Oním případem, v němž zazněl historický verdikt Nejvyššího soudu, byl spor Brown vs. školní rada Topeky. Šlo o první ze série sporů vyvolaných hromadnou žalobou černošských rodičů a stal se jedním ze základních kamenů amerického hnutí za občanská práva.

Škola za rohem, ale ty musíš autobusem

Muž, který v tomto sporu podával žalobu, se jmenoval Oliver Brown. Byl to černošský svářeč a také pastorační asistent v místní církvi. Na soud se obrátil kvůli své desetileté dceři Lindě. Žákyni třetí třídy zamítli nástup na základní školu vzdálenou jen několik bloků od jejího bydliště (podle některých zdrojů čtyři bloky, podle jiných sedm), protože tato škola byla „bílá“.

Čtrnáctiletý afroamerický chlapec, jehož zlynčovali, protože hvízdl na bělošku, se stal ikonou boje za lidská práva:

Linda Carol Brownová se narodila 20. února 1943 v Topece v Kansasu. Ačkoli ona i její dvě mladší sestry vyrůstaly v etnicky rozmanité čtvrti a nejbližší škola byla vzdálena jen pár bloků od jejich domova, musela každé ráno absolvovat poměrně dlouhou cestu přes koleje a pak ještě kolem několika bloků až na zastávku školního autobusu, aby ji dovezl do podstatně vzdálenější Monroeovy školy, která byla určena černým žákům.

„Důvodem bylo, že základní školy v Topece byly rasově segregovány, takže se zřizovaly odděleně pro černé a bílé děti,“ uvádí web Biography.

| Video: Youtube

Když Linda chodila do třetí třídy, tedy v roce 1950, vyzvala Národní asociace pro pokrok barevných lidí (National Association for the Advancement of Colored People – NAACP) skupinu 13 afroamerických rodičů, mezi nimiž byl i Oliver, aby se pokusili zapsat své děti do škol čistě pro bílé. Oliver tak zkusil Lindu přihlásit do oné nejbližší školy, což byla bělošská Summer Elementary (Letní základní škola). Neuspěl, stejně jako ostatní rodiny.

S tím ale asociace počítala – jejím plánem totiž bylo podat jménem všech těchto rodin, reprezentujících různé státy USA, hromadnou žalobu. Brown se k ní připojil v roce 1951.

Od okresního k Nejvyššímu soudu

Černošský svářeč stavěl svou žalobu na tom, že školy pro černošské děti nejsou rovnocenné bílým školám a že segregace porušuje 14. dodatek americké ústavy, zaručující všem občanům narozeným nebo naturalizovaným ve Spojených státech amerických „stejnou ochranu zákonů“. Tento dodatek, zvaný klauzule o rovné ochraně, stanovoval, že stát nesmí žádné osobě v rámci své jurisdikce upřít rovnocennou zákonnou ochranu.

„Brownův případ se nejdříve dostal před americký okresní soud v Kansasu, který sice souhlasil s tím, že segregace ve státních školách měla na barevné děti ‚škodlivý účinek‘ a přispěla k ‚jejich pocitu méněcennosti‘, ale přesto nadále prosazoval doktrínu ‚oddělených, ale rovných‘,“ uvádí web History.

Před více než padesáti lety unesl útočník soudce přímo ze soudní síně:

Podle stanoviska prvoinstančního soudu, zaznamenaného stránkou Justia US Law, totiž barevné děti sice musí v mnoha případech cestovat na mnohem větší vzdálenosti, než by musely, kdyby mohly navštěvovat bílou školu, ale na druhé straně je jejich školní obvod přepravuje do školy a ze školy zdarma, přičemž bílým dětem se žádná taková služba neposkytuje.

Brown se odvolal, a v roce 1952 se tak jeho případ dostal spolu se čtyřmi obdobnými před Nejvyšší soud. A protože díky svému jménu byl Brown na prvním místě v abecedně sestaveném seznamu žalobců, spojil soud těchto pět žalob do jednoho případu nazvaného Brown vs. školní rada Topeky.

Zástupce žaloby a smrt míchající soudci

Hlavním právním zástupcem žalující strany se stal Thurgood Marshall, tehdy advokát, později soudce Nejvyššího soudu.

„Jako právník a soudce se Thurgood Marshall snažil chránit práva všech občanů. Jeho odkaz mu vynesl přezdívku Pan občanská práva,“ píše o tomto příslušníku americké justice web United States Courts.

V únoru 1968 zastřelila americká policie v Orangeburgu tři tamější studenty a dalších 30 v hromadné salvě zranila:

„Thurgood Marshall dokázal podniknout na segregaci veřejných škol rozsáhlý právní útok, přičemž jeho práce zahrnovala mimořádnou škálu vůdčích dovedností: musel si získat podporu obyčejných odvážných lidí, kteří souhlasili s tím, že budou v soudních sporech vystupovat jako žalobci, dále podporu stovek pracovníků jižanské sekce NAACP, z nichž někteří pak čelili obtěžování a výhrůžkám smrtí, musel spolupracovat se spektrem právníků z měst po celé zemi a pravidelně se radit s předními právními experty, řídit složité politické vztahy uvnitř i vně asociace NAACP a získávat peníze, aby to všechno pokračovalo. Jeho humor a čirá výdrž mu však podle všeho pomohly k tomu, aby se ve vedení těchto soudních sporů stal zcela zběhlý,“ píše o něm web American Radio Works.

