„V prvním Nicholsově procesu u federálního soudu v Denveru v roce 1997 odmítl nakonec hlasovat pro trest smrti jeden jediný osamělý porotce a požadoval, aby soudce uložil Nicholsovi doživotní trest. U vysoce emotivních případů skutečně vždy existuje šance, že jeden porotce vytrvá. Obhájci se za tento scénář modlí,“ uvedl 27. května 2004 pro CBS News právník a právní analytik Andrew Cohen.

Jenže pozůstalí po obětech, občané státu Oklahoma, se s takovým výsledkem odmítali smířit. A v roce 2000 iniciovali zahájení dalšího, státního soudu před velkou porotou, v níž byl Nichols viněn z vraždy více než 160 mužů, žen a dětí, ze zabití lidského plodu, protože bombový útok připravil o život i jednu těhotnou ženu, ze žhářství prvního stupně a ze spiknutí. Státní zástupce opět žádal trest smrti.

| Video: Youtube

Výbuch zabil i děti

Co se v roce 1995 v Oklahoma City vlastně stalo? Dva protivládní extrémisté a vyznavači ideologie bílé nadřazenosti, Timothy McVeigh a právě Terry Nichols, napěchovali v noci na 18. dubna toho roku nákladní vůz Ryder 2,4 tunami topného oleje a ledku a McVeigh jej ráno 19. dubna zaparkoval přímo před vchodem do Federální budovy Alfreda P. Murraha. Uvnitř se v tu dobu nacházely stovky lidí a více než dvě desítky dětí, pro něž přímo v budově fungovala školka.

„Jednadvacet dětí právě dojídalo v této školce mléko a vdolky, když McVeigh zaparkoval náklaďák nacpaný výbušninami přímo před jejich okny. Bývalý armádní seržant Amry odpálil tuto masivní bombu v 9:02 a rozpoutal nejsmrtelnější akt domácího terorismu v historii USA,“ napsali v roce 1998 Lois Romano a Tom Kenworthy z The Washington Post.

Bombový útok v Oklahoma City byl nejkrvavější teroristický čin na americké půdě před 11. zářím 2001:

Výbuch zdemoloval více než třetinu komplexu, zničil nebo poškodil 324 dalších budov v okruhu 16 bloků, rozbil sklo v dalších 258 budovách a zničil 86 aut. Celková škoda dosáhla až 652 milionů dolarů, nic však nepřevážilo lidské ztráty – protože obří exploze zabila 168 lidí včetně 19 dětí a dalších zhruba 700 až 850 zranila.

Ti, kdo přežili, si na hrůzy onoho dubnového dne odnesli doživotní traumatizující vzpomínku. „Na obrazy, zvuky a pachy toho dne nikdy nezapomenu, nikdy se toho nezbavím,“ řekla v roce 1998 Kenworthymu z The Washington Post Virginia Moserová, jejíž manžel Calvin v budově pracoval. Muž výbuch přežil, přišel ale o sluch.

close Identifikační kresba FBI zachycující pachatele bombového útoku na Federální budovu v konfrontaci s fotografií skutečného útočníka Timothyho McVeigha info Zdroj: Wikimedia Commons, FBI Lab forensic artist, volné dílo zoom_in Identifikační kresba FBI zachycující pachatele bombového útoku na Federální budovu v konfrontaci s fotografií skutečného útočníka Timothyho McVeigha

Moserová se po explozi rozběhla do zdevastovaného domu, aby ho našla, a stala se bezděčným svědkem prvního třídění stovek zraněných a mrtvých. Sama nakonec musela přikrývat tělíčka malých dětí, jež zahynuly ve školce. „Byly mrtvé, neplakaly, ale ve svých snech je od té doby slyším plakat neustále. Vstávám, snažím se před těmi nočními můrami utéct, ale nejde to,“ uvedla před prvoinstančním soudem Moserová.

Příprava a provedení

Nicholsův podíl na hrůzném atentátu spočíval v obstarání vhodných surovin pro výrobu výbušniny, které podle pozdější žaloby citované encyklopedií Britannica zakoupil pod falešným jménem Mike Havens – konkrétně šlo o čtyřicet 23kilových pytlů hnojiva na bázi ledku, běžně používaného ke hnojení kukuřice.

Kromě toho se měl podílet na pronájmu skladovacích skříněk a na krádeži 299 explozivních tyčinek, 544 rozbušek a zápalné šňůry z lomu v kansaském městě Marion.

