Je to smutný paradox. Vzhledem ke svému jménu se Pavel či Pavol Babík (v historických pramenech figuruje pod oběma jmény) objevuje v seznamech popravených politických vězňů 50. let na prvním místě, přesto je jeho osud poměrně málo známý. Pro tragické období 40. a 50. let minulého století byl však v mnohém charakteristický.

Odbojář a partyzán

Pavol či Pavel Babík (bývá uváděn pod oběma jmény), československý člen zahraničního protikomunistického odboje, roku 1951 zatčený na českém území a odsouzený k trestu smrti za velezraduPavol či Pavel Babík (bývá uváděn pod oběma jmény), československý člen zahraničního protikomunistického odboje, roku 1951 zatčený na českém území a odsouzený k trestu smrti za velezraduZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné díloNarodil se právě před 100 lety, 26. ledna 1924, v obci Rosina ve východní části Žilinské kotliny. Živil se jako rolník a do roku 1942 pracoval jako čeledín. V roce 1943 se přestěhoval do Žiliny a nastoupil do továrny na celulózu, která měla během války mimořádný strategický význam.

Nacistické Německo nutně potřebovalo přísun celulózy, a to za každou cenu, pro vedení války. Němci neustále tlačili na Slovensko, aby zvýšilo přísun dřeva,“ uvedl v práci Hospodářství Slovenského státu pohledem soudobých českých a slovenských ekonomů Josef Trubačík.

Viliam Žingor těsně po válce vstoupil do komunistické strany, už v roce 1947 se však členství veřejně vzdal. V roce 1950 ho komunisté popravili:

Viliam Žingor při projevu během oslav 1. výročí SNP v Banské Bystrici
S chamradí nejdu. Partyzán Viliam Žingor se komunistům nevzdal, tak ho popravili

Žilinská továrna na celulózu přitom patřila už před válkou k nejvýznamnějším v Evropě. Její produkce se z větší části vyvážela do řady zemí, kromě Rakouska a Německa třeba do Itálie nebo do Francie, přičemž konkurovala třeba i skandinávským celulózkám. V roce 1941 navíc začala s výrobou lihu ze sulfitového odpadu. Město Žilina tak představovalo pro nacisty naprosto klíčové slovenské průmyslové centrum.

Když tedy začaly 29. srpna 1944 obsazovat Slovensko německé vojenské jednotky, které měly potlačit partyzánské hnutí, byla Žilina jedním z prvních cílů jejich nástupu. Jenže velitel žilinské posádky odmítl vydat kasárny a hned ráno nařídil svým vojákům, aby se proti německým jednotkám začali aktivně bránit. V 10 hodin se nad žilinskou posádkou rozezvučel letecký poplach, což byl signál k vojenské vzpouře – a de facto k zahájení Slovenského národního povstání (SNP), které bylo oficiálně vyhlášeno ve 20 hodin téhož dne. Den nato se rozhořely boje i v ulicích Žiliny, nejvíc v okolí františkánského kláštera a dívčí školy.

Jestli se nevzdáte, vypálíme celou obec, vyhrožovali nacisté. Bylo 3. listopadu 1944 a jejich oddíly právě obklíčily dům ve vesnici Pohronský Bukovec:

Generálové Rudolf Viest a Ján Golian po zajetí při výslechu v Bratislavě
Vypálíme obec, křičeli nacisté. Slovenští generálové se před 75 lety obětovali

Pro dělníky v celulózce bylo povstání signálem, aby se pokusili narušit její chod. A do této sabotáže se zapojil také Babík. „Vypustil chlór a sám se přiotrávil. Vinu mu nedokázali,“ napsal o něm Spolek pro vojenská pietní místa.

V říjnu 1944 potlačila povstání německá armáda, která nastolila na Slovensku vládu teroru. Zbytky povstaleckých oddílů se stáhly do hor. Na konci dubna 1945 osvobodily Žilinu vojáci 1. československého armádního sboru v SSSR pod vedením generála Karla Klapálka. K nim se přidal i Babík, jenž od jara 1945 působil u partyzánů. S československým sborem došel až do Prahy, potom se vrátil domů a nastoupil k Závodním milicím, po dvou měsících však odešel za prací do obce Byšice na Mělnicku.

Příslušník SNB

Následovala krátká kariéra typická pro řadu někdejších odbojářů a partyzánů. S vírou v novou osvobozenou republiku se tito lidé dávali do bezpečnostních složek s cílem chránit veřejný majetek, aby se po komunistickém převratu v roce 1948 obrátili proti těm, jimž měli nově sloužit.

