„Vymyslíte-li si filmový příběh, je jenom váš a můžete si s ním dělat, co chcete. Ale vy jste vytvořil nevinnou chudinku a pak jste jí v titulcích napařil trest. Takovým spojením reality a fikce promyšleně lžete,“ argumentovala začátkem 90. let tehdejší redaktorka časopisu Respekt Anastázie Kudrnová v polemickém rozhovoru s režisérem Filipem Renčem, který se týkal jeho tehdy právě uváděného filmu Requiem pro panenku. Filmař tehdy její námitky smetl: „Když chcete, tak se v tom párejte. Ale podle mě je to úplně v pořádku.“

Tehdejší krátká výměna názorů téměř věštecky předpověděla jeden problém, který se v souvislosti s historickými filmy začal opravdu objevovat: jak se stavět k filmům, které se hlásí k tomu, že vycházejí z historického příběhu, používají historické postavy, ale jejich reálným činům přisuzují například úplně jinou motivaci, než jaká byla ve skutečnosti? Na jedné straně je to svoboda autorské tvorby, na druhé ale může jít i o manipulaci s historickými fakty. Několik filmových děl, v nichž se tento problém objevuje, si připomeneme.

Requiem pro panenku, režie Filip Renč, 1992

Začněme rovnou už zmíněným snímkem Requiem pro panenku. Filmový scénář se volně inspiroval skutečným případem z roku 1984, kdy došlo k požáru Ústavu sociální péče v Měděnci, přičemž požár založila jedna z chovanek tohoto ústavu.

Měděnec. Místo, kde před třiceti lety uhořelo 26 chovanek ústavu.
Skutečné Requiem pro panenku. Tragický požár zasáhl Chomutovsko již před lety

Hlavní hrdinkou filmu je čtrnáctiletá inteligentní chovanka Marika (ztvárněná Annou Geislerovou), jež se v ústavu, určeném pro mentálně hendikepované děti, ocitne administrativním nedopatřením poté, co ji znásilnil vlastní otec. Snaží se dosáhnout svého přeřazení do běžného dětského domova a se svou inteligencí vyvolává rozbroje, na něž despotický personál ústavu, připomínající vězeňské dozorkyně, reaguje tím, že ji stále brutálněji šikanuje. Dívka, která se kromě sebe snaží chránit před šikanou i své duševně zaostalé souputnice v ústavu, nakonec v zoufalé sebeobraně (a v obraně jedné z těchto mentálně postižených dívek) založí požár, v jehož důsledku většina chovanek uhoří – přičemž Marika se je podle filmového scénáře snaží do poslední chvíle zachránit.

Film začíná titulkem, že byl natočen podle skutečné události, a končí dalšími titulky, podle nichž prý vychovatelky (vylíčené jako sadistické a zákeřné dozorkyně) dostaly mizivé tresty, zatímco Marika (popsaná coby jejich oběť) byla potrestána několika lety vězení.

Ukázka z filmu Requiem pro panenku:

Zdroj: Youtube

Snímek byl natočen na motivy knižní reportáže Josefa Klímy o skutečném případu. Jeho scenáristé, což byl kromě režiséra Renče ještě Igor Chaun, se však při psaní zjevně inspirovali i tehdy u nás mimořádně populárním snímkem Přelet nad kukaččím hnízdem režiséra Miloše Formana, který tu běžel v porevoluční premiéře, a trochu nepřiznaně i béčkovými snímky z prostředí ženských věznic. Rozsudky zmíněné v závěrečných titulcích byly ale opsány z reálných soudů, které po skutečném požáru v Měděnci proběhly.

Jak to bylo doopravdy?

Film se shodoval s realitou snad jen v tom, že i skutečná dívka Eva Kováčová, jež se stala předlohou pro filmovou Mariku (na rozdíl od ní ale byla romského původu), čelila v dětství pokusu o znásilnění ze strany otce a že se v ústavu pro mentálně postižené vzhledem ke své inteligenci neměla ocitnout.

