„Toho sem svědoma, že jsme bili, paní tu byla s námi, kázala nás bíti pannu Hedviku, pak ubivše ji, potom ji snesli doluov, kázala ji doluov snésti, potom umřela v dole. Vo druzé, že sem tu byla, o nějaké Kačce a odtud že jsme ji snesli, že sme ji ji zabili nahoře. Než pán o tom nic neví.“

Tak vypovídala před konsternovaným komorním soudem v Praze v lednu 1534 Manda Vaňková z Libic, sloužící u šlechtičny Kateřiny z Komárova, nazývané po sňatku s Bechyněm z Lažan také Kateřina Lažanská.

František Nádasdy měl v Uhrách výsadní postavení. A podle všeho byl stejně krutý jako jeho žena:

Hrabě František Nádasdy byl jednou z nejvýznamnějších postav Uherska 16. století. Bojoval proti Turkům a vysloužil si přezdívku Černý rytíř. Jeho manželkou byla Alžběta Báthoryová.
Manžel krvavé Čachtické paní se vyžíval v násilí: Kosil Turky, zajatce rád mučil

Její svědectví, spolu s výpovědí dalšího svědka Blažka ze Svatého pole, mělo zásadní význam v procesu, jenž vinil její paní z týrání služek a děveček k smrti. Dosavadní svědci se totiž snažili Kateřinu z Komárova krýt a tvrdili, že o žádných nepravostech nic nevědí – několik svědků, závislých na Lažanských jako na své vrchnosti, vypovídalo o zmíněné „panně Hedvice“ (jež sloužila u Kateřiny právě jako děvečka), že zemřela na mor. Jiní zase prohlašovali, že za celou dobu své služby neviděli žádnou děvečku zemřít, případně že nikdy neviděli žádné jejich bití. Teprve Mandina výpověď znamenala obrat.

Ale kdo vlastně byla Kateřina z Komárova, která si kvůli svému zacházení se služkami vysloužila přízviska krvavá hraběnka a česká Čachtická paní? A kde vzal tento proces, jenž neměl do té doby v Čechách obdoby, svůj počátek?

Osamělá manželka

Kateřina z Komárova pocházela ze sedmi dětí českého šlechtice Kunaty Pešíka a jeho ženy Kateřiny z Vrby a vyrůstala s rodiči i sourozenci na tvrzi v Komárově ve středních Čechách, čtyři kilometry jihozápadně od města Hořovice. V dospělém věku se provdala za Jana Bechyně z Lažan a přestěhovala se za ním na jeho rodové tvrzi Pičín nedaleko Příbrami.

„Jan Bechyně byl v letech 1529 až 1538 karlštejnským purkrabím a od poloviny května 1538 až do své smrti v roce 1547 zastával úřad nejvyššího písaře. Rodové sídlo zdědil po svém otci Oldřichovi, zemřelém v roce 1515, a rozšířil je renesanční přístavbou,“ píše o Kateřinině manželovi historik Jindřich Francek v práci Proces Kateřiny z Komárova.

Označení Krvavá paní si získalo několik šlechtičen. Jaký byl příběh té moravské?

Podzemí pod brněnským Zelným trhem
Krvavá hraběnka? Šlechtičnu Amálii z Bubna-Litice provázela strašidelná pověst

Protože Bechyně trávil většinu času ve svém úřadě na Karlštejně a jeho žena se musela sama starat o pičínské panství, nebylo prý manželství příliš šťastné. A byla to možná právě Kateřinina samota, co způsobilo, že se u ní rozvinula psychická porucha spojená se sadismem.

„Paní Kateřina k sobě obrátila pozornost tím, že brutálně trestala neposlušnost a promiskuitu svých poddaných, zejména děveček. Na pováženou byl fakt, že některé z nich tyto ‚výchovné lekce‘ nepřežily,“ uvádí Francek.

Mučení na pičínské tvrzi

Podle Starých letopisů českých Kateřina týrala dívky, ale někdy i poddané muže tak, že jim hustě rozřezávala kůži nožem nebo ji drala takzvanými vochlemi (lištami posázenými ostrými hroty, určenými k pročesávání lýkových vláken) a do vzniklých ran sypala sůl. Děvečky také bičovala nebo nechávala bičovat „a jinak rozličně a prve neslýchaně je mučila“.

Objekty jejího sadistického řádění se prý stalo nejméně 14 osob, z nichž některé mučení nepřežily. Velmi tvrdě se podle letopisů chovala i k vlastním dětem, je však otázka, nakolik je toto tvrzení věrohodné, protože podle jiných pramenů děti neměla a nejsou o nich ani další záznamy.

