České pevnostní město Terezín se proměnilo v židovské ghetto v listopadu 1941 a brzy je zaplnily tisíce Židů nejenom z Čech, ale i z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska, Slovenska a Maďarska. Od jeho zprovoznění do osvobození Terezína v květnu 1945 do něj bylo deportováno více než 150 tisíc lidí. Přes 33 tisíc z nich v Terezíně zemřelo v důsledku otřesných hygienických podmínek, pro většinu ostatních se stalo české pevnostní město přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacích táborů.

„V roce 1943 bylo přes 87 tisíc vězňů z Terezína deportováno do táborů smrti na východě, z toho 46 tisíc Židů do koncentračního tábora Osvětim: asi 20 tisíc do rodinného tábora v Březince (Birkenau) a 26 tisíc do jiných částí Osvětimi nebo přímo do plynových komor v Březince,“ uvádí na svých stránkách Památník a muzeum Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau).

Jak vypadaly životní podmínky v ghettu v Terezíně. Podívejte se na video:

Zdroj: Youtube

V pondělí 6. září 1943 vyjel z Terezína směrem k Osvětimi transport s 5 007 vězni, převážně českými Židy s rodinami (včetně zhruba 300 dětí ve věku do 15 let), vypravenými s legendou, že jedou do pracovního tábora a že budou jako rodiny dál žít a pracovat spolu. Ve skutečnosti jim německé nacistické úřady chystaly jen jeden osud: masovou likvidaci.

Existoval však důvod, proč ji o půl roku odložit.

V dubnu 1943 totiž došlo při likvidaci varšavského ghetta k otevřenému povstání, jež se Němcům podařilo potlačit až po více než měsíci a které se stalo největším organizovaným ozbrojeným vystoupením židovského lidu během druhé světové války. Nacistický režim nutně potřeboval, aby se takový scénář už neopakoval, a současně chtěl nějak zapůsobit na mezinárodní veřejnost, která se začínala ptát po osudech deportovaných Židů.

Nicholas Winton nebyl na záchranu židovských dětí sám. Kdo byli jeho spolupracovníci? 

Nicholas Winton (1909-2015) na snímku tiskové agentury Associated Press v roce 1938.
Winton nebyl na záchranu židovských dětí sám: Kdo pomáhal, co film neprozradil

Německé úřady se proto rozhodly pomocí zářijového transportu částečně vyprázdnit terezínské ghetto, které hodlaly proměnit v „Potěmkinovu vesnici“, tedy vzorové „židovské město“, kde si Židé z celé Evropy dobře žijí, a současně potřebovaly nějak uchlácholit deportované rodiny, že jim nehrozí smrt. Proto vznikl termín „terezínský rodinný tábor“ (Famillienlager Theresienstadt), do nějž prý budou přemístěny.

„Němci plánovali na jaro 1944 v Terezíně návštěvu delegace Červeného kříže, proto obnovili transporty, aby snížili přelidněnost ghetta. Zdá se, že jejich záměrem bylo vystavět tábor podobný Terezínu, který by sloužil nacistické propagandě a současně by snížil možnost, že se terezínští Židé vzbouří,“ píše doktorka Margalith Shlainová v článku „Rodinný tábor“ (B II b) deportovaných z Terezína v Březince.

Zdánlivě privilegovaný tábor

Na rozdíl od vězňů z jiných transportů tak nečekala deportované Židy z Terezína na osvětimské rampě proslulá selekce, při níž by byli slabí a nemocní rovnou odděleni a posláni do plynu. Členové rodin zůstali pohromadě, nemuseli odevzdat své dosavadní oblečení a nemuseli si ani holit hlavy; všichni, muži, ženy i děti, byli ubytováni v údajném „rodinném táboře“ (B II b) v rámci koncentračního tábora Březinka.