Na rozdíl od filmové Mariky ale nebyla bezbranným terčem šikany ostatních, naopak slabším dívkám v afektu ubližovala. A třebaže vychovatelky na její nezvladatelnost nereagovaly zřejmě vhodně a opravdu byly tvrdé, nebyl strach z nich hlavní příčinou, která dovedla dívku k fatálnímu činu. Požár nezaložila při osobním ohrožení a v sebeobraně, ale úmyslně a s předchozí přípravou. Bezprostředním motivem bylo podle dochovaných svědectví nejspíše to, že navázala lesbický vztah s jednou ze starších vychovatelek a předpokládala, že ji tato žena vezme z ústavu k sobě – když ale vychovatelka odmítla, reagovala dívka podpálením skříní starými novinami.

Den v léčebně je plný komunikace a meditace
Redaktor po dni v léčebně: Jde o místo, kde je dobré si říci, že jste prohráli

Oheň se záhy rozšířil po celé budově v důsledku toho, že v ústavu se nedodržovala žádná bezpečnostní opatření: dům neměl nouzový východ, hasicí přístroje nefungovaly (respektive ošetřovatelky, jež se je pokusily použít, neměly žádné školení k jejich obsluze a nedokázaly je zprovoznit) a telefony v ústavu byly zamčené (jejich tehdejší vytáčecí číselníky byly zajištěné visacími zámky, aby z nich chovanky nemohly potají volat). Hasiče se tak podařilo zavolat až s nemalým prodlením z nedalekého hostince. Číšník z tohoto hostince také udělal nejvíc pro záchranu dívek, protože jich 15 vynesl z ohně.

V ohni zahynulo celkem 26 dívek, přičemž to, zda se je původní žhářka pokoušela zachránit, je dodnes diskutabilní – ona sama později uváděla, že na šířící se oheň upozorňovala personál, ale nikdo jí nevěřil, a že se jednu chovanku skutečně pokusila z budovy vyvést, ale upadla s ní na schodech a její svěřenkyně si zřejmě zlomila vaz. Na druhé straně u soudu zaznělo i to, že předem kalkulovala s tím, že někdo v budově uhoří.

Za svůj čin byla dívka odsouzena k pěti letům vězení, kvůli kázeňským prohřeškům se jí trest nakonec prodloužil na devět let za mřížemi. Po propuštění podstoupila změnu pohlaví a stal se z ní René. Ten v roce 2014 ukončil svůj život skokem pod vlak.

Habermannův mlýn, režie Juraj Herz, 2010

Film Habermannův mlýn režiséra Juraje Herze popisuje život ve vesnici Eglau v českém pohraničí, tzv. Sudetech, v rozmezí od 30. let minulého století do roku 1945. Snímek šel do kin s reklamním sloganem, že „legendární režisér Juraj Herz se rozhodl otevřít jednu z nejkontroverznějších kapitol českých dějin, poválečný odsun Němců, při němž se spravedlivý hněv často mísil s těmi nejnižšími pudy“, a že jeho děj je založen na skutečných událostech.

Hlavním hrdinou filmu je český Němec, mlynář Habermann, který navzdory svému německému původu vychází s Čechy dobře a v době okupace se je snaží chránit – dokonce se snaží vykoupit jejich životy poté, co esesácký velitel s polským jménem Koslowski určí několik z nich k popravě. Sám Koslowski je na jaře 1945 zlikvidován těsně před příjezdem osvobozeneckých vojsk v lese poté, co jej jeho dosavadní spolupracovník, majitel lázní, úlisně pošle cestou, kde na něj čeká léčka. Esesákovi pomáhá v útěku také místní kněz, který se do té doby názorově neprojevuje.

Ukázka z filmu Habermannův mlýn:

Zdroj: Youtube

Habermann je pak ve mlýně Čechy nemilosrdně zlynčován, přičemž na jeho lynči se podílejí zejména někdejší čeští kolaboranti.

Jak to bylo doopravdy?

Mlynář Hubert Viktor Habermann je skutečná historická postava, pocházející z vesnice Bludov na severní Moravě. Pocházel z dobře situované německo-české rodiny (jeho matka byla Češka, otec Němec), po které zdědil rodinný mlýn s parní pilou na řece Moravě u cesty mezi Bludovem a Postřelmovem. K Čechům se podle dochovaných svědectví choval za okupace opravdu slušně a zdvořile, mlel pro lidi načerno mouku a nikoho nikdy neudal, dokonce byl i vyloučen z organizace Opferring, což byla pobočka NSDAP, a to zřejmě právě pro nedostatečně projevované „němectví“. V žádném prameni ale není doloženo, že by se s nemalým osobním rizikem snažil vykoupit nějaké Čechy z popravy.

