Mezi půl jedenáctou a jedenáctou dopoledne 4. srpna 1944 se v budově v amsterdamské nábřežní ulici Prinsengracht 263 objevili policisté. Vedl je nadporučík SS (Hauptscharführer) Karl Silberbauer. Ve skladu v přízemí krátce oslovili skladníka Willema van Maarena, který je odkázal do prvního patra, kde byly kanceláře firmy.
V kanceláři v prvním patře bylo několik zaměstnanců, mezi nimi i Miep Giesová. „Najednou vešel malý muž, měl v ruce revolver a mířil na mě,“ popsala po válce první osudové okamžiky nešťastného pátku.
Policisté prošli kanceláří a vstoupili do pracovny výkonného ředitele firmy Victora Kuglera. „Šli se mnou do skladiště v hlavní budově a ptali se, co máme ve všech těch bednách, pytlích a taškách. Musel jsem jim je všechny otevřít. Říkal jsem si: snad je to jen domovní prohlídka. Doufám, že to brzy skončí,“ uvedl po válce Kugler (jeho vzpomínky spolu s vyprávěním dalších zúčastněných dnes uchovává web muzea Dům Anny Frankové).
Jak ale dále popsal Kugler, prohlídkou uloženého zboží to bohužel neskončilo. Policisté přišli i na podestu s otočným knihovnickým regálem vyplněným šanony, ukrývajícím vchod do přístavku. Nikdo o něm neměl vědět. Ale přesto ho odhalili.
Zaskočeni v úkrytu
Těžko popsat, co v tu chvíli mohli zažívat lidé uvnitř. Více než dva roky žili na omezeném prostoru v neustálém strachu z odhalení, z toho, že někdo jednou tajné dveře do jejich skrýše nečekaně otevře – a teď ta chvíle bez jakéhokoli varování předem nastala.
„Byl jsem nahoře u rodiny Van Pelsových v Peterově pokoji a pomáhal jsem mu s úkoly. Najednou někdo vyběhl po schodech, pak se otevřely dveře a přímo proti nám stál muž s pistolí v ruce. Odvedl nás dolů, tam už byli všichni shromážděni. Moje žena, děti i rodina Van Pelsových tam všichni stáli s rukama nad hlavou,“ vylíčil po válce hrůznou chvíli Otto Frank, otec rodiny Frankových a jediný z osazenstva přístavku, který razii a následné odvlečení do koncentračních táborů přežil.
Všichni museli vydat své cennosti, načež Silberbauer zvedl Ottův kufřík, v němž měl muž uloženy shodou okolností deníkové záznamy své dcery, a vysypal ho na podlahu, aby do něj mohl naskládat shromážděné šperky. Deník, jenž se měl později stát jedním z nejslavnějších světových svědectví o holokaustu, zůstal ležet na zemi.
Všichni lidé z přístavku byli zatčeni a odvezeni, spolu s nimi policie odvedla i Victora Kuglera a Johannese Kleimana, kteří rodině pomáhali. To už byla zhruba jedna hodina odpoledne: celá razie trvala jen něco málo přes dvě hodiny.
Na útěku před Hitlerem
Židovská rodina Frankových, tedy manželé Otto Frank a Edith Franková a jejich dcery Anna a Margot, se do nizozemského Amsterdamu přestěhovala z rodného Německa poté, co se tam k moci dostal Adolf Hitler. Otto Frank si našel nejdříve práci u prodejní firmy a v roce 1938 založil spolu s židovským řezníkem Hermannem van Pelsem vlastní firmu. Po okupaci Nizozemska hitlerovskými vojsky v roce 1940 začal Frank v předtuše možného pronásledování budovat tajný úkryt za skladištěm firmy.
V červnu roku 1942 si jeho dcera Anna začala psát u příležitosti svých třináctých narozenin deník. „Popisovala v něm své každodenní zážitky, vztahy s rodinou a přáteli a také bystré postřehy o stále nebezpečnějším světě kolem ní,“ připomíná server History.