Selekce na osvětimské rampěSelekce na osvětimské rampěZdroj: Wikimedia Commons, public domain

Tento tábor byl v rámci osvětimského komplexu považován za privilegovaný. I když i tady byli muži a ženy ubytováni v oddělených blocích, žilo se jim do jisté míry volněji než ostatním vězňům.

„Vězni rodinného tábora směli psát pohlednice, zejména do Terezína a do zahraničí, a mohli také dostávat dopisy a přijímat potravinové balíčky, které je podporovaly v jejich každodenní základní existenci a především v nich vyvolávaly naději, že mají šanci přežít,“ uvádí Shlainová.

Všechno to ale byla lež zaměřená na to, aby nacistická propaganda dokázala světu, že se o Židy dobře stará, a současně přesvědčila židovské vězně v Terezíně, že transporty z ghetta neznamenají vyhlazení.

S vypuknutím války se diskriminace etnik změnila v jejich vyhlazování:

Skupina romských dětí ve vyhlazovacím táboře Belzec
Romský holokaust: Do koncentráků půjdou i ti s čistou krví, rozkázal Himmler

Skutečný záměr nacistů byl ukryt v kryptogramu „6SB“, který byl příchozím z terezínského ghetta zapsán do osobních karet a vytetován spolu s identifikačním číslem na předloktí. Podle oficiálního sdělení znamenala tato zkratka šestiměsíční karanténu – ve skutečnosti však šlo o stanovení doby, během níž mají být všichni vězni z terezínského transportu zlikvidováni.

„SB neboli Sonderbehandlung, česky zvláštní zacházení, znamenalo v nacistickém žargonu krycí označení pro popravu bez rozsudku, v Osvětimi zpravidla pro smrt v plynových komorách,“ konstatuje server Holocaust.

Dětský blok

Jednou ze specialit rodinného tábora byl také tzv. Kinderhaim, tedy dětský blok určený dětem do 14 let, který na nacistických úřadech vymohl židovský pedagog Fredy Hirsch.

„Díky Hirschově schopnosti jednat s nacistickými veliteli (vždy dbal na upravený zevnějšek a čisté holínky) se mu podařilo vyhradit pro tento blok jeden z dřevěných baráků rodinného tábora… Jeho vnitřní vybavení se lišilo od všech ostatních birkenauských vězeňských baráků: místo třípatrových paland tu stály malé stoličky, na kterých sedávaly. Stěny uvnitř baráku byly vyzdobeny obrázky Sněhurky a sedmi trpaslíků, Eskymáků, květin a pohádkových postav,“ popisuje server Holocaust.

Děti se navíc nemusely díky svému bloku účastnit venkovních nástupů v mrazech a deštích a mohly nastupovat uvnitř. „Děti se jenom postavily, když esesák vešel. Byla to obrovská výhoda pro ně i pro nás. V Kinderheimu zůstávaly od rána do večera, pak si je maminky vzaly k sobě. Nemusely být celý den na bloku s dospělými a starými lidmi, kde nebyl prostor a kde každý seděl jako v kukani na palandě,“ vysvětluje výhody tohoto opatření na stránkách Paměť národa vychovatelka z dětského bloku Louise Hermanová.

Josef Mengele nebyl jedinou zrůdou v bílém plášti, která vykonávala brutální experimenty na Židech: 

Židovské vězeňkyně ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi
Netvor v bílém plášti. Lékař Clauberg toužil sterilizovat tisíc Židovek denně

Uvnitř „Kinderheimu“ děti i jedly, a třebaže dávky stravy byly i tady nedostatečné a nedokázaly utišit hlad, žádné až do březnové likvidace nezemřelo na podvýživu. Na dětském bloku navíc probíhalo tajné improvizované vyučování: učitelé dětem vyprávěli obsah knih, které si pamatovali, učili je zeměpis, historii, hráli s nimi hry a společně zpívali.

