Pokud lidé při návštěvě rakouského Lince zamíří na adresu Landstraße 36, přijdou k domu na rušné obchodní ulici. V jeho přízemí se nacházejí obchody či kavárna. Přestože průčelí stavby v současnosti nic takového nenaznačuje, sehrál tento dům v rakouských dějinách významnou roli. Právě v jeho útrobách totiž padly první výstřely rakouské občanské války.

Konflikt, který se odehrál 12. až 15. února přesně před 90 lety, byl dokonalou ukázkou nestabilní politické situace v předválečném Rakousku. Jednalo se o jednu z předkapitol pozdějšího anšlusu země nacistickým režimem Adolfa Hitlera. Zemřely a zranily se při něm stovky lidí. Na průmyslových předměstích velkých rakouských měst, včetně Vídně, se ozývala střelba nejen z ručních palných zbraní, ale také z děl, která nakonec celý konflikt ukončila.

Bolševická revoluce v Rusku, k níž došlo v listopadu 1917, měla dopad i na situaci ve Finsku:

Po dobytí největšího vnitrozemského finského města Tampere se na hřbitově Kalevankanka konal pohřeb těch, kteří zemřeli při masakru v Suinule
Žádné zajatce, určil rudý komisař. Finskou občanskou válku zahájil krvavý masakr

Přestože ozbrojené střety trvaly pouze pár desítek hodin, pro Rakušany představují dodnes kontroverzní téma. Velká část výkladů dění v únoru 1934 je politicky zabarvená. „Aliance 12. února, která v sobě sdružuje velké množství levicových organizací, se zavázala dokázat, aby byl 12. únor vyhlášen státním svátkem. Online petici poprvé spustila v říjnu 2022, ale nenašlo se více než 154 signatářů. I po 90 letech je stále mimořádně náročné správně klasifikovat únorové události,“ zmínil třeba nedávný text rakouského týdeníku Profil, který je ovšem také názorově zabarvený.

Budova bývalého hotelu Schiff v Linci. V budově, která je dodnes sídlem rakouských sociálních demokratů, padly v roce 1934 první výstřely rakouské občanské války.Budova bývalého hotelu Schiff v Linci. V budově, která je dodnes sídlem rakouských sociálních demokratů, padly v roce 1934 první výstřely rakouské občanské války.Zdroj: Wikimedia Commons, Otto Normalverbraucher - Eigenes Werk, CC BY-SA 2.0

První krveprolití

Kořeny ozbrojených střetů z února 1934 lze hledat v době vzniku první rakouské republiky. Jedna z následnických zemí habsburského mocnářství po první světové válce trpěla množstvím problémů - politickou nestabilitou i obří inflací. Obojí pak v roce 1929 ještě umocnila světová hospodářská krize.

Hlavními dvěma politickými tábory v zemi byli sociální demokraté a konzervativní pravicově orientovaná Křesťanská sociální strana, která s náskokem pár křesel vládla. Panovaly mezi nimi mimořádně vyhrocené vztahy.

Situaci neusnadňovalo ani to, že jednotlivá politická hnutí měla i své paramilitární části. „V meziválečném období měly velké politické strany v Rakousku ozbrojené jednotky. Na straně pravice to byl Heimwehr, na straně sociálnědemokratické Republikánská obranná liga (Republikanischer Schutzbund, přímo spojená se sociálnědemokratickou stranou, pozn. red.),“ přiblížil list Wiener Zeitung.

Poprvé se politické spory přetavily v ozbrojený střet v roce 1927. V Schattendorfu, který byl baštou sociální demokracie, se tehdy konal sraz pravicově naladěné organizace bývalých frontových vojáků. Na to sociální demokraté reagovali vlastním shromážděním. Když se obě skupiny setkaly, skončilo to tragicky. „Nešťastnou náhodou vojáci zastřelili staršího muže a malé dítě,“ připomněla encyklopedie Britannica.

Červencová revolta z roku 1927. Levicově orientovaní povstalci (zejména dělníci) tehdy zapálili vídeňský justiční palác.Červencová revolta z roku 1927. Levicově orientovaní povstalci (zejména dělníci) tehdy zapálili vídeňský justiční palác.Zdroj: Wikimedia Commons, Gerlach, Martin, volné dílo

Poté, co soud útočníky zprostil viny, pobouřený dav dělníků při takzvané Červencové revoltě podpálil vídeňský justiční palác. Policie reagovala násilným zákrokem, při němž zemřelo 89 lidí a více než tisíc jich bylo zraněno. Červencové události se staly až do občanské války v roce 1934 nejkrvavějšími nepokoji v historii mladé republiky. „Dění ještě více oslabilo demokratické síly v zemi,“ konstatovala Britannica.

