Italka Micaela Colettiová je dítě velké lásky. Dodnes vzpomíná, jak otec po návratu z práce chodil vyzvednout ze zaměstnání matku a pak šli ještě na romantickou procházku. „Byli jako mladí milenci,“ vyprávěla před několika lety italskému deníku La Stampa

Mělo to tak být i 9. října 1963. Tehdy bylo Micaele dvanáct. Jako vždy ležela v posteli a čekala, až přijdou rodiče. „Můj otec pracoval na nedaleké přehradě Vajont. Směna mu končila v deset večer, pak přejel deset kilometrů do našeho města Longarone. Ten večer jsem slyšela, že přijel sám a pak hned zase okamžitě odjel,“ zmínila Colettiová. 

Po pěti minutách zaslechla dunění. „Bylo to neuvěřitelně hlasité. Do pokoje přišla moje babička a řekla, že zavře okenice, protože se blíží bouřka. Přesně v tu chvíli zhasla všechna světla a slyšela jsem zvuk, který je nemožné přesně popsat. Jako když obchodníci s rachotem stahují kovovou roletu přes vrata, jenže toto bylo milionkrát horší,“ nastínila Colettiová pro BBC

V tu chvíli to nevěděla, ale rachot vydávala blížící se masa vody a sutě. Zabila její rodiče, babičku i sestru. A také další přibližně dva tisíce lidí z Longarone a okolních vesnic, které doslova srovnala se zemí. Micaela Colettiová přežila jen zázrakem, a nyní je tak jednou z hrstky lidí, kteří mohou vyprávět o nejhorší tragédii, jaká ve 20. století postihla Itálii.

close Pohled na město Longarone před a poté, co obří sesuv půdy do blízké přehrady Vajont vyvolal masivní tsunami, jehož obětí se stalo právě i Longarone. info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Pohled na město Longarone před a poté, co obří sesuv půdy do blízké přehrady Vajont vyvolal masivní tsunami

Přesně před 60 lety obří sesuv půdy přímo do nádrže Vajont vyvolal megatsunami. Voda pohltila vše, co jí stálo v cestě. „Italové se druhý den ráno vzbudili ke zprávám o neštěstí biblických rozměrů. Podle UNESCO šlo o jednu z nejhorších lidmi způsobených přírodních katastrof všech dob,“ shrnuje BBC.

Technický zázrak

Hráz přehrady Vajont stojí dodnes - sesuv ani vlna ji jako zázrakem téměř nepoškodily.

Záměrem bylo postavit v horách na přítoku Piavy, řece Vajont, rezervoár s dostatkem vody pro výrobu elektrické energie pro velká města. Plány na výstavbu byly schváleny v roce 1943 za podivných okolností. V příslušné komisi tehdy kvůli válce nebyl dostatečný počet členů. Přesto její souhlas nikdo nikdy nezpochybnil.

close Italská přehrada Vajont v září 1963, několik týdnů před katastrofou. info Zdroj: Wikimedia Commons, VENET01, CC BY-SA 4.0 zoom_in Italská přehrada Vajont v září 1963, několik týdnů před katastrofou

Poválečná krize výstavbu pozdržela, v roce 1956 s ní pak energetická společnost Società Adriatica di Elettricità (SADE), napojená na vládní špičky, začala s takovým spěchem, že ani nečekala na souhlas příslušného ministerstva. Námitky místních z okolních vesnic a části odborníků, že hora Toc, která se tyčí nad přehradou, se hýbe, nikdo nechtěl poslouchat. „Údolí řeky Vajont bylo přitom dlouhodobě známé nestabilním geologickým podložím s historii sesuvů půdy,“ připomíná encyklopedie Britannica.

Nešiřte poplašné zprávy

Vedení SADE ignorovalo všechny varovné signály. A bylo jich hodně. Lidé z okolí hlásili už v době stavby popraskané domy a drobná zemětřesení. „Stovky dopisů pro vládu a soudy, které sepsali místní obyvatelé, ale zůstaly zavřené v archivech. A jejich autoři byli považováni za buřiče,“ konstatuje list Messaggero Veneto.

