„Jeho oči byly napůl zavřené, levhart vypadal, že spí. Střela ještě stále vězela v jeho rameni. Když se Jim Corbett podíval na zvíře, jehož lov se ukázal být tím nejtěžším v jeho kariéře, pomyslel si, že tento levhart není žádný ďábel. Ano, zabil 125 lidí, možná i víc, ale jak Corbett později poznamenal ve své knize Lidožravý levhart z Rudraprayagu, to zvíře se neprovinilo proti zákonům přírody. Jenom proti zákonům člověka,“ napsal před pěti lety indický novinář Aniruddha Ghosal v listu The Indian Express. Popisoval osmileté řádění šelmy, která se svého času stala nejnebezpečnějším zvířetem v Indii. 

Doba lidožroutů

Případ lidožrouta z Rudraprayagu, který začal před 105 lety děsit indickou provincii Uttarákhand a po dlouhých osm let tam vnikal do domů, odvlékal děti i dospělé a děsil poutníky, je zvláštní tím, že levharti nepatří mezi velkými kočkovitými šelmami k těm, u nichž by byl vznik lidožroutství nejpravděpodobnější. Častěji se vyskytuje u tygrů a lvů. Pouze jaguáři a sněžní levharti mají „mírumilovnější“ pověst, ačkoli ani ta není bez kazu.

Existovalo však historické období, kdy velké kočky napadaly lidi častěji než jindy, kdy se cíleně vydávaly po lidských stopách a kdy se člověk, jemuž se jinak instinktivně vyhýbají, proměnil v očích konkrétních šelem v cíleně lovenou kořist.

Byla to epocha konce 19. a první třetiny 20. století, kdy do přirozeného prostředí šelem začali náhle ve vysokých počtech pronikat lidé. Rozvoj kolonií s sebou přinesl rychlou urbanizaci a stavbu železnic, a s tím i velký příliv dělníků do míst, kde donedávna žilo jen pár vesničanů. Velká zvířata přicházela o přirozené zdroje potravy a hledala, jak je nahradit. A třebaže člověk uměl šelmy mimořádně krutě zraňovat, v situaci, kdy byl beze zbraně, byl jako kořist naopak velmi snadným terčem.

close Do honu na lidožrouta z Rudraprayagu se zapojily kromě britských útvarů také jednotky nepálských domorodých vojáků Gurkhů (zde na ilustraci od Gustava Le Bona z roku 1885) info Zdroj: Wikimedia Commons, Gustave Le Bon, volné dílo zoom_in Do honu na lidožrouta z Rudraprayagu se zapojily kromě britských útvarů také jednotky nepálských domorodých vojáků Gurkhů (zde na ilustraci od Gustava Le Bona z roku 1885)

Levhart z Rudraprayagu, jenž terorizoval oblast kolem tohoto severoindického města po dobu osmi let, od roku 1918 do roku 1926, patří právě do této epochy. I když je třeba dodat, že nebezpečí setkání s lidožroutem v místech výskytu velkých šelem nikdy zcela nepominulo a nikdy ani nepomine. Na vině ale není šelma – vždy záleží na člověku, jak se v jejím teritoriu zachová.

Vraždící duch

První obětí připisovanou lidožroutovi z Rudraprayagu se stal obyvatel malé vesnice Benji. Levhart ho odnesl v roce 1918 přímo z osady. Už jen tím se zasloužil o svou hrůznou pověst. Zatímco tygři v případech, že se rozhodnou zaútočit na člověka, loví častěji osamělou kořist, třeba někoho, kdo si zašel do lesa sbírat dříví, levhartovy přepady byly odvážnější. A záludnější.

„Kradmou a děsivou povahu levhartových častých útoků ilustruje několik příběhů. V jednom případě, kdy spolu dva muži uvnitř chatrče kouřili dýmku, zabil a tiše odvlekl jednoho z nich ve chvíli, kdy se jeho společník sehnul pro upuštěný předmět. Zvíře, velký samec levharta skvrnitého, dokázalo odtáhnout oběť až sto metrů, aby se v bezpečí nažralo,“ popisuje lidožroutův „modus operandi“ web Dark Tales.

