Začalo to ve čtvrtek 1. března 1984, když britská národní korporace National Coal Board (NCB), řídící znárodněný uhelný průmysl Spojeného království, nečekaně oznámila, že od dubna uzavře důl Cortonwood v jižním Yorkshire. Ani ne o týden později už byli cortonwoodští horníci ve stávce. A rychle se k nim přidávali další. Protesty rozdělily celou zemi a dopady stávky trvale poznamenaly britskou společnost.

Horníci proti premiérce

Margaret Thatcherová, zvolená v roce 1979 do funkce britské premiérky, byla odhodlána přibrzdit odbory, které podle ní získaly až moc velkou politickou moc. Současně chtěla zprivatizovat velká znárodněná průmyslová odvětví, aby se zvýšila efektivita hospodářství. V obou případech byli horníci první na ráně,“ uvádí na svých stránkách britské People's History Museum.

NCB oznámila, že zavře 20 dolů, což znamenalo ztrátu 20 tisíc pracovních míst. Bylo stále zřejmější, že bez srážky s horníky se prosazení tohoto záměru neobejde.

V té době bylo v Británii přes 170 dolů, zaměstnávajících 187 tisíc horníků, přičemž nejsilnějšími havířskými regiony byly Yorkshire, Nottinghamshire a jižní Wales.

„Do stávky na protest proti uzavírání šachet vstoupily ze 187 tisíc horníků tři čtvrtiny,“ připomíná Georgina Morrisová z BBC. V době, kdy byly protesty na vrcholu, tak stávkovalo nejméně 142 tisíc horníků. Podporovaly je velké části země, nejsilněji asi Skotsko, Kent, jižní Wales a Yorkshire.

Vůdčí organizací stávky se stal Národní hornický svaz, jehož hlavním protivníkem (kromě Thatcherové) byl zejména šéf korporace NCB Ian MacGregor, skotsko-americký obchodník a předseda Britských oceláren, který si v tvrdosti nezadal s premiérkou.

Bitva o Orgreave na dobových záběrech:

| Video: Youtube

Spor o koksovnu Orgreave

Důležitou roli hrála v celé stávce koksovna Orgreave v jižním Yorkshire, kde se uhlí přeměňovalo na vysoce výhřevný koks použitelný pro ocelárny. Vůdce stávkujících Scargill naléhal na oceláře, aby nebrali od dolů uhlí, ale šéf Konfederace obchodu se železem a ocelí Bill Sirs to odmítl s tím, že takový krok by mohl vyřadit z provozu válcovny a kovovýrobu, což by znamenalo další velkou ztrátu pracovních míst. Prohlásil proto, že členové konfederace budou i nadále pracovat s jakýmkoli uhlím, jaké se objeví.

Koksovna v Orgreave dodávala koks ocelárnám ve městě Scunthorpe v Lincolnshire, představujícím důležité britské průmyslové centrum – doslova srdce britského ocelářského průmyslu. Kvůli vnitrozemské poloze města nemohly ocelárny ve Scunthorpe nahradit britské uhlí jednoduchým dovozem po moři, takže byly vůči stávce zranitelné. Konfederace se nicméně dohodla s hornickým svazem na tom, že stávkující povolí dodávat do Scunthorpe 15 700 tun ročně. Dohoda však koncem května 1984 zkrachovala, protože 21. května došlo k explozi ve vysoké peci Queen Mary. Řada lidí předpokládala, že tuhle nehodu způsobilo to, že se ocelárny pokusily doplnit chybějící koks z jiných zdrojů a použily i nekvalitní uhlí.

Aby Britské ocelárny tuto situaci překlenuly, objednaly si pro Scunthorpe pět tisíc tun koksu nejvyšší kvality, které tam měly být dodány z Orgreave. Jenže stávkující horníci, zverbovaní hornickým svazem, obklopili 23. května v Orgreave v počtu asi pěti tisíc demonstrantů koksovnu a odmítli z ní koks pustit. A vláda proti nim nasadila policii v ještě vyšším počtu.