Jedním z mála lidí, kteří se rozhodli na celou situaci upozornit veřejně, byla novinářka Tina Merlinová z opozičních komunistických novin L’Unità. Neúspěšně. Společnost SADE na ni podala žalobu za šíření poplašné zprávy. „Stavba přehrady Vajont byla důležitá investice. Mnoho politiků ji podporovalo. Nikdo nechtěl projekt poslat k ledu,“ konstatuje magazín Forbes.

S napouštěním se začalo v únoru 1960. Hráz vyrostla do výšky 262 metrů a ve své době byla nejvyšší na světě. Nádrž měla teoreticky pojmout až 168 milionů metrů krychlových vody. „Jenže když 4. listopadu napustili nádrž na 180 metrů, nastal sesuv půdy a z hory Toc do vody spadlo 700 tisíc metrů krychlových materiálu. Pak technici hladinu snížili a tato strategie zabírala až do roku 1963,“ uvádí magazín Forbes. 

close Už v době napouštění přehrady Vajont v roce 1960 došlo k většímu sesuvu půdy (na snímku) z hory Toc do nádrže. Tehdy se ještě nikomu nic nestalo. O tři roky později stejná událost, jen mnohem větší, připravila o život před 2 tisíce lidí. info Zdroj: Wikimedia Commons, VENET01, CC BY-SA 4.0 zoom_in Už v době napouštění přehrady Vajont v roce 1960 došlo k většímu sesuvu půdy (na snímku) z hory Toc do nádrže. Tehdy se ještě nikomu nic nestalo. O tři roky později stejná událost, jen mnohem větší, připravila o život přes 2 tisíce lidí

Jenže v září 1963 už byla hloubka vody navzdory doporučením kvůli napouštění i prudkým dešťům v oblasti 245 metrů. „Hora Toc se tehdy posouvala o 3,5 centimetru denně,“ píše magazín Forbes. A v prvních říjnových dnech se trhliny zvětšovaly už o 20 centimetrů. 

„Klidně spěte“

Devátého října 1963 pozorovali zaměstnanci přehrady, že z hory do vody padají stromy. Kolem desáté večer volala služba z přehrady inženýru Biadeneovi z vedení SADE, že se Toc viditelně hýbe. O telefonické spojení se tehdy staral operátor z města Longarone, které se nacházelo po proudu přímo pod přehradou. Když zaslechl, o čem se volající baví, zeptal se, zda to nemůže znamenat nějaké ohrožení i pro jeho domov. „Nebojte se a raději se dobře vyspěte,“ zněla Biadeneova odpověď, připomíná italský web Il Post

Drama nastalo po půl jedenácté večer. Do vody v nádrži Vajont se rychlostí 110 kilometrů v hodině vřítilo až 270 milionů metrů krychlových zeminy z hory Toc. Masa hlíny a kamení byla větší než objem vody v celé přehradě, ve které tehdy čekalo 115 milionů metrů krychlových vody. Ta v podobě vln tsunami doslova vystříkla po i proti proudu. Jen po proudu se valilo 25 milionů metrů krychlových vody - pro představu šlo o objem více než 14 tisíc plaveckých bazénů.

| Video: Youtube

Proti proudu voda dosáhla až k městům Erto, Casso a vesnicím Frasègn, Le Spesse, Cristo, Pineda, Ceva, Prada, Marzana a San Martino a napáchala zde velké škody. To nejhorší se ale dělo po proudu. Vlna, která se převalila přes hráz a řítila se přímo do údolí řeky Piavy, na město Longarone a přilehlé vesnice Rivalta, Pirago, Faè, Villanova a Castellavazzo, měřila na výšku skoro čtvrt kilometru.

Jako dvě atomovky z Hirošimy

Smrt byla ale ještě rychlejší než voda. Megatsunami předcházela obří tlaková vlna, která rozdrtila budovy a zabila většinu obětí. „Byla silnější než výbuch bomby v Hirošimě. Tak silná, že téměř všechny oběti později nalezli nahé, protože jim servala šaty z těla,“ popisuje BBC. 

