Ve čtvrtek 24. února 1949 došlo mezi Egyptem a Izraelem po devítiměsíčních bojích k uzavření příměří, což byl začátek konce první izraelsko-arabské války, jež vypukla bezprostředně po vyhlášení nezávislosti Izraele 14. května 1948. Po Egyptu se k příměří připojily postupně i další válčící arabské státy, a sice 23. března 1949 Libanon, 3. dubna Jordánsko a v červenci Sýrie.

Příměří dojednal americký diplomat a hlavní vyjednavač Organizace spojených národů Ralph Bunche, jenž za tento husarský kousek získal v roce 1950 Nobelovu cenu za mír. Byla mu udělena jako vůbec první nebělošské osobnosti v dějinách.

Zdroj: Youtube

V duchu babiččiny výchovy

Bunche se narodil v roce 1903 v průmyslovém Detroitu v americkém státě Michigan. Většina jeho předků byla potomky černých otroků, ale v rodině měl i irskou krev. Po smrti své matky v roce 1917 se přestěhoval s babičkou do Los Angeles v Kalifornii. A právě babička na něj měla při utváření jeho osobnosti největší vliv.

„Byla to žena světlé pleti, která se téměř mohla vydávat za bílou, ale byla hrdá na svůj černý původ a vychovala Ralpha tak, aby byl hrdý na svou rasu, aby tvrdě pracoval a aby dosáhl toho nejlepšího vzdělání, jaké jen jde,“ píše o ní kronikář Nobelovy ceny, spisovatel Asle Sveen.

Nazaret před 75 lety padl do rukou izraelských sil v Palestině:

Nazaret v roce 1948. Snímek nizozemského fotografa Willema van de Polla zachytil celkem typickou pouliční scenérii s Araby, nákladním vozem a mulou
Nazaret v rukou Židů. Před 75 lety uspěla operace Dekel, město dobyli Izraelci

S rasovou diskriminací se Bunche na vlastní kůži potkal právě v Los Angeles, a to na střední škole, kde ho vyloučili z nejoblíbenějšího studentského spolku, ačkoli byl vynikající student. V duchu rad své babičky se tím nedal odradit ani nezatrpkl, ale psal dál do školních novin, předsedal debatní skupině a stal se školní hvězdou v basketbalu.

V roce 1927 promoval na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, kde coby svůj hlavní obor studoval politologii. Doktorát z ní získal jako vůbec první Afroameričan v USA, přičemž za téma své disertační práce si zvolil francouzskou koloniální politiku. Magisterský titul k tomu získal i na Harvardu.

Ralph BuncheRalph BuncheZdroj: Wikimedia Com., Betsy Graves Reyneau, U. S. National Archives and Records Administration, volné dílo

Po studiích začal učit na Howardově univerzitě ve Washingtonu, kde založil katedru politologie. Cestoval také po různých částech Afriky, kde se zabýval tím, jak koloniální správy zacházejí s původním obyvatelstvem. Chudoba a útlak, které přitom viděl, ho podle Sveena zděsily a přiměly k tomu, aby svá studia rozšířil o práva všech národů bez vlastní samosprávy, o správu majetku a o otázku dekolonizace.

Koketování s marxismem

Ve 30. letech se Bunche stal uznávaným odborníkem na rasové vztahy a chvíli koketoval i s marxismem, který ho zaujal svými výklady ekonomických příčin chudoby a rasismu.

Byl jedním ze zakladatelů radikálního Národního černošského kongresu, který hodlal sjednotit černošské obyvatelstvo za účelem vzájemné spolupráce. Koncem třicátých let ale vystřízlivěl, hlavně pod vlivem švédského sociálního vědce Gunnara Myrdala, který studoval americkou rasovou segregaci a k jehož týmu se Bunche v roce 1939 připojil.

Lynč čtrnáctiletého afroamerického chlapce se stal středobodem boje za lidská práva:

Emmett Till o Vánocích roku 1954, kdy mu bylo třináct. Dalších Vánoc už se nedožil
Hvízdl na bělošku. Děsivý lynč mladého kluka je živý i po 65 letech, řeší ho FBI

„Myrdal nevěřil, že černí Američané dosáhnou rovnosti třídním bojem po boku bílé dělnické třídy, jak tvrdili marxisté, a zastával názor, že by jejich strategií mělo být přimět federální vládu, aby důsledně uplatňovala principy svobody zakotvené v americké ústavě na celou populaci,“ uvádí Sveen.

Bunche se s Myrdalovými názory ztotožnil a v roce 1940 Národní černošský kongres opustil (i proto, že tuto organizaci mezitím ovládli komunisté).

„Bunche sám nezakládal žádné organizace pro lidská práva, ani neusiloval o vedoucí pozice v administrativě těch, které již existovaly. Svůj vliv uplatňoval spíše osobně v projevech a publikacích, zejména během dvacetiletého období od roku 1945 do roku 1965. Jeho poselství bylo jasné: Rasové předsudky jsou neodůvodněným fenoménem bez vědeckého základu v biologii nebo antropologii, segregace je neslučitelná s demokracií, černoši by měli pokračovat v boji za rovná práva a zároveň přijímat odpovědnost, která se svobodou přichází, a běloši musí prokázat, že demokracie je barvoslepá,“ píše o něm Gregg Phifer v práci Ralph Bunche: černošský mluvčí.