U Čížova na Znojemsku se dochovalo tři sta metrů drátěného zátarasu s pozorovatelnou, kterou za socialismu využívala pohraniční stráž k ostraze státní hranice Československa. Jde o jediný původní úsek železné opony v zemi.U Čížova na Znojemsku se dochovalo tři sta metrů drátěného zátarasu s pozorovatelnou, kterou za socialismu využívala pohraniční stráž k ostraze státní hranice Československa. Jde o jediný původní úsek železné opony v zemi.Zdroj: Deník/Dalibor Krutiš

Týkalo se to i Babíka, jenž v říjnu 1945 nastoupil vojenskou službu ve Svitavách. Slovensko mělo v té době za sebou první vpád banderovců, tedy vojáků Ukrajinské povstalecké armády, kteří se snažili přes československé území projít na západ.

Další velký vpád banderovců přišel v březnu 1946. Československá vláda proti nim vyslala armádu a soustředila na východním Slovensku značnou sílu, čítající mimo jiné 14 pěších a jeden tankový prapor, dva dělostřelecké oddíly a letku bitevního letectva. K vojákům bojujícím proti banderovcům byl přidělen i Babík.

Před 75 lety došlo na Slovensku ke střetu 18 československých vojáků s banderovskou skupinou Volodymyra Jemeljanoviče Ščyhelského, známějšího jako Burlak či Burlaka:

Příslušníci Ukrajinské povstalecké armády (banderovci) přibližně v roce 1947, na snímku neznámý partyzánský oddíl v oblasti Rivne
V bitvě s banderovci utrpěli Čechoslováci těžké ztráty, boj ale skončil čestně

Boje s Ukrajinskou povstaleckou armádou vyvrcholily v roce 1947, kdy došlo zvlášť v okolí Žiliny a Strečna k ostrým střetům. Přes československé území se nakonec dostala na západ jen roztroušená skupina pod velením Michajla Dudy, krycím jménem Hromenka (uváděným také jako Chromenko). Další velký oddíl, který pronikl do hloubi československého území, sotňa pod velením Volodymyra Jemeljanoviče Ščyhelského, známějšího pod přezdívkou Burlak, byl rozbit v září 1947. Burlak sám byl zajat a později popraven.

Po potlačení banderovců byl Babík v prosinci 1947 přijat do nově vzniklého Sboru národní bezpečnosti (SNB) a v roce 1948 vstoupil i do Komunistické strany Československa. Po dokončení kurzu SNB byl povýšen na strážmistra a převelen do Petržalky, kde vykonával funkci vedoucího jídelny.

Emigrant do USA

Poúnorový režim ho však podobně jako mnoho jiných dovedl k naprosté deziluzi, na čemž se v jeho případě mohl podílet také fakt, že musel přihlížet tomu, jak se nakládá s řadou jeho spolubojovníků z časů povstání.

„Co se u nás dělo po únoru 1948 s příslušníky protifašistického odboje, bylo hrozné a nemá to v historii obdobu. Zatímco v západních zemích byli hrdinové protifašistického boje vysoce ctění, u nás se po únoru 1948 dostali, pokud neemigrovali, na okraj společnosti, mnozí skončili za mřížemi či dokonce na popravišti. Ještě nikdy se žádný stát nezachoval tak hanebně vůči bojovníkům za jeho svobodu než komunistické Československo,“ napsal loni výstižně Jan Bábik v článku Tragický osud povstalců, věnovaném těm účastníkům SNP, kteří se stali oběťmi komunistických perzekucí.

Novomanžele rozdělila železná opona. A odvážná Libuše se ji v roce 1953 rozhodla s několika přáteli překonat v podomácku upraveném tanku svobody:

Část posádky po příjezdu do Bavorska. Zleva Libuše Cloudová, manželka Václava Uhlíka, zřejmě Walter Hora a Václav Uhlík se svými dětmi. Foto z výstavy na západočeské rozhledně Havran
Láska hory přenáší. V podomácku sestaveném tanku vyzrála na železnou oponu

Pavol Babík takto přímo postižen nebyl, ale v roce 1950 se přesto rozhodl, že emigruje. Plánoval útěk do Spojených států amerických, kde žila už od počátku století silná slovenská komunita a kde měl strýce.

K útěku si zvolil 27. říjen roku 1950. Svému nadřízenému oznámil, že jede na služební cestu do Pezinku, ale místo toho téhož dne odcestoval do Aše za svým bratrancem, který mu poradil, kde se dá přejít hranice. Od roku 1949 totiž střežila tento prostor Pohraniční stráž, která byla počátkem roku 1950 přeměněna po sovětském vzoru na vojensky organizovaný a vyzbrojený sbor, čítající 20 tisíc důstojníků a vojáků základní služby.

