Před 65 lety, v úterý 10. března 1959, vyšly do ulic tibetského hlavního města Lhasy tisíce Tibeťanů, kteří obklíčili dalajlamův letní palác, aby se jejich duchovní vůdce nestal obětí atentátu nebo se nedostal do čínského zajetí. Skutečně se jim podařilo mladého Tändzina Gjamccha, uznaného jako převtělence předchozího dalajlamy, uchránit, ale zaplatili za to děsivou cenu. Povstání bylo krvavě potlačeno a sám dalajlama musel uprchnout do exilu, v němž dodnes zůstává.

Harrer v Tibetu

Čínská okupace Tibetu začala necelých deset let před těmito událostmi, v říjnu roku 1950, kdy do náhorní teokratické země vtrhly jednotky její tzv. Lidové osvobozenecké armády. Došlo k tomu rok poté, co se pevninské Číny zmocnili komunisté vedení Mao Ce-tungem, kteří zvítězili v občanské válce nad nacionalisty.

Členem vítězného čtyřčlenného družstva, které 24. července 1938 poprvé prostoupalo severní stěnou Eigeru, byl i slavný horolezec Heinrich Harrer (na snímku v 30. letech). V té době byl ještě členem NSDAP a SS, což později označil za hloupou chybuSlavný horolezec Heinrich Harrer strávil v Tibetu sedm let po svém útěku ze zajateckého tábora a stal se neformálním dalajlamovým učitelem (na snímku v 30. letech, kdy byl ještě členem NSDAP, což později označil za hloupou chybu) Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, CC BY-SA 4.0

Jejich okupaci sledoval zblízka i rakouský horolezec Heinrich Harrer, hlavní protagonista Sedmi let v Tibetu. Ten se v této zemi ocitl po svém útěku ze zajateckého tábora v indickém Déhrádúnu, kde jej spolu s tisícovkami dalších válečných zajatců internovala po vypuknutí druhé světové války britská koloniální správa (Harrer byl členem německé horolezecké expedice pod velením Petera Aufschnaltera, jež se v roce 1939 vydala do Himálaje prozkoumat Diamírskou stěnu Nanga Parbat).

V roce 1944 se Harrerovi podařilo spolu s šesti dalšími vězni včetně Aufschnaltera z tábora uprchnout a na útěku se dostal do Tibetu, kde se stal nakonec jakýmsi učitelem mladého dalajlamy, jemuž přiblížil angličtinu a západní svět.

V roce 1944 vypukla na Kavkaze operace Čočka, násilná deportace původních kavkazských etnik, Čečenů a Ingušů, do Kazachstánu a do střední Asie:

Staří ingušští manželé Gazdijevcovi truchlí v Kazachstánu nad tělem své zesnulé dcery. Deportace Ingušů v roce 1944
Operace Čočka: Sověti začali čistit Kavkaz, Čečeny a Inguše vyháněli i vraždili

„Harrerovo postavení připomínalo tak trochu postavení jezuitů na dvoře mandžuských císařů,“ uvedl před časem britský deník The Guardian s tím, že dalajlama, jakkoli nezpochybňoval tibetskou teokracii, byl a je inteligentní člověk s nadšením pro poznání i pro mechaniku, by asi vedl zemi trochu jinak, než jak by si přáli jeho tehdejší konzervativní poradci.

Okupace Tibetu Čínou, k níž došlo jen rok poté, co se seznámil s Harrerem (ten se k němu dostal v roce 1949), už ale nedala mladému dalajlamovi příliš možností své vůdčí schopnosti rozvinout.

Po okupaci

Nový čínský vůdce Mao Ce-tung, jenž spustil obsazování Číny, vycházel z toho, že dva rozsáhlé historické regiony, které si nárokovaly Tibet i Čína, nebyly v podstatě ovládány ani jednou z těchto zemí.

Šlo o regiony nazývané Amdo a Kham, rozdělené na bezpočet menších oblastí, v nichž si největší vliv uchovávali buď představení buddhistických klášterů, nebo místní kmenoví vůdci.

„Z dokumentů zcela jasně vyplývá, že Mao se od svého nástupu k moci rozhodl převzít celý Tibet a udělat z něj čínskou provincii, doporučil však, aby se tak dělo postupně, aby se předešlo mezinárodním reakcím nebo byl omezen jejich dopad,“ uvedl před šesti lety novinář Massimo Introvigne v článku Bitva o Lhasu.

