Pik Lenina, česky také nazývaná Leninův štít, je 7134 metrů vysoká hora, představující nejvyšší vrchol Zaalajského hřbetu pohoří Pamír. Hora leží na hranici mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem a v obou zemích je druhou nejvyšší. Ani tak se jí ale horolezci nikdy nebáli. „V horolezecké komunitě se považovala za snadno slezitelnou. Její vrchol navíc neměl špatnou pověst,“ píše ruský web Zen.

První ženou, která Leninův štít úspěšně zdolala, se stala v roce 1958 sovětská horolezkyně Jekatěrina Mamlejevová. Ženy v té době začaly horské vrcholy neodolatelně přitahovat: už za války se poučily, že se dokážou ve všem vyrovnat mužům, a po válce se stal horolezecký sport jedním z odvětví, v němž mohly tuto schopnost osvědčit.

close Nález mrtvých těl horolezkyň. Všech osm žen, které zahynuly na Pik Lenina, našel a snesl s obrovským úsilím tým Vladimira Šatajeva, manžela Elviry Šatajevové, který svou ženu před zrádností hory varoval info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, fair use zoom_in Nález mrtvých těl horolezkyň. Všech osm žen, které zahynuly na Pik Lenina, našel a snesl s obrovským úsilím tým Vladimira Šatajeva, manžela Elviry Šatajevové, který své ženě pomáhal s přípravou výstupu

Týkalo se to i Elviry Šatajevové, odvážné sportovkyně, kterou začaly hory zajímat v první polovině 60. let. „Zdá se mi, že jedině v horách lze pochopit velikost naší planety. Někde jsem četla, že se člověk v horách cítí jako zrnko prachu ve vesmíru, závislý na rozmarech živlů. To není pravda! Nikde není pocit vlastní síly, moci a opovážlivosti tak patrný, jako když člověk dosáhne vrcholu a nad ním je jen nebe,“ cituje ruský Forbes její slova, pronesená jednou v alpském klubu.

Z bruslařky horolezkyní

Elvira Šatajevová se narodila 1. prosince 1938 v Moskvě a její zájmy se původně upínaly jiným směrem než k horám. Po absolvování moskevské umělecké akademie se začala věnovat profesionálnímu bruslení a pracovala jako instruktorka v dětské sportovní komunitě Spartak.

O horolezectví se začala zajímat až v roce 1962, když se po zranění na bruslích zotavovala v elbruském horském středisku Šchelda, kde fungoval tréninkový horolezecký kemp.

Lezení si Elviru rychle získalo a úplně ji pohltilo. „V dopisech své kamarádce se v žertu označovala za horskou pannu Elviru a vysvětlovala to tím, že část její osobnosti se navždy usadila mezi věčným sněhem, skalami, bouřlivým špatným počasím a horskými květinami,“ píše Forbes.

Ještě před osudným výstupem na Pik Lenina absolvovala několik náročných výstupů, včetně zdolání nejvyššího vrcholu Sovětského svazu, 7495 vysokého štítu Pik Komunizma – dnešního Štítu Ismaela Samáního. V roce 1970 získala titul Mistryně sportu SSSR.

Na vrchol bez chlapů

Horolezectví poznamenalo také její osobní život, protože se provdala za slavného sovětského horolezce-instruktora Vladimira Šatajeva. Většinou lezli spolu, ale Elvira chtěla dokázat víc. Jejím snem bylo dokázat, že ženy mohou dělat nebezpečné výstupy i bez mužské pomoci.

„Začátkem 70. let se to zdálo téměř revoluční, protože ženské horolezectví se v té době bralo v Sovětském svazu pořád jen jako exotika,“ konstatuje Forbes.

Odvážná třicátnice si však šla za svým a po dobytí Pik Komunizma zdolala další sedmitisícovku už jako členka čistě ženské skupiny. A hodlala v tom pokračovat.

„Měla svůj sen – vytvořit nový rekord dobytím všech pěti sovětských sedmitisícovek výhradně ženami. To do té doby nikdo neudělal. Její ženský tým dosáhl začátkem 70. let vrcholu štítu Korženěvské (s výškou 7105 metrů třetího nejvyššího vrcholu Tádžikistánu, pozn. red.) a zdolal i horu Ušba (4700 metrů vysokou gruzínskou horu ve střední části Velkého Kavkazu, pozn. red.). Třetím cílem byl Pik Lenina,“ napsal před časem kyrgyzský Sputnik.

