Děsivá exploze, k níž došlo asi deset minut před šestou hodinou ráno místního času, vyhloubila v zemi kráter o hloubce 6,5 metru a průměru 21 metrů a rozmetala kusy kovu i lidských těl do okruhu až 200 metrů. Domy v okolí měly zničené střechy a telefonní i elektrické vedení bylo strhané. Nejstrašnější ale byly ztráty na lidských životech. Výbuch připravil o život 18 lidí včetně sedmi hasičů, kteří jeli k původní havárii, tří místních vesničanů a dvou začínajících novinářů z televizní stanice Antena 1, 25letého Ionuta Barbua a 26leté Eleny Popescuové.

„Tehdy mi bylo jedenadvacet. Oba jsme to ráno ještě spali, on v posteli, já v křesle, když mu zazvonil telefon. Probudilo mě to a zaslechl jsem, jak někomu odpovídá, řekl: Už jdu, a začal se oblékat. Já jsem znovu usnul,“ vzpomínal před osmi lety na stránkách Ziarul Financiar na osudné ráno bratr novináře Liviu Barbu.

Následky výbuchu v Bolevci, k němuž došlo 25. května 1917
Výbuch v bolevecké muničce před 105 lety rozpoutal peklo. Dodnes ho halí tajemno

Nevěděl, jak dlouho spal, ale podruhé ho už probudila vyděšená matka: „Vstávej, něco se stalo!“ Když se probral, dozvěděl se, že v Mihăileşti došlo k explozi a jeho bratr je nezvěstný. „Zkoušel jsem mu volat, ale nebyl tam signál. Rozjel jsem se tam a po cestě narazil na policistu, který zastavoval provoz a nikoho nepouštěl dál.“

Liviu se představil a vysvětlil, že tam má bratra. Nakonec ho nechali projít. V řadě nedaleko obřího kráteru leželo 11 těl lidí, které exploze zabila na místě. „Můj bratr tam ležel mezi ostatními. Nikdo mi neřekl, jak bude probíhat identifikace, fungoval jsem v té chvíli bezmyšlenkovitě jako robot. Procházel jsem kolem té řady, leželi v ní hasiči bez břicha, bez nohou. Ionutovo tělo nemělo nohy ani ruce. Od té doby se dívám na život jinak,“ vzpomínal Liviu Barbu.

Zdroj: Youtube

Kamion plný trhaviny

Co se tehdy na dálnici DN2, představující místní část evropské silnice E85 spojující Bukurešť s Moldavskem, stalo a proč nehoda vyústila v největší silniční katastrofu v rumunských dějinách?

Kamion se na dálnici za deště převrátil asi ve 4:57 místního času do příkopu, na vině mohla být kluzká vozovka a mikrospánek řidiče. Ten se dostal z kabiny v podstatě bez úhony, ale brzy si všiml, že vozidlo začíná hořet. Okamžitě zavolal na tísňovou linku a po 20 minutách dorazila dvě hasičská auta, která jako první začala s hašením požáru. Pak dorazil televizní štáb s Ionutem a Elenou a začal natáčet zpravodajský šot o nehodě. Kolem místa nehody se také začali sbíhat zvědaví vesničané.

Šlo bohužel o zásadní podcenění situace. Kamion byl totiž naložen 400 pytli obsahujícími 20 tun dusičnanu amonného neboli ledku, který se používá jako průmyslové hnojivo. Podle případové studie Zoltána Töröka a Alexandru Ozunua z Babeş-Bolyai University je tato látka za normálních podmínek použití, skladování a přepravy stabilní. Při zahoření však vyvolává prudkou exotermní reakci, jinými slovy vybuchuje. Přičemž účinek detonace rapidně zvýší přidání byť i malého množství hořlaviny, například nafty nebo benzínu. Ledek se v takovém případě mění v nebezpečnou trhavinu s ohromující brizancí, čehož se využívá například při výrobě leteckých bomb. Bohužel pro všechny, lidé v Mihăileşti nevěděli, že se shromažďují kolem kamionu plného časovaných pum – a že čas ubíhá.

Halifax dva dny po explozi. Pohled směřuje  k Dartmouthské straně přístavu. Loď Imo, jejíž srážka s muniční lodí Mont-Blanc byla příčinou katastrofy, je vidět na mělčině na druhé straně přístavu
Apokalypsa v Halifaxu: Největší nejaderný výbuch v historii pohřbil celý přístav

K prvnímu menšímu výbuchu došlo v kabině kamionu asi v 5.47. O dvě minuty později následovala již zmíněná ohromující exploze, která ničila a zabíjela všechno kolem. Řidiče a jednoho z hasičů roztrhala tak, že jejich ostatky mohly být později identifikovány jen podle testů DNA. Kromě 18 zabitých lidí si připsala ještě 13 zraněných.

