Značná část Němců žijících v pohraničí se odmítala s nově vzniklou republikou smířit. Jejich političtí předáci proto reagovali na vznik Československa prohlášením čtyř provincií, které chtěly připojit k Rakousku. Severočeská provincie si za svou metropoli a sídelní město vlády zvolila Liberec – „vláda“, jíž od 6. listopadu 1918 předsedal Rudolf Lodgman von Auen, sídlila v libereckém hotelu Zlatý lev.

Svízelná situace

Myšlenka na odtržení pohraničních oblastí od nově vzniklé Československé republiky a jejich připojení k Rakousku ale nenašla podporu u německých průmyslníků, kteří se vyslovili naopak pro republiku. Mnozí totiž měli ve vnitrozemí své podniky a filiálky. „Složité vlastnické poměry dokresluje fakt, že například ve frýdlantské textilce Rolfs a spol. měli majetek jak tradiční spojenec německých nacionalistů Theodor Liebieg, tak přední český politik Karel Kramář,“ uvádí historik Roman Karpaš ve své knize Stalo se na severu Čech.

Účtování rakouské armády se vzbouřenci bylo tvrdé a nelítostné:

Poprava sedmi účastníků rumburské vzpoury v lese za Lesním hřbitovem v Novém Boru
Rumburská vzpoura: Mohla urychlit vznik republiky. Doplatila ale na telegraf

Takové z tohoto důvodu nebyla situace vlády samozvané severočeské německé provincie nijak jednoduchá.

„Liberecká zemská vláda se od samého počátku svého působení potýkala se značnými potížemi. Především šlo o zásobování potravinami a odbytiště průmyslové výroby. Naopak v oblasti samosprávy svůj vliv upevnila. Vydala i vlastní peníze v hodnotě pět, deset, dvacet a sto korun, ale hospodářskou situaci v provincii to nezlepšilo. Problémy nastaly i v dopravě,“ uvádí Egon Wiener v článku Události z konce roku 1918 na Liberecku, publikovaném na stránkách Náš Liberec.

Provincie také vytvořila své vlastní ozbrojené jednotky Volkswehr (lidová/národní garda) a dále měšťanskou domobranu. Ty měly zabránit převzetí samosprávy města československými orgány.

Liberec ještě coby Reichenberg, na snímku Bismarckovo náměstí neboli Bismarckplatz (dnešní Sokolovské náměstí) s chrámem sv. Antonína v pozadíLiberec ještě coby Reichenberg, na snímku Bismarckovo náměstí neboli Bismarckplatz (dnešní Sokolovské náměstí) s chrámem sv. Antonína v pozadíZdroj: Wikimedia Commons, C. H. Müller, volné dílo

Brzy po jejich vytvoření začalo docházet k prvním střetům s československými vojáky. „Nedaleko Šámalovy chaty zajala garda Volkswehru dvoučlennou československou hlídku, u Rašovky zase spustila střelbu. Tentokrát ale měla navrch československá hlídka, Němce zadržela, odvezla do Českého Dubu, kde byl sepsán protokol, na jehož základě byly hlídky Deutsböhmen důsledně varovány před překračováním takzvané ještědské linie, kterou drželi čeští vojáci vysláni na sever Čech k udržení pořádku,“ napsala před pěti lety redaktorka Deníku Jana Švecová.

Čechoslováci na postupu

Zmíněná ještědská linie tvořila jakousi pomyslnou hranici mezi československým vojskem ovládaným územím a libereckými separatisty a procházela Vápnem, Světlou, Rašovkou, Hodkovicemi nad Mohelkou, Pelíkovicemi, Bezděčínem, Frýdštejnem a Malou Skálou.

V noci ze 16. na 17. srpna 1918 svedla československá námořní flotila svoji jedinou námořní bitvu. A zvítězila v ní:

Ledoborec Bajkal, jenž se stal v srpnu 1918 terčem československé námořní flotily
Bitva na Bajkale: Čechoslováci měli svou flotilu. Svedli jediný námořní souboj

Od začátku prosince začala československá armáda pomalu uzavírat kolem Liberce kruh. Obsadila horskou chatu na Ještědu, odkud do té doby podnikaly hlídky Volkswehru výzvědné výpravy do okolí, obsadila Dlouhý Most a 13. prosince se českoslovenští vojáci objevili v Hrádku nad Nisou a ve Vratislavicích.

Jejich postup vládě samozvané provincie neušel, takže se již 11. prosince rozhodla přesídlit z Liberce do Žitavy a později přes Drážďany do Vídně. Současně ale rozdala německému obyvatelstvu zbraně a munici. Českoslovenští vojáci proto museli v případě obsazení Liberce počítat s vojenským odporem, při němž je mohlo ostřelovat nejen zhruba dva tisíce příslušníků Volkswehru, ale i lidé z oken.

Pražské vrchní velitelství v Praze se proto rozhodlo posílit československou turnovskou posádku opancéřovaným vlakem a jako posilu poslalo také 500 vojáků z České Lípy, čímž počet vojáků určených k útoku na město stoupl na 2700. Akce se měla odehrát bez krveprolití, vojáci tedy neměli začít střílet jako první.

Částečná mobilizace z 20. května 1938 není tolik známá, ale patří k zajímavým momentům tuzemských dějin:

Československá armáda při cvičení ve 30. letech. Ilustrační snímek
Částečná mobilizace: Opomíjený moment českých dějin, který vyslal Němcům vzkaz

„Českodubská posádka (setnina Pojizerského pluku č. 94) v čele s poručíkem Hákem dostala rozkaz proniknout do Liberce přes Růžodol, další měla obsadit nádraží v Křižanech a odtud vstoupit do města. Horní Růžodol obsadili vojáci vedení kapitánem Maškem ze směru Pilínků. Kolem páté ráno bylo obsazeno nádraží. Nebyl potřeba ani již zmíněný pancéřový vlak. Ten odjel se zálohou 500 mužů obsadit Frýdlant v Čechách,“ popisuje akci Egon Wiener.

Kolem šesté ráno 16. prosince 1918 ovládli českoslovenští vojáci střed města a obsadili libereckou radnici. Ještě během dopoledne pak předal německý magistrát své pravomoci představitelům okresního národního výboru Josefu Čapkovi, Aloisu Peškovi a Josefu Kladrubskému.

„Tímto aktem bylo zavřeno státní právní převzetí moci i v naší oblasti československým státem,“ uzavírá Wiener.