„Byla to podívaná plná hrůzy, kterou nelze vyjádřit slovy – velká loď celá v plamenech, ženoucí se kupředu ve slunečním svitu, na dohled od přeplněného města, zatímco se stovky jejích bezmocných, křičících cestujících pečou zaživa nebo je pohlcují vlny – ženy a děti s hořícími vlasy a planoucím oblečením vrhají svá miminka přes palubu nebo s nimi skáčou vstříc jisté smrti. Snaží se vyškrábat na břeh ostrova North Brother s tvářemi zbrázděnými příšerným děsem – šedovlasé matky a něžná nemluvňata ruku v ruce směřují společně do náruče jisté smrti.“

Tak popsal katastrofu parníku General Slocum reportér The Chicago Tribune, jehož záznam se dochoval ve sbírkách Newyorské historické společnosti.

„Hrozná věc, ten výbuch General Slocum. Strašné, strašné! Tisíc obětí. A srdceryvné scény. Nejbrutálnější věc,“ popsal katastrofu ve svém románu Odysseus irský spisovatel James Joyce.

Následky strašné tragédie, třebaže po zkáze Titaniku už příliš nepřipomínané, navždy radikálně změnily německo-americkou komunitu obývající newyorskou čtvrť Lower East Side na Manhattanu.

Začalo to krásně

Všechno přitom začalo krásným slunečným červnovým ránem. Na výletní parník General Slocum, pojmenovaný po generálovi Unie z doby občanské války a pozdějším kongresmanovi Henrym Warnerovi Slocumovi, nastupovalo na Šesté ulici v New Yorku 1331 členů Evangelické luteránské církve svatého Marka, která se scházela ve stejnojmenném kostele v ulici. Většinou šlo o ženy a děti, chystající se na tradiční 17. výletní plavbu zakončenou piknikem, kterou děti slavily konec školního roku.

Z přístaviště jim mávali jejich muži, němečtí přistěhovalci, obyvatelé takzvaného Kleindeutschlandu (Malého Německa), což byla převážně německá enkláva v Lower East Side. Ti se ve valné většině pikniku neúčastnili, protože mířili do práce.

Parník byl bílý, třípatrový, vyrobený z bílého dubu a žluté borovice a mohl vézt až 2,5 tisíce cestujících. „Loď nesla dost záchranných prostředků a jen o měsíc dříve ji požární inspektor posoudil tak, že její protipožární vybavení je v dobrém a funkčním stavu,“ napsal před časem Gilbert King ze Smithsonian Magazine.

Na kapitánském můstku stál 62letý William Van Schaick. Loď se zaplnila krátce po deváté ráno a rychle na ní zavládla slavnostní a povznesená nálada. Děti na sobě měly nedělní školní úbory a mávaly vlaječkami, jejich mámy nesly piknikové koše.

„Na palubě hrála německá kapela, děti řádily, dospělí zpívali a čekali na odjezd. Těsně před 10. hodinou byla odhozena kotvící lana, ve strojovně zazvonil zvon a palubní důstojník ohlásil kapitánu Williamu Van Schaickovi, že na nástupním můstku odebral téměř tisíc lístků. Toto číslo ale nezahrnovalo 300 dětí mladších 10 let, protože ty nemusely mít jízdenku,“ popsal okamžiky před vyplutím King.

Zlověstný kouř

Kolem 9:40 zahájil General Slocum svou osudnou cestu po řece East River. Stovky dětí se vyhrnuly na horní palubu, aby viděly na město. Lodní kapela hrála oblíbené německé šlágry.

Krátce před 10. hodinou se loď přiblížila k úzkému průlivu Hell Gate (Pekelná brána) mezi nábřežní čtvrtí Queens a ostrovem Wards, známému zrádnými a nepředvídatelnými proudy. „Aniž by o tom kapitán William Van Schaick věděl, někdy v té době vypukl v předním nákladovém prostoru lodi malý požár. Jeho konkrétní příčina zůstává záhadou, všeobecně se ale má za to, že nedbale odhozená zápalka zažehla seno a slámu v sudech, kde byly uloženy lahve pro piknik,“ uvádí Muzeum a knihovna Newyorské historické společnosti.

Loď v tu dobu míjela 97. ulici. Dřevěnou podlahou spodní paluby prorazily obláčky černého kouře. Členové posádky si jich všimli, ale jejich reakce nebyla nejšikovnější – rychle otevřeli poklop do podpalubí, aby zjistili, z čeho kouř uniká. Tím ale jen pustili do uzavřeného prostoru kyslík, takže doutnající ohýnek se rázem proměnil v zuřící plameny.

Lodníci se jej rychle pokusili uhasit požárními hadicemi, ale ke svému zděšení zjistili, že navzdory nedávné inspekci byla většina hadic shnilých nebo děravých – když se je pokusili obrátit proti ohni, popraskaly jim v rukou.

Až deset minut po vypuknutí požáru informovala posádka o tom, co se děje, kapitána Van Schaicka. Hlášení, které dostal, znělo děsivě: „Máme tu požár, který se nedá uhasit. Je to stejné, jako kdybychom se pokoušeli uhasit samotné peklo!“

Kam s hořící lodí?

A peklo na lodi opravdu vypuklo. Oheň totiž prorazil po dřevěné konstrukci lodi vzhůru a začal se šplhat k horním palubám. K těm palubám, které zaplnila více než tisícovka nadšeně slavících žen a dětí.

