Odborník na zbraně a policejní podplukovník ve výslužbě Pavel Černý, mezinárodní policejní instruktor a prezident spolku Liga Libe, zastupujícího zájmy legálních držitelů zbraní, na sebe upoutal pozornost před dvěma lety sérií tří dokumentů, v nichž se snažil co nejpřesněji popsat a zrekonstruovat tři slavné bojové střety z období Protektorátu Čechy a Morava: poslední boj odbojáře Václava Morávka v Praze na Prašném mostě, likvidaci Heydricha v libeňské zatáčce a poslední bitvu sedmi parašutistů v pražském kostele Cyrila a Metoděje (za protektorátu Karla Boromejského) v Resslově ulici. Ve všech se v souvislosti se svou specializací soustředil především na to, jakými zbraněmi byli čeští bojovníci proti fašismu i jejich protivníci vybaveni a jak je asi nejpravděpodobněji využili.

Zdroj: Youtube

V prosinci loňského roku přišel další výjimečný objev: v domě v Karlově ulici číslo 25, kde měl Václav Morávek v podkroví svůj poslední konspirační byt, z něhož se dokázal famózním způsobem prostřílet přes osminásobnou přesilu gestapáků, jimž utekl přes pavlač, půdu a střechu, se Černému ve spolupráci s badateli Jaroslavem Čvančarou a Jiřím Košařem a s balistiky a pyrotechniky z Kriminalistického ústavu podařilo najít původní projektil z této přestřelky.

Bojovník proti nacismu Václav Morávek tvořil společně s Josefem Balabánem a Josefem Mašínem výjimečnou diverzní skupinu z řad armádních důstojníků:

Pavel Černý v rámci Veterán párty na Chvalské tvrzi v Horních Počernicích představil nejenom novou knihu Morávkova zpověď, aneb Věřím v Boha a své pistole, ale také různé artefakty vztahující se k tomuto odbojáři.
Hrdina ze Tří králů odbojář Václav Morávek je vzorem i pro současnost

Střela ráže 7,65 mm, vystřelená pravděpodobně z gestapácké služební pistole Walther PPK, zůstala zaseknutá v zárubni dveří. Morávek unikl z této bitvy, o níž později referoval osobně Reinhard Heydrich, sám nezraněn, svou střelbou ale zranil šest svých pronásledovatelů.

K dalším Černého projektům patřila rekonstrukce dalšího slavného Morávkova útěku z konspiračního bytu v pražské ulici Pod Terebkou (dnešní Čiklově), odkud se odbojář spustil spolu s radistou Františkem Peltánem po ocelovém lanku anténního svodu, zatímco další odbojář Josef Mašín oba kryl střelbou proti zatýkací skupině.

Rekonstrukce přestřelek Václava Morávka a objev projektilu:

Všechny tyto projekty spolu s objevem unikátního Morávkova deníku a fotografického alba, které si uschoval u vzdálenějších příbuzných, vedly badatele k sepsání nového historicko-faktologického románu Morávkova zpověď aneb Věřím v Boha a ve své pistole, který odhaluje o slavném odbojáři i legendární zpravodajsko-diverzní skupině Tři králové řadu nových faktů, souvislostí i dosud nepublikovaných snímků.

Mašín utíkat nemohl

Jakých nových odhalení se tedy můžeme v románu (psaném ich-formou coby Morávkovým vnitřním hlasem) dočkat? Jedno se týká například už zmíněného gestapáckého přepadu v ulici Pod Terebkou, k němuž došlo 13. května 1941.

Ze skupiny Tři králové v té době už zbývali jen dva, Václav Morávek a Josef Mašín, protože hlavní organizátor skupiny Josef Balabán byl 22. dubna 1941 zatčen gestapem. Oba muži se spolu s Františkem Peltánem vypravili do ilegálního bytu ve čtvrtém patře proto, aby pomocí znovu zprovozněné vysílačky Sparta II odvysílali čerstvé informace o napadení Sovětského svazu. Byt už byl ale vyzrazen a sledován, takže je záhy vyrušil přepad gestapa.

