Všechno vypuklo, když 17. října 1943 zajali řečtí partyzáni z komunisty ovládané Národní lidové osvobozenecké armády (ELAS, největší odbojové skupiny v Řecku) poblíž Kalavryty 81 německých vojáků z 1. praporu 749. pluku této divize. K přepadu došlo na horské silnici poblíž vesnic Kerpini a Rogoi.

„Vojáci tohoto praporu nebyli prvotřídní, ale měli být schopni se z takového přepadu prostřílet,“ zhodnotil v roce 2007 schopnosti nacistů řecký novinář Efthymios Tsiliopoulos v novinách Athens News.

Neapol, 1. října 1943. Spojenecká vojska vstupují do města, zde přes San Carlo
Před 80 lety vstoupili Spojenci do Neapole. Němci tam ale nechali časované bomby

To se ale nestalo. Čtyři Němci padli přímo během přestřelky, další tři byli zraněni a později převezeni do nemocnice v Kalavrytě. Ostatní se nechali zajmout a byli odvedeni jako váleční zajatci do vesnice Mazeika jižně od Kalavryty.

Nahlédněte do kláštera Mega Spileo v Řecku: 

Zdroj: Youtube

Řecký odboj byl podobně jako třeba srbský velmi nelítostný. Svou roli v tom hrál fakt, že okupační jednotky (nejen německé, ale i bulharské) si na řeckém území počínaly mimořádně bezohledně a jen během podzimu 1941 povraždily kolem 15 tisíc Řeků. Hned několik vesnic bylo doslova vystříleno. Řečtí partyzáni tedy měli co odplácet.

Dalším problémem bylo, že řecký odboj neměl (na rozdíl třeba od českého) vojenské velení, protože většina důstojníků ochotných a připravených bojovat ustoupila na Brity ovládaný Střední východ a pokračovala v boji odtamtud.

Členka MI5 na fotografii z pláže. Nevinně působící snímek byl součástí rozsáhlé zpravodajské operace Mincemeat,. Jeho účelem bylo dodat větší věrohodnost údajným utajovaným dokumentům, k nimž byl přiložen.
Operace Mincemeat: Mrtvole dali plány invaze. Tak autor Bonda oklamal nacisty

Iniciativu tak na řadě míst převzaly spontánně vytvořené skupiny venkovských partyzánů, známých jako Andartes (Rebelové), které volně spolupracovaly s ELAS. Tito partyzáni sice byli bojechtiví i bojeschopní, ale nebyli příliš disciplinovaní, přičemž měli s okupanty bohužel společné to, že nebrali příliš velký ohled na civilisty.

Tak se stalo, že jak zranění němečtí vojáci v nemocnici, tak zajatci v Mazeice byli partyzány pobiti. K masové popravě zajatců došlo 7. prosince 1943, většina z nich byla postřílena, několik se jich před střelbou raději vrhlo z útesu.

Partyzáni ale nedokázali zabít všechny. Dva němečtí vojáci uprchli a o den později, 8. prosince, ohlásili, co se stalo, u své divize. A v kraji vypuklo peklo.

Irský důstojník svědkem odvety

„V noci z 19. na 20. října 1943 byl můj otec, Ir římskokatolického vyznání kapitán Conal O'Donnell, ve svých 28 letech vysazen na padáku do okupovaného Řecka. Byl britským styčným důstojníkem SOE (Special Operations Executive, tedy Oddělení pro zvláštní operace) pro Střední východ. Jeho úkolem bylo najít a vytvořit v horách izolované přistávací dráhy, vhodné pro dodávky zbraní pro řecký odboj. Plánem také bylo vybudovat přistávací plochy, z nichž by mohly po zahájení invaze vzlétat spojenecké stíhací bombardéry a zastrašovat Němce,“ vzpomínal po letech pro BBC Conal O'Donnell, syn stejnojmenného irského tajného agenta a bezděčného svědka nacistického odvetného řádění.

„Práci na tomto životně důležitém úkolu ale brzy zmařilo to, že byl i se svými kolegy zaskočen německou operací, která vedla k masakru 497 mužů a chlapců v řecké vesnici Kalavryta 13. prosince 1943,“ dodal.