Tvrz v Pičíně na Příbramsku, kam se Kateřina z Komárova přivdala za svým manželem Janem Bechyněm z LažanTvrz v Pičíně na Příbramsku, kam se Kateřina z Komárova přivdala za svým manželem Janem Bechyněm z LažanZdroj: Wikimedia Commons, Jan Dudík, CC BY-SA 4.0

Její krutosti údajně neunikli ani staří lidé, kteří by se už s ohledem na svůj věk měli těšit úctě, a prý také nutila děti, aby mučily své rodiče. U pozdějšího soudu o tom alespoň svědčil muž jménem Linhart z Bukové, otec několika dětí, mezi nimi i Kateřininy děvečky Markéty. „Mne kázala pak synu bíti, i bil mne. A kdyby mne více bil, snad by mne, starce, také ubil. A pán snad o tom nic neví,“ vypověděl později Linhart před soudem.

V této souvislosti stojí za zmínku, že dcera Markéta mu toto svědectví nepotvrdila – naopak spolu s dalšími dvěma Kateřininými děvečkami Annou a Martou vypověděla, že jejich paní byla dobrá a laskavá a že o ní nic špatného vlastně ani říci nemohou.

Zasahuje Hájek z Libočan

Úřady o tom, co se děje na pičínské tvrzi, dlouho nic nevěděly. Život poddaných nepřekračoval zpravidla hranice nejbližšího lesa, lidé měli dost starostí s uživením svých rodin a o okolní dění se příliš nestarali.

K průlomu došlo překvapivě nikoli kvůli dění v Pičíně, ale na Karlštejně, kde úřadoval Kateřinin muž.

Ten se dostal krátce po svém nástupu do sporu s knězem Václavem Hájkem z Libočan, pozdějším slavným kronikářem, který působil na hradě jako děkan a bohužel byl také znám jako permanentní sudič. A právě proto hnal celou při s Bechyněm, jejíž pozadí dodnes neznáme, okamžitě k soudu.

A jak už byl ve věci žalob úporný, začal si zjišťovat také informace z purkrabího rodinného prostředí.

Snaha obnovit v zemi katolickou víru vedla ke stovkám poprav, přesto však přízvisko Krvavá Marie ilustruje jen část její osobnosti:

Portrét anglické královny Marie I. (1516-1558), známější jako Marie Tudorovna či jako Krvavá Marie (Bloody Mary), dcery Jindřicha VIII. a Kateřiny Aragonské. Obraz namaloval Anthonis Mor van Dashorst v roce 1554.
Mýtus Krvavé Mary. Marie Tudorovna nebyla jen vraždící zrůdou, měla i jinou tvář

Brzy nato začal veřejně mluvit o tom, co se na tvrzi v Pičíně děje. A Kateřina, která si zřejmě až do té chvíle připadala nepostižitelná, zareagovala mimořádně prudce a Hájka zažalovala. Ten si to nenechal líbit: „Poněvadž paní Kateřina se k tomu sama nutí a jej děkana k tomu má, že on jej poukazovati bude, což bude moci…“ nechal se slyšet. Jinými slovy: „Chcete, abych řekl všechno, co vím? Tak já to řeknu.“

Když Hájek začal vypovídat, seznali nejvyšší hejtmani Lev z Rožmitálu a Radslav Beřkovský, kteří až do té doby tento spor řešili, že věc přesahuje jejich kompetence, a předali celou při králi Ferdinandu I. Z původně bezvýznamného sporu se rodilo něco mnohem většího a rozsáhlejšího…

Ze žalobkyně žalovanou

Zatímco spor mezi Bechyněm a Hájkem dál pokračoval, rozběhl se začátkem roku 1534 i proces s Kateřinou – a ta se v jeho průběhu postupně měnila ze žalobkyně v obžalovanou. Hájek totiž nechával předvolávat svědky z jejího okolí (včetně již zmíněného Linharta a děveček Markéty, Marty a Anny), a třebaže většina z nich nechtěla na svou vrchnost nic říct, výpovědi těch, kteří se přece jen rozhodli promluvit, byly dostatečně výmluvné.

Například pražský kožešník Prokop Papež vypověděl, že Kateřina z Komárova zabila jeho sestru Kateřinu Právovic z Dušník a že ví také o tom, že zabila i kovářčinu dceru z Pičína Dorotu. Definitivní zvrat pak přinesla již zmíněná svědectví Mandy Vaňkové z Libčic a Blažka ze Svatého pole, dosvědčující vraždy děveček Hedviky a „Kačky“.

Inspirace pro známý román Drákula mohla pocházet i z Čech. Proč? 

Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu
Upíří kněžna? Postava Drákuly prý byla napsána podle Eleonory, žila v Krumlově

Koncem ledna 1534 (podle Starých letopisů českých 23. ledna, podle Pamětí Mikuláše Dačického z Heslova 30. ledna) byla Kateřina z Komárova odsouzena královským rozhodnutím komorního soudu, jemuž předsedal nejvyšší hofmistr českého království Vojtěch z Pernštejna, k trestu smrti hladem.

V úterý 27. února 1534 pak byla odvlečena do věže Mihulka, kde za ní navždy zapadly dveře. Když se v polovině března znovu otevřela, byla už po smrti. Její tělo našli údajně s ohlodanými prsty, jak se do sebe zoufale pokoušela dostat alespoň nějakou potravu. Pohřbili jí na Karlově.

Zabíjela i po smrti?

Tím ale hrůzný případ ještě nekončil, protože pouhé dva dny po vynesení jejího těla z věže zemřel i její soudce, hofmistr Vojtěch z Pernštejna, ve věku pouhých 44 let. A ani on nebyl poslední obětí.

„Léta 1534. V pátek před hromnicemi paní Kateřina Bechyňová odsouzena hrdla, protože několik děveček zabila; potom ji z vězení Mihulky, tak řečeného, umrlou vytáhli. Umřel pan Vojtěch z Pernštejna a do Pardubic k pohřbu dovezen. Též umřel pan Delfin Haugvic, byv hejtmanem hradu pražského,“ shrnul lakonicky sled událostí ve svých Pamětech Mikuláš Dačický z Heslova.

Zvláštní bylo také to, že poslední rozloučení se zemřelým Vojtěchem z Pernštejna bylo velmi rychlé; ještě v den jeho skonu proběhla jen krátká bohoslužba v Týnském chrámu, načež dala rodina převézt tělo do Pardubic a tam je uložila do hrobky v kostele sv. Bartoloměje. Proč takový chvat? Báli se snad, že soudce zabila záhrobní kletba odsouzené ženy a že by mohla řádit dál?

Kateřina z Komárova byla odsouzena k ponechání ve věži za to, že nechávala sadisticky mučit své děvečky a poddané. Sama se přitom tohoto mučení často účastnilaKateřina z Komárova byla odsouzena k ponechání ve věži za to, že nechávala sadisticky mučit své děvečky a poddané. Sama se přitom tohoto mučení často účastnilaZdroj: Wikimed. Com., GualdimG, José de Brito, Museu Nacional de Arte Contemporânea do Chiado, CC BY-SA 4.0

Pověst o smrtící kletbě, která prý střeží Vojtěchovu hrobku a zabije každého, kdo do ní vstoupí, se později o pardubickém kostele skutečně rozšířila. Podle pardubického historika Jiřího Kotyka je však mnohem mladší než události spojené s Kateřinou z Komárova a pochází nejspíše z druhé poloviny 19. století. Tehdy se totiž zvažovalo přemístění hrobky, protože podle královéhradeckého biskupa Karla Boromejského Hanla narušovala liturgický pohyb před hlavním oltářem. „Domnívám se, že chytří Pardubáci, aby zabránili posunu hrobky z centrálního prostoru, si účelově vymysleli, že kdo poruší klid pána z Pernštejna, bude proklet,“ řekl Deníku před čtyřmi lety Kotyk.

Vědci tehdy nahlédli do hrobky teleskopickou kamerou a prohlédli si Vojtěchovu rakev i rakev jeho první manželky Markéty z Postupic a syna Ludvíka. Objevili také to, že pod podlahou kostela se nachází ještě jedna hrobka, v níž je pohřbena Žofie Těšínská z rodu těšínských knížat.

Samotné Vojtěchovo tělo však z hrobu nevyzvedávali. Příčina jeho i Haugvicovy nečekané smrti zůstává nadále tajemstvím.

Tři Čachtické paní

Známý pojem Čachtická paní je nejúžeji spojen s uherskou šlechtičnou Alžbětou Nádašdyovou, rozenou Báthoryovou, která žila na přelomu 16. a 17. století skutečně v Čachticích (dnešní Slovensko) a údajně se koupala v krvi zamordovaných panen. Její pověst se pokusil v roce 2006 napravit slovenský režisér Juraj Jakubisko svým filmem Bathory, podle nějž se žena stala obětí justičního zločinu, který měl za cíl zmocnit se jejího majetku.

Zdroj: Youtube

Jako „českou Čachtickou paní“ označujeme výše uvedenou Kateřinu Lažanskou a svou vlastní Čachtickou paní má i Morava; podle pověsti jí je brněnská hraběnka Amálie z Bubna-Litice, která prý dodnes straší v podzemí pod Zelným trhem. Pověst jí ale nejspíše křivdí – není známo, že by někomu opravdu ublížila.