Energickému právníkovi navíc přál trochu zvláštním způsobem i osud: Soudu totiž nejdříve předsedal Fred M. Vinson, který byl nakloněn tomu rozsudek nižšího tribunálu uznat. Ale ještě předtím, než začalo hlavní jednání, Vinson v září 1953 zemřel. Americký prezident Dwight D. Eisenhower pak jmenoval na jeho místo tehdejšího kalifornského guvernéra Earla Warrena. A ten celý průběh procesu změnil. Dokázal na svou stranu získat ostatní soudce a v následujícím roce vynést jednomyslný verdikt proti segregaci škol.

close Warrenův soud v roce 1953. Zadní řada (zleva doprava): Tom Clark, Robert H. Jackson, Harold Burton a Sherman Minton. Přední řada (zleva doprava): Felix Frankfurter, Hugo Black, hlavní soudce Earl Warren, Stanley Reed a William O. Douglas info Zdroj: Wikimedia Commons, United Press International telephoto, volné dílo zoom_in Warrenův soud v roce 1953. Zadní řada (zleva doprava): Tom Clark, Robert H. Jackson, Harold Burton a Sherman Minton. Přední řada (zleva doprava): Felix Frankfurter, Hugo Black, hlavní soudce Earl Warren, Stanley Reed a William O. Douglas

V přelomovém rozhodnutí, vydaném 17. května 1954, Warren napsal, že v oblasti veřejného vzdělávání nemá doktrína „oddělení, ale rovnoprávní“ místo, protože segregované školy jsou už ve své podstatě nerovné.

„Soud proto rozhodl, že žalobci byli zbaveni svého práva na stejnou zákonnou ochranu, zaručeného 14. dodatkem,“ konstatuje web History.

Verdikt proti segregaci vyvolal bouři

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sice povzbudilo aktivisty za občanská práva, ale nanejvýš pobouřilo příznivce rasové segregace. Po celém americkém Jihu, kde až do té doby státní zákony nařizovaly segregované školství, kritizovali bílí lidé tento verdikt jako projev tyranie federální moci. Řada jižanských lokálních zastupitelů, následovaná svými voliči, se stanovisku Nejvyššího soudu vzepřela a zahájila „strategii masivního odporu“, aby okamžik zrušení segregace co nejvíce oddálila.

„Tyto skupiny, složené z volených představitelů, firemních šéfů, obyvatel komunity i rodičů, nasadily proti sílícímu hnutí za občanská práva širokou škálu zbraní i taktik – včetně bombových útoků, vraždění aktivistů za občanská práva, kriminalizace pokojných protestů nebo ekonomického zastrašování. Cílem bylo odradit černošskou populaci od aktivit v oblasti občanských práv,“ uvádí web Calendar v materiálu věnovaném dějinám rasové segregace.

V červnu roku 1964 Ku-Klux-Klan surově zavraždil tři aktivisty za lidská práva:

Tato taktika fungovala: do roku 1960 navštěvovalo desegregované školy pouze 98 ze 104 tisíc černošských studentů v Arkansasu, 34 z 302 tisíc v Severní Karolíně, 169 ze 146 tisíc v Tennessee a 103 z 203 tisíc ve Virginii. V pěti státech hlubokého Jihu navštěvovalo segregované školy až do podzimu 1960 všech 1,4 milionu černošských školáků. Ještě na začátku školního roku 1964-65 chodilo do škol s bílými studenty jen méně než tři procenta afroamerických dětí. V Alabamě, Arkansasu, Georgii, Mississippi a Jižní Karolíně zůstalo toto číslo hluboko pod jedním procentem.

close Rodiny z Topeky, které spolu držely počátkem 50. let, jsou dnes připomínány pro svůj podíl na právním rozhodnutí, zakazujícím segregaci ve veřejném školství, uvádí pamětní cedule v Národním historickém parku případu Brown v. Školní rada Topeky info Zdroj: Wikimedia Commons, Ser Amantio di Nicolao, CC BY-SA 4.0 zoom_in Rodiny z Topeky, které spolu držely počátkem 50. let, jsou dnes připomínány pro svůj podíl na právním rozhodnutí, zakazujícím segregaci ve veřejném školství, uvádí pamětní cedule v Národním historickém parku případu Brown v. Školní rada Topeky

Celoamericky proslulý se stal například incident z roku 1957, kdy guvernér Arkansasu Orval Faubus povolal Národní gardu, aby zabránila černošským studentům ve vstupu do střední školy v Little Rocku. Prezident Eisenhower na to reagoval vysláním federálních vojáků do Little Rocku, aby se postarali černošským studentům o volný průchod do školy. Pod ozbrojenou ochranou se dovnitř nakonec odhodlalo vstoupit devět černošských studentů, známých jako „Devítka z Little Rocku“ (Little Rock Nine).

Dokonce ještě dnes, 70 let po přijetí přelomového rozhodnutí v kauze Brown vs. školní rada v Topece, se ve Spojených státech stále ještě vede debata o tom, jak proti rasovým nerovnostem v národním školském systému bojovat. V mnoha městech totiž běloši reagovali na protisegregační rozsudek tak, že se raději vystěhovali, než aby dali své děti do školy s černochy. Výsledkem je, že segregované jsou dnes nejen školy, ale i celé čtvrti velkých amerických měst.