Mašín v této situaci jako první vyběhl ze dveří bytu, aby se pustil s gestapáky do nerovného souboje. A Pavel Černý objevil v archivu v Mašínově složce možná nový překvapivý důvod, proč to československý důstojník udělal.

Radiotelegrafista František Peltán zůstává jako „čtvrtý král“ z celé skupiny tím nejméně známým:

František Peltán, československý voják, odbojář, radista a člen ilegální skupiny Tři králové
Čtvrtý ze Tří králů František Peltán: Gestapo uměl naštvat, neváhal použít zbraň

„Našel jsem předválečnou rentgenologickou zprávu týkající se Mašínova zdravotního stavu, zaslanou 2. dělostřeleckému pluku v Ruzyni, kde v té době sloužil. Vyplývalo z ní, že Josef Mašín měl vážný zánět meziobratlových plotének, kombinovaný se začínajícím závažným onemocněním Bechtěrev. Podle lékařských expertů tak byly dny, kdy mohl sotva chodit, natož utíkat. Pod Terebkou se tedy možná rozhodl k sebeobětování právě proto, že věděl, že na rozdíl od svých druhů on nemá šanci z toho bytu uniknout. Snažil se jim tedy alespoň poskytnout co nejvíc času, aby se zachránili oni.“

Morávek zprvu zkusil bojujícího Mašína krýt střelbou, zasáhl při tom gestapáka Mittschkeho, pak se mu ale zbraň zasekla. „Později z toho měl velké trauma, zdokumentované v některých poválečných svědectvích, které zřejmě sehrálo roli v jeho posledním boji,“ konstatuje badatel.

Zdroj: Youtube

Protože Morávek nemohl příteli pomoci, zabarikádoval se s Peltánem improvizovaně uvnitř bytu a oba rychle uvázali k pelesti postele ocelové lanko anténního svodu, jehož druhý konec vyhodili z okna, aby po něm sešplhali. Byt se nacházel až ve čtvrtém patře, takže gestapáci jeho okno nehlídali; nepředpokládali, že by tudy mohl někdo utéct. Lanko Morávkovi při spuštění prakticky uřízlo dva články levého ukazováčku.

„Je skoro neuvěřitelné, že se jim tento útěk zdařil. Už jenom vyhodit lanko v tom obrovském stresu tak, aby se nezamotalo a opravdu vytvořilo únikovou cestu, byl mimořádný kousek. Při sevření muselo působit jako pila,“ popisuje Černý, který si útěk z autentického okna po laně (i když ne ocelovém) sám vyzkoušel. „V botách s koženými podrážkami to nebyla žádná legrace, jednou mi málem fatálně podklouzly. Pohybovat se v nich po šikmé ploše střechy a dostat se z ní někam, jak to Morávek později absolvoval v Karlově ulici, je také problém,“ uvádí badatel experimentátor.

Nebyl jen Leon a se střelbou to bylo jinak

Kdo vlastně byl Václav Morávek, přezdívaný také Pobožný střelec podle kapesní Bible, kterou nosil neustále při sobě, nebo Leon, což mělo být jeho nejznámější krycí jméno?

„Pozor, právě přezdívky Leon si Morávek už moc neužil, tahle přezdívka vznikla až v únoru 1942. Dala mu ji Helena Bílková, manželka Josefa Bílka, v jejichž žižkovském bytě se v té době Morávek skrýval. Líbila se jí postava jménem Leon z divadelní hry Běda lhářům, kterou hrál v Národním divadle Karel Höger, a začala tak Morávkovi říkat. Určitě mu tak nikdo neříkal v roce 1940 a 1941, jak se traduje. Jeho nejčastější krycí jméno bylo ve skutečnosti Vojta,“ vyvrací jeden mýtus spojený s Morávkem Pavel Černý.

Za zmínku také stojí, že Morávek v rozporu s často uváděnými informacemi zřejmě nikdy nevyhrál žádné předválečné soutěže ve střelbě z pistole. „Říká se o něm, že to byl fenomenální závodní střelec, ale v jeho pozůstalosti se žádné diplomy ze střeleckých soutěží nedochovaly. Ty, co tam jsou, jsou z jezdeckých soutěží, zejména z parkuru, ale ne ze střelby,“ přibližuje badatel.

