Byla sobota 31. května 1924. Chicagští vyšetřovatelé měli před sebou již poněkolikáté dva mladíky, 19letého Nathana Leopolda a 18letého Richarda Loeba. Oba vinili z vraždy chlapce, který zmizel jen o pouhých deset dní dříve, 21. května 1924. Jmenoval se Robert Franks a k žádnému z obou mladíků neměl žádný hlubší osobní vztah. Vyšetřovatelé měli přesto důvod domnívat se, že právě oni dva jsou vrazi. „Zkuste nám odvyprávět vlastními slovy celý ten příběh od začátku,“ vyzvali zvlášť oba studenty.

Odpověď byla překvapivá. Jak ukazují jejich zachované protokoly, Leopoldův i Loebův, ani jeden nezapíral a oba okamžitě doznali, že únos i vraždu Bobbyho Frankse plánovali déle než rok. Při výslechu navíc přesně a věcně popsali, jak celý čin provedli, lišili se jen v tom, že větší podíl viny házeli jeden na druhého. Neprojevili však žádné výčitky svědomí nebo lítost.

Zázračné děti z bohatých rodin

Oba teenageři Leopold a Loeb (později se toto jejich označování stalo velmi populární) vyrůstali na bohatém předměstí Chicaga v prominentní čtvrti Kenwood a podle Encyklopedie Britannica pocházeli z bohatých židovských rodin. Otec Richarda Loeba Albert Loeb byl právníkem a bývalým viceprezidentem společnosti Sears, Roebuck and Co., a Nathan Leopold starší zbohatl na výrobě papírových krabic a patřil mezi milionáře.

Oba mladíci byli také výjimečně intelektuálně vyspělí, doslova „zázračné děti“. Nathan Leopold se dostal už v 15 letech na Michiganskou univerzitu a po roce přestoupil na Chicagskou univerzitu, kde v 18 letech promoval jako jeden z nejmladších absolventů v její historii. Poté začal studovat právnickou fakultu.

| Video: Youtube

„Odhady jeho IQ dosahovaly stratosférických výšek: přes 200. Vystudoval 15 jazyků a mluvil plynně alespoň pěti. Také se velmi zajímal o ornitologii a shromáždil téměř 3000 ptačích exemplářů, které choval ve studovně ve třetím patře svého domova,“ uvádí Denise Noeová z titulu Crime Magazine.

Také Loeb byl původně studentem Michiganské univerzity, kterou absolvoval v 17 letech, načež nastoupil na postgraduál na Chicagské univerzitě.

Zvláštní dvojice „nadlidí“

Oba měli i homosexuální sklony. „Ti dva byli opravdu zvláštní dvojka. Dickie Loeb dělal na každého dojem svým hezkým vzhledem a příjemným vystupováním, zatímco nemotorně vypadající Nathan Leopold měl tendenci skrývat se v jeho stínu. Ale mezi oběma vzniklo silné pouto. Nathan byl do Richarda zamilovaný a pro jeho sexuální náklonnost by udělal cokoli. Na vraždu prý přistoupil jen proto, aby Dicka potěšil,“ píše web American Experience. Na druhé straně Loeb ve svém prvotním doznání tvrdil, že nebýt Leopoldova podnětu, sám by Frankse nikdy nezabil a ani by nebyl schopen ho zabít.

Už pár let před vraždou žili oba s přesvědčením, že jsou předurčeni k něčemu vyššímu. Věřili v koncept „nadčlověka“ (Übermensch), který vytvořil německý filozof Friedrich Nietzsche.

„Nadčlověk je na základě určitých nadřazených vlastností, které jsou mu vlastní, vyňat z běžných zákonů, jimiž se řídí obyčejní lidé. Nenese odpovědnost za nic, co může udělat,“ napsal Leopold v jednom dopise Loebovi.

Toto uvažování je vedlo až k vymyšlení plánu „dokonalého zločinu“. „Nepřitahovala je ani tak myšlenka na vraždu, ale představa, že i spáchání vraždy jim může projít,“ konstatuje American Experience.

