K jídlu dostal každý krajíc chleba a k tomu lžíci jáhlové kaše nebo kousek osolené ryby. Chutnalo to špatně. Bylo smutné hledět na malé miminko jménem Taavo. Matka kvůli podvýživě neměla mateřské mléko. Rozkousala chleba s cukrem, vložila to do utěrky, navlhčila ji slinami a dala dítěti do úst.

Tak popsala ve svých denících hlad, který zažívala při dvoutýdenní cestě v dobytčích vagonech na Sibiř, Estonka Leida Seimová. Její vzpomínky nyní uchovává Estonské národní muzeum. Seimová byla jednou z tisíců obětí takzvaných březnových deportací z roku 1949. Začaly 25. března přesně před tři čtvrtě stoletím.

V roce 1944 proběhla násilná deportace původních kavkazských etnik do Kazachstánu a do střední Asie:

Staří ingušští manželé Gazdijevcovi truchlí v Kazachstánu nad tělem své zesnulé dcery. Deportace Ingušů v roce 1944
Operace Čočka: Sověti začali čistit Kavkaz, Čečeny a Inguše vyháněli i vraždili

Dodnes jde o jednu z nejtragičtějších událostí v dějinách pobaltských zemí - Estonska, Lotyšska a Litvy. Sovětský svaz z nich o několik let dříve nuceně udělal svazové republiky. Aby sovětská moc zlomila odpor obyvatel, začala uplatňovat masové deportace politicky nepohodlných lidí na nucené práce na Sibiř. Dvě největší se odehrály v letech 1941 a 1949.

Druhá z nich dostala krycí jméno Priboj. „Trvala pět dní. Do konce měsíce bylo odvezeno 30 tisíc lidí z Litvy, více než 22 500 z Estonska a 43 tisíc z Lotyšska. Většina deportovaných byly ženy (49,4 procenta) a děti (29,8 procenta). Nejmladšímu odvezenému byl méně než rok, nejstaršímu 95 let,“ shrnuje web Gulag.online.

Nepřátelé lidu

Pro pobaltské země dodnes Priboj představuje trauma. „Březnové deportace zanechaly v kolektivní paměti tří národů hluboké jizvy. Celé rodiny byly sovětskou mocí označeny jako nepřátelé lidu a za trest vykořeněny a poslány do nehostinných částí Sovětského svazu. Bylo jim řečeno, že se už nikdy nebudou moci vrátit,“ uvádí text The File on Operation „Priboi“: A Re-Assessment of the Mass Deportations of 1949 zveřejněný v odborném magazínu Journal of Baltic Studies.

Zdroj: Youtube

Událost si obyvatelé pobaltských zemí každoročně připomínají na vzpomínkových shromážděních, které se konají v mnoha městech a účastní se jich i čelní političtí představitelé. Uskuteční se i letos a část z nich má zároveň sloužit jako vyjádření k současné situaci.

„Připomínka obětí deportací 25. března by nás všechny měla naučit nikdy nezapomínat na zločiny spáchané v minulosti. Vzhledem k naší zkušenosti jako národa, který trpěl pod cizí nadvládou a represemi, bychom měli bezvýhradně podporovat a pomáhat ukrajinskému lidu v jeho boji za svobodu a lidská práva,“ píše na svém webu Estonský institut pro lidská práva, který pořádá vzpomínkové akce v hlavním městě.

Napříč společností

Pod sovětskou nadvládu se Estonsko, Lotyšsko a Litva (které byly samostatnými zeměmi od konce 1. světové války) dostaly po začátku 2. světové války. Vojáci SSSR země obsadili na základě tajného rusko-německého paktu Molotov-Ribbentrop a k roku 1940 se staly navzdory nesouhlasu většiny obyvatel sovětskými svazovými republikami.

„Následující počáteční rok sovětské správy pobaltských republik byl svědkem politických represí, utlumení všech nekomunistických aktivit, výrazného zhoršení ekonomické situace, růstu cen a nedostatku spotřebního zboží. Mezi lidmi rostla nespokojenost a objevily se první otevřené protesty a stávky,“ nastiňuje Gulag.online.

Jakýkoliv odpor ale sovětská moc nekompromisně potlačila. Politicky nepohodlní lidé ze zemí sice mizeli už od roku 1940, v roce 1941 ale poprvé deportace získaly skutečně masový charakter.