Václav Morávek (z našeho pohledu vlevo) se svým psím společníkem, 30. létaVáclav Morávek (z našeho pohledu vlevo) se svým psím společníkem, 30. létaZdroj: Z knihy Morávkova zpověď aneb Věřím v Boha a ve své pistole, se svolením autora Pavla Černého

„Když v bytě v Karlově ulici trefil gestapáka Dittmara Bingela, střílel na vzdálenost asi 3,5 metru. Ale při své poslední přestřelce na Prašném mostě zaskočil Morávek podle pozdější zprávy nacistického vyšetřovatele Heinze Pannwitze gestapáky tím, že začal pálit z více než 100 metrů, a tam není zdokumentováno žádné německé zranění.“

Přesto však Morávek podle Černého mimořádným střelcem opravdu byl, jeho nejsilnější stránka ale spočívala v něčem jiném. „Podle zpráv gestapa střílel z obou zbraní současně, takže chrlil násobné množství výstřelů v minimálním čase. To mu s velkým množstvím zásobníků, jež nosil neustále u sebe, umožňovalo vyvinout opravdu velkou palebnou sílu a pokrýt sektor před sebou intenzivní palbou. Zcela určitě driloval určité techniky v zacházení se zbraní: jak co nejrychleji tasit, jak obě zbraně co nejrychleji přebít. Zvláště v době, kdy byl omezen ztrátou tak klíčového prstu, jako je ukazovák. Trénink mu dával proti gestapákům velkou výhodu.“

Zdroj: Youtube

Pavel Černý jako profesionální instruktor střelby zkusil ve svém dokumentu některé Morávkovy postupy zrekonstruovat, přičemž zohledňoval i jeho amputovaný ukazováček. Nakonec došel k závěru, že Morávek byl schopen rychlého přebití obou pistolí tak, že obě uchopil do levé dlaně, pravou rukou uvolnil zespoda oba zásobníky a vložil do zbraní nové, a protože u pistole ČZ vz. 24 nezůstával po vyhození závěru závěr vzadu, obě zbraně natáhl zřejmě tak, že uchopil do každé ruky jednu a natáhl je trhnutím o své boky. Černého při této rekonstrukci inspiroval i film Poslední zůstává s Brucem Willisem, kde se uplatnil podobný postup.

Bez náboje v komoře by na hlaveň nezahvízdal

Kvůli rychlejšímu tasení měl Morávek prostříhané kapsy u svého kabátu, takže při chůzi s rukama v kapsách mohl obě pistole neustále držet a střílet rovnou přes kabát, bez vytahování rukou z kapes. Zásobníky nosil jednak na zvláštním nábojovém pasu v místě opasku (jeden takový prázdný našlo gestapo v Karlově ulici po Morávkově útěku), jednak v kapsách saka a kalhot. „Bez saka, vesty a klobouku tehdy nechodili ani dělníci,“ podotýká Pavel Černý. Díky tomu disponoval Pobožný střelec vždy mnohem větším množstvím munice než zatýkací oddíly.

„Výzbroj a munice Tří králů pocházela z Ruzyňských dělostřeleckých kasáren, odkud jí těsně před okupací vyvozili spoustu beden. Nešlo jen o náboje, ale i o výbušniny, granáty, těžké kulomety a další výzbroj, o čemž se dochovalo svědectví Marie Líkařové,“ přibližuje badatel. (Marie Líkařová žila se svým mužem Josefem v domku v Praze na Bílé hoře, kde měli klempířskou dílnu. Tři králové využívali toto sídlo jednak jako svůj muniční sklad, jednak tam i vyráběli tzv. cukroví, tedy časované nálože určené pro sabotáže v Německu. Dílně proto přezdívali cukrárna.)