„Na přelomu let 1943 a 1944 nacvičily a předvedly děti také představení Sněhurka a sedm trpaslíků, na které se dostavili i příslušníci SS včetně doktora Mengeleho, který dětem nadšeně tleskal, nechával si je posazovat na kolena a chtěl, aby ho oslovovaly strýčku,“ píše server Holocaust.

Po příjezdu prosincových transportů z Terezína bylo v bloku asi 500 dětí a Hirschovi se pro ně podařilo získat další barák.

Marný pokus o odpor

Obavy esesáků z toho, že by se osvětimští vězni mohli vzbouřit podobně jako obyvatelé varšavského ghetta, nebyly bezdůvodné. V Osvětimi v té době už skutečně existovalo táborové hnutí odporu. Jeho členové také správně rozšifrovali zkratku „6SB“ v osobních kartách terezínských vězňů a pochopili, že se blíží chvíle, kdy bude celý rodinný tábor nelítostně zlikvidován.

Zóna zájmu. Mrazivý snímek o Osvětimi je filmem roku:

 Sandra Hüllerová jako Hedwiga
Ráj v Osvětimi. Mrazivá Zóna zájmu je filmem roku

Rozhodli se, že se pokusí mezi osazenstvem tábora zažehnout otevřenou vzpouru a jako jejího možného vůdce si vytipovali právě Fredyho Hirsche, jenž se u všech obyvatel rodinného tábora těšil neochvějné autoritě.

Úkol přesvědčit jej připadl židovskému vězni ze Slovenska Walteru Rosenbergovi, jenž se později proslavil tím, že se mu spolu s dalším vězněm Alfredem Wetzlerem podařilo z Osvětimi uprchnout a podat zprávu o tom, co se tam děje – tento útěk později popsal už pod jménem Rudolf Vrba v mezinárodně známé knize Utekl jsem z Osvětimi.

V koncentračním táboře Osvětim žily v děsivých podmínkách i matky s dětmi: 

Zdroj: Youtube

Rosenberg alias Vrba se sešel s Hirschem krátce před plánovanou masovou vraždou, 7. nebo 8. března ráno (v různých pramenech jsou uváděny oba tyto termíny). Hirsch si vzal hodinu na rozmyšlenou – nedokázal si představit své odloučení od dětí a bolestně si uvědomoval, že i kdyby se díky vzpouře skutečně podařilo některým vězňům uprchnout, jeho malí svěřenci mezi nimi nebudou a esesáci je pobijí.

„Jeho obličej byl bledý a napjatý. Potřásl hlavou, když si zapaloval cigaretu. Jak je můžu opustit? vydechl. Jak můžu jít do boje a nechat je zmasakrovat? Copak nevidíš, že mi věří? Potřebují mě!“ přibližuje Vrba Hirschovo vnitřní rozpoložení ve své knize.

Po hodině ho našel už v bezvědomí, předávkovaného barbituráty. Vrba sám zastával názor, že láskyplný vychovatel, drcený pocitem odpovědnosti za své svěřence, spáchal sebevraždu.

Tuto hypotézu ale o mnoho let později, 45 let po válce, zpochybnila svědectví lékařů a lékárníka z osvětimské nemocnice, zaznamenaná v březnu 1989 na mezinárodním sympoziu v Terezíně Otou Krausem, který je zaslechl, když se tam během přestávky připojil ke skupině mužů.

Povstání ve varšavském ghettu bylo vůbec největším aktem ozbrojeného odporu židovského lidu během druhé světové války:

Povstání ve varšavském ghettu, zachycené neznámým pouličním fotografem z Wolské ulice
Povstání ve varšavském ghettu: Židé nebojovali za svobodu, ale za to, jak umřít

„Stáli v hloučku na chodbě a ukázalo se, že to byli lékaři a jeden lékárník, jménem Sand, kteří pracovali v Krankenheimu, tedy vězeňské nemocnici. Z jejich úst Ota slyšel, jak Fredy zemřel. Že ho doktoři uspali, když byl nervózní z rozhodování, jestli začít povstání,“ uvedla v březnu 2021 v rozhovoru pro Paměť národa Krausova žena Dita.

