„Když se 31. března 1694 dopoledne rozezněly nad Prahou kostelní zvony, vydalo se mohutné procesí s korouhvemi ze staroměstské radniční kaple sv. Vavřince ke kostelu Panny Marie před Týnem. Za urozenými městskými předáky kráčely nově pokřtěné židovské děti, které následovali studenti z pražských škol s hořícími svícemi a muzikanti s bubny a pozouny. Za dvaatřiceti kleriky šli všichni pražští faráři v červených ornátech, za nimi pak metropolitní děkan Václav Bílek z Bílenberku s křížem v rukou doprovázen dvěma infulovanými kanovníky. Procesí ohraničovali po obou stranách městští vojáci, kteří je chránili před tlačícím se davem.“

S postavou Ježíše Krista je spojena řada mýtů. Není ani jisté, kdy se narodil: 

Kdy se narodil Ježíš? Vlastně nevíme, dat, z nichž si můžeme vybrat, je celá řada. Jedno připadá i na 17. listopad roku tři před naším letopočtem.
Kdy se narodil Ježíš? Možná už v listopadu. A možná tři roky před Kristem

Těmito slovy popisuje Daniel Soukup v knize Šimon Abeles – Zrození barokní legendy honosný pohřební průvod, vypravený v roce 1694 překvapivě nikoli kvůli pohřbu nějaké významné kulturní či politické osobnosti, ale kvůli pohřbu kohosi úplně jiného: 12letého židovského kluka, jehož smrt přišla některým tehdejším náboženským a politickým kruhům náramně vhod.

„Uprostřed průvodu neslo šestnáct mládenců v červených pláštích a s věnci na hlavách truhlu s tělem židovského chlapce Šimona, jež den předtím omývala a oblékala sama hraběnka Sylvie Kateřina Šliková, rozená Kinská. Rakev doprovázelo ještě dvanáct chlapců s rudými planoucími pochodněmi. Symbolicky promyšlená a pompézní barokní slavnost jasně naznačovala, že se pro Prahu narodila nová legenda, mučedník Šimon Pražský,“ pokračuje Soukup.

Legenda o životě a smrti

Kdo byl onen hoch? Syn židovského obchodníka Lazara Abelese a vnuk primase pražského Židovského města Mojšeho ben Davida Bunzla Abelese, tedy hoch pocházející z významné pražské židovské rodiny.

Údajně ale také odpadlík od rodové víry, jenž podle stránek Hrdelní právo vyhledal v září 1693 pátera Andrea či Ondřeje Müntzera z pražského Klementina s tím, že touží nechat se pokřtít. Svědky tohoto chlapcova přání měli být i jezuité Vilém Dvorský, Jan Eder a Jan Kapéta.

Katolická legenda vytvořená kolem Šimonovy smrti pak popisuje jeho další osud tak, že jej jezuité ukryli před jeho příbuznými na Starém Městě v domě pokřtěného Žida Františka Kavky, ale jeho otec Lazar jej prý i přesto vyslídil. Podle jedné verze pak vylákal hocha zpátky do Židovského města, podle druhé konvertitu Kavku podplatil a Šimona, jemuž se říkalo také Šimele, odvlekl násilím.

Albrecht z Valdštejna se v bitvě u Lützenu střetl se švédským králem Gustavem Adolfem. Toho stihla v tomto drastickém střetu krutá smrt:

Kůň Gustava Adolfa prchá poté, co byl jeho pán sestřelen ze sedla. Švédskému králi uvízla noha ve třmenu, kůň ho pár desítek metrů vláčel
Úděsná bitva. Zasaženého krále uvláčel kůň, uprchlé vojáky čekala masová poprava

V obou případech byl závěr příběhu tragický: chlapec se prý ani přes bití nechtěl své nově nabyté víry vzdát, takže jej otec ve spolupachatelství s dalším příbuzným Löblem Kurtzhandlem, nazývaným také Löbl Hüssel řečený Kurzhandl, 21. února 1694 tajně zavraždil. Podle pozdějšího soudního spisu sestaveného tehdejším apelačním radou Johannem Wolfgangem Ebelinem z Friedberka a vydaného v roce 1696 otrávili oba muži chlapce jedem ve víně.

Podle legendy se chtěl dvanáctiletý Šimon Abeles nechat pokřtítPodle legendy se chtěl dvanáctiletý Šimon Abeles nechat pokřtítZdroj: Wikimedia Commons, Michael Störitz – Kalendář česko-židovský 1912/1913, volné dílo

Potom prý došlo k tajnému a rychlému pohřbu za účasti správce hřbitova Jeruchena, nemocničního pomocníka Hirssla Keselese a Wolfa Schmeilese. Pohřeb však vzbudil podezření a kdosi na něj anonymně upozornil úřady.

Důsledkem udání byla výzva, aby hejtman na Starém Městě hrabě Jindřich z Kutenštejna zadržel Šimonova otce, zajistil svědky a provedl exhumaci chlapcova těla.