O necelý měsíc později obdržela Annina starší sestra Margot výzvu, aby se přihlásila do nacistického „pracovního tábora“.
Svědectví ze skrýše
Ze strachu z deportace se celá rodina hned druhý den ukryla v připraveném přístavku, kam se k nim po týdnu „přistěhovala“ ještě tříčlenná rodina Ottova obchodního společníka van Pelse. V listopadu pak doplnil seznam ukrytých rodinný přítel Frankových, židovský zubař Fritz Pfeffer.
„Po dva roky si Anna vedla o svém životě v úkrytu deník, vyznačující se dojemností, humorem a nadhledem. Anna a ostatní bydleli v pokojích se zatemněnými okny a nikdy během dne nesplachovali záchod, aby se neprozradili. Bývalí Ottovi zaměstnanci a další nizozemští přátelé jim nosili jídlo a zásoby, jež často pořizovali s vysokým rizikem,“ popisuje život v úkrytu server History.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo
zoom_in
Anna Franková se směje na školního fotografa. Snímek byl pořízen na židovské střední škole v Amsterdamu Joods Lyceum v prosinci 1941
V červnu 1944 zvedlo oběma ukrytým rodinám náladu vylodění spojenců v Normandii, od nějž si slibovaly i brzké osvobození Nizozemska. Po dalším měsíci v úkrytu ale optimismus už zase trochu vyprchal.
„Jsem naštvaná, pak jsem smutná a… nepřestávám hledat způsob, jak se stát tím, čím bych chtěla být a čím bych mohla být… kdyby na světě nebyli jiní lidé,“ zapsala 1. srpna do svého deníku Anna Franková. Byl to její poslední zápis. O tři dny později přišla razie.
Odhalení deníku
Všichni zatčení skončili v budově Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst – SD), kde byli postupně předvoláváni k výslechům. Tajná služba se snažila zjistit, jestli nevědí ještě o dalších adresách, na nichž by se ukrývali Židé.
Kleiman i Kugler mlčeli, Otto Frank prohlásil, že po 25 měsících v úkrytu ztratil s přáteli a známými veškerý kontakt. Všichni zatčení skončili ve dvou zadržovacích střediscích, lidé z úkrytu v jednom, oba muži, kteří jim pomáhali, v druhém.
Když uplynula nějaká doba, odvážily se další dvě tajné pomocnice ukrytých rodin Miep Giesová a Bep Voskuijlová spolu s Willem van Maarenem do přístavku, kde se ještě pořád válely na podlaze rozházené papíry Annina deníku. Miep s Bep je sebraly a uložily do zásuvky stolu v kanceláři, kde zůstaly až do konce války.
Z osmi lidí ukrytých v přístavku se vrátil jediný Otto živý. Většina ostatních zahynula ve vyhlazovacím táboře Osvětim, jen jeho dcery byly poté, co se k táboru přiblížila sovětská Rudá armáda, transportovány do dalšího koncentračního tábora Bergen-Belsen, kde v únoru 1945 podlehly tyfové nákaze.
Když se Otto krátce po osvobození objevil znovu ve své někdejší kanceláři, předala mu Miep deník jeho mrtvé dcery. V roce 1947 ho nechal poprvé vydat, nejdříve v nizozemštině, v níž byl sepsán. Z titulu se stal okamžitě světový bestseller a nakonec byl přeložen do více než 70 jazyků a mnohokrát zfilmován i zdramatizován.
Psala také povídky
V letošním roce jej 12. června navíc u příležitosti 95. výročí Annina narození doplnilo i vydání další dívčiny prózy, dosud spíše opomíjené, a sice jejích povídek, které psala vedle deníku.
„Že Anna psala také povídky, moc lidí neví. Nazývala tyto příběhy svým perem a tušením. Tyto příběhy popisují jak události v tajném přístavku, tak i vyprávění o vílách a skřítcích i vzpomínky na školní časy. Některé popisy tajného přístavku navíc Anna zahrnula do svého připravovaného románu Deník mladé dívky, v němž psala o době, kdy se skrývala,“ uvádí web muzea Dům Anny Frankové.
