Už o tři dny dříve, v neděli 20. února 1944, přijel Berija do Grozného, aby na průběh a provedení obludné operace, nazvané operace Čočka (Lentil), osobně dohlédl.

Jakkoli byl 44. rok pro Sovětský svaz již třetím válečným rokem, podařilo se Sovětům i přesto vyčlenit na tuto akci obrovské síly: podle stránek Kavkazský uzel šlo o 19 tisíc příslušníků NKVD, NKGB (samostatného Lidového komisariátu státní bezpečnosti, vyčleněného z NKVD v roce 1943) a Směrš (zvláštních jednotek sovětské vojenské kontrarozvědky, jejichž název tvořil akronym od slov Směrť špionam, tedy Smrt vyzvědačům), které podporovalo na 100 tisíc vojáků a důstojníků stažených z celé země k účasti na „cvičení v horských oblastech“.

Rozkaz číslo 193

O den později Berija vydal NKVD rozkaz číslo 193 o deportaci Čečenů a Ingušů. V úterý, den před zahájením vlastní akce, se sešel s místním sovětem a s duchovními vůdci těchto etnik, aby je na vyhánění jejich sousedů hmotně zainteresoval a ujistil se, že nebudou klást při provádění této operace žádné překážky.

„Vliv duchovních vůdců byl obrovský a jejich spolupráce v této věci byla považována za mimořádně důležitou. Berija řekl Stalinovi: ‚Jak stranickému sovětu, tak námi využívaným duchovním byly pro přesídlení přislíbeny určité výhody, konkrétně mírně zvýšená norma věcí, které si mohou vzít s sebou,‘“ uvádí web Kavkazský uzel.

Oblast kolem Kaspického moře a Střední Asie byla v minulosti velmi neklidným teritoriem:

Jednání s basmači ve Ferganské kotlině v roce 1921
Na Afghánistán si Sověti zadělali už před 100 lety. Potlačením povstání basmačů

Samotná operace vypukla ve dvě ráno odvysíláním rádiového kódového signálu Panter, který uvedl všechny jednotky do stavu pohotovosti. O čtyři hodiny později už tloukli vojáci na dveře domů a budili jejich obyvatele, jimž dali jen dvě hodiny na sbalení a přípravu k deportaci. V osm ráno začali všechny odvážet na nákladních autech k nejbližšímu nádraží, kde už stály přistavené vlaky s dobytčími nákladními vagony.

„Oficiálně si lidé s sebou směli vzít až půl tuny nákladu na rodinu, ale ve skutečnosti museli většinu věcí zanechat na místě, protože do každého vagonu se muselo vejít 45 lidí s veškerým majetkem. Dobytek a obilí měli tito tzv. zvláštní osadníci předat úřadům a na oplátku od nich obdržet totéž ve stejném množství ve svém novém bydlišti, ale ve většině případů nebylo toto pravidlo dodrženo,“ píše Kavkazský uzel.

Horské údolí na Kavkaze, po staletí obývané IngušiHorské údolí na Kavkaze, po staletí obývané IngušiZdroj: Wikimedia Commons, Vjačeslav Argenberg, CC BY 4.0

Rozsah celé operace byl obrovský. Jen onu osudnou středu bylo ze svých domovů vyhnáno přes 333 700 lidí, z toho zhruba polovina, asi 177 tisíc lidí, byla rovnou naložena na vagony. Do 1. března 1944 bylo deportováno přes 478 tisíc lidí, z toho více než 387 tisíc Čečenů a více než 91 tisíc Ingušů (včetně asi 500 zástupců jiných národů deportovaných omylem, zejména Avarů). V horách se podařilo ukrýt asi jen 6,5 tisíce lidí.

„Podle oficiálních údajů bylo během operace zabito 780 lidí. Celkem 2 016 ‚protisovětských živlů‘ bylo zatčeno a úřady zabavily více než 20 tisíc střelných zbraní,“ uvádí Kavkazský uzel.

Před 80 lety bylo v běloruské vesnici Chatyň bestiálním způsobem povražděno 149 ze 157 místních obyvatel:

Vojáci Waffen-SS v dobyté a obsazené sovětské vesnici. Vesničané stojí před domy.
Chatyňský masakr: Vesničany upálili zaživa ve stodole, smrti neunikly ani děti

Podle novináře Dmitrije Sabelnikova ze stránek Arzamaské akademie šlo o jednu z největších etnických deportací v dějinách Sovětského svazu, která měla za následek desítky tisíc obětí. Lidé umírali nejenom po cestě, ale zejména po dojezdu, v důsledku toho, že v tzv. zvláštních osadách, kam byli přesídleni, pro ně nebylo vůbec nic připraveno: chybělo jídlo, oblečení, přístřeší, zdravotní a lékařská péče i další základní potřeby.

