V sobotu 10. srpna 1974 odpoledne bylo v náspu staveniště západně od nádraží Mabaši ve městě Macudo v japonské prefektuře Čiba objeveno ženské tělo v rozkladu. V kabelce pohozené kousek od něj se našla peněženka a legitimace na hromadnou dopravu, na základě čehož se mrtvou ženu podařilo identifikovat jako 30letou Haru Takahašiovou, žijící v Macudo a pracující na částečný úvazek v prodejně školních potřeb v tokijské čtvrti Šindžuku.

Ukázalo se, že Takahašiová je už půldruhého měsíce v pátrání, protože do práce naposledy odešla 25. června ráno, ale už nikdy se nevrátila domů, takže její manžel nahlásil pohřešování.

Policisty, kteří případ vyšetřovali, nález mrtvého těla výrazně znepokojil. Jen o 400 metrů dál se totiž o dva dny dříve našla další ženská mrtvola. Šlo o tělo 19leté Sanae Mijatové, začínající bankovní úřednice pracující v místní pobočce sítě záložen Šinkin Bank, která bydlela také v Macudu a ztratila se 3. července 1974. Její tělo našel jeden ze stavebníků 8. srpna zahrabané na staveništi a přivolal policii, jež dívku identifikovala. Po nálezu Takahašiové se tak začínalo jako zřejmé jevit, že v oblasti řádí sériový vrah. Surový, nevyzpytatelný a připravený pokračovat ve svém řádění. A tato hypotéza se brzy ukázala jako pravdivá.

Případy Sanae a Haru

Sanae Mijatová dokončila jen krátce před zmizením střední školu a nastoupila do prvního zaměstnání v záložně. Kromě práce jí firma zajistila i nájemní byt, který sdílela ještě se dvěma dalšími kolegyněmi.

„V den zmizení se dívka ještě zúčastnila firemního turnaje v bowlingu, který se konal od 18 hodin. Domů ji vezl její přítel, který ji vysadil asi ve 21:40 u ní doma před vchodem,“ uvádí japonský web Aneblo.

Přítel se s dívkou rozloučil a od té chvíle o ní nikdo nevěděl. Do práce už nepřišla a policie, které Sanaini znepokojení kolegové nahlásili zmizení, se domnívala, že byla unesena.

Po nálezu jejího mrtvého těla se ukázalo, že dívka zemřela na udušení při silném škrcení, ale protože její tělo bylo, podobně jako tělo Takahašiové, nalezeno v pokročilém stadiu rozkladu, nedaly se přesné okolnosti smrti určit.

Na rukou, nohou a zádech však měla asi 30 krevních podlitin, což nasvědčovalo tomu, že se útočníkovi ze všech sil bránila, a že šlo tedy zřejmě o sexuální napadení.

Tělo 30leté prodavačky školních potřeb Haru Takahašiové bylo v ještě horším stavu, takže se z něj o okolnostech její smrti nedalo mnoho vyčíst. Ale způsob, jakým se jej pachatel zbavil, nasvědčoval tomu, že obě smrti spolu souvisejí. A policisté už v té době věděli, že nejenom tyto dvě smrti.

Vraždící žhář

Vrah totiž po únosu a zabití Mijatové udeřil znovu. „V časných ranních hodinách 10. července 1974 vypukl ve druhém patře bytového domu ve čtvrti Mabaši v Macudo požár v pokoji Masako Onumaové, 21leté učitelky na tamější městské základní škole. Po uhašení se v bytě našla její ohořelá mrtvola. Onumaová byla zavražděna někým, kdo jí ucpal nos a ústa a udusil ji. Potom nechal pravděpodobně otevřený plynový sporák a vyvolal požár, aby zničil důkazy,“ uvádí web Aneblo.

Podobný modus operandi přitom mělo už několik případů z předchozích let, z nichž nejstarší byl datovaný do roku 1968. V sobotu 13. července toho roku byla na severním tokijském předměstí Adači přepadena 26letá administrativní pracovnice, jejíž tělo pak pachatel pohodil a spálil na opuštěném pozemku.

