Operace Bagration začala 22. června 1944, a v západní historiografii ji tak částečně zastiňuje operace Overlord, tedy vylodění Spojenců v Normandii, zahájené 6. června téhož roku. Je proto poctivé dodat, že právě Bagration byla nejrozsáhlejší spojeneckou útočnou operací toho měsíce i celé druhé světové války. A navíc mimořádně úspěšnou.

„Červen 1944 byl pro Třetí říši zničujícím měsícem. Na pobřeží Normandie prorazili pevnost Evropa Britové, Kanaďané a Američané a do Evropy proudily spojenecké jednotky, které smetly zoufalou německou obranu. Západní spojenci také pokračovali ve vytlačování fašistů z Itálie a svazovali německé jednotky. Ještě zhoršit se to mělo pro sužované Němce i na východní frontě, kde se chystala operace Bagration,“ uvádí historik a novinář Greg Beyer v textu Operace Bagration: Den D Ruska proti Němcům.

Tři možné směry útoku

Německo-sovětská frontová linie byla na přelomu jara a léta 1944 velmi dlouhá. Němci věděli, že dojde k masivní sovětské ofenzívě, ale nevěděli kde. Sověti zvažovali tři možnosti, jak tuto operaci vést, což kdysi ve zkratce, ale v zásadě správně vylíčila filmová epopej Osvobození režiséra Jurije Ozerova, uvedená i Československou a Českou televizí, ve třetím díle nazvaném Směr hlavního úderu.

close Sovětský maršál obrněných jednotek Pavel Rotmistrov dává příkazy podřízeným důstojníkům v Borissovu v Bělorusku během operace Bagration info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Sovětský maršál obrněných jednotek Pavel Rotmistrov dává příkazy podřízeným důstojníkům v Borissovu v Bělorusku během operace Bagration

Pro rychlý postup tanků a těžké bojové techniky byl ideální útok na jihu, přes Ukrajinu. To ale věděli i Němci, takže vybudovali ve směru tohoto útoku silná opevnění v několika liniích, která by sice útočící Rudou armádu asi nezastavila, ale způsobila by jí těžké ztráty. Útok by navíc vedl Sověty až moc jižně od Německa, přičemž Stalinovi bylo jasné, že s otevřením druhé fronty v Normandii se otevírá i otázka, která armáda dříve dobude Berlín a připíše si tak hlavní zásluhu na porážce fašismu v Evropě.

Kromě dvou jižních armádních uskupení ale měli Sověti také dvě severní skupiny, určené k útoku do pobaltských států, které měly Sovětskému svazu znovu otevřít cestu k Baltskému moři. Už v únoru 1944 došlo po prolomení blokády Leningradu k sovětskému pokusu o průlom do nejsevernějšího pobaltského státu Estonsko, po němž by sovětské síly pokračovaly dále na jih do Lotyšska a Litvy a dále přímo na německé území do Východního Pruska. Němci se ale úporně bránili na řece Narvě a do konce dubna se tam síly obou stran zcela vyčerpaly. Další bojové akce dočasně znemožnila jarní obleva, takže v červnu panoval na tomto úseku východní fronty relativní klid.

Zvolen byl proto nakonec útok středem, přes běloruské bažiny, pro který Sověti vyčlenili nejjižněji položené jednotky severních armád a naopak nejsevernější jednotky armád na jihu. Počítali přitom s tím, že v pásmu bažinatých hlubokých lesů nebudou mít Němci vybudována souvislá pásma obrany, protože budou kalkulovat s neprůchodností terénu pro těžkou techniku.

Síly nepřátel

Rudá armáda nasadila do operace Bagration své čtyři fronty: 1. pobaltský front pod velením generálporučíka Ivana Bagramjana, 3. běloruský front pod vedením generálplukovníka Ivana Čerňachovského, 2. běloruský front pod vedením generála Grigorije Zacharova a 1. běloruský front pod vedením generálplukovníka Konstantina Rokossovského. Celkem šlo o sílu čítající 1,67 milionu mužů, 33 tisíc děl a minometů a 5800 tanků a samohybných houfnic.

Každá armáda disponovala tankovým nebo mechanizovaným sborem, který měl okamžitě využít případný vzniklý průlom a vniknout do něj, a každá pěší divize měla přidělenu samostatnou tankovou brigádu, která ji podporovala.

Čelit tomuto uskupení měla za úkol německá skupina armád Střed pod velením polního maršála Ernsta Busche, tvořená čtyřmi německými armádami, a sice 3. tankovou armádou generála Georga-Hanse Reinhardta, 4. armádou generála Kurta von Tippelskircha, 2. armádou generála Waltera Weisse a 9. armádou generála Hanse Jordana. Celkem šlo o 38 divizí o celkovém počtu zhruba půl milionu mužů. Pěší jednotky podporovalo 120 tanků, 450 samohybných útočných děl a 775 letadel 6. letecké flotily.

Výrazně slabší německé uskupení mělo udržet strategicky důležitou linii známou jako smolenský pozemní most, což byl téměř tisíc kilometrů dlouhý pás země mezi řekami Západní Dvina a Dněpr, jehož jeden konec tvořilo město Vitebsk na Západní Dvině a druhý město Orša na Dněpru.

Dezinformace a Hitlerovo šílenství

Podobně jako Spojenci při přípravách operace Overlord, i Sovětský svaz při přípravě operace vynaložil velké úsilí na to, aby Němce přesvědčil, že hlavní úder přijde odjinud.