Překvapení se nekonalo. Prezidentské volby v Rusku vyhrál Vladimir Putin:

Vladimir Putin při projevu po prezidentských volbách
Předklon a sypat. Ruské volby provázelo dosud nejvíc podvodů, natočily je kamery

Akci měla pod taktovkou sovětská tajná služba NKVD. V červnu 1941 brzy ráno zabouchali na dveře mnoha rodin příslušníci této služby či dalších úřadů (jak přímo sovětských, tak úřadů jednotlivých svazových republik), naložili je na náklaďáky, posadili na vlaky a převezli na Sibiř. „Za jediný týden NKVD uvěznila nebo deportovala zhruba 34 tisíc lidí z Litvy, 15 500 z Lotyšska a 10 tisíc z Estonska. Červnové deportace zasáhly všechny vrstvy společnosti, od buržoazních ‚třídních nepřátel‘ přes inteligenci až po proletariát,“ nastiňuje Gulag.online.

Akci zjevně sovětská moc chystala dlouhodobě. „Seznamy dotčených lidí byly připraveny dlouho v předstihu. Ze složek sovětských bezpečnostních orgánů vyplývá, že shromáždily údaje o osobách, které byly terčem represí, už počátkem 30. let,“ zdůrazňuje web Estonian World.

Náklaďáky u hranic

Je možné, že by deportace pokračovaly ještě v roce 1941, na čas je ale přerušil další vývoj 2. světové války, tedy německá invaze na východ. Němci okupovali pobaltské země do roku 1944, po jejich vytlačení se do nich vrátila sovětská moc. „V roce 1944, kdy Sověti znovu obsadili Litvu, opět začaly represe. Odhaduje se, že jen v roce 1946 bylo ze země deportováno 501 rodin,“ připomíná litevská stanice LRT.

Vedení SSSR bylo se situací v Estonsku, Lotyšsku a Litvě nespokojené. Jednak zde působili velmi aktivní protikomunističtí partyzáni Lesní bratři, kteří měli širokou podporu obyvatel. Jednak se lidé odmítali podrobit novým nařízením. „Jedním z hlavních cílů sovětských úřadů byla kolektivizace zemědělství. Do roku 1948 se jim však podařilo začlenit do kolchozů pouze 4 až 8 procent farmářů v Pobaltí,“ uvádí Gulag.online.

Ruský prezident podepsal výnos umožňující v budoucnu deportovat z anektovaných ukrajinských území obyvatele, kteří nepřijali ruské občanství:

Ruský prezident Vladimir Putin
Ruské občanství, či deportace. Putin chce z anektovaných území vyhánět Ukrajince

Když nezabírala opatření v podobě vysokých daní, sáhla sovětská moc k „ověřené“ metodě masových deportací. „Přípravy na operaci Priboj začaly 18. ledna 1949 poté, co se tajemníci estonské, lotyšské a litevské Komunistické strany setkali v Moskvě se Stalinem. Dne 29. ledna 1949 podepsal Stalin dekret, který nařídil trvalou deportaci 29 000 rodin z Estonska, Lotyšska a Litvy na Sibiř. Koordinátorem příprav Stalin jmenoval svého zástupce Lavrentije Beriju, neboť klíčovou roli v navrhované operaci sehrálo ministerstvo národní bezpečnosti a ministerstvo vnitra,“ píše web Communist Crimes.

Mezi lidmi, které měla akce Priboj zasáhnout, byly celé rodiny lidí označených za kulaky, podporovatelé a příslušníci Lesních bratří a rodiny „nacionalistů“. V praxi šlo u třetí skupiny v drtivé většině o ženy, sestry a děti mužů, kteří byli už dříve zatčeni, popraveni nebo se schovávali.

Oběti deportací z roku 1949 si připomínají výročí jejich počátku:

Zdroj: Youtube

Příprava akce byla maximálně utajená - včetně toho, že vlaky a náklaďáky, které měly lidi převážet na Sibiř, se až do jejího spuštění shromažďovaly za hranicemi pobaltských zemí. Přesto si někteří lidé zintenzivnění sledování a přítomnosti příslušníků sovětských bezpečnostních složek všimli. A pokusili se schovat. „Babička z matčiny strany vzala svá vnoučata z vesnice na koni dvě hodiny před začátkem akce. Babička z otcovy strany utekla do lesa. Ovšem rodiče dětí byli odvlečeni na Sibiř,“ připomíná blog Loos jedno ze svědectví.

