Ve skutečnosti proběhla okupace všech tří pobaltských zemí, Estonska, Lotyšska i Litvy, v červnu 1940, a to na základě tajného dodatku ve známém paktu Molotov-Ribbentrop, uzavřeném v srpnu 1939 mezi Německem a Sovětským svazem. Podle tohoto dodatku měly pobaltské země až na Litvu připadnout Sovětům – Litva byla zpočátku přidělena do německé zájmové sféry, ale v dodatečném tajném protokolu, uzavřeném v září 1939 po dobytí Polska, souhlasilo Německo s její výměnou za polská ropná pole.
V srpnu 1940 připojil sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin všechny tři země k Sovětskému svazu a ponechal v nich Rudou armádu. Tisíce odpůrců i s rodinami nechal deportovat, aby se na nově získaném území zbavil jakékoli opozice.
I kvůli tomu když zhruba po rok trvající sovětské okupaci přišla okupace druhá, tentokrát německá (po útoku nacistických vojsk na Sovětský svaz v červnu 1941) vítala řada Estonců, Lotyšů a Litevců německé vojáky jako osvoboditele. Druhá okupace však znamenala jen výměnu jedné diktatury za druhou, neméně krutou, kde masové deportace pobaltských národů vystřídalo masové vyvražďování Židů – dlužno dodat, že na holokaustu se v pobaltských zemích významně podíleli i kolaboranti z řad původního obyvatelstva.
Druhá okupace trvala necelé tři roky. Poté, co se německé jednotky čelící nevyhnutelné porážce koncem druhé světové války z pobaltských zemí stáhly, vstoupila na jejich území opět Rudá armáda.
Její vojáci tam zůstali až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Tehdy bylo potřeba vyřešit otázku, co s nimi dál.
Pokus o puč v Moskvě všechno urychlil
„Řadu událostí urychlil pokus o převrat, který 20. srpna 1991 provedli v Moskvě zastánci tvrdé komunistické linie. V Estonsku vedl ještě téhož dne k usnesení Nejvyššího sovětu Estonské SSR, vyhlašujícímu nezávislost země na hroutícím se Sovětském svazu,“ uvádí estonská veřejnoprávní televizní a rozhlasová stanice ERR News.
Souběžně s pučem v Moskvě, o který se pokusili důstojníci tajné sovětské služby KGB ve spolupráci s tvrdými aparátčíky z politbyra komunistické strany, byla do hlavního estonského města Tallinnu vyslána sovětská 76. gardová letecká útočná divize, aby obsadila televizní věž, a tak v zemi ochromila komunikační systémy. Estonská televize tehdy odpověděla na tento krok okamžitou mobilizací dobrovolníků, kteří začali věž i budovy tallinnského rozhlasu a televize chránit.
Krátce po 23. hodině 20. srpna 1991 pak 69 členů Nejvyšší rady Estonské republiky zvedlo ruku pro rezoluci o národní nezávislosti Estonska. Následující den bylo toto rozhodnutí veřejně oznámeno, přičemž ve stejný den vyhlásilo nezávislost také Lotyšsko (Litva tak učinila jako první z okupovaných pobaltských států už 11. března 1990). První zemí, jež nově obnovenou estonskou nezávislost formálně uznala, se stal 22. srpna 1991 Island. První, která otevřela své velvyslanectví v Tallinnu, bylo 29. srpna Švédsko. 6. září 1991 konečně uznal nezávislost Estonska i Sovětský svaz a o 11 dní později země vstoupila do Organizace spojených národů.
Na Štědrý den roku 1991 rezignoval tehdejší sovětský prezident Michail Gorbačov, jenž prohlásil svůj úřad za zaniklý a předal jeho pravomoci ruskému prezidentovi Borisi Jelcinovi. O den později byl Sovětský svaz oficiálně rozpuštěn.
Ať odejdou ve stejnou dobu jako z Německa
Ruské jednotky však v zemi zůstaly ještě další tři roky a o jejich stažení se stále jen jednalo. „Když Estonsko znovu získalo svou nezávislost, bylo na přibližně 570 místech po celé zemi stále rozmístěno více než 40 tisíc ruských důstojníků a vojáků i jejich rodinných příslušníků. To zahrnovalo také obrovské množství vojenského vybavení, jako jsou letadla, tanky a další stroje, ale také dlouhodobý majetek včetně dvou jaderných reaktorů na ponorkové výcvikové základně Baltské flotily v Paldiski,“ uvádí v dalším textu ERR News.
