Co najdete v článku:
Ve své době byl Venezuelan Ilich Ramírez Sánchez, známý také jako Carlos či Šakal (případně Carlos Šakal) nejhledanějším a nejnenáviděnějším teroristou světa. Sánchez, spolupracující s dalšími teroristickými organizacemi (například s Lidovou frontou pro osvobození Palestiny, s Organizací pro ozbrojený arabský boj a s japonskou Rudou armádou), byl viněn z četných teroristických útoků, spáchaných v letech 1973 až 1992, za nimiž zůstala řada mrtvých.
Nejhorší kousky Carlosovy kariéry
Jednou z velkých teroristických operací, jež je mu přisuzována, byl bombový útok na francouzskou kavárnu v neděli 15. září 1974, související s tehdejším přepadením francouzského velvyslanectví v nizozemském Haagu, k němuž došlo jen o dva dny dříve, v pátek 13. září.
Velvyslanectví přepadli tři příslušníci japonské Rudé armády, kteří postřelili tři příslušníky nizozemské policie včetně jedné policistky, zajali 10 zaměstnanců ambasády jako rukojmí a požadovali propuštění svého zatčeného člena Jošiakiho Jamady, milion dolarů a možnost odletu ve francouzském letadle.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, Rob Mieremet, Anefo, CC0
zoom_in
Útok na francouzské velvyslanectví v Haagu v roce 1974. Členové japonského velvyslanectví se pokoušejí kontaktovat teroristy
Nizozemská vláda začala vyjednávat o propuštění rukojmích, přičemž dva lidé byli v neděli skutečně propuštěni. Ve stejný den ale někdo vhodil v Paříži granát do kavárny Germain-des-Prés, přičemž útok souvisel s obsazením ambasády.
Podle pozdější žaloby obě akce zorganizoval Carlos, tehdy 25letý (narodil se 12. října 1949).
Následovala francouzská odveta, jež se částečně odrazila i v ději filmu Hon na Šakala. „V pátek 27. června 1975 se francouzští policisté pokusili zatknout Sáncheze v jeho pařížském bytě, ale ten v následné přestřelce zabil dva důstojníky a utekl,“ uvádí web History.
Ve snímku Hon na Šakala byla přestřelka s Francouzi pojata tak, že policisté omylem zaútočili na jeho dvojníka, nasazeného k vylákání samotného Šakala, a ten je zabil v sebeobraně vlastně nechtěně. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by tato scenáristická fikce byla jakkoli podložena.
Koncem prosince téhož roku, tři dny před Štědrým dnem, přepadl Sánchez se svými muži vídeňskou výroční konferenci Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) a vzal 70 jejích představitelů jako rukojmí. Akce jim vynesla výkupné mezi 25 miliony a 50 miliony dolarů, ale také stála život tři rukojmí. Sánchez se přihlásil k odpovědnosti za tento zločin v rozhovoru pro arabský časopis Al Watan al Arabi.
Terorista v Praze
Další Sánchezovo neblahé působení z přelomu 70. a 80. let minulého století je spojeno i s tehdejším socialistickým Československem, protože ho několikrát navštívil a ne na úplně krátkou dobu.
„V komunistickém Československu pobýval opakovaně, a to mezi lety 1978 až 1986. Vyplývá to ze záznamů Státní bezpečnosti a KGB, které jsou uloženy v Archivu bezpečnostních složek. Plánoval tu i některé své útoky,“ uvedla v roce 2017 Česká televize.
Státní bezpečnost se snažila sledovat každý Carlosův krok, díky čemuž se dochovaly fotografie slavného teroristy, jak se prochází po Staroměstském náměstí nebo jak v pražských ulicích doprovází manželku svého kolegy.