Prázdná lavice

Aby měli vykonavatelé akce Priboj početní převahu, do Estonska, Lotyšska a Litvy přišlo před spuštěním akce přibližně deset tisíc příslušníků sovětských bezpečnostních složek. Operace se odehrávala podle stejného scénáře jako v roce 1941. „Muselo to začít náhle, za svítání, když děti ještě spaly. Jednotky se tajně připravily večer 24. března a hon zahájily hodinu po půlnoci. Místní, kteří byli považováni za loajální k úřadům, se shromáždili v komunitních centrech pod záminkou jarní setby. Jejich shromaždiště pro jistotu sovětské jednotky obklíčily, aby se ujistily, že přítomní neodejdou,“ popisuje spuštění akce web Communist Crimes.

Snaha o co největší vojenskou expanzi byla jedním z charakteristických rysů bolševického hnutí, které v roce 1917 ovládlo Rusko:

Lehké tanky T-26 sovětské 7. armády během sovětské invaze do Finska, 2. prosince 1939
Touha dobýt svět. Dějiny Sovětského svazu jsou protkány násilím proti ostatním

Vystěhovávání lidí z domů začalo mezi čtvrtou a šestou hodinou ráno. Naložit je přijely náklaďáky. „Operativní skupiny obklíčily dům rodiny určené k deportaci, vnikly do něj, přečetly krátké oznámení, že majitel je deportován na deset let, i když nikdy nebylo specifikováno za co. Deportovaní si nesměli vzít více než 10 kilo jídla a oblečení, ale vůdci skupin je někdy poslali pryč téměř s ničím,“ uvádí litevská stanice TV3.

Jak se mezi lidmi začalo šířit, co se děje, někteří se ještě pokusili ukrýt. Bezpečnostní složky ale postupovaly nemilosrdně. „Vyskytly se případy, kdy dospělí nechali děti doma a utekli. Operační tým v takových případech vzal děti s sebou a přivezl je na sběrné místo,“ připomíná blog Loop. To většinou rodiče donutilo, aby se dobrovolně přihlásili.

Estonské děti deportované v roce 1949 na Sibiř:

Estonec Enn Tarto byl v březnu 1949 v sedmé třídě. „Moje máma Linda pracovala jako pošťačka a šla do práce jako obvykle. Když vyjela na hlavní silnici, narazila na stráže NKVD. Zeptaly se jí na jméno, otcovo jméno a rok narození. Když jim je řekla, velitel na ni zařval, aby nelhala, a vrazil jí facku. Pak ji vytáhli z auta a za vlasy po zemi dotáhli před nedalekou komisi,“ popsal Tarto před několika lety na vzpomínkovém shromáždění. Jeho slova zachytil web Tartu Memento.

Jeho matka měla štěstí. Po čase se ukázalo, že v oblasti žila ještě jedna žena se stejným jménem a deportována měla být ona. Tarto ale přišel kvůli deportacím o množství přátel. „Když jsem pak šel do školy, zjistil jsem, že odvlekli mého spolužáka Jaana. Ve třídě jsme se rozhodli, že na jeho místě nebude už do konce školního roku nikdo sedět. Když se Jaan v létě 1956 vrátil, řekl, že jeho dědeček zemřel na Sibiři hlady,“ uvedl Tarto.

Zpěv z vagonů

Když náklaďáky dovezly lidi k dobytčím vagonům, mnohé popadlo zoufalství. „Na stanici v Tapě se jedna žena otrávila,“ uvádí blog Loop. Před sebou měli deportovaní minimálně dva týdny trvající cestu.

Ve vagonech nebylo téměř nic. Ti šťastnější se dostali do vozů, které měly palandy a kbelíky na vylučování, mnohdy ale šlo jen o matrace, kbelíky na vylučování a díru v podlaze. „Uprostřed nebo v rohu vozu byla umístěna malá železná kamna. Ne vždy ale bylo čím topit. Nekonečný chlad vyvolával v lidech apatii ke svému okolí, což ještě umocňovaly rychle se šířící vši a nemožnost umýt se,“ popsal pro estonský web ERR historik Aigi Rahi-Tamm.