„Margaret Thatcherová byla přímým svědkem toho, když v letech 1972 a 1974 způsobily tehdejší hornické stávky výpadky proudu, protože uhelné elektrárny zůstaly bez paliva. Tehdejším vládám to podrazilo nohy a přispělo to k jejich svržení. Byla odhodlaná jakoukoli bitvu s horníky vyhrát. Její vláda proto už dříve zavedla protistávkové zákony a nařídila policii, aby zabránila demonstrantům zastrašovat ty horníky, kteří chtějí pracovat,“ vysvětlila BBC.

„V roce 1972 umožnilo hornické hlídání koksoven sesadit konzervativní vládu Edwarda Heatha – a ze šéfa Národního hornického svazu Artbhura Scargilla udělalo hrdinu. Vláda Margaret Thatcherové trvala v roce 1984 skálopevně na tom, že se tento výsledek nesmí opakovat, a implicitně tak dala policejním silám v otázce Orgreave volnost, pokud jde o zásah,“ uvedl ve vzpomínkovém článku z roku 2006 britský historik a novinář Tristram Hunt na stránkách deníku The Guardian.

Smrt pod koly vozu zažehla střet

Policie zřídila v návaznosti na vládní rozhodnutí Národní zpravodajské centrum, které mělo v případě průmyslové či politické krize zajistit koordinovanou celonárodní policejní reakci. Centrum mohlo například povolat do oblasti zvýšeného napětí policisty z kteréhokoli útvaru v zemi, a to i bez toho, že by o tom uvědomilo místní policejní velitelství nebo si vyžádalo jeho souhlas.

Velké protesty z počátku 80. let, jako byla například celonárodní stávka ocelářů z roku 1980 nebo velké městské nepokoje v Brixtonu a Toxtethu v roce 1981, navíc poučily policisty, že proti masovým protestům musí být vybaveni jinak než dříve – když na ně v roce 1981 začaly pršet kameny, museli se krýt víky od popelnic, ale v roce 1984 už byli vybaveni několika typy štítů i přilbami s plexisklovým hledím kryjícím obličej.

Situace v Orgreave se vyhrotila k nezvládnutí v pátek 15. června 1984, kdy přívěs nákladního vozu vezoucího palivo do elektrárny zachytil a usmrtil horníka Joe Greena, který se snažil kamion zablokovat.

Greenova smrt vyvolala velké nedělní shromáždění v nedalekém Wakefieldu, kde Scargill vystoupil s emotivním projevem, vyzývajícím k masové blokádě Orgreave. Hornický svaz svolal v návaznosti na jeho slova pět tisíc demonstrantů z celého Spojeného království, kteří se rozhodli koksovnu obklíčit, a tím uzavřít.

Policie, zaštítěná vládou, byla ale rozhodnutá podobnou situaci nedopustit. A protože v živé britské paměti stále ještě přetrvávala vzpomínka na rok 1972, kde u skladiště paliva Saltley Gate podlehlo 800 zasahujících policistů přesile 30 tisíc demonstrantů a muselo se dát na útěk (událost se stala známá pod názvem bitva u Saltley Gate), povolalo tentokrát policejní velení k zásahu až šest tisíc policistů z 18 různých útvarů, přičemž je vybavilo nejenom speciální výstrojí, ale dalo jim k dispozici i psy a 42 příslušníků zásahové policie na koních.

„Policie se od začátku spíše než na dodržování zákona a pořádku zaměřila na to, že u Orgreave se strhne ‚bitva‘ a že v ní musí demonstranty porazit,“ uvedl v roce 1985 právník Robert East pro odborný právní titul Journal of Law and Society.

Bitva u Orgreave

Policisté vybavení dlouhými štíty obsadili pole mezi železniční tratí a silnicí vedoucí ke koksovně, čímž sevřeli demonstranty shromážděné kolem závodu, a na silnici se připravili k zásahu jezdci na koních.

