„Jezdili jsme sem tradičně v létě i v zimě lézt a měli jsme tu naplánovanou dovolenou. Takže jsme v sobotu 19. ledna večer vyjeli z Ostravy, ráno jsme přijeli na Štrbské pleso a odtamtud jsme se pěšky vydali na Popradské pleso,“ vzpomínal v dokumentárním cyklu České televize Osudové okamžiky na tragický den český horolezec Zdeněk Kuběna, který se stal svědkem následné katastrofy.  

Ve Vysokých Tatrách už od 18. ledna 1974 padaly laviny. V osudnou neděli 20. ledna se počasí na horách ještě výrazně zhoršilo. „Přes noc foukal silný vítr, který byl provázen intenzivním sněžením. Ráno se sněžení kvůli oteplení změnilo na déšť se sněhem,“ uvádí slovenské Středisko lavinové prevence.

Vysoké Tatry jsou nejmenšími velehorami na světě. I ony ale dokáží být nebezpečné:

Lomnický štít ve Vysokých Tatrách.
Když Tatry zabíjejí. Dějiny nejmenších velehor světa lemují tragédie

V tehdejší Chatě kapitána Morávky u Popradského plesa (pojmenované po účastníkovi Slovenského národního povstání Štefanu Morávkovi, po roce 1989 přejmenované na Chatu pri Popradskom plese) byli od poloviny týdne ubytováni účastníci Střední průmyslové školy strojnické z Komárna, studenti a jejich učitelé fungující současně jako lyžařští instruktoři. Celkem šlo zhruba o 50 lidí.

V neděli se vedoucí kurzu rozhodli navzdory zhoršujícímu se počasí pokračovat ve výcviku. Ačkoli je správce chaty varoval před lavinovým nebezpečím, vyrazili i se svými svěřenci po ránu ven. Na chatě zůstali jen dva studenti. Jeden měl výron v koleni, druhý se už předem z výcviku omluvil.

Takto zachytily kamery pád laviny v Tatrách v roce 2023: 

Zdroj: Youtube

Cesta do hor

Před chatou se studenti rozdělili do dvou družstev podle své lyžařské výkonnosti a ti slabší se vydali stejně jako v předchozích dnech lyžovat na pozvolnější a nižší svah pod horou Ostrva.

Druhá skupina, složená ze silnějších lyžařů, se vydala na strmější, západně orientovaný svah pod přístupovou asfaltovou cestou na Popradské pleso. Svah klesal k Hincovu potoku, protékajícímu Mengusovskou dolinou.

Meteorologické podmínky se během dopoledne ještě zhoršily. „Poprchávalo, vál silný vítr, ale místy prosvítalo skrz mraky i sluníčko,“ popisoval před časem počasí toho dne na stránkách Horské lékařství další pamětník událostí a lékař záchranné služby Igor Miko, který byl tehdy dopoledne ještě doma ve Starém Smokovci, ale už zanedlouho měl být povolán k zásahu.

Popradské pleso, kde v lednu 1974 probíhal lyžařský výcvik Střední průmyslové školy strojnické ze slovenského KomárnaPopradské pleso, kde v lednu 1974 probíhal lyžařský výcvik Střední průmyslové školy strojnické ze slovenského KomárnaZdroj: Wikimedia Commons, akladatelství Slovakotouru - dobová pohlednice, CC BY-SA 4.0

Jeho slova o prosvítajícím sluníčku pro Popradské pleso neplatila. Tam naopak padla mlha, která v kombinaci se silným větrem ženoucím sníh s deštěm snížila viditelnost na minimum. Už po půlhodině od začátku výcviku, tedy kolem 10. hodiny dopoledne, se proto vedoucí instruktor silnější skupiny rozhodl výcvik přerušit.

Studenti se začali shromažďovat nahoře na asfaltce, kde čekali na ostatní, aby se společně přesunuli zpět na chatu. Část skupiny však ještě stále lyžovala, nebo stoupala z údolí k cestě (na místě nebyl žádný lyžařský vlek). Nikdo netušil, co jim v tu chvíli doslova visí nad hlavou.

Neviditelná smrt

„Spouštěli jsme se z cesty na lyžích dolů k potoku. Sněžilo, foukal vítr. Domluvili jsme se, že si to celá parta sjedeme ještě jednou, a právě tehdy se to stalo. Sjížděli jsme jeden po druhém, já jsem byl asi uprostřed. Rozjel jsem se a zhruba v polovině svahu jsem upadl. Nahoře nade mnou byli ještě ostatní. Nechtělo se mi šlapat zpátky až zdola z údolí, tak jsem si rozepnul lyže a sedl si na ně. Potom se ozvalo cosi těžko popsatelného, měl jsem pocit, jako kdyby nad námi přeletělo nějaké velké letadlo. Takový to byl hluk,“ vzpomínal v telefonických rozhovorech a také v televizním cyklu student Oto Berze. 