Majitel lázní v Bludově byl podle vzpomínek bludovských občanů, citovaných po uvedení filmu například historikem Jaroslavem Šebkem z Historického ústavu Akademie věd ČR, ve skutečnosti zapojen do protinacistického odboje a po únoru 1948 strávil řadu let v komunistických kriminálech.

Režisér Juraj Herz
KVÍZ: Byl mistrem budování filmového napětí. Jak moc znáte Juraje Herze?

Bludovský farář Karel Dřímal byl podle stránek obce Bludov ve skutečnosti spolu s kaplanem Oldřichem Koutným a několika dalšími bludovskými občany v květnu 1944 zatčen kvůli spolupráci s odbojovou skupinou a skončil v terezínské Malé pevnosti, kde tři dny před osvobozením zemřel v kaplanově náručí.

Habermann nečelil po válce lynči, nicméně byl jako Němec zadržen, načež jej podle dostupných svědectví někdy ve dnech 7. až 9. května 1945 úkladně zavraždil místní holičský pomocník Jiří Pazour.

Pazour se později k činu doznal s tím, že jej mlynář ohrožoval, podle výpovědi dalšího člena eskorty ale holič střelil Habermanna zákeřně do týla. Motivem bylo nejspíše to, že mlynáři dlužil poměrně dost peněz, které s ním prohrál v kartách, nešlo o národnostní lynč. Skutečností ale zůstává, že holičský pomocník nebyl za svůj čin souzen a po dvouměsíčním vyšetřování se dostal na svobodu, protože excesy spáchané na Němcích byly v té době považovány za spravedlivou nebo alespoň odůvodnitelnou mstu – jakkoli to právě v Habermannově případu neplatilo.

Svatá, režie Jiří Strach, 2024

Kontroverzně přijímají historici i aktuální televizní film Svatá, natočený režisérem Jiřím Strachem podle scénáře Marka Epsteina.

Jiří Strach u plakátu k filmu Svatá s Jiřinou Bohdalovou
Jiří Strach: Díky filmu Svatá utekla Jiřina Bohdalová hrobníkovi z lopaty

Filmový děj představuje starou ženu (v podání Jiřiny Bohdalové), která vypráví děsivé zážitky z ruského gulagu, kam byla podle svých slov po válce odvlečena, a je tak zvána na nejrůznější besedy a dokonce navržena na státní vyznamenání. Mladá novinářka ale zjistí, že žena sice ve vězeňském táboře působila, ale nebyla vězeňkyní, a že drastické zážitky, které líčí, se ve skutečnosti staly někomu jinému. Novinářka se ale nakonec rozhodne nevyrábět si z tohoto odhalení sólokapra a zamlčí jej, protože považuje šíření těchto vzpomínek za správné. Hlavní hrdinka se tak nakonec domůže odškodnění dva a půl milionu korun od českého státu a dokonce vyznamenání od prezidenta.

Jak to bylo doopravdy?

Film vychází ze skutečného příběhu Věry Sosnarové, o níž před lety napsal spisovatel Jiří Svetozar Kupka román Krvavé jahody, jenž byl skutečně založen na jejích zdánlivě autentických vzpomínkách ze zavlečení do ruského gulagu. Žena pak skutečně začala být zvána na besedy, vznikaly o ní dokumenty a také žádala o finanční odškodnění.

Jiřina Bohdalová v novém snímku Jiřího Stracha Svatá:

Zdroj: Youtube

Publicista Vladimír Bystrov, jehož otec byl kdysi skutečně do gulagu odvlečen, ale zjistil, že žena lže a nikdy v gulagu nebyla; v Sovětském svazu působila jako civilní zaměstnankyně a její hlavní motivací bylo zřejmě právě to, dostat se k penězům z odškodného a získat si veřejnou pozornost. Historik Adam Hradílek poté konfrontoval její údajné vzpomínky s archivními prameny a svědectvím skutečných vězňů sovětských koncentračních táborů a zjistil, že téměř nic nesedí – žena si všechno vymyslela. Nedostala odškodné a nedosáhla ani na vyznamenání.