Cesta k vraždě

Svou pociťovanou „nedotknutelnost“ si dvojice začala rychle dokazovat porušováním zákona. Nejdříve méně závažným. „Oba páchali drobné krádeže, vymysleli systém, jak podvádět v bridži, zakládali menší požáry, vyvolávali falešné poplachy a dopouštěli se vandalství. Občas je přistihli, ale nikdo nebral jejich přečiny jako něco vážného,“ uvedla Miriam Allen DeFordová v práci Superman's Crime (Zločin nadčlověka).

Jednou se mladíci vloupali i do jejich domovské Michiganské univerzity, kde mimo jiné ukradli psací stroj, který později sehrál roli i u jejich nejzávažnějšího skutku: sepsali na něm totiž žádost o výkupné za Bobbyho Frankse, jehož vraždu vydávali za únos.

K plánování vraždy coby dokonalého zločinu, který vyvolá celonárodní senzaci, se rozhodli poté, co ke svému zklamání zjistili, že o jejich dosavadních skutcích nikdo nikde nic nepíše. Byli přesvědčeni, že teprve vražda potvrdí jejich status „nadlidí“.

Její detailní přípravou strávili sedm měsíců. „Nechtěli k trestné činnosti použít svá auta, tak se rozhodli si pod falešnou identitou jedno pronajmout. Aby Loeb vytvořil tuto falešnou identitu, pronajal hotelový pokoj pod pseudonymem Morton D. Ballard. Leopold se pak pod tímto jménem a adresou vydal do provozovny společnosti Rent-A-Car pro auto, představil se jako obchodník, a když po něm chtěli doporučení, odkázal je na svého známého Louise Masona a dal jim i jeho adresu a telefonní číslo. To vedlo ve skutečnosti do obchodu za rohem, kde u telefonu čekal Loeb, aby coby údajný Mason Ballarda vřele doporučil,“ popisuje Miriam Allen DeFordová.

close Nathaniel Leopold (nahoře) a Richard Loeb (dole) na vězeňských identifikačních snímcích, rok 1924 info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Bundesarchiv, Bild 102-12794, CC-BY-SA 3.0 zoom_in Nathaniel Leopold (nahoře) a Richard Loeb (dole) na vězeňských identifikačních snímcích, rok 1924

Jako vhodnou oběť si oba mladíci vytipovali mladšího adolescenta a rozhodli se, že ho unesou, zavraždí, a aby zakryli skutečný motiv svého jednání, budou žádat o výkupné.

Vhodnou oběť hledali dlouho, nakonec se rozhodli pro 14letého Bobbyho Frankse, syna bohatého chicagského výrobce hodinek, který bydlel v sousedství Loebovy rodiny a párkrát k nim zašel zahrát si tenis na jejich soukromém hřišti. Loeb ho podle všeho neměl rád. Když totiž později po vraždě mluvil s novináři, v jednu chvíli utrousil. „Kdybych já měl někoho zabít, tak leda nafoukaného malého zku*vysyna jako Bobby Franks!“

Únos, vražda a žádost o výkupné

Složitě připravený plán spustili ve středu 21. května 1924 odpoledne. Když se Franks vracel domů ze školy, přibrzdili u něj v pronajatém autě a nabídli mu odvoz. Nejdřív odmítl, ale Loeb, který se s ním znal, ho nakonec přesvědčil slibem, že mu ukáže novou tenisovou raketu.

V autě měli majzlík, provaz, lepicí pásku na omotání oběti a kyselinu chlorovodíkovou, kterou chtěli oběť polít a znemožnit tak identifikaci. Všechno zakoupili den předem.

Jak přesně proběhla vražda, zůstává nejasné, protože ji sváděli jeden na druhého. Předpokládá se však, že za volantem seděl Leopold a na zadním sedadle číhal Loeb. V okamžiku, kdy Franks dosedl vedle řidiče na místo spolujezdce, dostal zezadu majzlíkem několik silných ran do hlavy. Důvod, proč je tento čin přičítán spíše Loebovi, spočívá v tom, že jakkoli se oba v popisu vraždy rozcházeli, shodně zmínili Leopoldův zděšený výkřik: „To je strašné! Nevěděl jsem, že to bude takhle!“ – což nasvědčuje spíše tomu, že vražednému aktu přihlížel.