Bylo asi 10:40. Zvuk, který Berze zaslechl, nevyvolalo letadlo. Z protilehlého svahu se ze sedla mezi dvěma horskými vrcholy, zvaného sedlo nad Skokem, uvolnila velká desková lavina. Po cestě nabrala obrovskou rychlost a energii, a tak se nezastavila ani na dně údolí v potoce, ale přeletěla jej a začala stoupat protisvahem – tedy tím svahem, v němž se stále ještě pohybovali lyžaři.

Česká expedice na horu Huascarán skončila v roce 1970 tragicky:

Českoslovenští horolezci ve stěně
Prokletý Huascarán: O smrti československých horolezců rozhodla shoda okolností

„Na poslední chvíli jsem uviděl nějakou bílou stěnu, uvědomil jsem si, že by to mohla být lavina. Na kurzu nám řekli, co máme v takovém případě dělat. Pustil jsem hůlky a rychle si dal přes ústa šálu. Potom do mě něco narazilo a odhodilo mě to,“ líčil později Berze.

Udělal několik kotrmelců, sbalil se klubíčka, po chvíli ucítil, že se zastavil, ale nemůže se hýbat, a ztratil vědomí. 

Sněhová záplava pohřbila 11 studentů, jednoho učitele a jeho 13letého syna. V pořádku zůstala jen skupinka, která už čekala nahoře na cestě připravená vrátit se do chaty. Lavina se sice vyšplhala až k nim, ale ne už s dostatečnou razancí, takže se z nánosu sněhu dokázali svépomocí nebo s pomocí kamarádů vyhrabat. Jeden z nich se okamžitě rozběhl na chatu, aby přivedl pomoc. Krátce poté se dozvěděla o lavině horská služba ve Starém Smokovci.

Na pomoc

„Náhle zazvonil telefon. Služba v Domě Horské služby mi oznámila, že z Popradského plesa hlásili velkou lavinu, která zasypala možná i 50 lidí, ale spojení že se přerušilo, protože je tam vichřice. Padající stromy asi strhly telefonní vedení do chaty. O mobilech jsme ještě neměli ani zdání,“ vyprávěl lékař horské služby Igor Miko.

Do telefonu dostal ještě informaci, že dvě skupiny profesionálních i dobrovolných členů Horské služby už vyrazily v terénních vozech GAZ k místu neštěstí a že další terénní auto jede pro něj. „Zakrátko dorazil GAZ. Byl v něm jen Štefan Zavacký a tehdy mladý, ale už osvědčený lavinový pes Udo,“ uváděl dále. 

Počasí bylo stále mizerné. Jak se zachránci postupně blížili k Mengusovské dolině, zesílil vítr a nebe se zatáhlo. Hustě sněžilo. A ukázalo se, že ani terénní vůz se moc daleko nedostane. „Hned začátek cesty zatarasily padlé stromy. Stáhli jsme z přívěsu za gazem sněžný skútr, já si vzal brašnu a sedl si dozadu, ještě za Uda, který byl za svým psovodem. Cesta nebyla vůbec jednoduchá. Místy jsme museli lesem objíždět popadané stromy, tlačit skútr skrz závěje a uklidňovat psa, kterému se na sedátku moc sedět nechtělo,“ popisoval Miko.

Psal se pátek 13. října 1972 a v Andách se zřítilo letadlo s uruguajským ragbyovým týmem. Těm, kteří přežili pád, začal drsný boj o život:

Trosky letadla, které zůstaly uchovány na místě nehody
Přežili pád letadla i lavinu. V horách museli jíst mrtvé, aby se zachránili

Když se konečně dostali na cestu vedoucí k chatě, zhruba v místech, kde se na ni napojuje horský chodník ze Štrbského plesa, ocitli se v čele laviny

Po laviništi se v tu dobu už pohybovali zoufale hledající lidé. „Ještě před příchodem záchranářů z horské služby se do hledání zapojili studenti, jejich učitelé, zaměstnanci chaty i ubytovaní horolezci a návštěvníci,“ uvádí slovenské Středisko lavinové prevence.

K hledání se připojili i horolezci z ostravské party, kteří právě dorazili. „Je to věc, která se nedá nikdy zapomenout. To zoufalství těch hledajících - a zoufalství rodičů, kteří později přijeli - to je něco, co se nedá popsat,“ vzpomínal v televizi Zdeněk Kuběna.