Na území pobaltských zemí lidé při zastávkách vlaků až na výjimky nesměli vystupovat. Dohlížel na to 25členný tým konvoje. Ven mohli jen vybraní deportovaní, aby pomohli s přinesením jídla. „Stravování bylo zajištěno přes bufety železničních stanic po cestě,“ nastínil historik Tõnu Tannberg pro estonský list Postimees.

Takzvané březnové bombardování v roce 1944 zničilo většinu města včetně jeho historické části:

Estonské město Narva po útoku. Budovy stále hoří
Bombardování města Narva: Po nejničivějších náletech Sovětů padly tisíce budov

S roznášením jídla, kterého ovšem bylo velmi málo, pomáhala i deportovaná Hilja Hensjoová. „Vždy ji doprovázeli vojáci, mnozí ale byli dostatečně benevolentní a souhlasili, že odevzdají dál dopisy, které deportovaní napsali svým blízkým,“ připomíná její vzpomínky web Gulag.online.

Lidé nevěděli přesně, kam jedou, pohled přes škvíry ve vagonech ale mnohé naznačoval. „Když se vlak rozjel, z mnoha vagonů se ozýval zpěv. Většinou estonská hymna, nebo estonské národní písně,“ zmínil historik Rahi-Tamm.

Jako trh s otroky

Když už byly vlaky na sovětském území, většinou jednou denně zastavily na delší čas. Deportovaní z nich mohli vyjít a najíst se. Někdy si dokonce od místních mohli koupit zeleninu či vejce. Někteří se pokusili utéct, stráže na to ale byly připravené. „Jednoho lotyšského chlapce zastřelili, když si šel pro polévku. Obsluha vagonu mu dovolila, aby si zároveň koupil cigarety v nedalekém kiosku, jeden ze strážců si však myslel, že jde o útěk. Pak už jsme si jít pro jídlo nemohli a okamžitě jsme pocítili, co znamená hlad,“ uvedl deportovaný Olev Tõugjas.

S každým dalším dnem také ve vlacích umíralo stále více lidí, především starci a děti. Začaly se mezi nimi šířit nemoci, jídlo bylo nekvalitní a málo výživné.

Do cíle tak nedorazily stovky z deportovaných. Po příjezdu na Sibiř byli lidé rozděleni do kolchozů. „Sibiř byl skutečným trhem s otroky, kde si předáci kolchozů vybírali pracovní sílu plácáním bičem. Starce a ženy s dětmi však nikdo nechtěl. Už jsme se báli, že se ti opravdu nepotřební budou střílet. Nakonec ale i nás posadili do auta,“ připomíná blog Loop další ze svědectví.

19. srpna 1991 zorganizovala skupina zastánců tvrdé stranické linie pod vedením sovětské tajné služby KGB převrat proti reformám Michaila Gorbačova a pokusila se chopit moci:

Pochod demonstrantů od Kremlu k Bílému domu, 19. srpna 1991
Místo masakru slavný čin. Před 30 lety vylezl Jelcin na tank a zmařil plány KGB

Na Sibiři čekal deportované těžký život plný strádání. „Oblast, kam byli posláni, nesměli opouštět. Životní podmínky se lišily kraj od kraje. Nejtěžší situaci zažívaly rodiny, z nichž byla práceschopná pouze matka, která musela uživit děti a prarodiče. Patnáct procent lidí, kteří byli deportováni v roce 1949, na Sibiři zemřelo,“ uvádí Gulag.online.

Na deportace sice v pobaltských zemích reagovali Lesní bratři zostřenou odbojovou činností, vzhledem k množství deportovaných ale byla tamní společnost i ekonomika silně zasažena. Kolektivizace zemědělství nyní postupovala velmi rychle.

Situace deportovaných se zlepšila až po nástupu Chruščova, kdy se mohli pomalu začít vracet domů. Byly ale i případy, že někteří museli zůstat na Sibiři dvacet let a více. O deportacích ze 40. let se v Estonsku, Lotyšsku a Litvě až do rozpadu Sovětského svazu a opětovného osamostatnění těchto zemí nesmělo mluvit.