V důsledku deportace zanikla dosavadní Čečensko-Ingušská autonomní sovětská socialistická republika, která byla zrušena a její území bylo rozděleno mezi nově vytvořenou oblast Groznyj, Dagestánskou a Severoosetinskou autonomní sovětskou socialistickou republiku a Gruzínskou sovětskou socialistickou republiku.

Zahnali lidi do stáje, tu zapálili

O tom, kdo deportaci přežije a kdo ne, rozhodovaly často jen nahodilé okolnosti, například to, jak se chovali konkrétní vojáci, kteří vyháněli lidi z jejich domovů. Větší šance byla tam, kde si tito muži zachovali alespoň trochu lidskosti a snažili se vystěhovávaným s jejich údělem pomoci.

„Ve Starye Atagi oznámili, že Čečeni jsou na Stalinův rozkaz vystěhováni. Všechny shromáždili a začali je odvádět z vesnice. Přišli k nám tři vojáci a zeptali se, jestli jsou u nás dospělí. Řekl jsem jim, že čekám na matku a bratra, kteří pracují v Grozném ve vojenském závodě. Vojáci odpověděli, že na ně nemáme čekat, že nepřijdou, a začali mi pomáhat s balením věcí: nabídli mi, že mi pomohou s jídlem a teplým oblečením. Ukázalo se, že jako jídlo vzali jen kukuřičnou mouku a teplé oblečení zahrnovalo matčin kabát a otcovu starou mikinu. Trval jsem ale na tom, že si s sebou vezmu i šicí stroj Singer, a ten mi pak umožnil v Kazachstánu přežít,“ citují stránky Arzamaské akademie memoáry Zalvy Musajeva, vyhnaného z vesnice Starye Atagi.

Volyňské masakry začaly na jaře 1943 a trvaly dva roky. Zůstalo po nich přes 100 tisíc mrtvých:

Rolnická rodina na Volyni
Volyňský masakr: Zůstalo přes 100 tisíc obětí, k popravě sloužily sekery i vidle

„Probudil jsem se, protože ženy v domě plakaly a křičely. Muži se vrátili z mešity a na náš dvůr napochodovala spousta vojáků. Měli jsme pejska Hagiho, děda ho k nám přivedl ještě jako štěně, takže Hagi je nechtěl na dvůr pustit. A pak jeden voják zvedl pušku a našeho psa zastřelil. Slyšel jsem ten výstřel, běžel jsem k oknu – a viděl jsem jeho smrtelný zápas v kaluži šarlatové krve,“ píše se v dalších pamětech, které po sobě zanechal Issa Kodžojev, vyhoštěný i s rodinou z vesnice Angušt.

K jedné z nejhorších událostí prvního dne deportací došlo ve vysokohorské vesnici Chaibach, kde ten den začalo silně sněžit, což bránilo obyvatelům vesnice sejít do údolí. Komisař NKGB Michail Gvišijani proto nařídil zahnat všechny tyto lidi do stáje místního kolchozu, a tu pak nechal zapálit. Vesničany, kteří se pokusili z plamenů uniknout, nechal postřílet kulomety. Počet obětí tohoto zločinu se podle stránek Kavkazský uzel pohybuje v různých pramenech od 200 až po 600 nebo 700 lidí. V oficiální Gvišijaniho zprávě se ale píše jen o několika desítkách mrtvých, kteří prý zemřeli cestou.

Kavkazský uzel dále zmiňuje sbírku dokumentů Stalinovy deportace 1928-1953, kterou podle něj zveřejnila Nadace pro demokracii a v níž je zmíněn případ vraždy tří lidí včetně osmiletého chlapce v jedné vesnici, zabití pěti starých žen v další a dále svévolné popravy nemocných nebo zmrzačených, čítající až 60 zabitých osob.

Báli se ho jeho spolustraníci i prostí lidé. To byl Genrich Grigorijevič Jagoda: 

Báli se ho jeho spolustraníci i prostí lidé. Velitel NKVD a iniciátor politických procesů se skutečnými i domnělými Stalinovými oponenty Genrich Grigorijevič Jagoda ve své pracovně
Pomáhal rozpoutat teror, ten ho smetl. Šéfa NKVD Jagodu odrovnal krvavý skrček

„Někteří zaměstnanci NKGB hlásili řadu ošklivých porušení revoluční zákonnosti, svévolných poprav starých čečenských žen, nemocných a mrzáků, kteří zůstali po deportacích doma, protože nebyli schopni následovat ostatní, ale nikdo za to nebyl potrestán,“ píše Kavkazský uzel.

„Vystěhovaní byli rozděleni do několika kategorií a ti, kteří nebyli ve stavu, v němž by se dali deportovat, dostali rozkaz zůstat doma – prý pak přijede speciální sanitární tým a odveze je speciálním vlakem s lékaři. S některými se tak jejich příbuzní šťastně rozloučili. Pak přišla skupina vojáků, vzala staré lidi a nemocné, postavila je na vyvýšené místo a z jiného pahorku je postřílela,“ uvádějí paměti Issy Kodžojeva.

