Psal se rok 1994. Italský vojenský prokurátor Antonino Intelisano právě vedl proces s bývalým důstojníkem SS Erichem Priebkem. Když si připravoval podklady v římském paláci Cesi-Gaddi, kde tehdy sídlilo kancléřství vojenské prokuratury, v jedné běžně nepoužívané místnosti si všiml dřevěné skříně. Zaujalo ho, že byla otočena dveřmi ke zdi.

V tu chvíli ještě netušil, že skříň odhalí jednu z nejtemnějších kapitol druhé světové války na italském území. Onen kus nábytku, který později dostal přezdívku skříň hanby, totiž ukrýval 695 složek dokumentujících válečné zločiny, které se v Itálii odehrály mezi lety 1943 až 1945 rukami italských fašistů a německých nacistů. „Dokumenty se mimo jiné týkaly masakrů, které vstoupily do dějin svou brutalitou. Soubory byly shromážděny Spojenci v průběhu let a „dočasně archivovány“ v roce 1960 právě v oné skříni, kde byly nalezeny o tři dekády později. Třináct tisíc stran dokumentů je nyní dostupných online,“ píše web Archivního centra Emilia-Romagna.

Výpovědi svědků a detailní popisy událostí přinesly děsivé svědectví také o masakru, který se odehrál v Toskánsku 12. srpna přesně před 80 lety. Vyvraždění vesnice Sant'Anna di Stazzema bylo až do nalezení dokumentů v Itálii všeobecně neznámé, šlo přitom o jeden z nejhorších válečných zločinů na italském území.

Masakr v toskánských kopcích

V létě 1944 už na jihu Itálie postupovala spojenecká vojska. Po vylodění Spojenců totiž Velká fašistická rada sesadila Benita Mussolinoho a na konci léta 1943 s nimi uzavřela příměří, na podzim pak Italské království vyhlásilo válku Německu. Situace na severu ale byla jiná - Němci v reakci na tento krok bývalých spojenců osvobodili Benita Mussoliniho a obsadili část země. Duce tam se svými věrnými vytvořil Italskou sociální republiku (někdy dle hlavního města nazývanou Republika Saló), která pokračovala v boji po boku nacistů.

Němcům ovšem poměrně brzy začalo být jasné, že na Apeninském poloostrově bojují předem prohraný boj. A v srpnu 1944 měli za sebou další porážky. „Řím byl osvobozen o dva měsíce dříve. Britové a Američané pomalu tlačili Němce zpět nahoru po Apeninském poloostrově. Nacisté právě bránili takzvanou Gótskou linii, která vedla od pobřežního města Viareggio v toskánské provincii Lucca po vrcholky Apenin,“ nastiňuje situaci list The Independent.

Spojenci navíc nebyli jediným německým problémem. „V době pádu Mussoliniho o rok dříve se ve vesnicích a městech po celé severní Itálii objevily jednotky protinacistických partyzánů,“ uvádí The Independent. Němci vůči nim postupovali velmi tvrdě.

Zatímco boje dál zuřily, vesnice Sant'Anna v toskánském regionu Lucca byla díky své skryté poloze v kopcích od válečného běsnění stále poměrně dobře izolovaná. Obec s původně asi 400 obyvateli tehdy byla mnohem početnější - protože se do ní utíkali schovávat lidé z níže položených měst. Ani jí se ovšem zcela nevyhnulo nacistické tažení proti partyzánům - které ovšem místní nepovažovali za příliš velké nebezpečí.

„Když 12. srpna 1944 čtyři čety Waffen-SS (česky Zbraně SS - jednotky nacistického stranického Schutzstaffel, určené k tradičním vojenským operacím, často samozvané elitní jednotky armády a také jakási cizinecká legie s dobrovolníky z různých jiných zemí; nezřídka se dopouštěly válečných zločinů - pozn. red.) před úsvitem stoupaly do kopců, Sant'Anna spala spánkem nevinných a relativně bezpečných,“ píše The Independent.

Poté, co si vesničané s rozedněním všimli příchodu zhruba 300 vojáků, většina bojeschopných mužů utekla do okolních lesů. Jinak ale lidé zůstávali poměrně klidní. Zdálo se, že půjde jen o další prohlídku kvůli partyzánům, a jelikož se ve vesnici nevědělo o ničem konkrétním, co mohlo případně vyvolat nějakou pomstu Němců, neočekával se žádný brutální zásah.