Kusy karosérie výbuch odmrštil až na vzdálenost větší než kilometr, což poškodilo domy v Mihăileşti. Všechny budovy nacházející se ve více než 500metrovém okruhu od místa nehody měly vytlučená okna. Zvuk exploze dolehl až do obce Buzău, která se nacházela asi 30 kilometrů od katastrofy. Výbuch také zničil silnici. Celková škoda činila asi 70 tisíc eur.

Rána, která se nikdy nezahojí

Jedním z těch, kdo měli štěstí v neštěstí a výbuch přežili, byl hasič Sorin Tescan. „Je to rána, která se nikdy nezahojí. Celá léta přemýšlím pořád o tom, co se stalo, pamatuji si přesně každou chvíli, ty noční můry potom, úplně všechno. Mám od té doby strach, provází mě při každém zásahu,“ uvedl v roce 2016.

Tragédii v Mihăileşti přežil i další hasič Marian Ilie Simi, ale výbuch ho připravil o nohu. U hasičského sboru zůstal, může však dělat už jen kancelářskou práci. „Je to bolestná vzpomínka, mohl jsem patřit mezi ty kolegy, kteří už tu mezi námi nejsou. Přišel jsem o nohu, i to bolí. Pamatuji se, jak explodoval náklaďák, a to je asi tak všechno, víc už nevím. Nemůžu na to zapomenout, ani na jediný den, odnesl jsem si následky na celý život. Snad ta tragédie aspoň něco změnila na přepravě nebezpečných nákladů,“ vysvětloval.

Situace po explozi. Snímek zachycuje v pravé části zničenou budovu přístavní truhlárny, vlevo od středového stožáru jsou zbytky zkroucené oceli
Výbuch munice v Port Chicago zabil stovky lidí. A navždy změnil americkou armádu

K hasičům, kteří při explozi zahynuli, patřil Romeo Necula. Jeho matka před osmi lety novinářům řekla, že tehdy vyplakala všechny své slzy. „Je to nekonečná bolest. Přišla jsem o syna, čekám jen na to, kdy mě Bůh pustí za ním. Sotva se držím na nohou. Ještě 23. května večer jsem s ním mluvila, říkal, že se večer zastaví, aby mi donesl léky. Čekala jsem na něj, ale už nikdy nepřišel,“ uvedla žena.

Syna ztratil také otec dalšího hasiče Doru Mihalache, který se pak rok co rok vracel ve výroční den tragédie k pomníku v Mihăileşti, aby vzdal svému dítěti úctu. „Nesouhlasil jsem s tím, aby se stal hasičem, ale líbilo se mu to. Od té doby jako kdybych nežil,“ řekl truchlící stařec.

Exploze velká jak desetipatrová budova

Prvním novinářem, který dorazil na místo masakru po výbuchu, byl Vali Gheorghe, tehdejší zpravodaj PRO TV. O jeho životě tehdy rozhodly pouhé dvě minuty. Ve chvíli, kdy došlo k explozi, seděl ještě ve voze a byl asi dva kilometry daleko. Z této vzdálenosti také uviděl výbuch: „Byl velký jako desetipatrová budova.“

Gheorghe tehdy reagoval na zprávu, kterou dostaly všechny noviny. Zněla: „Nehoda kamionu spojená s požárem v kabině, uvnitř nikdo nezůstal, bez zranění.“

„Původně se mi tam vůbec nechtělo, protože byla tma. Pak se ale začaly objevovat zajímavé fotky plamenů. Říkal jsem si, jestli nedošlo k nějaké chybě ve zprávách, podíval jsem se na to blíž, a když jsem zaznamenal, že kamion převážel nějaké chemické hnojivo, rozhodl jsem se tam zajet, protože z toho mohlo vzniknout nějaké téma související se znečištěním prostředí. Jel jsem pomalu, což mi zachránilo život. Byl jsem asi dva kilometry daleko, když to bouchlo, oheň šlehl až do výše desetipatrového domu.“

Výbuch v Bejrútu má katastrofální následky
Výbuch téměř srovnal Bejrút se zemí. Experti: Jen na ledek to nevypadá

Po nějaké chvíli se Gheorghe odvážil přiblížit víc a pořídil první dvě fotografie. Pak uslyšel, že ho někdo volá. „Na silnici tam ležel šéf místní policie a volal na mě, ať ho vezmu do nemocnice. Výbuch z něj serval oblečení. Na něco takového se nedá zapomenout,“ vyprávěl reportér, který v tu chvíli rezignoval na svou profesi a stal se improvizujícím záchranářem. Byl to on, kdo jako první zavolal po výbuchu záchranku.