Zpoždění mu zachránilo život

V roce 1946 se stal na základě osobní výzvy prvního tajemníka nově vytvářené Organizace spojených národů (OSN), Nora Trygveho Lieho, úředníkem této mezinárodní organizace s úkolem podílet se na dekolonizaci poválečného světa a v roce 1947 z něj Lie udělal asistenta zvláštního výboru pro Palestinu.

OSN přijala v listopadu 1947 na svém Valném shromáždění plán, podle nějž se mělo území Palestiny rozdělit na arabský a židovský stát. Židé s plánem souhlasili, ale Liga arabských států a Vysoká arabská komise jej 30. listopadu 1947 rezolutně odmítly.

Prostředníkem k prosazování mírové úpravy situace v Palestině byl jmenován šéf Švédského červeného kříže hrabě Folke Bernadotte, jehož měl Bunche doprovázet jako hlavní zástupce generálního tajemníka OSN.

Dne 9. dubna 1948 provedly ozbrojené sionistické oddíly Irgun a Lechi západně od Jeruzaléma operaci, jejímž cílem bylo obsadit vesnici Dejr Jásin:

Palestinský uprchlický tábor v Damašku v roce 1948 po exodu palestinských Arabů z měst a vesnic na území dnešního Izraele
Masakr v Dejr Jásin: Je jedním z nejméně pochopených incidentů v izraelské válce

V květnu 1948 vypukla bezprostředně po vyhlášení nezávislosti Izraele válka, při níž napadly židovský stát čtyři okolní arabské země. Bernadotte se snažil sjednat příměří a spolu s Bunchem vypracoval na ostrově Rhodos návrh, později známý jako Bernadottův plán, zahrnující spojení Jordánu a Palestiny a vytvoření nezávislého izraelského státu. Jeruzalém se měl stát podle tohoto plánu součástí arabského státu s autonomií pro židovskou menšinu a palestinským uprchlíkům mělo být umožněno vrátit se do svých domovů na území okupovaném Izraelem nebo získat náhradu za ztráty svých domovů.

Palestinci i Židé plán odmítli, přičemž extremistické ultrapravicové židovské frakci zvané skupina Lechi se nelíbil natolik, že se podle Sveena rozhodla zlikvidovat Bernadotteho dříve, než svými nápady ovlivní OSN.

Jeruzalém v roce 1949Jeruzalém v roce 1949Zdroj: Wikimedia Commons, Moše Assajas-Kenri, volné dílo

„Bunche se měl sejít s Bernadottem v Jeruzalémě, odkud hodlali předložit nový návrh Valnému shromáždění OSN. Kvůli zpoždění ale nedorazil na místo schůzky včas, a Bernadotte tak vzal s sebou jako svůj doprovod na setkání místo něj francouzského důstojníka OSN. U jeruzalémské brány Mandelbaum je zastavili ozbrojení muži v izraelských uniformách. Jeden z nich namířil do auta kulomet a začal pálit. Zabil jak Bernadotteho, tak francouzského důstojníka, považovaného nejspíš omylem za Buncheho. Ten nakonec dorazil na místo schůzky až půl hodiny poté, co Bernadotte odjel,“ popisuje tuto situaci Sveen.

Vyjednavač za OSN

Hlavním vyjednavačem OSN se následně stal právě Bunche. Po několika mimořádně vyčerpávajících týdnech jednání se mu konečně podařilo dostat Izraelce a Egypťany ke společnému jednacímu stolu. Zástupci arabských zemí přímé jednání s Izraelci dlouho odmítali, ale Bunchemu se je nakonec podařilo přesvědčit.

Jednání s Izraelem a Egyptem začala v lednu 1949 na ostrově Rhodos. S ohledem na osud Bernadotteho přiměl Bunche vyjednavače, aby souhlasili s úplným utajením. Tisk a Rada bezpečnosti měly dostávat pouze oficiální tiskové zprávy.

Členové izraelské delegace pro jednání o příměří na Rhodosu studují mapu. Zleva doprava major Jehošafat Harkabi, major Arieh Simon, plukovník Jigal Jadin a podplukovník Jicchak RabinČlenové izraelské delegace pro jednání o příměří na Rhodosu studují mapu. Zleva doprava major Jehošafat Harkabi, major Arieh Simon, plukovník Jigal Jadin a podplukovník Jicchak RabinZdroj: Wikimedia Commons, Israeli GPO photographer, volné dílo

Jako hlavní prostředník si Bunche postupně získal důvěru obou stran. Vděčil za to své diskrétnosti, trpělivosti a v neposlední řadě i svému smyslu pro humor. „Formuloval kompromisní návrhy a byl ochoten pracovat měsíce, aby se dohodl. Tvrdá jednání vedla k podepsání příměří oběma stranami do konce února 1949. Jelikož byl Egypt vedoucí arabskou zemí, vydláždil cestu pozdějším dohodám mezi Izraelem a Jordánskem, Libanonem a Sýrií,“ konstatuje Sveen.

O rok později byl Bunche oceněn Nobelovou cenou míru. Tento akt byl pozitivně přijat na celém světě a získal OSN skvělou reklamu. Vztekala se jediná země: tehdejší Sovětský svaz, jehož vůdce Josif Stalin cítil, že Izrael definitivně uniká z jeho vlivu. Buncheho tak Sověti označili za strýčka Toma – dobromyslného přihlouplého černocha, který se „propůjčil snahám amerických úřadů udržet nebělošskou populaci na uzdě“.