Bezpečný plán

Trasu nicméně naplánovala ještě se svým manželem. Zvolila přitom výstup Lipkinovou stěnou a sestup po hřebeni přes nižší vrchol Pik Razdělnaja. Nezdálo se, že by byl důvod k obavám: za 45 let lezení nezahynul na Pik Lenina ani jediný horolezec.

Do svého týmu přizvala Elvira samé zkušené a silné sportovkyně: Ilsijar Muhamedovou, Ninu Vasiljevovou, Valentinu Fatejevovou, Lirinu Ljubimcevovou, Galinu Pěrechodjukovou, Tatjanu Bordašovou a Ljudmilu Manžarovovou. Devátou členkou expedice měla být 37letá Elmira Gurmuzovová, ale ta si nakonec účast rozmyslela. Zachránilo jí to život…

Šatajevové plán nakonec posvětily i úřady: „Výstup sovětského ženského týmu organizovala Ústřední sportovní rada Spartak. Expedici schválila Nejvyšší rada odborových svazů a Horolezecká federace SSSR, s výhradou mezinárodního tábora Pamir-74, týkající se interakce a bezpečnosti,“ uvádí ruské Muzeum CSDF (zmínka o mezinárodním táboře se vztahovala k tomu, že Šatajevové tým nebyl zdaleka jediný, který to léto pod horu zamířil).

Celá ženská expedice dorazila ve středu 10. července 1974 do města Oš v Kyrgystánu, kde se začala připravovat. Všechny členky týmu si skvěle rozuměly. Přes den trénovaly, večer studovaly filmy z předchozích expedic. Když vyrazily pod horu, měly svou trasu detailně naplánovanou.

Zlověstné varování

Jenže ještě v červenci se věci začaly kazit. „Meteorologové vydali před výstupem předpověď, že v oblasti Leninova štítu je možné sněžení, náhlé změny teplot a laviny,“ píše web Zen.

Desítky horolezců shromážděných pod horou (kromě výpravy Šatajevové tam byli ve stejnou dobu i Rakušané, Britové, Nizozemci, Italové a horolezci z Lichtenštejnska, USA, Francie, Německa, Švýcarska a Japonska) to ale nechtěly vzdát. Nikdo nevěřil, že by se na Pik Lenina mohlo něco stát. Tuhle lehkomyslnost měla hora už brzy potrestat.

„Série tragédií začala 25. července, kdy sněhová lavina zasypala stany amerických horolezců. Většina z nich se sice dokázala dostat ven, ale Harry Ulin, jeden z nejsilnějších atletů v Americe, zemřel. Druhou obětí hory se stala švýcarská horolezkyně Eva Isenschmidtová, která prostě podlehla vyčerpání a podchlazení,“ píše kyrgyzský Sputnik.

Šatajevové tým však ani poté své plány nevzdal, možná proto, že začátkem srpna se počasí zdánlivě umoudřilo. Když začaly horolezkyně stoupat na horu, šlo to až překvapivě snadno. „Do dosažení hřebene zbývá asi hodina. Vše v pořádku, počasí dobré, vítr slabý. Cesta jednoduchá. Všichni se cítí dobře. Zatím nám všechno tak vychází, že jsme z toho až zklamané,“ odvysílala Elvira základně 2. srpna 1974 ve 13 hodin.

Na vrcholu

Ráno 3. srpna Elvira oznámila, že si jeden den odpočinou a lépe se připraví na útok. O den později dosáhla vrcholu další horolezecká skupina v oblasti, expedice Georgije Korepanova. „Kluci udělali Pik Lenina. Závidíme. Ale zítra si můžeme gratulovat i my. Ať na nás Korepanov počká na Razdělnajej a ohřeje čaj,“ odvysílala 4. srpna kolem 17. hodiny v dobré náladě Šatajevová.

Vtipkování ji neopustilo ani při dalších slovech, byť možná mělo: „Počasí se zhoršuje. Sněží. To je prima, zakryje to stopy. Aspoň nás nikdo nebude pomlouvat, že jdeme v jejich šlépějích.“

Zatímco udržovala spojení se základnou, zastavila se u jejich bivaku další ruská dvojice vracející se z vrcholu, Andrej Gavrilov a Konstantin Klecko. Oba mladí horolezci popili s dívkami čaj a pokračovali v sestupu. „Bohužel, tito kluci byli poslední, kdo je viděl naživu,“ glosuje web Zen.