Útoku v Oklahomě mohl Michael Fortier zabránit, ale neudělal to. A stálo to 168 lidských životů:

Vzniklou třaskavou směs pak oba muži vynosili ze skladovacího prostoru v Nicholsově bydlišti v Heringtonu v Kansasu a naplnili jí sudy, které naskládali do zapůjčeného náklaďáku Ryder. Podlahu náklaďáku zpevnili přibitými deskami, aby sudy, z nichž každý vážil téměř 230 kilogramů, držely na místě. Do většiny barelů oba teroristé přidali ještě kovové lahve acetylenu, aby zvýšili tříštivý účinek exploze.

McVeigh si sedl za volant a 19. dubna kolem deváté ráno zaparkoval náklaďák před vchodem do budovy. Než vystoupil, aktivoval časovač bomby nastavený na pět minut. Poté odjel únikovým vozem, který mu na místě zanechal Nichols o pár dní dřív. V době, kdy se vzdálil několik bloků od budovy, došlo k výbuchu.

| Video: Youtube

Únikový vůz ale neměl poznávací značku, čehož si všiml příslušník silniční policejní hlídky Charlie Hanger a teroristu zadržel. Brzy poté byl zatčen i Nichols.

Nicholsovi pomohl porotce

Zhruba o dva roky později, 2. června 1997, byl Timothy J. McVeigh usvědčen z masové vraždy a odsouzen k smrti. Rozsudek byl vykonán 11. června 2001 smrtící injekcí v americké federální věznici v Terre Haute v Indianě.

Nichols šel před soud tři měsíce poté, co si McVeigh vyslechl svůj ortel. Jeho žaloba byla totožná, žalobci proti němu použili většinu stejných důkazů a předvolali řadu stejných svědků. Přesto však chyběly některé klíčové přitěžující okolnosti – jako třeba silný protivládní motiv nebo významný fyzický důkaz.

Otisky prstů nalezené na účtence v Nicholsově peněžence nicméně potvrzovaly, že Nichols a McVeigh byli 13. dubna 1995 spolu a další nepřímé důkazy spojovaly Nicholse s loupeží u sběratele zbraní v Arkansasu, o níž obžaloba tvrdila, že měla bombový útok financovat.

close Terry Nichols na vězeňském identifikačním snímku info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Terry Nichols na vězeňském identifikačním snímku Státní zástupce také argumentoval, že právě Nichols dopravil McVeighovi 16. dubna 1995 do Oklahoma City únikové auto. A Nicholsova bývalá manželka Lana Padilla dosvědčila, že u ní nechal balíček, jenž měl být otevřen v případě jeho smrti. V balíčku prý našla dopis adresovaný McVeighovi, s výzvou: „Jdi do toho!“

Koncem roku 1997 shledala federální porota Nicholse vinným ze spiknutí a z osmi případů neúmyslného zabití. Na udělení trestu smrti se však „zasekla“ – pro takový rozsudek by musela hlasovat jednomyslně, ale jeden z porotců tento trest vytrvale odmítal. Nakonec tedy federální soud vyměřil doživotní vězení.

Druhý proces

Mnoha občanům Oklahomy se zdál takový rozsudek neuspokojivý. A tak začal nový proces, tentokrát proces státu Oklahoma, a znovu se hrálo o trest smrti. Obhájci obviněného argumentovali tím, že muž byl v době útoku prokazatelně doma v Kansasu a že nic jednoznačně neprokazuje to, že právě on obstaral komponenty na bombu a pronajal náklaďák použitý k útoku

26. května 2004 rozhodla 12členná porota po pětihodinovém jednání nakonec tak, že uznala Nicholse vinným, opět ale nevynesla verdikt o popravě. Tato fáze procesu začala až 1. června.

V pátek 26. února 1993 vybuchla v garážích Světového obchodního centra v New Yorku bomba:

Během pětidenního slyšení bylo předvoláno 87 svědků. Závěrečné jednání poroty trvalo více než 19 hodin každý ze tří dnů. Ani tak se nedokázala na trestu smrti shodnout.

A protože i zákony státu Oklahoma vyžadovaly k udělení trestu smrti jednomyslný postoj poroty, byl Nichols nakonec v srpnu 2004 odsouzen „jen“ ke 161 po sobě jdoucím doživotním trestům bez možnosti podmínečného propuštění. V současnosti zůstává stále za mřížemi. Důkazy použité v jeho oklahomském procesu byly v březnu 2017 předány Národnímu památníku a muzeu v Oklahoma City.