Loď Liberty Robert Rowan (K-40) exploduje po zásahu německým bombardérem Ju 88 dne 11. července 1943 během spojenecké invaze na Sicílii
Vylodění na Sicílii: Montgomery soupeřil s Pattonem, Spojencům pomohla i mafie

Záhy poté, co se německé velení dozvědělo o popravě zajatců, vydal německý generál Karl von Le Suire rozkaz k rozsáhlé bezuzdné odvetě. Do oblasti byly postupně povolány více než tři tisíce vojáků z Patrasu, Aigionu a Tripolisu, později i z Korintu a Pyrgosu. Velitelem exemplární odvetné operace byl jmenován podplukovník Ebersberger.

O'Donnell sledoval přípravy na německou akci z úkrytu u Kalavryty a varoval své přátele, ať utečou do hor. Sám se pak spolu se svou skupinou a několika mulami přemístil na nové stanoviště na hoře Helmos, kde se jeho oddíl na 20 dní zakopal. Jenže místní lidé nemohli tak jednoduše vyklidit s rodinami svá bydliště.

Masakry ve vsích i v klášteře

Ještě během 8. prosince se mstící německé jednotky daly do pohybu. Jako první napadly vesnici Rogoi, kterou vypálily do základů a kde popravily 65 mužů a dětí. Další německý oddíl vstoupil do vesnice Kerpini – také ji zapálil a popravil 38 lidí.

Poté nacisté vypálili vesnice Ano a Kato Zahlorou, kde zabili dalších 19 lidí. Po tomto masakru se jim už dostal do cesty klášter Mega Spileo.

V roce 1941 spáchala 117. pěší divize Jäger masakr v srbské obci Kraljevo, kde povraždila na 2000 lidí. V prosinci 1943 začala páchat další válečné zločiny v ŘeckuV roce 1941 spáchala 117. pěší divize Jäger masakr v srbské obci Kraljevo, kde povraždila na 2000 lidí. V prosinci 1943 začala páchat další válečné zločiny v ŘeckuZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Tento klášter patří k mimořádnému řeckému kulturnímu dědictví. Byl založen už v roce 362 našeho letopočtu, je považován za nejstarší klášter v Řecku a nachází se v klínu obří prohlubně ve skalní stěně hory Helmos, v téměř tisícimetrové výšce. Je to velká osmipatrová budova podobná hradu (dost připomíná například slovinský Predjamský hrad), posazená na útesu obrovské skály. Mezi jím uchovávané památky patří horkým voskem vytvořená ikona Panny Marie, kterou údajně namaloval sám evangelista Lukáš.

Němci odvádějí kragujevské civilisty, aby je postříleli ve zločinné odvetě za partyzánskou akci srbských četniků
Masakr v Kragujevaci: Hitlerův rozkaz se změnil v jatka, Němci zabili i studenty

Nic z toho nemělo na vraždící vojáky sebemenší vliv. Na místě okamžitě povraždili všechny přítomné, jak mnichy, tak i návštěvníky kláštera a pomocný personál. Některé postříleli, jiné svrhli zaživa ze skály. Zahynulo 16 lidí.

Vraždění v Kalavrytě

Den po masakrech, 9. prosince 1943, se všechny německé jednotky shromáždily v Kalavrytě, kterou předtím O'Donnellova skupina vyklidila. Němci se v obci usadili a setrvali tam až do 13. prosince.

Za úsvitu toho dne pak velitel celé operace Ebersberger svolal všechny obyvatele a řekl jim, ať si dojdou domů pro přikrývky a jídlo na jeden den. Místní předpokládali, že budou deportováni, a uposlechli. Jenže Němci potom najednou oddělili všechny muže nad 14 a podle O'Donnella dokonce nad 12 let, a zatímco ženy s dětmi zahnaly do místní školy, muže vyvedli z obce.

„Němci shromáždili všechny muže ve věku 12 let a víc a vyvedli je z Kalavryty do rozsáhlé oblasti otevřeného terénu známého jako Kapiho pole hned za městským hřbitovem. Tam Řekové čekali na deportaci. Němci ale mezitím už postavili skrytá kulometná stanoviště. Z vesnice vylétly světlice. Byl to signál k zahájení vraždění,“ popsal zahájení vraždění syn britského důstojníka.

Jeden z masakrujících vojáků v okamžiku střelby
Masakr na Krétě: vraždění vesničanů zachytil fotograf, sám některým pomohl utéct

První světlice byla zelená, byl to signál pro střelce, aby se připravili. V té době už také začínaly v obci hořet první domy, protože nacisté se rozhodli ves vypálit.