Konference činitelů německých bezpečnostních služeb pod vedením Reinharda Heydricha je dodnes příčinou řady fám o možné příčině atentátu:

Schůzka činitelů německých zpravodajských a bezpečnostních služeb. Zleva  Franz Josef Huber, Arthur Nebe, Heinrich Himmler, Reinhard Heydrich a Heinrich Müller. Poslední dva jmenovaní se podobného jednání zúčastní ještě 18. května 1942 v Praze
Deset dní do atentátu. Heydrich svolává aparát, zprávy o parašutistech se množí

Morávkovou výhodou proti jeho pronásledovatelům bylo i to, že své zbraně nosil vždy natažené, o čemž se dochovalo věrohodné, i když poněkud zvláštní svědectví. Týkalo se jeho slavného „hvízdání na hlavně pistolí“.

„Morávek byl také velký žertéř s nezvyklým smyslem pro humor, o tom svědčí nejen jeho známé naschvály, které dělal gestapákům, ale i poválečné vzpomínky některých jeho spolupracovníků, kteří přežili válku a byli k Morávkovi velmi kritičtí. Týkalo se to zejména představitele druhé garnitury velení odbojové organizace Obrana národa plukovníka Josefa Churavého a člena vedení odbojové organizace Politické ústředí docenta Vladimíra Krajiny,“ vysvětluje Černý.

Václav Morávek v době studií Vojenské akademie v Hranicích, kam byl přijat 17. září 1923Václav Morávek v době studií Vojenské akademie v Hranicích, kam byl přijat 17. září 1923Zdroj: Z knihy Morávkova zpověď aneb Věřím v Boha a ve své pistole, se svolením autora Pavla Černého„Morávek a Mašín vs. Churavý a Krajina totiž byli jako oheň a voda. Mašín a Morávek byli oba horká krev, šilo to s nimi, chtěli dělat diverzi a zabíjet Němce, zatímco Churavý s Krajinou upřednostňovali zpravodajskou činnost a měli pocit, že Morávkovy frajeřiny jsou nebezpečné a kontraproduktivní,“ dodává.

O jaké frajeřiny šlo? Kromě slavných vzkazů gestapákovi Oskaru Fleischerovi, od nějž si jednou nechal v převleku připálit cigaretu, byl Morávek schopen třeba obejít o Vánocích 1940 byty gestapáků a jejich českých donašečů, namalovat jim na dveře známé tříkrálové znamení a do schránek hodit papír s vysvětlením, kdo to maloval. Krajina také po válce se znechucením líčil, že si odbojář nikdy neodpustil při konspirační schůzce přijít k němu zezadu a zapískat na něj na hlaveň pistole, což Krajina nesnášel.

„Bavili jsme se o tomhle momentu s Jaroslavem Čvančarou a mě najednou napadlo, jestli se dá na pistoli ČZ vz. 24 opravdu pískat. Zkusili jsme to a zjistili jsme, že bez náboje v komoře to nejde, za to s nábojem (v našem případě pro jistotu jen školním, inertním) to zapištělo, až jsme se lekli. Takže tenhle malý detail vypovídá hodně o tom, v jakém stavu měl Morávek vždy zbraň: byla v pohotovosti, určitě natažená a s nábojem v komoře,“ líčí badatel Černý.

Šlachovitý milovník žen

Součástí jeho nové knihy jsou i mnohé dosud nepublikované snímky z Morávkova unikátního alba, které se spolu s jeho deníkem našlo v bytě, v němž si odbojář vybudoval skrýš. „Místo zvolil mistrně. Věděl, že u jeho nejbližších příbuzných bude gestapo hledat, a tak si pro tuto skrýš, v níž zanechal nejvíce svých fotografií, zvolil byt přízně svého bratra, což už by byl pro pátrání příliš velký okruh," přibližuje badatel.

Dcera Morávkova bratra Jaroslava Karbanová objevila skrýš u své příbuzné, o kterou se v jejím stáří starala, náhodně až po její smrti, nevěděla o ní. Naštěstí ale okamžitě pochopila její význam, uschovala ji. A právě během tvorby Černého knihy se rozhodla tyto exkluzivní materiály poskytnout.