Tělo z hrobu

„Hrobníci si klekli, sklonili se, až o sebe zavadili hlavami a vyzvedli podlouhlý balík zabalený v plátně, které zůstalo bílé. Herman se zarazil, protože nedokázal uvěřit, že byl Šimon opravdu takhle malý… Doktor Pavlovský poručil hrobníkům, ať rozvinou plátno, ukázala se Šimonova tvář s promodralými víčky. Na první pohled se mohlo zdát, že hluboce spí, jenže zároveň vypadal jako svá vlastní podobizna, vytesaná z měkkého, žlutavého kamene,“ popisuje exhumaci spisovatel Marek Toman ve svém románu Veliká novina o hrozném mordu Šimona Ábelese.

Doktorem Pavlovským je míněn lékař Václav Hynek Pavlovský, který prý z pověření hejtmana prozkoumal spolu se zemským fyzikem Karlem Valentinem Kirchmayerem a se dvěma přísežnými ranhojiči Pavlem Freyslamem a Františkem Karlem Fritschenem přímo na hřbitově chlapcovo mrtvé tělo. V pořízeném protokolu uvedli, že chlapec měl na levé straně hlavy ránu velikosti groše a dále zlomené krční obratle, tak, „že mohl prst mezi ně wložiti“. Závěr zněl, že dítě nezemřelo na nemoc, ale nějakým násilným způsobem, nejspíše na ránu do hlavy.

Třicetiletá válka byla nejen největším, ale také nejkrutějším mezinárodním vojenským konfliktem 17. století:

Venkované napadají během třicetileté války rabující žoldnéře
Před 390 lety vtrhli do Čech Sasové. Přivedl je sem masakr spáchaný Habsburky

Případ byl proto postoupen apelačnímu soudu, jehož předsedou byl v té době Václav Vojtěch hrabě ze Šternberka. Chlapcovo tělo šlo na pitvu, která zjistila kromě výše uvedených poranění na hlavě a na krku ještě nestrávenou potravu v žaludku.

Kromě chlapcova otce byly následně zadrženy i jeho matka Lea Abelesová a kuchařka Hanele. Všichni tři byli drženi odděleně na různých místech v Praze, aby se nemohli domlouvat. Přesto vypovídali zpočátku shodně, a sice, že rána na levé straně hlavy pochází od vyřezaného vředu, tzv. prašiviny, což byl vlastně svrab, a ránu na krku že mohl způsobit „psotník“, tedy křeče, jimiž chlapec trpěl a kvůli nimž se mohl zranit při nekontrolovaném pádu.

Soud si tedy vyžádal další znalecký posudek od lékařské fakulty, ale její znalci potvrdili závěr pitvy, že chlapec zemřel násilnou smrtí.

Svědci a svědectví

Lazar neustále popíral, že by svému synovi jakkoli ublížil. Soudci jej proto začali konfrontovat s výpověďmi dalších svědků hovořícími o chlapcově touze po křtu nebo zpochybňujícími jeho tvrzení o Šimonově zdravotním stavu. A nakonec si pomohli i jednou údajnou přímou svědkyní.

„Zlomem ve vyšetřování se stalo náhlé zjevení korunní svědkyně, židovského děvčete Sáry Uresinové, která uvedla, že v roce 1693 pracovala v domě Lazara Abelese ve službě u krčmáře Davida Sturmese (Stummese), tvrdíc, že bylo všeobecně známo, že Lazar Šimona z důvodu jeho příchylnosti ke křesťanství bil a týral,“ uvádí Lubomír Novotný v práci Kauza Abeles.

Spolu s blahoslavením Jana Nepomuckého byla zahájena jeho kanonizace, tedy cesta ke svatořečení. Nakonec k němu došlo, pojilo se však s řadou omylů:

Mrtvé tělo umučeného Jana z Pomuku ve Vltavě pod Karlovým, dříve Pražským mostem, z něhož dal Jana svrhnout český král Václav IV.
Jan Nepomucký zemřel děsivou smrtí, poslední ránu mu nejspíš zasadil český král

Sára podle něj nebyla ve skutečnosti příliš důvěryhodný svědek, protože sama právě v té době prodělávala konverzi ke katolictví, takže byla vystavena silnému vlivu jezuitů, kteří ji mohli navést ke křivému svědectví.

Soud bral ale její slovo vážně, a když Lazar stále odmítal přiznat svou vinu, nechal jej s dívkou konfrontovat. Po této konfrontaci odvedli Lazara zpět do jeho cely v radniční věži, kde údajně spáchal za mimořádně podivných okolností sebevraždu.

Podivná sebevražda

Proč podivných? Podle soudních zápisů byl do cely odveden „železmi a Pauty na obauch nohách a na gedné ruce dobře zaopatřený“, jinými slovy s okovy na nohách a s jednou rukou připoutanou k tělu. Jak se mohl za takových okolností sám sprovodit ze světa? Podle spisu se oběsil či zaškrtil na mříži, skrz kterou se mu podařilo protáhnout pentli ze svého oblečení a vytvořit smyčku. Poté si vylezl na malý dřevěný špalek, aby do vytvořené smyčky dostal krk, a seskočil.