V celé oblasti kolem města Rudraprayag přestali lidé v obavě z vraždící šelmy vycházet v noci ven a poutní stezky k hinduistickým svatyním Kedarnath a Badrinath rychle osiřely, protože vedly levhartovým územím.

Historie na Deníku
Přečtěte si i další zajímavé články Deníku o historických událostech. Najdete je ZDE

Jenže šelma měla hlad. Mnohem později, až po jejím ulovení, se ukázalo, že šlo o starého samce, který ztratil část zubů, což mu nepochybně komplikovalo lov běžné kořisti. Lidské maso pro něj představovalo snadno ulovitelnou náhražku. A když se k němu nemohl dostat mimo lidská sídla, začal útočit přímo v nich. „Byl schopen rozbít dveře, proskočit oknem, prodrápat se hliněnou stěnou nebo doškovou střechou, vytáhnout obyvatele chatrčí ven a odvléct je do džungle, kde je pozřel,“ popisoval to později Corbett.

Řada vesničanů začala věřit, že levhart je ve skutečnosti zlý duch nebo čaroděj, který na sebe může v noci brát podobu kočičí nestvůry.

Hon na lidožrouta

Za osm let vražedného řádění se lidožrout z Rudraprayagu stal – Corbettovými slovy – „nejnenáviděnějším a nejobávanějším zvířetem v celé Indii“. Do roku 1926 zabil a většinou i sežral asi 126 lidí. Podle Corbetta bylo obětí pravděpodobně ještě víc, protože některé útoky nemusely být nahlášeny.

Pozůstatky mrtvých těl, které za sebou levhart zanechával, mu podepsaly rozsudek smrti. Britská vláda vypsala na jeho ulovení odměnu, která nakonec dosáhla až 20 tisíc rupií.

Do oblasti nejčastějšího levhartova výskytu zamířila řada lovců, kteří v noci hlídali s puškami vesnice a současně kladli pasti a otrávené návnady na místa, jimiž lidožrout procházel. Ale inteligentní šelma se jim pokaždé dokázala vyhnout.

Kvůli jejímu ulovení byl k Rudraprayagu vyslán i velký kontingent britských vojáků, jehož součástí byli i legendární nepálští Gurkhové, domorodí bojovníci, kteří se po léta řadí k elitě britské armády. Ale ani jejich schopnosti na tajemného levhartího zabijáka nestačily.

Eso proti esu

Koncem roku 1925 se do této štvanice zapojil už tehdy známý a uznávaný lovec lidožroutů, britský důstojník indického původu Jim Corbett. S lidožravými kočkami, včetně levhartů, měl spoustu zkušeností. Byl to on, kdo v září 1910 zabil levharta z Panaru, jemuž se přičítalo až 400 obětí, a byl to také on, kdo v roce 1907 zastřelil legendární champawatskou tygřici, velkou samici tygra bengálského, která je s 436 oběťmi dodnes považována za největšího lidožrouta všech dob.

close Jim Corbett se zastřeleným samcem tygra indického, známým jako Starý mládenec z Poválgarhu. V tomto případě nešlo přímo o lidožrouta, ale o zabíječe dobytka, kterého se vesničané velmi báli info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Jim Corbett se zastřeleným samcem tygra indického, známým jako Starý mládenec z Poválgarhu. V tomto případě nešlo přímo o lidožrouta, ale o zabíječe dobytka, kterého se vesničané velmi báli

Ale v Rudraprayagu to vypadalo, že ani Corbettova více než 20 let trvající lovecká praxe na tajemného zabijáka nestačí. Ze začátku se zdálo, že bude mít štěstí, protože se mu krátce po příjezdu do oblasti podařilo jednoho levharta skolit. Jenže to nebyl ten pravý.

Lov se proměnil v mnohatýdenní nesmírně vysilující souboj člověka s šelmou, v němž brzy přestalo být zřejmé, kdo koho vlastně loví.

Jednou Corbett neúspěšně proležel řadu hodin v úkrytu vedle nedávné levhartovy oběti, aby lidožrouta zastřelil, až se vrátí dokončit načatou hostinu. Samec se ale neobjevil a Corbett se nakonec pozdě v noci vrátil do své lovecké chaty. Když si následujícího rána prohlédl za denního světla stopy, zjistil, že levhart se po celou cestu zpět plížil jen těsně za ním a zřejmě zvažoval útok.