Cílem nové estonské vlády bylo přimět je k odchodu ve stejnou dobu, kdy opustí Německo, kde byl jejich odsun naplánován na 31. srpna 1994. Jednání s Rusy však nebyla jednoduchá. „Ruská strana nabídla při jednání v roce 1992 jako možný termín odchodu svých vojsk rok 2002, ale to bylo pro Estonsko nepřijatelné. Schůzky a konzultace tak pokračovaly a Rusové nakonec slíbili, že odejdou do roku 1997,“ cituje vyjádření estonského ministerstva zahraničí web Estonian World.
Rusko zdůvodňovalo tento termín obrovskou velikostí svých kontingentů, jež mělo v Estonsku rozmístěno, a argumentovalo, že jejich stažení si vyžádá hodně času.
Estonský přístup, tlačící na co nejrychlejší odchod, si nicméně získal silnou mezinárodní podporu a hodně západních zemí – zejména Spojené státy americké a Švédsko, ale i řada dalších – se snažilo diplomatickými kroky Rusy přesvědčit, aby estonské vládě vyhověli. Urychlený odsun vojsk podporovaly také mezinárodní organizace, konkrétně Organizace spojených národů, Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a Rada Evropy.
K zásadnímu průlomu nakonec došlo v roce 1994 v souvislosti s již zmíněným stažením ruských vojáků z nově sjednoceného Německa. „Severoatlantická aliance (NATO) vyvinula dostatečný tlak na Rusko, aby jako právní nástupce Sovětského svazu souhlasilo s odchodem svých vojáků z pobaltských států do 31. srpna 1994, tedy ve stejném termínu jako z Německa,“ uvádí stanice Baltic News Network.
Komplikace vyřešilo setkání hlav států
Protože z Litvy a Lotyšska se ruské jednotky už do léta 1994 stáhly, bylo Estonsko poslední v řadě, ale situace se znovu zkomplikovala: Rusové totiž v červenci oznámili, že termín 31. srpna respektovat nebudou.
Estonsko se znovu obrátilo na mezinárodní společenství a hned několik představitelů západních států i NATO požadovalo řešení.
Ruský prezident Boris Jelcin se nakonec rozhodl využít moment na začátku letních prázdnin, kdy estonský parlament i většina vlády odjely na dovolenou, a vyřešit situaci na nejvyšší úrovni: pozval proto tehdejšího estonského prezidenta Lennarta Meriho do Moskvy k jednání mezi čtyřma očima.
Meri se rozhodl toto pozvání přijmout, i když podle ERR News jednal dost na hraně, neboť estonský prezident nemá podle ústavy pravomoc zabývat se jakýmikoli otázkami zahraniční politiky samostatně.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, Bob McNeely, Courtesy of the White House, volné dílo
zoom_in
Americký prezident Bill Clinton a ruský prezident Boris Jelcin při společném setkání na Novoj Ogarovej dače v Rusku 13. ledna 1994. Clinton zahrál Jelcinovi na saxofon, jak měl tehdy ve zvyku. Své muzikantské schopnosti dokázal i v Praze v klubu Reduta
Jeho mise však byla nakonec aspoň pro tu dobu úspěšná. „Přes řadu neshod během jejich setkání a přes občasné vágní výrazy, které později vedly k letitým potížím ve vztazích obou zemí, byla 26. července 1994 podepsána dohoda o stažení ruských jednotek,“ píše ERR News.
O necelý měsíc později, 22. srpna 1994, schválil tuto dohodu dodatečně i estonský parlament, v roce 1995 ji pak zpětně ratifikovaly obě země.
V době, kdy ji Meri a Jelcin podepsali, měla ruská armáda v Estonsku stále více než 350 obrněných vozidel, několik desítek tanků, stovky nákladních aut a více než 30 tun raket. Koncem srpna 1994 byla většina pryč.
V současnosti se situace nelepší
Od ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 neustále sílí nebezpečí, že tento konflikt bude eskalovat i do dalších zemí, a to v první řadě právě do Pobaltí. Skandinávské i pobaltské země proto znovu zavedly brannou povinnost – jako poslední ji letos k 1. lednu obnovilo Lotyšsko, které ji zrušilo v roce 2006.
Podle německého deníku Der Spiegel nejmenovaní představitelé pobaltských států deklarují, že dosáhne-li Rusko na Ukrajině průlomu, jsou připraveni vyslat tam své vojáky, aniž by čekali na rozhodnutí NATO. „Řekli, že pokud Moskva skutečně získá významnou pozici na východní Ukrajině, jejich vlády a Polsko by mohly přesunout vojáky do konfliktní zóny ještě předtím, než Rusko rozmístí své vojáky na jejich hranicích,“ uvedl Der Spiegel.