Ona sama přijela z Terezína do Osvětimi v roce 1943 prosincovým transportem a s Hirschem se osobně znala. „Tvrzení o sebevraždě jsou skvrnou na jeho charakteru. Fredy nebyl člověk, který by se vyhnul zodpovědnosti útěkem do smrti. Naopak, měl silnou vůli a disciplínu, nebál se vzít na sebe těžké úkoly,“ konstatovala kategoricky.

Poslední noc

Po smrti Fredyho Hirsche nestálo esesáckému plánu masové vraždy už nic v cestě. Večer 8. března 1944 začala ke karanténnímu táboru přijíždět nákladní auta. Naloženi byli všichni kromě pár desítek lidí, kteří pracovali v nemocnici či byli hospitalizováni, a několika dvojčat.

Automobily podle svědků zamířily nejdřív ven z tábora, ale v poslední chvíli se otočily k plynovým komorám. Příslušníci SS se zřejmě snažili udržovat všechny vězně do poslední chvíle v naději, že k nejhoršímu nedojde.

„Jakmile slezli z těch náklaďáků, vrhli se na ně esesáci. Když už byli ve svlékárně, stoupl jsem si za dveře, do zadních dveří té místnosti, odkud jsem mohl sledovat strašlivé scény, které se tam odehrávaly. Lidé, celí zakrvácení, teď už poznali, kam je zavedli, hleděli strnule…“ zaznamenal server Paměť národa poválečnou výpověď o masakru člena Sonderkommanda Filipa Müllera (Sonderkommando neboli česky zvláštní oddíl byl název užívaný pro komando židovských vězňů, donucených pracovat v plynových komorách a spalovat mrtvoly zavražděných).

Ponurá přezdívka „anděl smrti“, jež byla nacistickému lékaři a autorovi zrůdných lékařských pokusů na vězních přisouzena, nebyla vůbec bezdůvodná:

Tři vysocí důstojníci SS v letovisku Solahütte určeném pro nacistické německé stráže, správce a pomocný personál koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Zleva velitel Osvětimi Richard Baer, doktor Josef Mengele a bývalý velitel Osvětimi Rudolf Hoess
Anděl smrti z Osvětimi: Mengele byl posedlý pokusy. Léčil, aby mohl vraždit

Podle Müllera se lidé nejdříve rozkřičeli, že je to podvod, a přítomné stráže je začali mlátit. Pak se ale atmosféra změnila: „A náhle jsem slyšel, jak sbor začal… jako by nějaký sbor začal zpívat. Celým prostorem se rozlehl zpěv, zazněla píseň, všichni zpívali Kde domov můj?, českou národní hymnu, a Hatikvu (izraelskou hymnu, pozn. red.). Strašně mne to zdrtilo, to… co provádějí s mými krajany, a já jsem pochopil, že ani můj vlastní život už nemá cenu,“ uvedl Müller.

Oné noci bylo zplynováno 3 792 obyvatel rodinného tábora. Ani tím ale vraždění Židů z Terezína neskončilo. V květnu dorazily do rodinného tábora další tři terezínské transporty. Počet jeho obyvatel tak vzrostl na více než 11 tisíc vězňů. Začátkem července z nich vybral táborový lékař Josef Mengele asi 3 800 mladých, zdravých mužů a žen, které poslal do jiných táborů. Zbývajících sedm tisíc Židů, včetně žen a dětí, bylo povražděno v plynových komorách ve dvou po sobě následujících nocích, z 10. na 11. července a z 11. na 12. července. Z více než 150 tisíc lidí, kteří v letech 1941 až 1945 prošli terezínským ghettem, jich válku přežilo méně než čtyři tisíce.