Vyhrát však mohl jenom jeden; a v souboji lidské a zvířecí protřelosti nakonec přece jen více bodovala ta lidská. Corbett si vyrobil lanovou sedačku, s jejíž pomocí se uvelebil na stromě poblíž stezky, kterou levhart pravidelně procházel. Jako návnadu ponechal na stezce živou kozu.

Trvalo více než týden, než se dočkal, a levhart na kozu zaútočil. V té chvíli byl s lidožroutem konec: Corbett ho ze stromu zastřelil.

Epidemie v pozadí

Lovec pak šelmu bedlivě a dlouho zkoumal, protože zbývalo zodpovědět ještě jednu otázku: Proč se z ní stal tak nelítostný zabiják?

Ukázalo se, že levhart má kromě již zmíněného problému se zuby a špatnými dásněmi také řadu zhojených střelných poranění způsobených neúspěšnými lovci. Zranění zubů či nohou bývají opravdu někdy důvodem, proč se zvíře uchýlí k útokům na člověka, jelikož na svou běžnou kořist už nestačí.

Corbett nicméně došel k závěru, že konkrétně v tomto případě levhartova traumata spouštěčem jeho lidožravosti nebyla: ke střelným poraněním přišel s největší pravděpodobností už v době, kdy lidi zabíjel a sám byl objektem nelítostného honu. Problém se zuby určitě mohl k jeho nebezpečnosti přispět, ale podle lovce nebyl nejspíše primární příčinou.

Co tedy udělalo z rudraprayagského levharta vraždícího démona? Podle Corbetta to byla zřejmě epidemie španělské chřipky, která právě v roce 1918 zasáhla ničivou silou spoustu zemí včetně Indie a přinesla tolik obětí, že je úřady nestačily pohřbívat. Šelma se asi dostala k nepohřbeným tělům, poznala chuť lidského masa a začala se jím živit. A pak už si takovou kořist vyhledávala cíleně.

Podobnou příčinu ostatně lovec shledával i u svého prvního uloveného lidožravého levharta, již zmíněného levharta z Panaru. Ten se stal lidožroutem poté, co severní Indii zachvátila epidemie cholery.

Někteří další slavní lidožrouti

Tygřice z Champawatu – Samice tygra bengálského, která od konce 19. století do roku 1907 terorizovala Nepál a indickou historickou oblast Kumáón, je se 436 lidskými oběťmi považována za největšího lidožrouta v dějinách. Šelma byla schopná denně urazit i více než 30 kilometrů. Tím se vyhnula pronásledovatelům z osad, kde vraždila předchozí noc, a mohla naopak napadnout lidi ve vesnici, kde o ní ještě nevěděli. Také tato tygřice měla traumatické poranění – když ji Jim Corbett zastřelil, ukázalo se, že měla na pravé straně tlamy zlámané horní i dolní špičáky, což jí zřejmě bránilo v lovu přirozené kořisti.

Levhart z Panaru – Dalšímu slavnému lidožroutovi zastřelenému Jimem Corbettem, levhartímu samci, je přičítáno zhruba 400 lidských obětí lidi v oblasti Panar v okrese Almora v severní Indii. Řádil zde na začátku 20. století. Corbett ho zlikvidoval v roce 1910.

Lidožrouti od Tsava – Dva bezhříví lví samci v roce 1898 terorizovali dělníky stavějící železnici mezi Keňou a Ugandou poblíž africké řeky Tsavo a několik desítek jich zabili. V jejich případě vyvolal lidožroutství zřejmě dlouholetý návyk šelem v okolí Tsava na lidské maso. Oblastí totiž procházely stezky arabských karavan s otroky a každý rok tam zůstávala ležet těla tisíců zemřelých nosičů, ponechaných napospas přírodě. A také tady úřadovala epidemie: v 90. letech 19. století vypukly mezi železničními dělníky neštovice, jež zabily nezjištěné množství lidí. Oba bezhřívé samce nakonec zastřelil britský podplukovník John Henry Patterson, pověřený stavbou mostu přes Tsavo. Přesný počet jejich obětí nebyl zjištěn, předpokládá se několik desítek. Události na řece Tsavo byly volně ztvárněny ve filmu Lovci lvů z roku 1996.