Jakmile na místo dorazila horská služba, dostalo prohledávání laviniště systematický ráz. Laviniště bylo obrovské a bylo očividné, že značná bude i výška naneseného sněhu, protože část údolí i s potokem byla úplně zasypaná. Záchranáři proto začali okamžitě zpovídat svědky pádu laviny a vyptávali se, kde všude naposledy viděli své zasypané kamarády. Úřadovat začal také Udo, s nímž jeho psovod procházel terén.

Jediný zachráněný

Na základě výpovědí přeživších studentů zakreslili záchranáři celý průběh laviny do mapy a vyznačili v ní místa, kde se zřejmě těsně před zasypáním nacházeli jejich spolužáci a která byla tedy nejnadějnější pro sondování. Pak začali prohledávat v rojnicích s lavinovými sondami v rukách vyznačený prostor.

Zhruba ve 13:45, tedy asi tři hodiny po pádu laviny, zaznamenala sonda první pozitivní zásah. Z dvoumetrové hloubky sněhového nánosu vyhrabali záchranáři tělo třídního učitele. Muž byl mrtvý. Krátce nato byla stejným způsobem nalezena další dvě těla studentů. I v tomto případě však bylo už pozdě. „Velká masa upěchovaného sněhu jim nedala žádnou šanci přežít,“ uvádí Středisko lavinové prevence.

Stále však ještě nebyl konec hledání. Ačkoli se už po laviništi prošla spousta lidí, což snižovalo šance lavinového psa zachytit správný pach, dohodli se záchranáři se Zavackým, že to Udo ještě jednou zkusí. A statný německý ovčák je nezklamal. Kolem půl čtvrté začal nacvičeným způsobem signalizovat další tělo.

Záchranné výkopové práce v laviništi, následující den po nejhorším lavinovém neštěstí v Tatrách, 21. ledna 1974Záchranné výkopové práce v laviništi, následující den po nejhorším lavinovém neštěstí v Tatrách, 21. ledna 1974Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Horská záchranná služba Slovensko, volné dílo

„Zavětřil a začal štěkat i hrabat předními tlapami. Začali jsme na tom místě opatrně kopat a po chvíli jsme narazili na hlavu v čepici. Za moment jsme ji měli volnou a viděli jsme i slyšeli, že ten chlapec pomalu a chrčivě dýchá. Na otázky ale nereagoval. Uvolnili jsme mu ústa a zvýšili jsme úsilí při vyhrabávání těla,“ vzpomínal lékař Miko.

Onen zachráněný byl Oto Berze. Byl v bezvědomí, ale žil. Po vyhrabání se ukázalo, že měl hned za sebou malý smrk, jehož větve vytvořily u jeho hlavy malou vzduchovou kapsu, která stačila na přežití.

Miko studenta rychle prohlédl, a když neviděl žádná zjevná poranění, nechal ho na saních převézt na chatu. Tam se Berze konečně probral, k čemuž dopomohla i koupel ve vlažné vodě. Následně byl transportován do nemocnice ve Spišské Sobotě, kde se uzdravil.

Tragický den

Nikoho dalšího živého už se z laviny vyhrabat nepodařilo. Do večera našli ještě dvě těla a druhý den dalších pět, ale všichni byli už po smrti. Těla posledních dvou zasypaných studentů byla objevena až 3. a 18. května.

Tragédii ještě umocnilo to. že lavina u Popradského plesa nebyla jediná, která ten den ve Vysokých Tatrách zabíjela. K dalším smrtelným nehodám došlo pod Skalnatým plesem a v Malé Studené dolině.

Záhadná smrt Ďatlovovy výpravy na úbočí hory Cholat Sjachyl dodnes nemá jednoznačné vysvětlení:

Sněhem zavalený stan Ďatlovovy výpravy, k němuž pátrači dorazili až 26. února. Stan byl rozříznut zevnitř, skupina před něčím utíkala. Vlevo od stanu pátrači Vladislav Karelin (stojící) a Jurij Koptelov
Záhada Ďatlovovy výpravy: Rusové přišli s novou teorií o tajné zbrani

Lavina v Malé Studené dolině zasypala dva horolezce, z nichž jeden se sice dokázal vyhrabat a přivolat pomoc, ale druhého vyprostili záchranáři v době, kdy už bylo bohužel příliš pozdě.

Lavina pod Skalnatým plesem smetla skupinu tří zaměstnanců lanovek a dvou turistů, kteří se rozhodli sejít pěšky ze Skalnatého plesa do Tatranské Lomnice žlabem pod hotelem Encián, protože provoz kabinové lanovky byl kvůli špatnému počasí přerušen. Povrchová lavina je zasáhla asi po 200 metrech sestupu. Čtyřem lidem se podařilo dostat se z laviny vlastními silami, pátý se však stal další, již čtrnáctou, obětí toho nešťastného dne.