Když demonstranti vyběhli na silnici, aby zablokovali první konvoj náklaďáků mířících do koksovny, vydal velitel zásahu Anthony Clement povel k útoku. „Byla to přehnaná reakce a nálada horníků se rychle změnila v násilnou,“ komentoval to Hunt.

Horníci začali házet na policisty kryjící se za štíty kameny a Clement poslal v odpověď do útoku další dvě jízdní zálohy a také policisty vybavené krátkými štíty a pendreky, jimiž začali do horníků dost nemilosrdně řezat.

„Horníci prchali přes železniční trať z pole, ale policie je pronásledovala. Kdo upadl, toho policisté zbili. Když ale policejní kavalerie vjela i do vesnice Orgreave, dostala se znovu pod útok. Clement zareagoval tak, že nařídil jezdcům projet touto malou yorkshirskou vesnici cvalem. Policisté, kteří nad sebou ztratili vládu, teď honili hlídkující horníky i pouhé přihlížející po silnici a zatýkali je. To, s jakou brutalitou si přitom počínali, vyšlo najevo až později. Sám Scargill byl ten den zraněn,“ popsal Hunt.

close Stávkující britští horníci demonstrují v roce 1984 v Londýně info Zdroj: Wikimedia Commons, Nick z Bristolu, UK, CC BY 2.0 zoom_in Stávkující britští horníci demonstrují v roce 1984 v Londýně

Podle People's History Museum bylo během této „bitvy“ zraněno více než 100 horníků a 95 jich bylo zatčeno a obviněno z výtržnictví nebo z výtržnictví za použití násilí. V roce 1991 však musela policie z jižního Yorkshire odškodnit 39 odsouzených horníků částkou 425 tisíc liber za to, že byli policií napadeni a neoprávněné zatčeni i stíháni.

Vyhrála Thatcherová, stávky ale využil východ 

Britská premiérka ani poté stávkujícím horníkům neustoupila a v říjnu 1984 byl majetek hornického svazu zmrazen, takže stávkující horníci byli stále víc a víc závislí na dobrovolných příspěvcích. Milion dolarů jim měli „z dobrovolně povinné solidarity“ poskytnout sovětští horníci, ale tento dar byl nakonec zablokován, protože Sovětský svaz, kde se právě dostával k moci Michail Gorbačov, začínal uvažovat o oteplení vzájemných vztahů se západními zeměmi.

Dne 3. března 1985 se stávkující horníci, na základě těsného většinového rozhodnutí hornického svazu, vrátili do práce. Stávka skončila jejich porážkou, vládní program uzavření dolů byl v plné míře realizován. V roce 1994 zůstalo z někdejších 174 dolů otevřených už pouze 15 a jejich počet se dál a dál snižoval. Někdejší hornické vesnice se vybydlovaly, jiné si musely najít nový způsob existence. Původní kultura havířských komunit se ale udržela díky tradici každoročních slavnostních akcí.

Ačkoli komunistický blok nakonec britským horníkům nijak nepomohl, jejich stávky široce propagandisticky využil. Situace v Británii byla po dlouhé měsíce hlavním tématem zahraničního zpravodajství všech médií a britská premiérka byla v komunistickém tisku pomlouvaná a karikovaná dokonce ještě víc než americký prezident Ronald Reagan, do té chvíle nepřítel číslo jedna. Fotografie policistů zatýkajících stávkující horníky ukazovala tehdejší Československá televize dokonce i v dětském nedělním dopoledním vysílání Studia Kamarád s komentářem, že si československé děti mají vážit toho, že „jejich tatínkové nemají podobné starosti“. Jen o pár let později, v letech 1988 a 1989, však začaly stejně brutálně rozhánět demonstrace i komunistické silové složky…

Stávka horníků navíc uštědřila socialistické propagandě jeden menší políček: několik horníků bylo tehdejší komunistickou vládou pozváno do Prahy a jejich návštěva se natáčela. Televizní diváci si ale všímali hlavně toho, že „nebozí“ britští horníci si fotí Pražský hrad fotoaparáty značek, které byly u nás zcela nedostupné.