Toto muzeum a nakladatelství Rubinstein vydaly letos v červnu Anniny povídky ve speciálním ilustrovaném souboru nazvaném Pero a tušení – příběhy ze zadního traktu, na jehož ilustrování se podílelo 46 umělců z celého světa.
„Před několika týdny jsem začala psát příběh, něco, co jsem si vymyslela od začátku do konce, a tak mě to bavilo, že mého pera a tušení přibývá,“ zapsala si Anna do svého deníku 7. srpna 1943, tedy rok před zatčením rodiny.
Kdo je prozradil?
Už osm desítek let zůstává ale nezodpovězenou otázka, kdo obě rodiny prozradil. Proč v době, kdy zbývalo už jenom pár měsíců do šťastného konce, přišel namísto happy endu tak nečekaný zvrat?
Variant se během let objevila celá řada. Před dvěma lety si velkou publicitu získal speciálně sestavený tým pro vychladlé případy vedený bývalým agentem FBI Vincem Pankokem, který zveřejnil svůj závěr, že všech osm lidí velmi pravděpodobně (s 85% jistotou) udal židovský notář a člen Židovské rady Arnold van den Bergh, který se tak údajně snažil chránit sebe a svou rodinu.
Tento závěr ovšem vyvolal obrovskou mezinárodní kontroverzi. Mezi prvními, kdo ho zpochybnili, byli i historici pečující o Dům Anny Frankové.
„Dům Anny Frankové je detektivní prací týmu ohromen, ale klíčové kousky skládačky stále chybí… Tým založil své závěry na nejednoznačných svědeckých výpovědích ohledně existence seznamů úkrytů, jimiž prý disponovala Židovská rada. Neexistuje žádný důkaz, že by tyto seznamy byly v jejím držení, natožpak že existuje seznam s adresou Prinsengracht 263. Vzhledem k malému počtu lidí, kteří o tomto úkrytu věděli, je to nepravděpodobné. A i kdyby Židovská rada tyto seznamy skutečně měla, pak se stále neprokázalo, že takový seznam měl i Van den Bergh a že ho dal k dispozici nacistům. Kdyby se navíc takový soupis dostal v srpnu 1944 do rukou Sicherheitsdienstu, mělo by to vést k celé řadě razií proti na úkrytům. Ale o ničem takovém není nic známo,“ uváděl ve svém oficiálním prohlášení Dům Anny Frankové.
V případu celá léta figurují i další podezřelí: třeba Tonny Ahlers, zapřisáhlý antisemita, který Ottu Franka navštívil na jeho pracovní adrese ještě před ukrytím obou rodin do přístavku, v dubnu 1941, a později měl obchodní kontakty s jeho skladem. Nebo již zmíněný skladník Willem van Maaren, který ve skladu kradl zboží. Nebo Lena Hartog-van Bladenová, manželka dalšího zaměstnance skladiště, která prý jednou utrousila, že se o svého muže bojí, protože pracuje v budově, kde schovávají Židy.
Podrobnější seznam možných podezřelých a jejich motivací shrnuje stránka Miep Giesová. Uvádí ale také, že nikomu z nich nikdo udavačství neprokázal – a zmiňuje i slabiny každé z teorií.
„Mohla to být i náhoda. Jak ukrývání trvalo, lidé v úkrytu byli stále neopatrnější. Závěsy zůstávaly roztaženy víc než na škvíru, střešní okna se zapomínala zavřít, občas se ozval náhodný zvuk… Zkrátka přibylo důkazů viditelných zvnějšku, že v budově zůstávají i po zavírací době lidé. Obyvatelé tohoto vnějšího světa se o tom třeba v nevinném rozhovoru někde zmínili, a to mohli zaslechnout i nesprávní lidé,“ uzavírá web.