O necelých pět let později, 26. ledna 1973, byla u sebe doma v noci přepadena další mladá žena, tentokrát 22letá sekretářka, kterou neznámý pachatel přímo v její vlastní posteli uškrtil a při odchodu také zapálil. A 19. února téhož roku došlo k dalšímu žhářskému útoku v bytě v tokijské čtvrti Suginami, kde uhořeli 67letá žena a 22letý muž.

Policisté měli důvodné podezření, že všechny tyto vraždy spolu souvisejí a že se vraždící žhář znovu ozval. Ale ještě ani pořádně nezačali s prověřováním všech stop, když vraždění začalo znovu.

Žebřík, smrt a oheň

Čtyři dny po zavraždění Masako Onumaové, v neděli 14. července 1974, byli ve druhém patře malé restaurace v tokijské čtvrti Kacušika zavražděni a upáleni její majitel Ryu Išii a zaměstnankyně Ecuko Janagiová.

Policisté nejdříve přiřadili tento zločin k řádění tajemného sériového vraha, pro jehož činy začali používat pracovní název tokijské metropolitní vraždy, po dvoutýdenním vyšetřování ale došli k závěru, že v tomto případě šlo o peníze a s ostatními případy to nesouvisí. Viníka se jim podařilo dopadnout a usvědčit, a tak se tento případ stal z celé letní série jediným, který byl beze zbytku objasněn.

Pořád ale nebyl konec. Deset dnů po požáru restaurace, ve středu 24. července 1974, byla ve svém bytě v druhém patře činžovního domu v tokijské prefektuře Saitama přepadena a zavražděna 22letá drogistka Masako Jaginumaová. Vrah se dostal dovnitř po žebříku, který ukradl v sousedství, a rovněž v tomto případě při odchodu zapálil pokoj, aby zahladil stopy.

A 9. srpna 1974 v časných ranních hodinách vypukl další požár v pokoji 21leté Takeko Sekineové. Také tato dívka bydlela ve druhém patře činžovního domu, také šlo o prefekturu Saitama a také v jejím případě se vrah dostal k dívce do pokoje po žebříku, v pokoji ji pak zabil a oheň zakládal kvůli likvidaci stop. Její ohořelé tělo se našlo v troskách spáleného bytu.

Hlavní podezřelý

V té době už vyšetřovatelé začínali tušit, kdo by mohl být pachatel. Nápovědou byl i ten žebřík, který vrah použil nejméně v posledních dvou případech a možná i předtím.

Používáním žebříku ke vloupačkám do domů byl totiž znám 37letý recidivista Ecuo Ono, původním povoláním stavební dělník, který měl v té době za sebou už celkem 13 let strávených za mřížemi kvůli nejrůznějším zločinům, jako byla právě vloupání, krádeže, těžké ublížení na zdraví – a také žhářství.

Ono měl navíc krevní skupinu 0, kterou měl podle vyšetřovatelů i záhadný sériový zabiják. A Ono se navíc v několika případech pohyboval poblíž místa činu.

Dne 12. září 1974 tak byl Ecuo Ono zatčen a převezen na policejní stanici v Macudu, aby se zodpovídal z celé série vražd.

Mučili mě, nejsem vrah

Jenže ani přes snahu policistů se proti němu nenašel žádný přímý důkaz a on sám se k činu nepřiznal. Po půl roce ve vazbě dokonce kontaktoval japonské středisko pro pomoc nespravedlivě stíhaným a požádal je o zásah s tím, že je nevinný. Tvrdil, že mu vyšetřovatelé opakovaně vyhrožovali a že se ho snažili donutit k podpisu přiznání i fyzickým mučením: například mu měli pálit ruce cigaretou, nechávat ho přes zimu v nevytopené místnosti s otevřenými (zamřížovanými) okny, trhat mu vlasy nebo ho tiskli k mrtvole na márách.