Těsně po půl třetí vzlétla k nebi druhá, červená světlice, a tucet kulometů rozestavených kolem Kapiho pole začalo pálit. Dvouminutová salva zkosila nejméně 463 mužů a chlapců, řadami popadaných těl pak procházeli vojáci a každého, o kom si mysleli, že je ještě naživu, dobíjeli ranou do hlavy. Z asi 510 odvedených přežilo pouze 13. Zhruba v době střílení prý vzplanul centrální kostel v obci, na jehož zvonici se zastavily hodiny – v čase 14:34.

Ženám a dětem se naštěstí podařilo ze školy uprchnout ještě předtím, než v ní byly upáleny zaživa. V některých pramenech se objevuje zmínka o tom, že jim k tomu dopomohl jeden soucitný rakouský voják, který jim odemkl dveře, ale podle O'Donnellova syna je tato historka nepravdivá – dveře prý nebyly vůbec zamčené. Jedna starší žena však byla na útěku podle Tsiliopoulose ušlapána.

Další, tentokrát 118. divize Jäger při jugoslávském taženíDalší, tentokrát 118. divize Jäger při jugoslávském taženíZdroj: Wikimedia Commons, MIBIHA, CC BY-SA 3.0

O'Donnell a jeho skupina slyšeli střelbu, když mířili k hoře Helmos. Bylo to krvavé vyvrcholení stále se zvyšujícího násilí, ale nebyl to jeho konec. Ještě před vypálením Němci obec vyloupili: odehnali dobytek, vykradli domy, obchody i dvě místní banky a veřejný fond.

„Dvě stě Němců s mulami a dělostřelectvem posbíralo ve vesnicích všechny nalezené slepice, prasata, muly, oblečení a peníze a všechny obce spálili kromě pěti domů v každé… Průvodci byli nuceni pohřbít ostatky zastřelených. Obyvatelstvo ponecháno v pustině, žádné oblečení ani domy na zimu,“ reportoval na velitelství SOE v Káhiře radiodepeší O'Donnell.

Stále nebyl konec

Po vyvraždění Kalavryty následovalo 14. prosince 1943 ještě vypálení kláštera Agia Lavra, nacházejícího se sedm kilometrů od ní. Pro Řeky mělo toto místo vysokou symbolickou hodnotu, protože právě tam začala v roce 1821 po staletích turecké okupace osvobozenecká řecká revoluce. Němci klášter zapálili a ještě předtím v něm popravili šest mužů, většinou mnichů. Když poté ještě téhož dne prošli znovu kolem kláštera Mega Spileo, kde spáchali masakr 8. prosince, zapálili i ten.

Rozsah škod, které způsobili, se dochoval v jejich zašifrované rádiové depeši na velitelství: „Následující obce byly zcela zničeny: Rogoi, Kerpini, Stasi Kerpinis, Ano Zahlorou, Kato Zahlorou, Souvardo, Vrhni, Kalavryta, kláštery Mega Spileo a Agia Lavra, Agia Kyriaki, Avles, Visoka, Fteri, Plataniotissa, Pyrgaki, Valtsa, Melissia, klášter Oblou, Lapanagoi, Mazi, Mazeika, Pagrati, Morohova, Derveni, Kalvia a Valtos. Popraveno 696 Řeků…“

Bombardování Bělehradu 6. dubna 1941 v ranních hodinách
Peklo po kapitulaci Jugoslávie: Tamní teror vyvrcholil v „chorvatské Osvětimi“

Po odchodu Němců se O'Donnell vrátil do Kalavryty a byl jedním z prvních britských důstojníků na místě masakru. Jednomu z mála přeživších tam pomohl najít lepší úkryt a kontaktoval Červený kříž. Na velitelství SOE se ale stal podle svého syna brzy nepopulárním, protože žádal upřednostnit před dodávkami zbraní výsadky vycvičených britských vojáků, což se nesetkalo s přílišným pochopením.

„Nikdy o masakru skutečně nemluvil kromě toho, že vzpomínal na nesnesitelné kvílení žen. Ta zkušenost ho těžce zasáhla. Po válce zažíval strašlivé noční můry. Dnes se to nazývá posttraumatický stres, kterým trpí statisíce bývalých vojáků. Vyrovnat se s tím mu pomohla jeho silná římskokatolická víra,“ uzavřel O'Donnell mladší.