Je tomu 85 let, co čtveřice horolezců poprvé prostoupala jednou z nejnebezpečnějších evropských stěn: severní stěnou hory Eiger ve švýcarských Alpách:

Severní stěna Eigeru zůstávala ve 30. letech minulého století s více než 1800 metry převýšení největší evropskou horolezeckou výzvou a jednou z nejvyšších evropských stěn
Smrtící zeď z ledu. Touha zdolat severní stěnu Eigeru stála horolezce životy

Čínská armáda proto v roce 1950 nenapochodovala hned do Lhasy, ale obsadila vojensky oblast zvanou Chamdo a zajistila si kontrolu nad regiony Amdo a Kham. V roce 1951 pak donutila Tibeťany podepsat v Pekingu 17bodovou dohodu, v níž byly podle Introvigneho podstatné tři body:

„Zaprvé šlo o uznání, že Tibet je součástí Číny, zadruhé o slib, že bude nadále interně spravován svou vládou a tradičními náboženskými a společenskými strukturami, zatímco Čína bude řídit jeho zahraniční záležitosti. Třetí hlavní bod umožňoval umístění obrovského kontingentu čínských vojáků ve Lhase a dával volný průchod čínské propagandě v Tibetu,“ konstatoval Introvigne.

Tibeťané se bouří

Samotnému dalajlamovi bylo v roce 1950 patnáct let a stále ještě se učil, musel se tedy spoléhat na své učitele, rádce a ministry. „Někteří z nich byli, jak nyní víme, ve skutečnosti dvojitými čínskými agenty,“ napsal Introvigne. „Dalajlama až do hořkého konce (a svým způsobem i poté) věřil, že dokáže s čínskými komunisty vyjednávat,“ dodal.

Ačkoli Čína zpočátku alespoň navenek dávala najevo, že nechává správu vnitřních záležitostí Tibetu v jeho rukách, odpor obyčejných Tibeťanů vůči čínské okupaci během let neustále narůstal.

Čtrnáctý dalajlama při zkoušce Geše Lharampa v roce 1959 ve Lhase v TibetuČtrnáctý dalajlama při zkoušce Geše Lharampa v roce 1959 ve Lhase v TibetuZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

„Mao zahájil v polovině 50. let z obsazených provincií počínšťování celého etnického Tibetu. V praxi to znamenalo zničení celé stoleté sociální struktury země. Několik tradičních vůdců bylo zatčeno nebo popraveno, řada buddhistických klášterů byla zavřena a některé Číňané dokonce zničili,“ zaznamenal Introvigne.

Brutální a předčasná přeměna tradičně žijících tibetských provincií v čínské „kolonie“ vyvolala na řadě míst vzpoury a tisíce Tibeťanů se začaly přidávat k partyzánskému hnutí.

V roce 1956, čtyři roky poté, co se Harrer vrátil zpátky do Evropy, vypuklo povstání v několika oblastech východního Tibetu a v prosinci roku 1958 začala vzpoura doutnat i v hlavním tibetském městě Lhasa. Velení čínské Lidově osvobozenecké armády hrozilo, že dostane-li rozkaz, Lhasu vybombarduje.

Pozvání na představení a na čaj

K březnovým událostem roku 1959 vedla zdánlivě nevinná záminka. Jak informují stránky Free Tibet, čínská vláda poslala 1. března toho roku za dalajlamou dva své armádní důstojníky, kteří jej přišli pozvat na divadelní představení a vypití šálku čaje do svého ústředí ve Lhase.

5. března složil dalajlama zkoušku z metafyziky a získal titul Geše, tedy něco jako doktor buddhistických studií. O dva dny později mu zavolal tlumočník z čínského velitelství, aby si upřesnil termín jeho návštěvy. Ten byl stanoven na 10. března.

Před 35 lety, 7. března 1989, přerušily Írán a Velká Británie diplomatické styky kvůli knize Salmana Rushdieho Satanské verše:

Muslimové pálí knihu Satanské verše na demonstraci v Haagu, která se uskutečnila 3. března 1989. Demonstrace, na níž se objevila i spousta hesel vyhrožujících autoru knihy Salmanu Rushdiemu smrtí, se zúčastnilo asi pět tisíc muslimů
Satanské verše rozdělily svět. Salmanu Rushdiemu jde kvůli fatvě stále o život

8. března se začaly věci komplikovat. „Čínští úředníci informují dalajlamova hlavního osobního strážce, že by chtěli, aby dalajlama sledoval představení v ‚absolutním utajení‘. Žádají, aby se představení zúčastnil bez své ochranky a bez doprovodu. Některé tibetské představitele tento nový požadavek znepokojí a dají o něm vědět veřejnosti,“ popsaly stránky Free Tibet.