Pracovníci střediska skutečně intervenovali v jeho prospěch a našli mu právníky, kteří argumentovali nedostatkem fyzických důkazů a tím, že na jejich klienta byl vyvíjen nepřiměřený nátlak.

Sbírání důkazů proti Onovi nakonec trvalo dlouhých 11 let a proces s ním znamenal národní senzaci. První rozsudek byl vynesen až 4. září 1986 a zněl „Vinen“. Předsedající soudce Masuo Tanno jej zdůvodnil tím, že i přes zapírání obviněného je popis zločinů tak, jak jej nastínili vyšetřovatelé, konzistentní, spolehlivý a pravdivý a že Ono ani v jednom z případů, za něž byl stíhán, neprokázal své alibi.

Muž byl odsouzen na doživotí, ale jeho obhájci se odvolali k nejvyššímu soudu. A přišlo další překvapení – tento soud, který proběhl v roce 1991, opravdu zprostil Ecuu Ona viny a po 16 letech vazebního stíhání ho pustil na svobodu. Propuštění oslavovala celá země, protože jeho tvrzení o údajném mučení se dostalo široké publicity a veřejnost ho považovala za oběť justičního zločinu. Japonsko mu jako odškodné vyplatilo 36,5 milionu jenů (v té době to představovalo částku asi 8,5 milionu korun).

Znovu dopaden a odsouzen

Tím ale celý příběh neskončil. V roce 1996, tedy pět let po propuštění, byl Ecuo Ono znovu zatčen, tentokrát kvůli další surové vraždě, k níž došlo ve čtvrti Adači.

close Hlavní podezřelý Ecuo Ono u okresního soudu v roce 1975 info Zdroj: Wikimedia Commons, Asahi Šimbun, 8. února 1975, volné dílo zoom_in Hlavní podezřelý Ecuo Ono u okresního soudu v roce 1975 V této čtvrti byla 9. ledna 1996 nalezena na prázdném pozemku sloužícím jako příležitostné parkoviště ohořelá bezhlavá mrtvola ženy, jejíž tělo někdo spálil zřejmě v noci ze 7. na 8. ledna. Hlavu vrah odřízl, asi pilou, a kromě ní mrtvole uřezal i intimní partie.

K Onovi policii dovedl nález vaku se stopami krve a tělních tekutin, který pachatel použil k transportu těla, a pak jej nedaleko pohodil.

Podobný vak totiž už policisté jednou našli při domovní prohlídce u Ona v roce 1992, kdy ho vyšetřovali kvůli jedné krádeži.

V roce 1996 navíc už policie používala první testy DNA a v tělesných tekutinách ve vaku se Onova DNA našla. A konečným dílkem skládačky bylo to, že se vyšetřovatelům podařilo bezhlavé tělo identifikovat: patřilo 41leté nezaměstnané Jošie Mjaučiové, která před smrtí žila s Onem ve společné domácnosti na jeho poslední adrese.

Dne 27. března 1998 tak byl Ono, již jednou zproštěný viny, za vraždu Mjaučiové přece jenom odsouzen na doživotí. Soud mu přičetl k tíži ještě další zločin, který se policistům podařilo recidivistovi prokázat. „V dubnu 1996 znásilnil v parku holčičku předškolního věku, která si tam hrála, a pokusil se ji i uškrtit,“ uvedl titul The Japan Times. Obžalovaný sice soudu tvrdil, že neměl v úmyslu zabít žádnou z obětí, ale tentokrát mu už jeho obhajoba nepomohla.

V roce 1999 stvrdil rozsudek i odvolací soud. Jeden případ se definitivně uzavřel. Ono, který nastoupil doživotní trest, však nadále trval na tom, že hrůznou sérii tokijských vražd ze 70. let na svědomí nemá – a ta tak zůstává dodnes oficiálně nevyřešena.