Vyloučené to úplně není, způsob provedení sebevraždy byl však pro jednoho částečně znehybněného člověka značně náročný, takže se nedá vyloučit ani to, že Lazarovi se sebevraždou někdo pomohl.

Šimonova smrt byla označena za nábožensky motivovanou vraždu, z níž byl obviněn jeho otec Lazar Abeles, a chlapec začal být oslavován jako křesťanský mučedník. Jeho kult razili především jezuité z pražského KlementinaŠimonova smrt byla označena za nábožensky motivovanou vraždu, z níž byl obviněn jeho otec Lazar Abeles, a chlapec začal být oslavován jako křesťanský mučedník. Jeho kult razili především jezuité z pražského KlementinaZdroj: Wikimedia Commons, Michael Störitz – Kalendář česko-židovský 1912/1913, volné dílo

Protože trestní právo raného novověku vyžadovalo provést popravu i na odsouzencově mrtvole, bylo Lazarovo tělo 16. března 1694 z rozhodnutí apelačního soudu vyvlečeno na popraviště, kde z něj kat vyňal srdce, které mu otloukl o ústa, a následně tělo rozčtvrtil a spálil na hranici.

Další „vrah“

Před manželkou Leou i kuchařkou Hanele soudci Lazarovu sebevraždu utajili a místo toho začali ženám hrozit torturou, tedy výslechem na mučidlech. Kuchařka povolila a změnila svou výpověď v tom smyslu, že prý Lazar dal Šimonovi k jídlu herynka (sledě), po kterém chlapec omdlel, a ji že navedl, aby vypovídala křivě.

Následovala konfrontace s korunní svědkyní Sárou, jíž Hanele dosvědčila, že i ona sama byla často svědkem Šimonova bití a že se jí prý Lazar sám svěřil s tím, že dal chlapci jednu za krk nebo temeno.

Lea i přes hrozbu mučení trvala na své původní výpovědi, tedy že chlapec měl psotník. Po konfrontaci s Hanele ji ale i ona částečně pozměnila a poprvé zmínila před soudem jméno Löbla Kurtzhandla: připustila totiž konečně náboženskou vraždu, ale tvrdila, že chlapce zabil Löbl, nikoli Lazar. Je třeba dodat, že ani Lea v té době ještě netušila o sebevraždě svého manžela, takže se jej takto pokoušela chránit.

Největší Čech, Otec vlasti, nejvýznamnější český panovník, taková i jiná přízviska u nás provázejí jméno Karla IV. Ne všude jej ale berou stejně:

Bronzová socha Karla IV. v Praze.
Pověst Karla IV. haní temná krvavá skvrna. V Norimberku obětoval lidské životy

„Věděla bezpečně, že se (Löbl, pozn. red.) již delší dobu nezdržuje v Praze a bylo tedy velice jednoduché obvinit nepřítomného. V tu dobu dlela rovněž ve vězení a zcela psychicky a fyzicky vyčerpána hledala spásu v jakékoli možnosti. V dobré víře zachránit život svého manžela tím však spustila lavinu krutých a tragických událostí,“ uvádí web Hrdelní právo.

Löbl byl brzy nato zatčen v Manětíně na západě Čech a neprodleně dopraven do Prahy, kde ho čekala celá série výslechů. „Během všech svých výpovědí Löbl zapíral, byl velmi útočný, nepoddajný, označoval svědky za ‚sselmy a kurwy‘, taktéž činil i při konfrontacích,“ píše Novotný.

Muž se nepřiznal ani na mučidlech, to mu ale nepomohlo a byl odsouzen k trestu smrti lámáním kolem. Rozsudek schválil i císař. Odsouzený ani poté nevzal svá slova zpátky a trval na tom, že byl odsouzen na základě uplacených svědků. Čekala jej krutá a pomalá poprava, v jejímž průběhu údajně souhlasil s konverzí na křesťanskou víru výměnou za zkrácení muk.

Druhý život svatého

Mezitím se už naplno rozvinul kult Šimona Abelese jako křesťanského mučedníka, který se velmi hodil jezuitům usilujícím o převedení veškerého známého světa na katolickou víru. Pompézní chlapcův pohřeb zmíněný v úvodu tak byl jen začátkem promyšleného budování jeho legendy. Následovalo oslavné oratorium neapolského lékaře Christofora Angela Rotonda a v češtině, latině i němčině začaly vycházet desítky textů věnujících se jeho památce: letáky, kramářské písně, dramata i další.

Uměle vytvořený kult nakonec zcela zakryl skutečný příběh malého kluka, jenž se stal nevědomky důležitým hráčem v politické partii o náboženskou budoucnost nejenom střední Evropy.