Co nového fotografie o Morávkovi řekly? Například jej na několika záběrech ukázaly v plavkách, což odhalilo, že měl sice velmi štíhlou a drobnou postavu, ale jinak to byl šlachovitý a osvalený sportovní typ.

„Byl to velmi dynamický člověk, který překvapoval silou a energií. Měl svalnaté nohy, takže byl nepochybně dobrý běžec, což mu dávalo výhodu v boji s jeho gestapáckými soupeři, a to i při jeho poslední přestřelce 21. března 1942 na Prašném mostě: protože jeden z jeho pronásledovatelů, kteří běželi přímo za ním, tedy Oskar Fleischer, vypadal jako malý tučňák s plochýma nohama a další, Herschelmann, byl podle nově získaných fotografií funící obrýlený mužík. Nebýt toho prvního, fatálního zásahu Morávkovy nohy, kdy ho jeden z gestapáků trefil mezi holeň a lýtko, asi by i z této pasti utekl,“ popisuje Černý.

Morávkovi se velmi líbily ženy i dívky, měl spoustu jejich fotografií i s osobním věnováním. Tento snímek věnovala milému příteli pro vzpomínku Věra Říhová z Olomouce o vánocích 1932Morávkovi se velmi líbily ženy i dívky, měl spoustu jejich fotografií i s osobním věnováním. Tento snímek věnovala milému příteli pro vzpomínku Věra Říhová z Olomouce o vánocích 1932Zdroj: Z knihy Morávkova zpověď aneb Věřím v Boha a ve své pistole, se svolením autora Pavla Černého

Album ale ukázalo ještě něco jiného: a sice, že slavný pistolník byl zřejmě také velký milovník; ženy se mu líbily a on se líbil jim. „I když ho jeho matka vychovala v hluboké náboženské víře, nebyl to mnich, byl to prostě voják. A žen se rozhodně nezříkal. Album obsahuje četné fotografie jeho partnerek a většina snímků je podepsaná i s věnováním. Možná bude zajímavé, jestli v nich dnes někdo pozná svou pratetu či prababičku a možná poprvé se dozví, že jeho dávná příbuzná chodila s Morávkem,“ usmívá se badatel.

Morávek se navíc ve svém milostném zájmu neomezoval jen na Češky, líbily se mu i Slovenky a dokonce Němky. „Na několika fotografiích s německy psaným věnováním je dívka podepisující se jako Lea La Lite, což je zřejmě umělecké jméno. Byla to asi herečka, protože jeden snímek ji zachycuje v divadelním provazišti. Bylo by zajímavé zjistit, o koho jde,“ přemítá Pavel Černý.

Německá dívka nesla jméno La Lea Lita,  zřejmě umělecké. Snímek se zdá být pořízen v zákulisním divadelním provazištiNěmecká dívka nesla jméno La Lea Lita, zřejmě umělecké. Snímek se zdá být pořízen v zákulisním divadelním provazištiZdroj: Z knihy Morávkova zpověď aneb Věřím v Boha a ve své pistole, se svolením autora Pavla Černého

Bál se ho i Heydrich a Berlín

Byla by však chyba vnímat Morávka jen jako trochu lehkovážného Casanovu. Ze všeho nejvíc to totiž byl protifašistický bojovník, jehož význam daleko překračoval hranice protektorátu a věděl o něm i Hitler.

„Morávek s Mašínem chtěli přenést boj na území nepřítele a podnikat dalekosáhlé sabotážní akce v Německu. To se netýkalo jen známého vyhození haly anhaltského nádraží do vzduchu, ale třeba toho, že Mašín přiměl svého švagra Ctibora Nováka přihlásit se k německému původu a pak vstoupit do německých bezpečnostních složek. Novák to na jeho výslovnou žádost opravdu udělal a dostal se až do RSHA (Reichssicherheitshauptamt neboli Hlavní říšský bezpečnostní úřad, pozn. red.), kde začal připravovat útok na italské velvyslanectví,“ popisuje badatel.