Celé to trvalo pár minut. „Cítila jsem, že se moje postel propadla, jako kdyby se pod ní otevřela díra. Síla, které se nedalo vzdorovat, mě tahala pryč,“ vzpomínala Micaela Colettiová.

Masa hlíny a vody ji odnesla 350 metrů od místa, kde stával dům její rodiny, a pohřbila. Naštěstí ne hluboko. „Když mě vytáhli, někdo řekl: Našli jsme další starou. Byla jsem pokryta blátem, takže jsem musela vypadat jako stará žena,“ řekla Colettiová. 

| Video: Youtube

Z celého Longarone a přilehlých vesnic přežila pětina původních obyvatel, z toho pouze 30 dětí. Mezi nimi i Gino Mazzorana. „Měl jsem deset let, spal jsem s tříletým bratrem, rodiče byli ve vedlejším pokoji. Najednou se dům otřásl. Myslel jsem si, že je to zemětřesení. Odhodilo mě to, bratr mi vyklouzl z náručí,“ řekl italskému listu La Stampa. V duchu prosil mámu o pomoc. Masa ho nesla 200 metrů. 

Apokalypsa

Dunivý zvuk byl slyšet široko daleko a těch pár lidí z okolí, kteří přežili, si okamžitě uvědomilo, že je něco špatně. Jedním z nich byl i Giancarlo Zanarini. V osudný večer pracoval v továrně, která patřila mezi ten nepatrný zlomek budov v oblasti, které zůstaly stát. „Když jsme dorazili do zatáčky k vesnici Faè, našli jsme silnici pokrytou sutinami. A první mrtvoly. Nebylo tam žádné světlo, svítily nám jen hvězdy,“ popsal pro speciál italského listu Corriere delle Alpi

Vzal si baterku a šel dál. „Kolem ležely mrtvé krávy a já jsem nechápal, proč tam ta zvířata jsou. Chtěl jsem se otočit zpátky, když jsem na opačném břehu Piavy spatřil pruh světla od auta. Díky tomu jsem uviděl stále stojící zvonici. Vylezl jsem na ni. Nedaleko byl hřbitov. Ležely tam rozbité rakve a kosti byly všude kolem společně s ostatky lidí, které smetla vlna. Bylo to jako apokalypsa,“ uvedl Zanarini. 

close Pohled na místa, kde stálo město Longarone, po katastrofě. 9. října 1963 sesuv půdy do blízké přehrady Vajont vyvolal obří tsunami, které smetlo Longarone a další vesnice z povrchu zemského. info Zdroj: Wikimedia Commons, US Army, volné dílo zoom_in Pohled na místa, kde stálo město Longarone. Sesuv půdy do blízké přehrady Vajont 9. října 1963 vyvolal obří tsunami, která ho smetla z povrchu zemského

Až když kráčel po suti směrem do centra Longarone, si uvědomil, že tam město už vlastně není. Potkal jiného muže s baterkou, který se také vydal zjišťovat, co se stalo. „Řekl jsem mu, že město už neexistuje. Nevěděl jsem, že z něj pochází, že tam má rodiče a příbuzné. Padnul na kolena a začal plakat,“ řekl Zanarini. 

Pak v suti našel první přeživší. „Slyšel jsem kvílení malé holčičky a ženu volající o pomoc. Baterka už mi nesvítila, ale oči si zvykly na tmu. Mladá žena křičela, plakala a hledala své dítě. Bylo jí 21 let, čerstvě vdaná. Voda dorazila, když právě kojila, a vyrvala jí ratolest z náročí. Snažil jsem se ji dostat z trosek, ale řvala bolestí, měla zlomenou ruku, stehenní kost i žebra. Pak jsem se pokusil dostat k děvčátku, mohlo mít 6 nebo 7 let. Bylo zaklíněné. Umíralo,“ popsal Zanarini. S dalšími muži přenesl přeživší ženu pryč. Mimochodem, později se podle jeho vzpomínek opět provdala, a to za muže, kterému tu noc řekl, že je město srovnáno se zemí.