To, co následovalo, ale nebyla prohlídka, nýbrž systematický a do detailu naplánovaný masakr místních obyvatel. Když němečtí vojáci, mimo jiné příslušníci 16. divize pancéřových granátníků SS, známé ideologickým zápalem, dorazili do vesnice, okamžitě shromáždili všechny obyvatele. A pak začalo vraždění. „Esesáci vesničany buď stříleli, nebo je natlačili do sklepů a hodili po nich granáty,“ popisuje události list The Guardian.

Postav se ke zdi

Mezi zavražděnými byli především nevinní civilisté - ženy, starci a děti. „Historické dokumenty neuvádějí jasně, kolik lidí bylo v osudný den zabito, ovšem nejčastěji zmiňované číslo je 560 obětí. Masakr byl jedním z vůbec nejhorších válečných zločinů spáchaných nacisty na území centrální a severní Itálie,“ připomíná list The Huffington Post.

Němci byli nemilosrdní. „Po lidech namačkaných ve stodolách nebo ve stájích stříleli z kulometů. Do malého prostoru nahnali najednou padesát i šedesát lidí a pak je rozstříleli. Někteří měli štěstí, že je zakryla těla ostatních,“ popsal dění pro The Independent italský vojenský prokurátor Mario de Paolis, který v letech 2004 a 2005 vedl proces s některými z pachatelů masakru.

Sto čtyřicet lidí zemřelo na malé návsi. „Němci je násilím vyvlekli z domovů, mnohé přímo vyrvali z postelí: lidé byli napůl oblečeni, jejich údy stále znecitlivělé spánkem: všichni si mysleli, že budou pouze někam převezeni a dívali se na své katy s úžasem, beze strachu a nenávisti. Němci je nejprve natlačili k fasádě kostela, pak doprostřed náměstí. Namířili na ně hlavně svých kulometů a jejich oběti padaly pod snůškou střel, aniž by měly čas křičet,“ popsal vraždění podle webu památníku vesnice Sant'Anna di Stazzema italský spisovatel Manlio Cancogni.

Esesáci se neslitovali ani nad těhotnými ženami. Osudového srpnového dne jich ve vesnici zemřelo osm. „Jedna z nich, Evelina Berrettiová, toho rána začala rodit. Vojáci ji zastřelili, vyřezali dítě z jejího lůna a zabili i to. Rodině Tucciových zase zavraždili osm dětí - nejmladšímu byly tři měsíce, nejstaršímu 16 let,“ uvádí The Independent.

Nejmladší dětské oběti masakru - Anně Pardiniové - bylo pouhých dvacet dní. Nacisté se pokusili vyvraždit celou její rodinu. Kromě Anny německé kulky zabily její matku a starší sestru Marii. Nejstarší sestře v rodině Cesiře se ale podařilo kulometnou palbu přežít, a z hromady těl zachránila ještě i tři mladší sestry. Mezi nimi i tehdy devítiletou Liliu. „Řekli mé matce, abychom se postavili ke zdi. To si jasně pamatuji. Cítila jsem, jak po mě teče krev. Sestra Marie byla doslova rozstřílená,“ vypověděla později podle serveru La Nazione Lilia. Zároveň řekla, že ji nacisté v daný den ještě silně kopli do podbříšku, a právě jejich činu přikládala svou pozdější neplodnost.

close Památník na masakr v italské vesnici Sant'Anna di Stazzema. info Zdroj: Shutterstock zoom_in Památník na masakr v italské vesnici Sant'Anna di Stazzema.

Zabíjení trvalo tři hodiny - odehrálo se mezi sedmou hodinou ráno a desátou dopoledne. Ani vraždění ovšem pachatelům masakru nestačilo. Když byli hotoví s lidmi, zapálili jejich těla, pozabíjeli také veškerý dobytek, a nakonec vesnici vypálili - aby ji srovnali se zemí. „Když skončili, vojáci se posadili a snědli oběd s výhledem na ohořelá těla,“ píše The Independent.

Návrat živých

V ruinách vesnice Sant'Anna ale zůstalo několik přeživších. Jedním z nich byl tehdy sedmiletý Enio Mancini. „Jeho rodina měla to štěstí, že stála v cestě jediné skupině SS ze čtyř, která pouze vypálila domy, do kterých přišla, ale nikoho nezabila,“ zmiňuje The Independent.