Neudělal ale nic, aby to zastavil. Těžce zraněného a omráčeného hocha zatáhli rychle na zadní sedačku a narvali mu do krku kus látky. Následkům úderů do hlavy a dušení Bobby zakrátko podlehl. Jeho mrtvé tělo pak vrazi uložili na podlahu vozu.

S autem odjeli na předem vytipovanou skládku, kde tělo vysvlékli, polili jeho tvář a genitálie kyselinou (genitálie proto, aby zakryli obřízku) a ukryli v propusti pod železniční tratí. Leopoldovi ale ušlo, že mu při manipulaci s mrtvolou vypadly z kapsy brýle – což se mu mělo už brzy vymstít.

close Oběť vraždící dvojice, čtrnáctiletý Robert Franks, ve společnosti svého otce info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Bundesarchiv, Bild 102-00651A, CC-BY-SA 3.0 zoom_in Oběť vraždící dvojice, čtrnáctiletý Robert Franks, ve společnosti svého otce

Po návratu do Chicaga nicméně oba mladíci pokračovali podle plánu: Leopold zavolal Franksově matce, představil se jako George Johnson a ohlásil únos s tím, že podmínky pro doručení výkupného dostane později.

Oba mladíci pak ještě týž den spálili své zakrvácené oblečení, vyčistili krvavé skvrny z čalounění pronajatého vozu a poslali Franksovým poštou dopis s instrukcemi, napsaný na ukradeném psacím stroji. Požadovali 10 tisíc dolarů ve starých bankovkách, uložených do velké krabice od doutníků zapečetěné voskem. Zbytek večera strávili tím, že hráli karty.

Rychlé dopadení

K penězům z výkupného se však ani přes složitě vymyšlený plán už nikdy nedostali – protože plán byl sice složitý, ale ani zdaleka ne dokonalý.

Špatně ukryté tělo našel hned první den polský přistěhovalec Tony Manke a přivolal policii. A protože únos syna chicagského boháče neušel pozornosti novinářů, dozvěděl se o tomto nálezu vzápětí i jeden místní reportér a zavolal Franksovým. Švagr Jacoba Frankse se tak ještě týž večer rozjel mrtvolu identifikovat.

Druhý den ráno Leopold znovu telefonicky kontaktoval Franksovy coby George Johnson a začal diktovat, že si mají vzít taxi a jet pro další pokyny do lékárny na 1465 East 63 Street. Telefon vzal rodinný přítel a současně právní zástupce Samuel Ettelson, který jej pak předal chlapcovu otci. Vrah mu svůj požadavek zopakoval, ale když zavěsil, uvědomili si oba muži, že jim adresa ve stresu vypadla z hlavy.

Čekali tedy, zda se pachatel ozve znovu. Místo něj se však ozval Jacobův bratr se smutnou zprávou, že nalezené tělo opravdu patří Bobbymu.

Policie zatím prohledávala místo nálezu těla a brzy měla další stopu. Už zmíněné Leopoldovy brýle, které se vyznačovaly speciální patentovanou pružinou a drahou obroučkou z rohoviny. „Takové brýle se prodávaly pouze na jednom jediném místě v Chicagu a koupili si je tam pouze tři lidé – včetně Nathana Leopolda,“ uvádí titul Homicide North Western.

Jen pár dní poté, co Loeb a Leopold spáchali podle svého nejhlubšího přesvědčení dokonalou vraždu, byli oba ve vazbě.

Proces století

Rodiče obou vrahů jim rychle najali toho nejlepšího a nejdražšího advokáta na trestní právo, jaký byl k dispozici – Clarence Darrowa. A ten na sebe vzal jeden z nejtěžších úkolů své kariéry. Věděl, že „vysekat“ své klienty z tohoto případu nemůže, předsevzal si ale, že zabrání tomu, aby dostali trest smrti.

