Záměrem kongresu, který se konal v jordánském sektoru Jeruzaléma, bylo vytvořit takovou organizaci, která bude zastřešovat všechny hlavní palestinské organizace.

„Vůdčí role OOP byla nastíněna v Palestinské národní chartě, přijaté při jejím založení. Charta fungovala jako její ústava a obsahovala 33 článků vyzývajících ke zničení Státu Izrael,“ uvádí na svých stránkách Liga proti hanobení, nestátní organizace založená v roce 1913 ve Spojených státech amerických, vystupující globálně proti antisemitismu.

Charta také označovala Palestinu za historické území patřící celému arabskému světu.

Pod vlivem Egypta

Ustavující kongres Ligy arabských států vedl k závazku vůdců 13 arabských zemí, že si začnou při „osvobozování Palestiny“ počínat aktivněji, což se zhmotnilo zejména ve finanční podpoře, kterou od nich nově založená organizace získala.

Egypt navíc poskytl OOP pro její další rozvoj Sinaj a Pásmo Gazy, čímž se ovšem nová organizace dostala od počátku pod přímý vliv tehdejšího egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira.

Prvním předsedou OOP se stal palestinský politik Ahmad aš-Šukajrí, v letech 1946 až 1948 člen Vysokého arabského výboru a od roku 1957 do roku 1963 velvyslanec Saúdské Arábie při OSN. V polovině prosince 1962 byl propuštěn kvůli přílišnému antisemitismu, podle izraelských médií se tak stalo kvůli tomu, že v době nepřátelství mezi Egyptem a Saúdskou Arábií (mimo jinés se projevilo podporou nepřátelských stran v občanské válce v severním Jemenu) s Egyptem sympatizoval.

Závislost nově vzniklé OOP na Egyptu od počátku vadila jordánskému králi Husajnu I., který správně cítil, že by se Palestinci žijící na území Jordánska mohli pod jejím vedením obrátit proti němu. Jeho obava se měla naplnit o šest let později, v září 1970.

Po šestidenní válce

V roce 1967 zasáhla do historie OOP takzvaná šestidenní válka, při níž Izrael – v reakci na zjevnou válečnou mobilizaci svých arabských sousedů – provedl preventivní úder a zničil ještě na zemi egyptské a syrské bojové letectvo. Současně obsadil Pásmo Gazy, Sinajský poloostrov, Západní břeh Jordánu a Jeruzalém.

Po šestidenní válce Šukajrí rezignoval na funkci předsedy OOP a o dva roky později, v roce 1969, ho nahradil Jásir Arafat, vůdce její největší a nejdůležitější frakce Fatah, což je obrácená zkratka arabských slov Harakat al-Tahrír al-Watani al-Filastíníj, tedy doslova Palestinské národně osvobozenecké hnutí.

Pod Arafatovým vedením začala OOP ve své politice prosazovat výrazně palestinskou agendu a stala se zastřešující organizací pro řadu palestinských partyzánských vojenských organizací, z nichž nejvýznamnější byl právě Fatah. Základny těchto skupin začal Arafat budovat v Jordánsku, kam se od vzniku Izraele v roce 1948 vystěhovaly statisíce Palestinců.

„Arafat v Jordánsku vybudoval 40tisícovou partyzánskou armádu a zřídil pro ni výcvikové tábory a vojenské základny, z nichž mohla útočit na sousední židovský stát,“ uvedl před časem web France24.

Naplňovala se tak obava jordánského krále Husajna – moc palestinských ozbrojených skupin v Jordánsku se vyvinula ve stát ve státě a začala ohrožovat jeho vládu.

Černé září

Počátkem září 1970 unesla levicová Lidová fronta pro osvobození Palestiny, což byla marxistická teroristická frakce OOP, pět letadel a tři z nich přinutila přistát v jordánské poušti, kde zajala cestující jako rukojmí a prázdné letouny vyhodila do vzduchu. Únosci požadovali propuštění členů OOP vězněných v Izraeli a dále pak propuštění dalších teroristů vězněných v Německu a Švýcarsku.

Drzý útok definitivně rozlítil Husajna I., který vydal 17. září 1970 rozkaz 50tisícové jordánské armádě, aby všechny palestinské ozbrojence vyhnala z jeho království ven. Jordánská ofenziva vstoupila do dějin OOP jako Černé září.

„Tankové divize se tlačily do centra Ammánu, do uprchlických táborů na okraji hlavního města a do palestinských výcvikových středisek. Následujícího dne se střety rozšířily na města Irbíd, Zarka a al-Ramtha v severním Jordánsku, která jordánské jednotky rozstřílely těžkým dělostřelectvem,“ píše France24.

Dvacátého září zasáhla na podporu ostřelovaných Palestinců Sýrie, která poslala do severního Jordánska obrněná vozidla, čímž donutila Jordánce bojovat na dvou frontách. V bojích bylo podle jordánských zdrojů zabito celkem tři tisíce lidí, přičemž toto číslo zahrnuje jak palestinské ozbrojence, tak jordánské vojáky a civilisty. Podle OOP si boje vyžádaly desítky tisíc obětí.

Po 10 dnech, 27. září 1970, bylo v Káhiře podepsáno příměří, na jehož základě mohly palestinské ozbrojené skupiny zůstat v Jordánsku. K jejich úplnému vyhnání nakonec došlo až v červenci 1971 poté, co začátkem roku vyvolaly řadu dalších krvavých srážek. Nové útočiště si našly v Libanonu.

Jediný zástupce palestinského lidu

V následujících letech pokračovaly palestinské guerillové jednotky v bombových útocích, atentátech a dalších teroristických akcích, z nichž nejznámější se stal přepad a povraždění izraelské sportovní výpravy na olympiádě v Mnichově v roce 1972.

