme toho posledního ukradeného vnuka nebo vnučku,“ říká Buscarita Roaová.