„Při svých pobytech pokaždé bydlel v pražském hotelu Intercontinental, jeho pokoje byly většinou v šestém patře. Právě tam se v srpnu 1979 setkal s lidmi z dalších teroristických skupin. Státní bezpečnosti se schůzku tehdy podařilo celou nahrát,“ uvedla Česká televize. Šlo zřejmě o koordinaci teroristické činnosti na Blízkém východě a v západní Evropě.
Podle záznamů Státní bezpečnosti si Šakal potrpěl na luxus. Se svým doprovodem rád večeřel ve vybraných restauracích v centru Prahy, třeba na Valdštejnském náměstí, a hodně peněz také utrácel v prodejnách Tuzex.
Do Prahy naposledy zavítal v roce 1986, kdy ho československé orgány kvůli mezinárodnímu tlaku donutily zemi téměř okamžitě opustit. I s těhotnou manželkou musel odletět do Moskvy.
Útok na Svobodnou Evropu
Širší okolnosti Sánchezova zatčení v súdánském Chartúmu v srpnu roku 1994 byly dlouho neznámé. V loňském roce však vyšla nová kniha švýcarského historika Adriana Hänniho, podle níž přispěl k teroristovu dopadení švýcarský levicový extremista a Carlosův „podřízený“ Bruno Bréguet, jehož prý zverbovala ke sledování jeho šéfa americká zpravodajská služba (CIA).
Podle knihy vydělalo Bréguetovi jeho špehování pro CIA desítky tisíc dolarů. „Ve všech důležitých okamžicích tam Bréguet byl. Z jeho příběhu se dozvídáme nejen obrovské množství informací o násilí a extremismu té doby, ale také nám pomáhá pochopit celý proces radikalizace – jak tehdejší, tak i dnešní,“ citoval loni britský deník Guardian Hänniho slova.
Bréguet byl začátkem 80. let dvakrát odsouzený terorista, jednou ve Francii a jednou v Izraeli, a je také viněn z provedení bombového útoku v budově ústředí Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, k němuž došlo 21. února 1981. I tento útok měl naplánovat Carlos, a to ve spolupráci s tajnými službami komunistických zemí, konkrétně východoněmeckou Stasi, maďarskou zpravodajskou službou a zřejmě i rumunskou tajnou policií.
„Dva dny po svých 31. narozeninách předsedal Carlos plánovací schůzi s cílem bombardovat Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda v Mnichově. On a skupina euroteroristů (agenty Stasi kódově označená jako Separat) se setkali v úterý 14. října 1980 v Budapešti v bezpečném domě poskytnutém maďarskými zpravodajskými službami,“ píše na svých stránkách Rádio Svobodná Evropa.
Po pečlivé přípravě celé akce propašoval Bréguet do budovy sofistikované zařízení s přibližně 20 kilogramy plastické trhaviny, které připevnil na zeď poblíž redakce vysílání pro Československo.
Protože záměrem bylo zničit budovu s minimálním počtem lidských obětí, došlo k explozi v sobotu ve 21:47, kdy byl dům téměř prázdný.
Zverbován druhou stranou
Asi rok po bombovém útoku byl Bréguet zatčen a odsouzen na pět let, už v roce 1985 byl ale podmínečně propuštěn. Podle Guardianu pracoval dál pro Carlose a cestoval po západní Evropě a Středním východě, aby tam udržoval kontakty s jinými extremistickými skupinami nebo zprostředkovával obchody se zbraněmi.
Pak ale jednou vešel na americkou ambasádu v Bernu a nabídl, že bude špehovat pro CIA. A ta na nabídku kývla. „Agentura jen zřídka projevuje nějaké skrupule. Její agenti jsou v zámoří proto, aby vytipovali, rekrutovali a řídili agenty. To je jediná věc, za kterou jsou odpovědni, a platilo to i během studené války. Nejeden důstojník CIA mi řekl: informace o teroristické organizaci nezískáte náborem milosrdných sester,“ cituje Guardian amerického novináře Tima Weinera, specializujícího se na dějiny CIA.