„Arafat se o těchto útocích odmítal bavit, jakkoli terorismus coby taktiku boje vždy veřejně kritizoval. Zda do nich byl osobně zapleten, zůstává otázkou,“ uvedla před časem BBC.

V roce 1974 nicméně Arafat veřejně vystoupil s tím, že se činnost OOP omezí na přímé útoky proti Izraeli a arabská komunita uznala jeho organizaci jako „jediného legitimního zástupce palestinského lidu“.

V červnu 1974 pak OOP přijala svůj „fázový program“, který deklaroval: „Jakýkoli osvobozenecký krok, jehož se podařilo dosáhnout, představuje zdolaný stupeň na cestě v naplňování strategie OOP pro vytvoření palestinského demokratického státu a k dokončení osvobození veškeré palestinské půdy.“

Invaze do Libanonu

Ani po roce 1974 ale neskončily teroristické útoky, jimiž si jednotlivé frakce OOP klestily ke svému cíli cestu.

„OOP byla od svého vzniku zodpovědná za desítky teroristických činů, které měly za následek smrt tisíců civilistů. Mezi nechvalně známé útoky vedené OOP patří kromě vraždy 11 izraelských sportovců na olympijských hrách v Mnichově zabití 21 školáků v Ma'alotu v roce 1974, smrt 35 lidí a zranění dalších 85 při útoku na izraelské turistické autobusy podél pobřežní dálnice Haifa-Tel Aviv v roce 1978 nebo únos výletní lodi Achille Lauro v roce 1985 a vražda invalidního amerického židovského pasažéra Leona Klinghoffera,“ píše Liga proti hanobení.

Pokračovaly také útoky proti Izraeli, vedené tentokrát z Libanonu. Ty nakonec dovedly židovskou zemi k tomu, že v roce 1982 provedla do Libanonu invazi. Takzvaná první libanonská válka trvala až do roku 1985 a vyžádala si životy více než 17 tisíc Arabů a asi 675 izraelských vojáků.

Z pohledu Izraele měla invaze do Libanonu jen omezený úspěch. Izraelské armádě se sice podařilo OOP z jižního Libanonu vytlačit a její infrastrukturu zničit, současně ale izraelský vpád významně urychlil vznik další polovojenské organizace Hizballáh, což byla libanonská ozbrojená milice podporovaná Íránem a Sýrií, která vedla boj proti Izraeli dál, a do roku 2000 tak v jižním Libanonu úplně nahradila OOP.

Únos lodi Achille Lauro

S libanonskou kampaní souvisel také již zmíněný únos výletní lodi Achille Lauro, jenž se stal jednou z nejznámějších palestinských teroristických akcí 80. let minulého století.

Čtveřice únosců obsadila loď 7. října 1985 po vyplutí z Alexandrie směrem na Port Said. Teroristé vyvolali paniku střelbou do zdi a v krátké době plavidlo ovládli. Požadovali propuštění 50 Palestinců vězněných v Izraeli a vyhrožovali povražděním všech Židů a po nich i Američanů a Britů na lodi. Aby svým slovům dodali váhu, zastřelili 69letého vozíčkáře Leona Klinghoffera.

Následovalo dvoudenní vyjednávání s únosci, jimž nakonec egyptská strana s tichým souhlasem prezidenta Husního Mubaraka nabídla beztrestný odlet ze země (o vraždě Klinghoffera prý v té době ještě nevěděla).

Únosci pak skutečně opustili loď a nastoupili na palubu egyptského obchodního letadla, jež je mělo dopravit do Tuniska. Vražda amerického občana však rozlítila Spojené státy, takže americké stíhačky donutily letoun přistát na Sicílii. Teroristé tam sice byli zatčeni, ale italská vláda je odmítla USA vydat. Postavila je však před soud a všichni čtyři skončili ve vězení. Hlavní organizátor celé akce, který se vlastního únosu neúčastnil, přes Jugoslávii uprchl.

Dočasné smíření

V roce 1988 Arafat v Ženevě oznámil, že přijme existenci Státu Izrael, zřekne se terorismu a přijme rezoluce OSN. Následovala tajná jednání s Izraelem v Oslu, po nichž poslal Arafat 9. září 1993 dopis izraelskému premiérovi Jicchaku Rabinovi, v němž uznal právo Izraele na existenci a zavázal se odstranit z Palestinské národní charty klauzule vyzývající k jeho zničení.

Izrael na oplátku uznal OOP jako oficiálního zástupce palestinského lidu a zahájil s ní mírová jednání, která vedla 13. září 1993 k uzavření mírové dohody z Osla o autonomii v Pásmu Gazy a v Jerichu. Arafat, Rabin a Rabinův předchůdce (i následník) ve funkci premiéra Šimon Peres za to dostali Nobelovu cenu za mír.

V prosinci 1998 pak byla v přítomnosti amerického prezidenta Billa Clintona revidována hlasováním parlamentu palestinské samosprávy i palestinská charta.

Mírová dohoda nadále čelila značnému odporu extrémistů na obou stranách a následná jednání mezi OOP a novým izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem v letech 1996 až 1999 ani jednání dalšího premiéra Ehudy Baraka v Camp Davidu v červenci 2000 už k úspěchu nevedla. Po dvou měsících od odmítnutí Barakových návrhů v Camp Davidu vypukla palestinská druhá intifáda. V roce 2004 těžce nemocný Arafat zemřel.

OOP nadále existuje, většina jejího vedení stojí v čele její nejdůležitější politické frakce Fatah, která již není řazena mezi teroristické organizace. To ovšem neplatí o militantní organizaci Hamás, jež svým loňským útokem proti Izraeli zahájila novou etapu vzájemného krvavého zabíjení Palestinců a Židů.