O den později, v pondělí 5. srpna v 17 hodin, ohlásila Šatajevová rádiem, že její tým dosáhl vrcholu. Základna jí blahopřála a popřála úspěšný sestup. Ale pak se všechno změnilo v noční můru.

close Pik Lenina, česky též Leninův štít, 7134 metrů vysoká hora, představující nejvyšší vrchol Zaalajského hřbetu pohoří Pamír info Zdroj: Wikimedia Commons, Boris Kreps, TASS, volné dílo zoom_in Pik Lenina, česky též Leninův štít, 7134 metrů vysoká hora, představující nejvyšší vrchol Zaalajského hřbetu pohoří Pamír

Je zle

Ještě týž večer se Šatajevová ozvala znovu: „Viditelnost je špatná, 20 až 30 metrů. Pochybujeme o směru sestupu. Rozhodly jsme se postavit stany. Doufáme, že trasu sestupu překontrolujeme, až se zlepší počasí. Myslím, že nezmrzneme. Snad nocleh nebude příliš vážný. Cítíme se dobře.“

Přestože základnu tato zpráva vystrašila, rozhodnutí schválila. Ale ani následující ráno se situace nezlepšila. „Počasí se vůbec nezměnilo. Nulová viditelnost. Vstávaly jsme v sedm a celou dobu sledujeme počasí. Teď už je 10 a žádné světlo,“ hlásila Šatajevová. Základna jí doporučila, ať sestup znovu odloží.

Ve 13 hodin se horolezkyně ozvala znovu: „Nic se nezměnilo. Vítr sílí. Není vidět. Nevíme kam jít. Jsme připraveny kdykoliv vyrazit. Ale utíká nám čas. Právě chystáme oběd. Chceme se najíst a být připraveny tak za 10 - 15 minut. Dejte mi vědět, jestli někdo jde naším směrem.“

Nikdo ale nešel – počasí se zhoršilo natolik, že vylučovalo pohyb ve stěně. Jenže další noční bivak byl pro dívky v takových podmínkách smrtelně nebezpečný. Základna jim tak nakonec dala souhlas k sestupu i za extrémních okolností.

„Už jsme ztratily naději na světlo. Chceme jen začít sestupovat. Protože nahoře je velká zima. Velmi silný vítr,“ zahlásila v 17 hodin Šatajevová. Také oznámila, že jedna z dívek začala po jídle zvracet. A brzy totéž postihlo další. Bylo zle.

Smrt v hurikánu

V podmínkách, kdy by se ani ta nejpřipravenější skupina na světě neodvážila sestupu, začaly dívky scházet. Sněhová vichřice přerostla v hurikán, který každou minutu sílil.

Ve středu 7. srpna v 10 hodin ráno se Šatajevová znovu ozvala. Situace její skupiny byla víc než kritická. „Hurikán v noci roztrhal stany, odnesl věci, palčáky, kamna. Ve 23:00 Irina Ljubimcevová tragicky zemřela,“ zněla hrůzná zvěst.

Irina byla první, ale nikoli poslední obětí toho dne. Ve dvě odpoledne Šatajevová oznámila, že zemřely další dvě dívky: Nina Vasiljevová a Valentina Fatějevová. Nešťastným uvězněným horolezkyním sice vyrazil na pomoc tým dobrovolníků složený z Francouzů, Britů, Rakušanů i Japonců, ale hurikán se odmítl kořisti vzdát: kvůli omrzlinám museli muži svou misi předčasně ukončit. Viditelnost byla nulová.

„Je nám zima. Nedokážeme vykopat záhrab. Nic. Nemůžeme se ani pohnout. Batohy odnesl vítr,“ drkotala v 15 hodin zuby Šatajevová.

Poslední zpráva od skupiny přišla ve 21:12. Z rádia se tentokrát ozvala plačící Galina Pěrechodjuková a s obtížemi zašeptala, že už zbyly jen dvě. „Nemám už sílu. Za 15 minut nebudeme naživu.“

Co s těly?

Když hurikán konečně utichl, dorazili k místu tragédie jako první japonští a američtí horolezci, našli však už jenom mrtvá těla. Protože snést dolů bylo příliš komplikované, označili jejich polohu proutím.

O snesení těl se nakonec s obrovským nasazením postaral Elviřin manžel Vladimir Šatajev, který dorazil pod horu a sestavil vlastní tým pěti lezců s cílem dostat všechny dolů.

Jako první našli Elviru. Ležela s roztaženýma holýma rukama čelem k nebi. Jako poslední Galinu Pěrechodjukovou. Navzdory fyzickému vyčerpání a ještě horšímu psychickému otřesu dokázala Šatajevova skupina snést z hory všech osm těl.

„Platí nepsané pravidlo: zemře-li horolezec v horách, zůstane tam navždy. V tomto případě se ale muži rozhodli jinak. Nemohli nechat dívky mezi sněhem a ledem,“ uzavírá web Zen.