„Hoříte, musíte ke břehu! Zakotvěte, hned!“ křičeli na kapitána přihlížející z Manhattanu, když uviděli na vodě loď v plamenech.

Van Schaick si ale kvůli ohni nebyl jist, v jakém stavu je kormidlo, a průlivu Hell Gate se proto obával – kdyby mu tam silný proud kormidlo oslabené žárem utrhl, loď by se nedala vůbec ovládat a proudy by ji zanesly na otevřené moře.

Zamířil proto k molu na 134. ulici, jenže ani to nebylo bez rizika. Kapitán vedle proplouvajícího remorkéru na něj začal křičet, že na molu je složené dříví a hořící General Slocum je podpálí. Nedaleko byly navíc naftové nádrže, jež by v takovém případě hrozily explozí…

Ve světle všech těchto okolností se Van Schaick rozhodl doplout s hořící lodí až na ostrov North Brother, vzdálený asi 1,8 kilometru. Snažil se plout rychle, aby cestující měli čas se evakuovat, jenže jeho úsilí mělo přesně opačný efekt: rychlost lodi pomáhala rozdmýchávat už tak dost velké plameny. A aby všech ran osudu nebylo málo, přidal se i silný severní vítr – a byl opravdu krutý. Oheň živený takovou spoustou proudícího vzduchu brzy zahalil a pohltil celou loď.

Peklo na palubě i ve vodě

Pak přišly ony děsivé a hrůzné scény, které popsal americký reportér. Cestující na horních palubách začali hořet a ječet úzkostí. Matky křičely na své děti. Stovky cestujících se snažily uniknout kouři a plamenům skokem přes palubu, i když neuměli plavat. Posádka sice některým stačila podat záchranné vesty, ale ty jim nebyly moc platné – i ty totiž byly shnilé a zpuchřelé. Jeden muž, zachvácený plameny, se vrhl na levoboku do vody, aby ho uhasila, ale v proudícím toku vzápětí zaječel, protože ho nabrala lopatka lodního kola.

close Potápějící se shořelý parník General Slocum info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Potápějící se shořelý parník General Slocum

Lidé, kteří uvízli ve středu paluby, se tiskli k sobě a žár je doslova spekl dohromady. Jeden 12letý chlapec se pokusil vyšplhat před ohněm na vlajkový stožár, kde se držel, dokud jej nepřemohl žár a kouř – potom se zřítil do plamenů.

A třebaže k hořící lodi takřka okamžitě připluly dva říční vlečné čluny, nemohly se k ní kvůli žáru přiblížit, a mohly jen vytahovat těla z vody. Zachránily tak 200 až 300 cestujících, většinou však nacházely jen ohořelá dětská tělíčka, pohupující se na vlnách.

Zachraň, koho můžeš

Kapitán Van Schaick, pokrytý puchýři, nakonec dokázal najet na mělčinu u břehu a uzemnit loď bokem k nábřeží ve vzdálenosti asi 7,5 metru od břehu.

K lodi se okamžitě rozběhly desítky záchranářů. Zdravotní sestry z nedaleké nemocnice Riverside skákaly do vody, aby vytáhly těžce popálené pasažéry z lodi.

Velké hrdinství prokázal hasič Edward McCarroll, který skočil do vody z paluby svého člunu, aby vytahoval děti a podával je ostatním na palubu. Podařilo se mu tak zachránit 11letou dívku, pak ho ale jedna z panikařících žen ve vodě zezadu zatlačila pod hladinu. Dokázal se vynořit a zachránil další dítě.

Veškeré úsilí však přišlo příliš pozdě a proti rozpoutanému ohnivému infernu bylo příliš slabé. Podle pozdějších počtů a odhadů přežilo z celkového počtu 1358 cestujících pouze 321, dalších 1021 lidí zahynulo. Počtem mrtvých překonalo tuto katastrofu až o bezmála 100 let později 11. září 2001, kdy po řízeném nárazu letadel do několika budov přišlo o život 2974 lidí.

Údajně posledním, komu se podařilo doplavat z hořící lodi na břeh, byl její nešťastný kapitán Van Schaick. Byl těžce popálený, oslepený, ale přežil. Za nepřipravenost své lodi na oheň byl později odsouzen k 10 letům vězení, ale odseděl si jen čtyři, poté jej na Štědrý den roku 1912 omilostnil guvernér William Howard Taft.

Nezacelené jizvy

Tragédie vážně poznamenala celou německou enklávu. Muži z Malého Německa byli najednou bez rodin. Pohřby trvaly déle než týden. Hodně vdovců se odstěhovalo. Část založila novou německou čtvrť v Upper East Side na Manhattanu, jiní se vrátili do Německa. Malé Německo nově zabydlili polští a ruští imigranti, kteří změnili jeho někdejší charakter.

Poslední přeživší katastrofy zemřela v lednu 2004. Šlo o Adelle Liebenowou Wotherspoonovou, v době neštěstí teprve tříměsíční holčičku, která ztratila na lodi dvě sestry, dvě sestřenice a dvě tety. Její matka Anna Liebenowá utrpěla těžké popáleniny, po níž jí zůstaly do konce života jizvy, ale spolu s malou Adelle přežila. Těla Adelliných sester se nepodařilo nikdy najít, i když z ohořelého nákladového prostoru lodi byly později zachráněny ohořelé dětské náušnice, v nichž matka rozpoznala ty, jež nosila Adellina starší šestiletá sestra Helena.