Mladému kralevici bylo teprve 13 let, když přijel 6. července 1453 do Brna, aby v kostele svatého Petra přísahal, že bude zachovávat zemské svobody, a přijal hold moravských stavů. Na den sv. Michala, 29. září 1453, jej v Jihlavě, kde byla o 17 let dříve vyhlášena Basilejská kompaktáta, přijaly za krále české stavy.

Ve městě setrval budoucí panovník tři týdny, pak 19. října vyjel, aby na pomezí Čech a Moravy složil přísahu na bibli, v níž se zavazoval, že bude dodržovat všechny úmluvy. A stejně jako jeho otci, i jemu dali čeští pánové jasně najevo, že se králem stává především z jejich vůle.

Zatímco v případě Albrechta Habsburského demonstrovali svůj vliv a moc tím, že čtyři z nich vložili na jeho hlavu korunu spolu s arcibiskupem (jehož byl tento úkon až do té doby výsostným právem a povinností), u Ladislava si zase dopřáli hlasité zvolání: „Přijměte, Čechové, krále Ladislava za dědičného, avšak voleného krále!“ Jasně tím dali najevo, že ani přes dědičný nárok by se Ladislav nestal králem proti jejich vůli. Bohužel, ani v králově podpoře nebyli jednotní.

Boj o poručnictví

České království té doby stále ještě trpělo dozvuky husitských válek, které po smrti Zikmunda Lucemburského v prosinci roku 1437 přerostly v boje o trůn. Ladislavova otce Albrechta Habsburského, jehož si za svého následníka vybral sám Zikmund, respektovali jen čeští katolíci a umírnění husité – táboři a radikální stoupenci kněze Jana Rokycany chtěli za krále polského prince Kazimíra.

| Video: Youtube

Albrechtova náhlá smrt v roce 1439, kdy na válečném tažení proti Turkům podlehl ve vojenském stanu nedaleko Štúrova úplavici, pak vedla k občanské válce. Ačkoli právoplatným následníkem trůnu byl od svého narození v únoru 1440 jeho syn Ladislav, za krále ho byli ochotni uznat jen v Rakousku. Uherský sněm nabídl ze strachu před osmanskou invazí korunu polskému králi Vladislavu III. Jagellonskému a čeští husitští šlechtici ani česká města nezvolili za nového krále nikoho; dali však najevo, že dědičné právo Albrechtových potomků na český trůn neuznávají.

Ladislavova matka Alžběta Lucemburská jmenovala poručníkem svého dítěte vzdáleného bratrance svého zesnulého manžela, Albrechta VI. Ten ale neuhájil toto poručnictví proti svému rivalovi Fridrichu III. Habsburskému, Ladislavovu strýci, jenž se stal po smrti Albrechta Habsburského novým římským králem. Jako chlapcův nejbližší mužský příbuzný (a současně jako nejmocnější muž střední Evropy té doby) převzal Fridrich i poručnictví a Albrechtovi VI. přidělil na oplátku uherský hrad Forchtenstein včetně knížectví v uhersko-štýrsko-korutanské oblasti.

Ladislav pak vyrůstal na Fridrichově dvoře ve Vídeňském Novém městě, kde Aeneas Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.) sepsal pojednání o jeho výchově. Koncem roku 1442 úplně osiřel, protože zemřela i jeho matka. Stále však zůstával jediným dědičným následníkem českého i uherského trůnu.

Občanská válka v Uhrách

V Čechách se stal zastáncem jeho zájmů vůdce katolické opozice Oldřich II. z Rožmberka, jmenovaný za vlády jeho otce správcem a hejtmanem českého království, v Uhrách český vojevůdce Jan Jiskra z Brandýsa, jenž se stal obhájcem jeho zájmů ještě za Alžbětina života.

„Vstoupil do služeb dcery Sigmundovy, ovdovělé královny Alžběty, na ochranu jejího synáčka Ladislava Pohrobka, jehož se stal nejvyšším kapitánem. S táborskými houfy, které na svůj groš vydržoval, vtrhl do Uher, aby hájil sirotkova panství a je šířil. Tak se stal v pravdě předchůdcem, jenž připravuje cesty Páně, jak o něm napsal říšský kancléř Kašpar Šlik ve svém listu poslaném panu Oldřichovi z Rožmberka,“ napsal o Jiskrovi spisovatel Alois Jirásek.

Ladislavův rival v boji o uherskou korunu, Vladislav III. Jagellonský, padl v bitvě u Varny v listopadu 1444. O rok později nabídl uherský sněm Fridrichovi III., že uzná Ladislava za krále, pokud se Fridrich vzdá svého poručnictví. Protože Ladislavův strýc tuto nabídku odmítl, zvolil uherský sněm v roce 1446 zemským správcem Horních Uher sedmihradského šlechtice Jána Huňadyho.