Boj sedmi československých parašutistů proti 800 Němců se před 80 lety odehrál jinak, než jak ho popisují filmy:

Jan Kubiš a Josef Gabčík
Atentát na Heydricha: Boj parašutistů v kostele vypadal jinak, než uvádějí filmy

Na žádost Londýna nicméně nakonec v zaměření skupiny převládla zpravodajská činnost, zejména předávání informací od vyzvědače Paula Thümmela, důstojníka nacistické výzvědné služby abwehr, který současně pracoval pro československou zpravodajskou službu pod krycími jmény A-54, Holm nebo René.

„Gestapo zachytilo stopu po vyzvědači ve svých řadách poprvé po zatčení Balabána, u nějž se našel papír od docenta Krajiny, aby u německého ‚krtka‘ získal nové informace. Thümmel se to ale samozřejmě dozvěděl a po svém prvním zatčení začal předstírat, že jako důstojník abwehru infiltroval český odboj a Morávka si tzv. vodí v německém zájmu. Morávek mu při tom byl ochotný pomoci tím, že ho nechal, aby předal gestapu jeho fotografie,“ vysvětluje Černý.

Pátrací vyhláška s fotografií, kterou Morávek osobně předal Paulu Thümmelovi, aby ji doručil gestapáku Fleischerovi. Pokoušel se tím Thümmela krýtPátrací vyhláška s fotografií, kterou Morávek osobně předal Paulu Thümmelovi, aby ji doručil gestapáku Fleischerovi. Pokoušel se tím Thümmela krýtZdroj: Z knihy Morávkova zpověď aneb Věřím v Boha a ve své pistole, se svolením autora Pavla Černého

Po zatčení Mašína se ale Morávkův manévrovací prostor neustále zužoval. Když přišel krátce před Vánoci 1941 do podkrovní garsoniéry manželů Schmiedlových v pražské Karlově ulici, byl to už poslední konspirační byt, který mu zbýval. „Věděl, že může být prozrazený, protože byty mu obstarával jeho pomocník Josef Pelej a toho krátce předtím gestapo zatklo. Zatklo i ‚pokladníka Obrany národa‘ Josefa Srstku, jenž o bytu věděl také. Dá se tedy čekat, že si Morávek předem nastudoval únikovou cestu, a i když se tam rozhodl přespat, spal oblečený, obutý a připravený na přepad,“ líčí Černý.

K přepadu 20. prosince 1941 opravdu došlo. A následoval už zmíněný nejlegendárnější Morávkův únik, při němž se prostřílel přes osmičlenné zatýkací komando. „Přišlo jich devět, v lazaretu šest. Zázrakem Božím jsem vyvázl bez škrábnutí. Gestapo tají ostudu,“ popsal to později lakonicky v hlášení pro Londýn, přičemž si zřejmě omylem jednoho gestapáka přidal.

V té době vzrostl jeho věhlas natolik, že o něm nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich referoval přímo Hitlerovu osobnímu tajemníkovi Martinu Bormannovi a zmínil se o něm i ve svém lednovém projevu k představitelům německé moci v protektorátu. „Mluvil o razii proti vůdci odboje, který způsobil zasahujícím úředníkům gestapa střelbou značné škody, a o tom, že práce gestapa je opravdu nebezpečná,“ zmiňuje Černý.

Podle pozdější zprávy gestapa vystřílel Morávek v tomto boji přes 200 ran, sami gestapáci jich vystříleli 50 nebo 60. I tato čísla se Pavel Černý pokusil ověřit.

„Pokud jich měl vystřílet tolik ze svých dvou pistolí, musel každou zbraň přebít 12krát, celkem tedy 24krát, a to za pohybu, protože před Němci utíkal, a s omezením v podobě uříznutého ukazováčku. Moc si neumím představit, jak by to zvládl, ale úplně vyloučené to není. Kapacita zásobníku pistole vz. 24 byla osm nábojů. Víme, že na svém speciálním pásu jich nosil osm a víme, že další takový prázdný pás se našel v bytě v Karlově ulici. Pokud si náboji z něj naplnil kapsy, mohl mít u sebe přes 120 nábojů, což je sice méně, než uvádí gestapo, ale trochu se to tomu blíží. Musela to být hrozná bitva.“

Na místě poslední přestřelky neměl vůbec být

Morávkův čas se nakonec naplnil 21. března 1942 v marném boji na Prašném mostě. I k němu má badatel nové odhalení: podle něj tam Morávek původně vůbec neměl být, rozjel se tam zřejmě až na poslední chvíli poté, co se dozvěděl, že jeho spojka Tomáš Řehák jede do nastražené pasti.