„Rudá armáda operaci pečlivě naplánovala a použila tzv. maskirovku neboli klamné manévry, aby přesvědčila Němce, že její letní ofenzíva proběhne jižněji na Ukrajině, kde předchozí ofenzívy skončily. Wehrmacht na tuto udičku skočil, poslal své operační zálohy na jih a nechal skupinu armád Střed zranitelnou vůči sovětské přesile v poměru sedm ku jedné,“ píše vojenský historik Peter N. Mansoor na stránkách Hooverova institutu.

I přes toto úsilí ale začalo velení německé skupiny armád Střed dostávat začátkem června od svého pozemního i leteckého průzkumu i z rádiových odposlechů poplašné zprávy o tom, že velká ofenzíva povede jinudy.

„Když sovětské letectvo zahájilo 12. června útoky na německá letiště, byli němečtí velitelé přesvědčeni, že se tato ofenzíva blíží,“ píše Victor Kamenir na stránkách Warfare History Network.

Velitel skupiny armád Střed Ernst Busch si byl vědom své zranitelné pozice, proto už 20. května 1944 předložil Hitlerovi dva plány na stažení svých vojsk, buď za Dněpr nebo za řeku Berezina. To by umožnilo skupině armád Střed zkrátit přední linie a vytvořit potřebné operační zálohy. Jenže Hitler oba návrhy okamžitě odmítl a nařídil bránit tzv. pevnostní města Běloruska do posledního muže.

„Wehrmacht se v té době ještě stále vzpamatovával z náporu z předchozího roku; do roku 1944 ztratil přes 3,5 milionu vojáků. Hitler nařídil, aby se žádné další obranné linie nebudovaly, protože ústup byl zakázán. Od Němců se očekávalo, že budou bojovat a zemřou tam, kde právě stojí, v obranných pozicích zvaných Fester Plätze (pevnosti). Bylo to jedno z těch Hitlerových šílených strategických rozhodnutí, z nichž se jeho generálům protáčely panenky,“ napsal Beyer.

Německý generál Hans Jordan, jenž převzal 20. května 1944 velení 9. armády, bránící běloruské město Babrujsk, si po zahájení operace Bagration poznamenal: „Devátá armáda stojí před další velkou bitvou, nepředvídatelnou co do rozsahu a trvání… armáda věří, že nepřátelskou ofenzívu by bylo možné zastavit i za současných podmínek, ale ne podle současných direktiv, vyžadujících zcela rigidně držet obranu.“

Útok začíná

Když Busch pochopil, že Hitlera o nutnosti ústupu nepřesvědčí, využil příležitosti a odletěl 19. června do Německa na dovolenou. „Busch si sotva stačil vybalit, když sovětští partyzáni začali útočit na zranitelné cíle. Zaměřovaly se hlavně na německé železniční uzly, mosty a další strategické dopravní body v německém týlu. V některých lokalitách se jim podařilo zastavit veškerý železniční provoz. To vážně narušilo schopnost německých jednotek přesouvat posily a zásoby do ohrožených sektorů fronty,“ uvádí Kamenir.

close Opuštěná a zničená vozidla německé 9. armády na silnici u Titovky poblíž Babrujsku v Bělorusku info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Opuštěná a zničená vozidla německé 9. armády na silnici u Titovky poblíž Babrujsku v Bělorusku

Večer 21. června začalo několik vln sovětských letadel bombardovat německé pozice a následujícího rána ve tři hodiny vyrazily do útoku pěší jednotky podporované tanky. Na pozice německé 3. tankové armády u Vitebska na severním konci smolenského pozemního mostu se snesla masivní dělostřelecká palba a sovětský 1. baltský front prolomil německé přední pozice. Ofenzíva osvobodila do 24. června města Vitebsk a Orša a vytvořila v německé obranné linii 40kilometrovou díru.

Do 26. června byly německé divize na úplném ústupu. Velitel 3. tankové armády Georg Pfeiffer padl, zabit leteckým útokem. Na jiném úseku fronty u Mogileva, východně od běloruského hlavního města Minsk, se dostaly pod těžkou palbu německý 12. sbor a 39. tankový sbor. Těm Hitler nakonec po jejich těžkých ztrátách povolil ústup, ale už bylo pozdě – i když se pod rouškou noci stáhly, v nové pozici byly obklíčeny a zajaty.

Jižně od Mogileva zaútočil generál Rokossovskij na dvě pevnostní města Babrujsk a Sluck. Německá obrana Slucku padla, což umožnilo Sovětům jít dál a vstoupit do Babrujsku, který Rudá armáda obsadila 29. června po krutých městských bojích.

První fáze bojů tak skončila ohromujícím sovětským úspěchem. „Během pouhých pěti dnů Rudá armáda při útoku na 724 kilometrů dlouhé frontě pobila nebo zajala desítky tisíc Němců,“ uvádí encyklopedie Britannica.

Následoval postup na Minsk a zajetí dalších 100 tisíc vojáků, z nichž několik tisíc nechal sovětský vůdce Josif Visarionovič Stalin pochodovat veřejně přes moskevské Rudé náměstí. Sovětské jednotky postupovaly až 24 kilometrů denně a do konce července obsadily celé Bělorusko. Hroucení fašistického Německa už se nedalo nijak zastavit.