Vypukla občanská válka, která trvala roky. Ladislavův nárok na uherský trůn v ní se zbraní v ruce hájil už zmíněný Jan Jiskra z Brandýsa. „Zemřelou královnu, poslední ratolest rodu lucembursko-českého, vnučku Karla IV., pochovali v Stoličném Bělehradě (nynějším Székesfehérváru). Synáček její, tehdy tříletý, osiřel nadobro. Jiskra ho neopustil, ba ač byl skoro sám jediný jeho obhájce, tím rozhodněji udeřil na stranu protivnou,“ popisoval toto střetnutí Jirásek.

Po více než pěti letech bojů Jan Jiskra z Brandýsa nakonec v roce 1451 Huňadyho porazil a stal se v Horních Uhrách něčím jako Ladislavovým místodržitelem.

Řez Jiřího z Poděbrad

V Čechách zatím panovalo bezvládí, nejdelší v celých českých dějinách. Aby zemi nezachvátil úplný rozvrat, začaly ji spravovat branně-politické spolky, zvané landfrýdy (jejich název je odvozen od německého výrazu pro zemský mír). Největší sílu mezi nimi představovaly lanfrýdy východočeských kališníků, do jejichž čela se v roce 1444 postavil Jiří z Poděbrad. Pod jeho vedením si toto uskupení začalo říkat Jednota poděbradská a připravovalo se převzít správu celé země.

Jiřího politický sok Oldřich II. zatím stále jednal s Fridrichem Habsburským o nastolení jeho synovce Ladislava na český trůn, ale Fridrich Ladislavovu cestu do Čech na korunovaci neustále odkládal.

close Období čekání na korunovaci Ladislava Pohrobka českým králem se nazývalo pohusitské interregnum a bylo to nejdelší bezvládí v českých dějinách info Zdroj: Wikimedia Commons, Karel Javůrek (1815—1909), volné dílo zoom_in Období čekání na korunovaci Ladislava Pohrobka českým králem se nazývalo pohusitské interregnum a bylo to nejdelší bezvládí v českých dějinách

Toto lavírování se Jiří z Poděbrad rozhodl nakonec vyřešit rázným řezem a začátkem září 1448 dobyl s vojskem násilným, ale nekrvavým nočním přepadem Prahu. Jejím obsazením si zajistil stabilnější politickou pozici a otevřel cestu k titulu zemského správce. Z této funkce pak konečně dosadil 28. září roku 1453 nezletilého Ladislava Pohrobka na český trůn. Výkonnou moc si přitom podržel sám.

Krátké panování

Ladislav Pohrobek se stal českým i uherským králem, ale mocní šlechtici v obou zemích (Jiří z Poděbrad v Čechách a Huňady v Uhrách) nadále pilně usilovali na zajištění svých pozic. Huňady i přes porážku od Jana Jiskry z Brandýsa držel v Uhrách většinu královských hradů a sklízel díky tomu část příjmů určených královské pokladně.

Aby se Ladislav k tomuto majetku dostal, rozhodl se „obětovat“ Jana Jiskru, který ho do té doby v Uhrách zastupoval. Nechal uherský sněm, aby Jiskru zbavil veškerého majetku v Horních Uhrách, a zemským kapitánem jmenoval Huňadyho, jenž na oplátku stáhl z královských hradů svá vojska. Jan Jiskra z Brandýsa, kdysi jeden z nejvýznamnějších středoevropských velmožů, zemřel v zapomnění v roce 1469…

Pohrobkovi se jeho náklonnost k Huňadymu ovšem také příliš nevyplatila. Mocný šlechtic zemřel v srpnu 1456 a jeho syn se už v listopadu proti uherskému králi vzbouřil a zavraždil králova příbuzného a mnohaletého ochránce Ulricha Celiského. Pohrobek jej s podporou uherských pánů zajal a v březnu 1457 ho nechal za tento zločin popravit.

close Český a uherský král Ladislav Pohrobek ve společnosti svého příbuzného a dlouholetého ochránce Ulricha Celiského, obraz Bertalana Székelyho info Zdroj: Wikimedia Commons, Bertalan Székely, Fine Arts in Hungary, volné dílo zoom_in Český a uherský král Ladislav Pohrobek ve společnosti svého příbuzného a dlouholetého ochránce Ulricha Celiského, obraz Bertalana Székelyho

To si však nenechali líbit další Huňadyho příbuzní a vyvolali tak rozsáhlé povstání, až krále donutili z Uher uprchnout do Prahy. Než stačil tuto situaci nějak vyřešit, podlehl na Pražském hradě akutní leukémii. Byl posledním mužským členem albertinské linie rodu Habsburků. Jeho smrtí skončil také první pokus v dějinách střední Evropy vytvořit mohutné podunajské soustátí, které by zastavilo pronikání Osmanů do nitra Evropy.