Konec demokracie

V květnu 1932 se pak kancléřem za Křesťanskou sociální stranu stal Engelbert Dollfuss. Dodnes je jednou z nejkontroverznějších postav rakouských dějin. Byl velkým odpůrcem komunismu, sociální demokracie i nacismu, zároveň se ale se svým kabinetem zahraničněpoliticky orientoval na fašistickou Itálii a v domácí politice byla jeho antipatie k sociálním demokratům tak velká, že se nebál ani spolupráce s krajní pravicí. „Kancléř Dollfuss vytvořil koalici se dvěma pravicovými stranami, z nichž jedna byla parlamentním křídlem ultranacionalistické milice Heimwehr,“ popsal web města Vídně.

Rozkol církve a spor o její budoucí podobu ve Švýcarsku vyústil v krvavou občanskou válku:

Martin Luther na Wormském sněmu v roce 1521, obraz Antona von Wernera z roku 1877 (zaujme podobnost s Brožíkovým plátnem zachycujícím Jana Husa na koncilu kostnickém). Lutherovy myšlenky zažehly protestantské hnutí
Občanská válka ve Švýcarsku: Protestanti tvrdě narazili, vůdce čekal krutý konec

V roce 1933 pak svými kroky v podstatě zničil demokracii v zemi. Pro svůj plán autoritářského režimu využil napjaté parlamentní jednání týkající se jeho nepopulárních protiinflačních opatření. „V březnu 1933 zneschopnil parlament. Při kontroverzním hlasování byla po odstoupení předsednictva Národní rady schůze přerušená. O několik dní později vláda s pomocí policie zabránila pokusu o její obnovení a parlamentní demokracie byla de facto zrušena,“ uvedl web rakouského parlamentu.

Kancléř Dollfuss a jeho kabinet vládli prostřednictvím dekretů. Omezovaly třeba svobodu tisku, v mnoha průmyslových odvětvích zakazovaly stávky. „Dollfussova vláda paralyzovala také Ústavní soud a znovu zavedla trest smrti,“ nastínil rakouský list Wiener Zeitung.

V roce 1932 se rakouským kancléřem stal politik konzervativní Křesťansko sociální strany Engelbert Dollfuss. V zemi zavedl autoritářský režim.V roce 1932 se rakouským kancléřem stal politik konzervativní Křesťanské sociální strany Engelbert Dollfuss. V zemi zavedl autoritářský režim.Zdroj: Wikimedia Commons, F. Knozer, volné dílo

Změněné podmínky tvrdě dopadly na politické oponenty. „V březnu 1933 autoritářský režim dekretem rozpustil polovojenskou složku sociálnědemokratické strany, Schutzbund. V květnu vláda zakázala Komunistickou stranu a v červnu Národněsocialistickou německou dělnickou stranu,“ zmínil web rakouského parlamentu.

Část představitelů sociální demokracie skončila v poutech, část se snažila s vládou do poslední chvíle vyjednávat. Země se za Dollfussovy diktatury ocitla na pomyslném sudu se střelným prachem a do škrtnutí zápalkou nechybělo mnoho.

„Stav tety je beznadějný“

Sebevědomí pravicového Heimwehru mezitím rostlo. V zemi už vykonával stejnou roli jako policie a chystal se rozbít bašty Schutzbundu. „Včerejší a předvčerejší prohlášení prokázala, že kancléř Dollfuss je jedním z nás. Takže dnes vám mohu říct: Zítra se dáme do práce a uděláme ji dobře,“ prohlásil 11. února vůdce Heimwehru Emil Frey.

V souvislosti s napadením Ukrajiny se občas připomíná také občanská válka ve Španělsku na sklonku 30. let minulého století:

Bitva o Guadalajaru, protitankové dělo v první linii pěchoty.
Bitva o Guadalajaru již před 85 lety ukázala, proč bleskový útok někdy nevychází

Na mysli měl chystané razie v sídlech sociálních demokratů, při kterých jim policie měla v souladu s vládními dekrety zabavit zbraně. To si mnozí vedoucí představitelé Schutzbundu nechtěli nechat líbit. „Velitel z Horních Rakous Richard Bernaschek poslal vedení strany ve Vídni dopis, ve kterém se jasně vyjádřil, že pokud v jeho spolkové zemi nastanou razie, bude se místní Schutzbund bránit,“ vylíčil web města Vídně.

Ještě v noci z 11. na 12. února se jeho vídeňské protějšky pokusily Bernaschekovou horkou hlavu zklidnit. Poslaly mu šifrovaný telegram, v němž ho vyzývaly, aby se zdržel unáhlených rozhodnutí. „Stav tety je téměř beznadějný. Operaci proto odložte až po pondělní lékařské konzultaci,“ stálo v něm.