Němci sice několik lidí - i Manciniho rodinu, postavili nejdříve ke zdi, nakonec si to ale rozmysleli a naznačili lidem, aby utekli. Mancini diky tomu přežil, zůstaly mu ale děsivé vzpomínky na vraždění ostatních. „Nejsilnější z nich je pach spáleného masa. Po celé vesnici byla rozházená těla,“ vypovídal podle listu The Telegraph počátkem tohoto století.

Ve skupině přeživších, které Němci ušetřili, byla kromě Manciniho také tehdy třináctiletá Ada Battistiniová. Ta později u soudu vypovídala, jak se jí povedlo vyváznout živá. „Stál před námi mladý muž, velmi mladý blonďák s kulometem, který vůbec nemluvil. Mával na nás, jakoby chtěl říct, abychom zůstali v klidu. A místo, aby začal střílet na nás, otočil se, a vystřelil směrem do lesa. Byly tam tři nebo čtyři ovce a ty zabil,“ připomíná její slova web Il Fatto Quotidiano.

Odpoledne se do vesnice vrátili muži, kteří ráno před příchodem nacistů uprchli do okolních lesů. A také lidé, kteří byli v osudových chvílích nic netuše shodou okolností mimo vesnici, včetně například otce a dalších dětí rodiny Pardiniovy, kteří pracovali na poli, připomíná italská stanice Rai. Po návratu domů je čekal šok.

Ještě téhož dne začali přeživší pohřbívat mrtvé do obrovského společného hrobu před kostelem. Později byly ostatky přemístěny.

Čekání na spravedlnost

Navzdory rozsahu tragédie (masakr ve vesnici Sant'Anna byl počtem obětí druhý největší na italském území), se na ni po válce poměrně rychle zapomnělo. Britové a Američané po osvobození Itálie sice shromáždili výpovědi svědků a další důkazy, případ ale vyšuměl do ztracena a když se nechystal žádný soud, dokumenty nakonec skončily ve zmíněné skříni hanby.

Až po jejím odhalení opět začaly snahy italských soudů o potrestání pachatelů. Po pátrání v archivech bylo nakonec počátkem 21. století obviněno a v nepřítomnosti v Itálii souzeno deset příslušníků německých nacistických jednotek, tehdy už důchodců. Italský soud je za podíl na zvěrstvech spáchaných v toskánské vesnici odsoudil v roce 2005 k doživotnímu trestu. „Všichni jsou ovšem příliš staří, aby si odseděli tresty v Itálii, a nebudou do země vydáni. Verdikt nicméně přinesl úlevu přeživším a potomkům zavražděných, kteří rozhodnutí soudu uvítali potleskem a pláčem v soudní místnosti,“ psal tehdy list The Guardian.

Jediným z obviněných, který plně spolupracoval s italskými úřady, byl příslušník Waffen-SS Ludwig Goring. Ten se přiznal, že ve vesnici zabil dvacet žen. Podle jeho slov ho jeho čin pronásledoval po celý život. „Stále mám ty výjevy před očima. Vrací se, a já je nemohu dostat z mysli,“ prohlásil podle listu The Telegraph.

Příběh masakru v Sant'Anna ale rozhodnutím italského soudu neskončil. Ve vyšetřování celkem 17 lidí (včetně v Itálii odsouzené desítky), podezřelých z podílu na vraždění, pokračovaly ještě německé úřady. Ke zděšení italských protějšků ovšem vyšetřování v roce 2012 uzavřely, aniž by byl kdokoliv z mužů obviněn. „Němečtí prokurátoři uvedli, že nebyli schopni prokázat vinu bývalých vojáků v případě vraždy nebo spoluúčasti na vraždě, tedy jediných dvou možných obvinění, u kterých ještě nevypršela promlčecí lhůta,“ informovala tehdy stanice BBC.

Italského prokurátora de Paolise rovněž pobouřilo rozhodnutí německých žalobců, podle nějž byl masakr improvizovaný a spontánní. „Nešlo o náhodnou epizodu, ale o skutečný masakr naplánovaný do posledního detailu," řekl de Paolis podle listu The Guardian.