Jeho klienti mu to nijak neusnadňovali. I otrlé vyšetřovatele šokovala chladnokrevnost, s jakou svůj čin popisovali jako „experiment“. Navíc ochotně poskytovali rozhovory novinám, takže případ si rychle získal celonárodní pozornost. Tu ještě podtrhl fakt, že oba pocházeli z prominentních a velmi bohatých rodin.

Jejich židovský původ vyděsil místní židovské komunitou, která se obávala, že se jí majoritní společnost bude za zločin obou mladíků mstít. „Oddechla si teprve, když vyšlo najevo, že i oběť byl Žid. Protože vražda nežidovského chlapce by antisemitismus v Americe roku 1924 nepochybně rozpoutala,“ uvedl americký spisovatel Meyer Levin, který proces sledoval.

Podle Denise Noeové je k tomu ale nutné dodat, že jako Židy vnímala všechny tři především většinová společnost, oni sami se tak necítili. „Richard Loeb nebyl podle hebrejské tradice původem Žid, protože měl nežidovskou matku (byla německá katolička). Rodina Franksových sice byla etnicky židovská, ale konvertovala ke křesťanství. Nathan Leopold byl Žid z obou větví své rodiny, ale ani toto ani žádné jiné náboženství nepraktikoval, protože byl od 11 let ateistou,“ uvedla Noeová.

close Soudní fotografie zachycující Nathaniela Leopolda a Richarda Loeba při procesu info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Soudní fotografie zachycující Nathaniela Leopolda a Richarda Loeba při procesu

Celý proces nakonec rozhodla Darrowova více než 12hodinová závěrečná řeč, v níž sice přiznal vinu svých klientů, ale tvrdil, že k činu je dovedly síly, které nemohli ovládnout. „Příroda je přiměla, aby to udělali, evoluce je přiměla, aby to udělali, Nietzsche je přiměl, aby to udělali. Neměli by za to být odsouzeni k smrti,“ popisoval Darrowovu argumentaci profesor práv Phillip Johnson. Ač je to pozoruhodné, advokát uspěl. Leopold a Loeb dostali doživotí.

Věčný kulturní odkaz

Po odsouzení byli oba posláni do věznice Northern Illinois. V květnu 1925 převezli Leopolda do nového nápravného zařízení ve Stateville, kam jej o sedm let později následoval i Loeb. Oba pak ve věznici založili korespondenční školu pro vězně, která jim umožňovala volnější pohyb po prostorách vězení. To se však Loebovi stalo osudným: když si v lednu 1936 užíval soukromé sprchy, dostal se k němu jeden jeho bývalý spoluvězeň James A. Day a zhruba 56krát ho pořezal břitvou. Tvrdil, že se bránil znásilnění, ale zřejmě lhal, protože svůj útok vedl zezadu.

Vězeňským chirurgům už se nepodařilo pořezaného zachránit. Leopold byl u toho, když jeho někdejší komplic na operačním stole vykrvácel.

Leopold zůstal ve vězení celkem 33 let a na samotné věznici se v podstatě pozitivně podepsal: například vytvořil nový systém vězeňské knihovny, pomáhal při experimentální léčbě a staral se o rentgen. V březnu 1958 byl podmíněně propuštěn a nastoupil jako nemocniční technik v Portoriku. V roce 1961 se oženil a o 10 let později zemřel na infarkt. Napsal autobiografii Život plus 99 let a knihu o ornitologii Soupis ptáků Portorika a Panenských ostrovů.

| Video: Youtube

Příběh Leopolda a Loeba se stal také obrovskou inspirací pro film, divadlo i literaturu. Už v roce 1929 vznikla divadelní hra Rope (Provaz) dramatika anglického dramatika Patricka Hamiltona, která se v roce 1948 dočkala stejnojmenné filmové adaptace od slavného režiséra Alfreda Hitchcocka. Spisovatel Meyel Levin, bývalý spolužák obou vrahů z Chicagské univerzity, zpracoval jejich případ v románu Nutkání, který v roce 1959 zfilmoval Orson Welles. Leopold oba žaloval kvůli údajnému porušení práva na soukromí, Nejvyšší soud státu Illinois však jeho žalobu v roce 1970 zamítl. Případ se objevil a nadále objevuje i v mnoha detektivních seriálech a dokumentech.