Agent-chodec ve službách CIC

Po úspěšném přechodu se Babík 30. října přihlásil německé policii. Ta ho předala zpravodajské službě armády Spojených států, známému Kontrašpionážnímu sboru (CIC), s nímž spolupracovaly i československé zpravodajské skupiny v exilu.

Babík popsal agentům CIC systém zabezpečení hranice v okolí Aše a po výslechu byl převezen do uprchlického tábora Valak poblíž Norimberku. Protože uměl německy, vypomáhal jako tlumočník při výsleších dalších uprchlíků z Československa.

75 let uplynulo od zahájení akce Kámen, jedné z největších provokačních aktivit Státní bezpečnosti v celé její historii:

První oběť Akce Kámen Jan Prošvic, zakladatel firmy ETA, který padl do nastražené pasti 23. dubna 1948. Snímek z pozdějších let v exilu
Akce Kámen: Do pasti StB padlo 40 lidí, osudnou se stala i pár jejím strůjcům

V lednu 1951 nastoupil v hodnosti poručík do nové evropské armády, která vznikala v rámci projektu Evropského obranného společenství, kde pracoval ve zpravodajské službě.

Po krátkém zpravodajském kurzu byl v dubnu téhož roku vyslán coby tzv. agent-chodec zpět do Československa s úkoly najít vhodné místo pro umístění vysílače na Slovensku a důvěryhodného radiotelegrafistu, a také vyhledat vhodné lidi, kteří by pomáhali odboji.

Král Šumavy: Příběh převaděče Josefa Hasila připomíná skutečný western:

Josef Hasil se snoubenkou Marií Vávrovou
Příběh Krále Šumavy: Převaděč Josef Hasil byl jako stín, uměl se dostat z léček

V té době už představoval přechod státní hranice životně nebezpečný podnik. „Do roku 1951 neexistovalo na státních hranicích Československa žádné signální zařízení nebo nástrahy, ale v letech 1951 a 1952 bylo vybudováno tzv. ženijně technické zabezpečení hranic: Nejvýznamnějším prvkem zabezpečení byl drátěný zátaras, který v té době tvořila konstrukce z dřevěných kůlů hustě propletených ostnatým drátem. Před zátarasem byla ve vnitrozemí instalována nástražná osvěcovadla (světlice), vystřelovaná dotykem s nataženým drátem. Zátaras sám byl umístěn uprostřed deseti až osmnáctimetrového průseku v lesním porostu,“ popsal Ústav pro studium totalitních režimů v článku Na frontě studené války, Československo 1948-1956.

Zadržený a odsouzený

Hranici Babík ještě přešel, v Aši se však jeho plány začaly hroutit, protože jeho bratranec se už odstěhoval. Čerstvý agent chodec se rozhodl opustit město pěšky, ale zabloudil a v lese jej třetí den zadržela Pohraniční stráž. Ta ho podle instrukcí předala Státní bezpečnosti.

„Kurýři zadržení na hranicích Pohraniční stráží nebo ve vnitrozemí byli předáváni Státní bezpečnosti. Od podzimu 1951 bylo zacházení se zatčenými kurýry koordinováno. Tajný rozkaz ministra národní bezpečnosti (MNB) ukládal Pohraniční stráži, aby všechny osoby, které ilegálně překročily československé hranice z Rakouska, západního Německa a NDR, byly během 24 hodin eskortovány do věznice MNB,“ přiblížil Ústav pro studium totalitních režimů.

Památník Pankrácká sekyrárna, fotografie pietního místa věnovaného obětem komunismuPamátník Pankrácká sekyrárna, fotografie pietního místa věnovaného obětem komunismuZdroj: Deník/Jaroslav Krupka

Šlo o věznici velitelství Státní bezpečnosti ve Wintrově ulici v Praze 6, zřízené především k „důkladnému vytěžování zpravodajských poznatků od zatčených agentů-chodců a vlastních spolupracovníků“.

Hlavním důvodem utajení vazby byla perspektiva využití zatčených kurýrů k „převerbování“ Státní bezpečností a vyslání do zahraničí. Ve věznici panovala přísná konspirace, vězni byli vedeni pod čísly v úplné izolaci. Babík byl několikrát vyslýchán, ale opakovaně měnil své výpovědi.

Skončil před Státním soudem v Praze, který jej v únoru 1952 odsoudil za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Neúspěšný agent-chodec byl popraven 30. ledna 1953.