S rozedněním a rozšířením zpráv o neštěstí se na místo sjely stovky záchranářů, hasičů a vojáků. Místa, kam přijeli, vůbec nevypadala jako vesnice a města. Byla to měsíční krajina. „První věc, kterou jsem spatřil, byl kousek železniční tratě, trčel nahoru, pokroucený. Viděl jsem pusté údolí, zubaté obrysy trosek a dřeva, mezi tím mrtvoly. Vepředu bylo jezero vody, široké asi 50 metrů. Hasiči s člunem z něj vytahovali těla, jakoby to byla studna,“ řekl tehdejší reportér Lorenzo Manigrasso deníku La Stampa. 

close Z vesnice Pirago u města Longarone po vlně tsunami vyvolané sesuvem půdy do přehrady Vajont se dochovala pouze kostelní věž. info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Z vesnice Pirago u města Longarone zůstala po ničivé vlně z přehrady Vajont pouze kostelní věž

Podobnou zkušenost měl i korespondent italské televize RAI Bruno Ambrosi. „Nezůstalo tam vůbec nic. Začal jsem kráčet po té ploše. V jednu chvíli jsem viděl něco jako světlý trojúhelník, který trčel z bahna. Přišel jsem blíž a uvědomil jsem si, že je to ruka dítěte. Byl to malý kluk. Jako v tranzu jsem chodil s tím tělíčkem v náručí, dokud mi někdo neřekl, kam ho mám dát. A tam byly na hromadě další tělíčka - desítky, stovky,“ popsal děsivé scény Ambrosi. 

Hledání mrtvých

Zoufalství přeživších a pozůstalých bylo nezměrné. Vzhledem k rozsahu škod je přesný počet obětí dodnes neznámý. Mluví se o čísle nad dva tisíce. Těl bylo v suti a bahně objeveno zhruba 1500. Polovina z nich se ale nedala ani identifikovat - většinou šlo jen o torza. 

close Katastrofa na přehradě Vajont si vyžádala přes 2000 obětí. Našlo se jen asi 1500 těl, z nichž polovinu nebylo možné identifikovat. Většinou šlo jen o torza. info Zdroj: Wikimedia Commons, GIUSEPPE ZANFRON, volné dílo zoom_in Katastrofa na přehradě Vajont si vyžádala přes 2000 obětí. Našlo se jen asi 1500 těl, z nichž polovinu nebylo možné identifikovat. Většinou šlo jen o torza

Gino Mazzorana měl v tomto ohledu štěstí. „Bratr, máma a táta zemřeli. Dorazili moji příbuzní z Francie, všichni kopali a povedlo se. Našli jsme všechna tři těla. Babička poznala tátu 29. listopadu, v den, kdy by oslavil čtyřicátiny,“ zmínil Mazzorana.

Nové město, nový život?

V přeživších zůstala kromě celoživotních psychických následků velká trpkost. Tehdejší politická reprezentace odmítala, že by na tragédii neslo vinu počínání vedení státního podniku. Stát celou věc popisoval jako Boží vůli, přírodní katastrofu. Noviny, které si dovolily napsat, že ji způsobili lidé, vláda diskreditovala. 

Nakonec přesto došlo k několika soudním jednáním, při nichž bylo odsouzeno několik inženýrů. „Hlavní vedoucí projektu Mario Pancini spáchal sebevraždu,“ připomíná web History

close Současné město Longarone v Itálii. Město bylo znovu vybudováno v 60. letech. Původní Longarone zničilo v roce 1963 obří tsunami, vlna pocházela z blízké přehrady Vajont. info Zdroj: Wikimedia Commons, Tor91, volné dílo zoom_in Současné město Longarone v Itálii. Znovu ho vybudovali v 60. letech. Původní Longarone zničilo v roce 1963 obří tsunami, vlna pocházela z blízké přehrady Vajont

Většina přeživších byla přestěhována do státem postavené nové vesnice Vajont, vzdálené od přehrady asi 50 kilometrů. Dostali daňové úlevy a příspěvky na podnikání. Znovu vzniklo i město Longarone. Ti, kteří znali to původní, se v něm ale doma být necítí. „Nynější Longarone neznám. Longarone pro mě znamená třicet zachráněných domů a hřbitov. To je moje město,“ řekla Micaela Colettiová.