„Volal jsem do Salvarey, kde ještě nikdo nevěděl, co se stalo. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že by mezi oběťmi mohl být také někdo z médií. Později jsem zjistil, že jsem dvakrát nebo třikrát prošel kolem Ionutova těla, ale nepoznal jsem ho. Ležel na zemi obličejem dolů, tělo nemělo nohy, vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být on. Neviděl jsem ani jeho auto. Pak přišel kameraman z TVR, který mi řekl, že Ionut byl v tom. Najednou jsme si uvědomili, že je to on, že tady leží bez života. Něco takového nemůžete zapomenout do konce života.“

Zmíněného policejního náčelníka se mu zachránit nepodařilo, muž podlehl následkům zranění.

Čtyři roky vězení pro tři viníky

Na místo dorazili další hasiči, policejní vyšetřovatelé, státní zástupci, tehdejší prefekt kraje a také četníci, kteří v okruhu 500 metrů uzavřeli oblast. Příbuzní zabitých nedostali po několik desítek minut žádné informace o totožnosti zemřelých.

Po pouhých několika hodinách bylo vyšetřování neštěstí uzavřeno a dva buldozery začaly zahrnovat kráter. Trosky vozů zničených explozí byly převezeny do Mihăileşti a policie obnovila silniční silniční provoz, byť ještě v okruhu několika kilometrů stále zůstávaly neodklizeny kusy plechu i lidských těl.

Vrak bitevní lodi Liberté po výbuchu. Loď skončila v toulonském přístavu v troskách, poškozeny byly i další lodě
Smrt v přístavu. Ničivá exploze poslala ke dnu loď se stovkami námořníků

Tento postup napadl ještě během noci z 24. na 25. května tehdejší ministr spravedlnosti Cristian Diaconescu, který přijel do Mihăileşti. Zkritizoval hlavního žalobce prokuratury Gheorghe Frângulesca za špatné vyhodnocení situace a rozhodl se znovu zahájit vyšetřování.

Ani ministrův zásah ale nezabránil tomu, aby stopy katastrofy co nejdříve zmizely. Pouhé dva dny po neštěstí položili silniční dělníci z firmy Dorinel Umbrărescu na poškozenou silnici nový asfalt a provoz se na všech postižených úsecích vrátil do normálu. Teprve tři dny poté dorazil na místo tehdejší generální prokurátor Rumunska Ilie Botoş. I tak se mu ale podařilo zajistit v terénu ještě nějaké důkazy.

Brzy nato se objevily první hypotézy o příčinách tragédie. Jedna z nich byla, že při převrácení se kamionu do příkopu se jeho návěs rozbil a vznítil kvůli zkratu baterie vozu. Podle druhé vznikl požár v kabině, kde skutečně došlo nejdříve k malé explozi, než přišel zničující výbuch.

Zničené budovy krátce po výbuchu dusičnanového hnojiva síranu amonného v chemičce v Oppau 21. září 1921
Peklo v Oppau. Jedna z největších nejaderných explozí dějin vymazala město

Za viníky katastrofy soud nakonec shledal tři zástupce firem, které zajišťovaly přepravu ledku: Ionela Neagoea, správce Ney Transport SRL, Mihaiho Gunu, majitele Mihtrans SRL, a Iona Ghergheho, bývalého ředitele závodu Doljchim v Craiově. V prosinci 2006 byl každý z nich odsouzen ke čtyřem letům vězení a zaplacení odškodného. „Všichni se odvolali a odvolací soud je nejdříve skutečně zprostil viny. To si nedali líbit žalobci a dalších 37 pozůstalých vystupujících ve sporu, takže následovalo další odvolání. Druhý odvolací soud v Galati nakonec původní rozsudek potvrdil,“ uvedl rumunský titul Gazeta Ramniceana.

Po této události došlo ke zpřísnění bezpečnostních předpisů pro přepravu chemických látek a dusičnan amonný byl klasifikován jako nebezpečná chemická sloučenina.