Už od samého vzniku nové Československé republiky existovalo určité napětí mezi ní a mezi těmi vrstvami, které byly v nové politické konstelaci vnímány jako nositelé dědictví monarchie. To se týkalo zejména šlechty a katolické církve. Na církvi vadilo tehdejší republikánsky naladěné veřejnosti její těsné sepětí s Rakouskem-Uherskem, vyjádřené heslem „unie trůnu a oltáře“, na šlechtě zase fakt, že v monarchii představovala privilegovanou vrstvu.

„Nový stát vznikl jako demokraticky uspořádaná republika, jež svým založením zdůrazňovala rovnocenné a rovnoprávné postavení všech občanů, což přirozeně stálo v příkrém rozporu se stavovským viděním světa, jemuž jakýkoliv princip rovnosti nebyl vlastní,“ uvedl Zdeněk Hazdra v práci Šlechta ve službách Masarykovy republiky.

Existenční problémy

Aristokraté tak přišli s přijetím nového zákona nejen o šlechtické tituly, ale také o všechny společenské výhody. Většinou nemohli působit ve státních službách, na vyšších armádních postech ani v úřednickém aparátu. Často neměli z čeho financovat svá dosavadní sídla. Dokázali se ale s touto situací vyrovnat.

„Představitelé jednotlivých šlechtických rodů, které zůstaly po rozpadu Rakouska-Uherska na území Čech a Moravy, se museli nějakým způsobem vypořádat s novými poměry. Asi všichni by uvítali vznik konstituční monarchie nebo federativní uspořádaní Rakouska-Uherska, kde by měly všechny národy stejná práva. Osud tomu chtěl jinak a sen o konstituční monarchii se rozplynul.

Bylo by Československo bez Charlotty Garrigue Masarykové stejné? 

Charlotta Garrigue Masaryková
Bez Charlotty by první republika nebyla tím, čím byla. Masaryk ji stvořil pro ni

Jakou volbu měly tedy tradiční české šlechtické rody? Buď mohly odejít mimo území republiky, nebo zůstat. Nejaktivnější roli v nové republice sehrály především tyto šlechtické rody: Schwarzenberkové, Kinští, Lobkowiczové, Kolowrat-Krakovští a Bořkové z Dohalic,“ uvedl už dříve pro Hodonínský deník historik Marek Vařeka z Masarykova muzea v Hodoníně.

Maximilian Erwin Lobkowicz (1888-1967), šlechtic z knížecí roudnické primogeniturní větve Lobkoviců, právník, politik a diplomatMaximilian Erwin Lobkowicz (1888-1967), šlechtic z knížecí roudnické primogeniturní větve Lobkoviců, právník, politik a diplomatZdroj: Wikimedia Commons, Autor neznámý, volné dílo

Představitelé těchto rodů nejenže nezaujali vůči novému státu negativní postoj, ale přijali jej pozitivně a hlásili se do jeho služeb. S tím podle Vařeky počítala i původní idea prvního prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka, jenž hodlal využít jejich zkušenosti a mezinárodní kontakty tím, že je zapojí do diplomatických služeb. Tato myšlenka však nakonec nenašla plné uplatnění, hlavně kvůli výše zmíněnému novému zákonu, který šlechtu při obsazování úřadů upozaďoval.

Přesto někteří šlechtici prvorepublikové československé diplomacii sloužili. Týkalo se to například Maxe Lobkowicze, který se stal členem československého zahraničního zastoupení v Londýně a po roce 1938 následoval Edvarda Beneše do londýnského exilu, kde působil jako vyslanec a později velvyslanec československé exilové vlády.

První podnikatelé

Další velkou ránu zasadila české šlechtě pozemková reforma z roku 1919, připravující šlechtické rody o půdu. Tu nově vzniklý československý stát vykoupil ve jménu sociálního smíru za třetinu ceny, aby ji odprodal středním a drobným rolníkům. De facto tak proběhlo první „znárodnění“.

Šlechtické rody na to reagovaly většinou tím, že se pustily do podnikání, aby nezapadly do dluhů. „Nová doba si žádala nové nápady, proto vidíme českou šlechtu podnikat v rozmanitých odvětvích od služeb, jako byly hotely, přes továrny až po tradiční oblast zemědělství,“ popsal Vařeka.

Připomeňte si příběh českého šlechtice Mikuláše z Bubna-Litic:

Mikuláš z Bubna-Litic, do ledna 1942 ministr zemědělství v protektorátní vládě Aloise Eliáše.
Český šlechtic Mikuláš z Bubna-Litic: Nacistům vzdoroval, komunistům utekl

Například český německy mluvící šlechtic Mikuláš z Bubna-Litic, narozený 14. června 1897 na rodovém panství v Doudlebech nad Orlicí, prožil léta první republiky jako revírník a lesník, i když také doudlebský revír byl na základě pozemkové reformy rozdělen.

„Nikdy jsem nebyl Čech, ale jsem český šlechtic a nic na světě mě od toho nemůže odtrhnout,“ napsal 7. října 1938 své přítelkyni Hedvice Kurzové.

K velmi podnikavým, demokraticky smýšlejícím a jednoznačně promasarykovsky a vlastenecky založeným lidem patřil podle Hazdry také „enfant terrible“ české aristokracie hrabě Jindřich Kolowrat-Krakowský.

Lata Brandisová je jedinou ženskou vítězkou Velké Pardubické. Jaký byl její příběh? 

Lata Brandisová na svém posledním závodním koni Othello
Lata Brandisová ve Velké pardubické zostudila nacisty. Udivila tak svět

„V meziválečném dvacetiletí řídil zahraniční obchod syndikátu československých strojíren a proslul svými pokrokovými názory v sociální otázce, které úspěšně uváděl do života na panství v západních Čechách (na Klatovsku a Plzeňsku). Na aristokratickém původu si příliš nezakládal, přestože si ho byl dobře vědom. Vyhledával společnost spíše mimo šlechtické kruhy, jako byli progresivní podnikatelé či avantgardní umělci. Mimochodem matka jeho dětí a teprve později i manželka Marie Klimtová pocházela z rodiny pražského řezníka,“ konstatoval Hazdra.

Svým způsobem se dá říci, že šlechtici se k první republice zachovali „šlechetněji“ než ona k nim. Projevilo se to také v době ohrožení republiky hitlerovským Německem v roce 1938 i po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939, kdy se významná část české šlechty rozhodla navzdory nemalému riziku vyjádřit několika deklaracemi věrnost českému národu a české státnosti.