Podle Introvigneho byl ve skutečnosti únik této informace řízený čínskou stranou, protože ta si podle něj v té době už velké povstání přála. „Dne 24. června 1958 Mao v tajném dokumentu prohlásil, že čínská komunistická strana by měla upřednostňovat v Tibetu velké povstání a čím větší, tím lépe. Aniž by to Tibeťané a celý svět vůbec tušili, Mao už v té době shromáždil těsně za hranicemi politického Tibetu silnou armádu s elitními sbory, které bojovaly v čínské občanské válce i v korejské válce, a vybavil ji podrobnými plány invaze. To je důkaz, že byl už před 10. březnem rozhodnut, že Tibet napadne, ať se děje cokoliv,“ tvrdí Introvigne.

Zdroj: Youtube

Ať už informace o možném dalajlamově únosu unikla řízeně či spontánně, ve veřejnosti skutečně zarezonovala. Když se měla 10. března dalajlamova návštěva představení uskutečnit, obklopilo dalajlamův letní palác Norbulingka na 30 tisíc Tibeťanů, rozhodnutých zabránit únosu svého duchovního vůdce.

Demonstrace přešla v bitvu o Lhasu

Podle Introvigneho Mao Ce-tung doufal, že vzbouření Tibeťané čínské ústředí ve Lhase napadnou – čímž mu poskytnou kýženou záminku k invazi – , ale to se nestalo. Jediným zabitým prvního dne povstání se stal tibetský prokomunistický politik Pagbalha Soinam Gyamco, kterého dav rozpoznal a ubil jako kolaboranta.

Dalajlama ve snaze předejít dalšímu násilí informoval demonstranty, že svůj palác Norbulingka neopustí a na divadelní představení nepůjde, ale to už rozvášněnému davu nestačilo. Demonstranti začali požadovat tibetskou nezávislost a naléhali na dalajlamovu vládu, aby je veřejně podpořila. V ulicích Lhasy se začaly objevovat barikády a obě strany se začaly opevňovat pro připravovaný vojenský střet. Čínští vojáci se přesunuli ke Lhase a kolem dalajlamova letního paláce rozestavěli děla tak, aby jej měli v dosahu.

Ve čtvrtek 12. března 1959 obklopily hlavní sídlo dalajlamy, palác Potala, tisíce tibetských žen protestujících proti čínské nadvládě. Tato demonstrace se stala později známá jako Den ženského povstání a odstartovala hnutí tibetských žen za nezávislost. Gurteng Kunsangová, žena, která tento protest vedla, členka tibetské šlechtické rodiny a matka šesti dětí, skončila později před čínskou popravčí četou.

U jezera Rúp Kund, které se nachází ve výšce pět tisíc metrů nad mořem v indické části Himálaje, leží až 800 lidských koster:

Vědci považovali kostlivce od jezera Rúp Kund za pozůstatky poutníků, kteří před více než tisícem let zahynuli v bouři. Jenže to není tak jisté
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Jezero smrti v Himalájích

V pátek 20. března se velitel čínské armády ve Lhase, generál Tchan Kuan-san, rozhodl na vlastní pěst potlačit povstání silou a spustil nemilosrdnou dělostřeleckou palbu, která zničila několik tibetských chrámů a historických budov ve Lhase a pobila nejen tibetské vojáky a povstalce, ale i mnoho civilistů. Ačkoli generál neměl z Pekingu k dělostřelbě rozkaz, Mao Ce-tung mu podle Introvigneho masakr zpočátku prominul – později, během kulturní revoluce, byl však generál tvrdě pronásledován, i když nakonec přežil.

Nasazení tak obrovské síly povstání rychle potlačilo, a to i přesto, že Tibeťané se během bitvy dokázali zmocnit řady kulometů. Jejich posledním místem odporu se stal chrám Džokhang, jenž byl po tvrdé bitvě dobyt Číňany za pomoci tanku 23. března 1959.

Čínská okupace Tibetu trvá

Dalajlama musel uprchnout do Indie, jejíž vláda v čele s premiérem Džaváharlálem Néhrúem odsoudila Čínu jako agresivní mocnost.

Dalajlama vstupuje v roce 1959 do IndieDalajlama vstupuje v roce 1959 do IndieZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Čínská okupace Tibetu nadále trvá a jakékoli separatistické aktivity byly v průběhu uplynulých desetiletí znovu a znovu brutálně potlačovány. Dalajlama dodnes působí v indickém exilu, kde léta udržoval exilovou tibetskou vládu a kam jej následovaly desetitisíce dalších tibetských emigrantů. V roce 2011 se však dalšího politického vedení Tibeťanů vzdal.

Film Sedm let v Tibetu, natočený podle vzpomínek Heinricha Harrera, vynesl představiteli hlavní role Bradu Pittovi doživotní zákaz vstupu na území komunistické Číny.