Podle spisovatele Hänniho vedly Brégueta zřejmě tři základní pohnutky – jednak mu vadilo jeho podřízené postavení v Carlosově teroristické organizaci, jednak chtěl stabilní stálý příjem. „Svou roli hrálo také to, že to bylo nejpozději na jaře roku 1991. Celý svět, který umožnil Carlosově organizaci vzkvétat, se rozpadal a Bréguet potřeboval z tohoto vlaku vyskočit, než bude příliš pozdě,“ uvedl pro Guardian Hänni.
CIA byla na počátku 90. let pod tlakem a potřebovala dokázat, že i po rozpadu východního mocenského bloku je její činnost nadále důležitá. „Kolaps sovětského impéria měl na CIA podobný účinek jako pád obřího meteoru na dinosaury. Spousta lidí se začala ptát: jaký teď bude mít existence CIA smysl? A odpověď zněla: bude to boj proti terorismu, proti narkotikům. Medvěd je mrtvý, ale zůstává tu džungle plná hadů,“ uvádí Weiner.
Dopadení a trvalá záhada
Bréguetovu nabídku tak americká zpravodajská služba se zájmem přijala, dala mu měsíční plat tři tisíce dolarů a krycí jméno FDBONUS/1. Během několika týdnů vypověděl Bréguet při konspiračních schůzkách v hotelích agentům CIA všechno, co o Carlosovi i jeho organizaci stejně jako o dalších levicových teroristických bojůvkách věděl.
„Zdá se, že tyto informace poskytoval CIA i po další čtyři roky a možná nepřímo přispěl některými klíčovými informacemi k francouzské zpravodajské operaci, která v roce 1994 úspěšně dopadla Carlose na klinice v Chartúmu,“ píše Guardian.
Carlos v té době toužil zplodit dítě se svou druhou manželkou Lanou Jarrar, ale měl málo spermií. Proto odcestoval do Chartúmu, kde se svěřil pod ochranu tamějšího šejka Hassana al-Turabiho, vůdce muslimských fundamentalistů, a potají (jak doufal) nastoupil do nemocnice, aby se podrobil takzvané varikokélektomii, tedy chirurgickému odstranění patologického rozšíření žil v šourku, což je jedna z hlavních příčin mužské neplodnosti.
Francouzi ale o jeho přítomnosti věděli a pozvali al-Turabiho do Paříže, kde na něj zatlačili, aby teroristu vydal (konkrétně mu slíbili, že mu ve spolupráci se Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem pomohou splatit súdánský mezinárodní dluh). Šejk nakonec svolil a přislíbil spolupráci.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, Rob Mieremet, Anefo, CC0
zoom_in
Útok na francouzské velvyslanectví v Haagu v roce 1974. Boeing 707 přepravující teroristy, startující 17. září ze Schipholu
Carlose tak po operaci navštívil v nemocnici súdánský policista s tím, že se vláda dozvěděla o spiknutí s cílem ho zabít a nabízí mu bezpečný úkryt. Vyplašený terorista souhlasil se svým převozem do tajné vily poblíž al-Turabiho sídla, kde ho ve tři hodiny ráno 14. srpna 1994 zatkli přímo v posteli agenti francouzské tajné služby, kteří ho spoutali, uspali a v soukromém letadle převezli do Paříže, aby mohl být postaven před soud. V následné sérii procesů byl terorista opakovaně odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody.
Osud jeho možného zrádce Brégueta však zůstává záhadou. Ví se jenom to, že v roce 1995, tedy nedlouho po Carlosově dopadení, nastoupil na trajekt z Řecka do Itálie. Potom zmizel. Spáchal sebevraždu? Byl zavražděn? Začal nový život pod falešnou identitou, kterou mu poskytli jeho bývalí zaměstnavatelé? „Osobně si myslím, že si ho našel některý z mnoha jeho nepřátel. Nevěřím, že je pořád naživu, i když technicky je to možné. Myslím, že jeho život tehdy skončil,“ uzavírá Hänni.