„Na Prašném mostě se měl s Řehákem zřejmě setkat Paul Thümmel, jenže ani Řehák, ani Morávek nevěděli, že Thümmel byl krátce předtím podruhé zatčen a tentokrát už schůzku pravděpodobně vyzradil. Morávek byl v onen osudný den ještě po 12. hodině na Staroměstském náměstí, kde se setkal s Josefem Gabčíkem, možná i Kubišem, kvůli pořízení falešných protektorátních dokladů. V té době byl nedaleko, v ulici Na Poříčí, zatčen i s manželkou Břetislav Schweizar, majitel Schweizarova filatelistického obchodu, což byla jedna z nejdůležitějších odbojových přepážek. Obchod měl telefon a je pravděpodobné, že Morávek tam po schůzce s Gabčíkem z telefonní budky zavolal, aby ještě před Řehákovou schůzkou ověřil, že se nic neděje,“ popisuje Černý.

V půl páté odpoledne 27. května 1942 začal německý rozhlas vysílat na celém území Protektorátu Čechy a Morava zprávu o smrti Reinharda Heydricha:

Jan Kubiš a Josef Gabčík
První noci po atentátu byly plné hrůzy. Parašutistům pomohly odvážné české ženy

Pokud tomu tak opravdu bylo a telefon zvedlo místo Schweizara gestapo, musel Morávek pochopit, že došlo k dalšímu provalení, a zřejmě se co nejrychleji rozjel tramvají za Řehákem, aby ho varoval. Když ale dorazil, viděl už jen to, jak gestapáci zatčenou spojku odvádějí. Tehdy se pravděpodobně projevilo jeho trauma z doby, kdy se pro něj a pro Peltána obětoval Mašín.

„Z čistě zpravodajského hlediska měl Řeháka v této chvíli už gestapu nechat, zmizet a pokračovat ve své hlavní činnosti. Ale asi mu to nedalo. Nedokázal opustit dalšího muže, svého spolubojovníka a kamaráda. Musel si říct, že Řeháka jim prostě nenechá, a tak rozpoutal přestřelku, která se změnila v jeho poslední boj.“

Ani hrdinská smrt Jindřicha Klečky nezabránila gestapu v dalších raziích:

Dvojitý agent Paul Thümmel, pracující pro československou i německou rozvědku, na setkání s českými agenty Tauerem a Frankem v srpnu 1938 v ulici Čsl. armády v pražských Dejvicích
V říjnu 1941 vyvrcholilo zatýkání českých odbojářů. Začalo střelbou na záchodě

V tomto boji slavný pistolník nakonec prohrál. Gestapo ve své zprávě uvádělo, že se po zranění nohy zastřelil, podle pitevního protokolu si ale utržená zranění nemohl udělat sám. „Zastřelil ho asi Oskar Fleischer, který ho nenáviděl, protože se mu kvůli Morávkovi smála celá Pečkárna. Fleischer navíc několikrát mluvil o citlivých věcech před Thümmelem, a ten tyto informace předával Morávkovi. Pro Fleischera tak bylo nebezpečné, kdyby Morávek začal vypovídat. Ale ani po jeho smrti už žádnou kariéru neudělal. Skončil na nevýznamné úřadovně v Kolíně. Paradoxně ve městě, kde se Morávek narodil,“ říká Černý.

Londýn dlouho nemohl uvěřit, že nejslavnější český odbojář je po smrti. „Přes všechny zprávy Silveru A o jeho smrti vyzvali ještě v říjnu 1942 nový výsadek Antimony, ať v protektorátu vyhledá Václava Morávka,“ uzavírá badatel.