Cesta do neznáma

Pro lidi, kteří samotné vyhnání z domova přežili, v tu chvíli ale nic nekončilo, nýbrž teprve začínalo. Ani cesta vlakem do jejich příštího působiště nebyla nijak jednoduchá.

Podle zprávy náčelníka konvojových vojsk NKVD generála Bočkova Beriji, citované Kavkazským uzlem, bylo do 180 vlaků po 65 vozech nahnáno 493 269 osob (v průměru tedy 2 740 osob na vlak), z nichž do cíle dorazlo do 20. března 491 748 deportovaných Čečenů a Ingušů.

V peklo na zemi se na sklonku 30. a na začátku 40. let 20. století proměnila Ukrajina, v té době domov nejen Ukrajinců, ale také Židů a Poláků:

Poslední Žid ve Vinnycji. Tak byl pojmenován snímek, zachycující vraždu židovského muže příslušníkem esesáckého komanda Einsatzgruppe D. Vražděný muž klečí na okraji masového hrobu, v němž leží další oběti
Vinnycja jako peklo na zemi: Hladomor nebyl to nejhorší, zvěrstva vojsk už ano

Během cesty do neznáma se podle Kavkazského uzle narodilo přímo ve vlacích 56 miminek a zemřelo v nich 1 272 lidí, především na nachlazení a zápaly plic nebo kvůli zhoršení chronických onemocnění.

„Ve vagonu bylo příšerné dusno. Bylo tam dusno a zima zároveň. Dědeček si všiml ve stěně vagónu jakési díry, rozšířil ji šídlem a já na ni přiložil ústa. Pamatuji si chuť toho sladkého vzduchu dodnes,“ vzpomínal Issa Kodžojev.

„V dobytčácích nacpaných na hranici možností, bez světla a vody jsme jeli skoro měsíc neznámo kam… Při krátkých zastávkách na odlehlých opuštěných vlakových vlečkách vynášeli z vagonů mrtvé a pohřbívali je do sněhu černého od sazí lokomotivy. Jít dál než pět metrů od vagonu totiž hrozilo smrtí na místě,“ citují stránky Kavkazský uzel bývalého vedoucího oddělení regionálního výboru komunistické strany Severní Osetie Inguše Ch. Arapijeva.

Dne 17. září 1941 vstoupila do hlavního íránského města Teherán britská a sovětská vojska. Vyvrcholila jedna pozapomenutá epizoda druhé světové války:

Sovětští tankisté v Íránském Tabrízu
Zapomenutá válka. V roce 1941 vpadli Sověti do Íránu, číhala zde skrytá hrozba

Naprostá většina deportovaných byla poslána do Kazachstánu (podle Kavkazského uzle tam skončilo 239 768 Čečenů a 78 470 Ingušů) a do Kyrgyzstánu (70 097 Čečenů a 2 278 Ingušů). V Kazachstánu byli soustředěni v Akmole, v Pavlodaru, v Severním a Východním Kazachstánu, v Karagandě, v Semipalatinsku a v Alma-Atě, v Kyrgyzstánu ve Frunzensku a v Oši. Ti vyhnanci, kteří ve své vlasti pracovali v ropném průmyslu, byli posláni na ropná pole v oblasti Gurjev.

Dekretem z 8. března 1944 bylo 714 účastníků deportace oceněno „za příkladné plnění zvláštních úkolů“ vojenskými řády Suvorova, Kutuzova a Rudého praporu.

Proč to všechno?

Co vlastně vedlo k tak rozsáhlé a zrůdné akci? Podle oficiální verze, zveřejněné dodatečně, bylo důvodem deportace to, že „mnoho Čečenů a Ingušů zradilo svou vlast, přešlo na stranu fašistických okupantů, přidalo se k oddílům sabotérů a vyzvědačů a na příkaz Němců vytvořilo ozbrojené gangy k boji proti sovětské moci“, případně se „řadu let účastnili ozbrojených protestů proti sovětské moci“.

Byla to ale jen záminka; jak uvádí historik Javus Zajndjevič Achmadov v práci Historie Čečenska v 19. a 20. století, původní obyvatelé Kavkazu nemohli spolupracovat s okupanty, protože ti se až do jejich oblasti vůbec nedostali. „Nacistům se podařilo dobýt jen malou část oblasti Malgobek a byli odtud rychle vyhnáni. Míra protisovětské aktivity a banditismu v republice rovněž nepřesáhla obdobné ukazatele v sousedních regionech. Oficiální údaje se falšovaly, aby ospravedlnily kroky úřadů,“ uvádí Achmadov.

Skutečné důvody deportace podle něj nebyly dosud zjištěny. „Deportace národů, likvidace jejich státnosti a změny hranic byly nezákonné, neboť nebyly upraveny žádnými právními předpisy ani podzákonnými normami,“ uzavírá Achmadov.