Polovojenské jednotky meziválečné rakouské sociálně-demokratické strany (Schutzbund) v roce 1927.Polovojenské jednotky meziválečné rakouské sociálnědemokratické strany (Schutzbund) v roce 1927.Zdroj: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, Bild 102-00839 / Georg Pahl, CC BY-SA 3.0

Jenže úřady telegram zachytily a Bernaschekovi se nikdy nedostal do rukou. Zato 12. února kolem šesté hodiny ráno napochodovalo do lineckého hotelu Schiff na adrese Landstraße 36, který patřil sociálnědemokratické straně, dvacet policistů, aby zabavili zbraně. A členové Schutzbundu po nich začali střílet.

Ještě ve stejný den se sociálním demokratům sice do Lince dostal další šifrovaný telegram, tentokrát ve znění: „O blahu strýce Otty a tety se rozhodne až zítra. Lékaři doporučují počkat a zatím nic nedělat.“ Jenže zápalka už škrtla. Občanská válka začala.

Děla v akci

Zprávy o střetu policie a Schutzbundu se rychle rozšířily po celé zemi. „Potyčky vypukly i v dalších průmyslových oblastech, jako byla města Steyr nebo Bruck an der Mur, a nakonec také ve Vídni,“ popsal web města Vídně. Protivládní síly byly ale už od první chvíle v nevýhodě.

V hlavním městě a spolkových zemích Horní Rakousko a Štýrsko vláda vyhlásila stanné právo. Schutzbund naopak počítal, že se dělníci v celém státě zapojí do generální stávky. Jenže to se nepovedlo a rakouská policie, vojáci a příslušníci pravicového Heimwehru měli před sebou pouze izolovaná povstání zabarikádovaných dělníků a členů Schutzbundu. „Vedení sociálnědemokratické strany kolem Otty Bauera působilo váhavě a zmateně. Schutzbund byl od začátku v defenzivě,“ konstatoval Wiener Zeitung.

Mezi povstalci vládl chaos. „Jelikož velká část vedení Schutzbundu byla již dříve zatčena, neexistovalo koordinované velení. Na boj připravení dělníci často nevěděli, kde má paramilitární organizace sklady zbraní. Navíc mnozí členové Schutzbundu ani nechtěli bojovat - převaha vládních sil byla až příliš očividná,“ napsal Wiener Zeitung.

S povstalci to brzy vzdali i vedoucí představitelé sociálnědemokratické strany. Brzy jim došlo, že nemají šanci. „Vysoce postavení sociální demokraté Otto Bauer a Julius Deutsch hned 13. února uprchli do Československa. Poslanec Johann Schorsch zase do Švýcarska,“ uvedl příklad web Vídně.

Vojáci v centru Vídně v době rakouské občanské války z února 1934.Vojáci v centru Vídně v době rakouské občanské války z února 1934.Zdroj: Wikimedia Commons, Bundesarchiv_Bild_denik-630 CC BY-SA 3.0

Do 15. února policie, armáda a Heimwehr povstání rozprášili. I za využití těžkých zbraní. „Ve Vídni armáda budovy vzbouřenců ostřelovala za využití dělostřelectva. Na konci povstání bylo více než 300 mrtvých,“ zmínil web rakouského parlamentu. Přesný počet obětí, mezi nimiž byli příslušníci obou znepřátelených stran i nevinní civilisté, není známý.

Devět poprav

Dollfussův režim vzbouřence tvrdě potrestal. „Devět členů Schutzbundu po rozsudku popravili a stovky sociálních demokratů skončily za mřížemi,“ napsal web rakouského parlamentu.

V roce 1987 vstoupila válka i do nemocnice na poloostrově Jaffna. A přinesla tam hrůzu a smrt:

Srí Lanka během občanské války
Masakr v nemocnici v Jaffně: Před 35 lety vyústila občanská válka v děsivý akt

Jakákoliv opozice v Rakousku v podstatě přestala existovat. Nyní už definitivně nedemokratický stát se stal snadnou kořistí pro rozpínavost německého nacismu. I sám kancléř Dollfuss zemřel o necelého půl roku později při nacistickém pokusu o puč.

Po 2. světové válce se o únorových bojích na čas přestalo veřejně mluvit. Do podvědomí rakouské společnosti se ale vryly natrvalo. Nástupnické politické strany tehdejší rakouské sociální demokracie a Křesťanské sociální strany - tedy nynější sociální demokraté a strana ÖVP - dodnes vidí občanskou válku z roku 1934 černobíle. „V poslaneckém klubu ÖVP ještě donedávna visela Dollfussova podobizna a odstranili ji až při celkové rekonstrukci parlamentu. Současní sociální demokraté zase dodnes poukazují na to, že jejich předchůdci stáli v roce 1934 na správné straně dějin a bránili demokracii,“ uzavřel Wiener Zeitung.