„Všichni, pane profesore, vedou sentimentální a vlastenecký řeči, všichni strašně ochotně uznali novýho národního hrdinu, ale o tom motivu se mlčí… Třeba se vám to bude zdát cynický, pane profesore, ale já si myslím, že ty ostatní se prostě musí zabít, když si to předtím slíbili, a když Jan Palach umřel a nic se nestalo. On přece neumřel proto, aby po něm pojmenovali náměstí! On umřel ne proto, aby dokázal, jaký jsou Češi hrdinové a a vlastenci. On umřel proto, aby byla zrušena cenzura. A dokud k tomu nebude nic řečeno nebo uděláno, je zbytečný pořádat průvody a vyhlašovat státní smutky. Tím se nic neřeší, tím si jen pokrytecky děláme alibi a chlácholíme svědomí.“

Před 55 lety se uskutečnil první ze dvou výhružných telefonátů, které na více než 20 let předurčily další osudy Československa:

Leonid Iljič Brežněv se po vystoupení z vlaku v Čierné nad Tisou v červenci 1968 zdraví s Alexandrem Dubčekem. Rozhovory se vedly přímo ve vagonech, proto získaly označení vagonová jednání
Hovory, z nichž léta mrazí. Podvol se, nebo přijdeme, pohrozil Brežněv Dubčekovi

To napsal tři dny po smrti Jana Palacha, 22. ledna 1969, do svého deníku český režisér a scenárista Pavel Juráček. Svůj zápis k Palachově činu pojal jako záznam svého hovoru s nejmenovaným profesorem, který si k němu a jeho společnosti přisedl o dva dny dříve v klubu.

Juráček ve svém proslovu k němu poukazoval – a jak se později ukázalo, tak oprávněně – na fakt, že hlavní Palachovy požadavky, jež zformuloval ve svém dopise, který zanechal na místě, kde se zapálil, nebyly splněny. A že navzdory obrovské účasti lidí na pohřbu se nepodařilo probudit národ z letargie, do níž ho předchozího roku uvrhla srpnová okupace pěti armádami států Varšavské smlouvy a následná potupná kapitulace vedoucích představitelů československého státu v Moskvě.

Pochodeň před muzeem

K sebeupálení Jana Palacha došlo ve čtvrtek 16. ledna 1969 kolem půl třetí odpoledne v horní části Václavského náměstí pod rampou Národního muzea.

Dopoledne toho dne si zakoupil dvě umělohmotné nádoby, do nichž si nechal na benzinové pumpě v pražské Opletalově ulici, nedaleko od muzea, načerpat benzin. Krátce před půl třetí pak přišel ke kašně, která je součástí rampy, kousek od kašny si svlékl kabát a odložil aktovku, z níž vyňal lahvičku s nápisem Ěter. Tu otevřel nožem a dal si ji k obličeji, podle několika svědků si z ní i lokl. Pak na sebe vylil obsah nádob, které si donesl, a zapálil se.

Zdroj: Youtube

„Všiml jsem si jen, že položil na chodník za zábradlím aktovku k jednomu sloupku zábradlí. Jen tak mimochodem mě napadlo, že asi půjde o nějakého mechanika. Zase jsem se zahleděl do novin. Najednou jsem zpozoroval, že se blízko mne něco zablesklo,“ vzpomínal ve sborníku Jan Palach '69 na osudný okamžik svědek Josef Kříž z Brna, jenž v tu chvíli seděl v zaparkovaném autě nedaleko kašny.

Jan Palach na průkazové fotografii z jeho vysokoškolského indexuJan Palach na průkazové fotografii z jeho vysokoškolského indexuZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné díloUž hořící Jan Palach přeskočil zábradlí, dělící chodník od silnice, a rozběhl se nejdříve k soše svatého Václava, pak ale zahnul zpátky k chodníku. Při tom jej málem srazila projíždějící tramvaj, takže nakonec zamířil k Domu potravin stojícímu v horním rohu náměstí. Tím se ztratil Křížovi ze zorného pole, protože zmizel za tramvají. Kousek od Domu potravin se pak za budkou pro výhybkáře zhroutil.

„Byli jsme s manželkou v Domě potravin. Když jsme vyšli ven, uviděli jsme od kašny u muzea vyběhnout hořící postavu, ze které šlehaly zvláštní silně oranžové plameny. Běžela k soše sv. Václava, otočila se směrem k hlavnímu nádraží a před Domem potravin klesla na zem. Manželka vykřikla: Hoří člověk! Utíkej tam!“ popsal na stránkách Lidové demokracie z 13. února svědek Indra z Hradce Králové (jeho svědectví uchoval i web Totalita).

 

Josef Hlavatý se 20. ledna 1969 zapálil na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa:

Pětadvacetiletý Josef Hlavatý se 20. ledna 1969 upálil v Plzni
Před 55 lety se zapálil jako Jan Palach. Čin Hlavatého připomene pamětní deska

Indra byl také jedním z těch, kdo se okamžitě snažili studenta zachránit. „Když jsem k němu doběhl, byl tam už dispečer, který na něj hodil svůj kožich a já svůj svrchník. Vzpomínám si, že na nohou měl ještě dámský vínově červený kabát. Po uhašení plamene kožich dispečera nešel sundat. Byl spečen se zbytky oděvu Jana Palacha. Když jsem sundal svůj svrchník z horní části jeho těla, Palach vydechl a první slova byla: Přečtěte dopis. Manželka se zeptala: Kde je dopis? Odpověd: U Muzea. Poslal jsem manželku najít tašku a sám jsem zůstal u Palacha, dokud nepřijela sanitka. Palach více nepromluvil.“

Dopisy Jana Palacha

Zmíněný dopis skutečně existoval a byl jedním ze čtveřice psaní, jež mladý student prvního ročníku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze sepsal ve čtvrtek 16. ledna na spořilovské koleji v Praze předtím, než se vydal k muzeu. Tyto dopisy měly spolu s jeho šokujícím činem znamenat zásadní apel, jenž by probudil československou společnost z letargie, do které začala upadat. Palach tuto rezignaci nesl podle pamětníků velmi těžce a podle všeho dlouho přemýšlel, čím by ji zabránil.

Americký velitel tankové jednotky Rothwell Brown označil Františka Kriegla za nejstatečnějšího lékaře, s jakým se v životě setkal:

Signatář Charty 77 František Kriegel
Nezradit sám sebe. František Kriegel dělal i sporné kroky, ale řídil se svědomím

„Z pramenů vyplývá, že Jan Palach delší dobu přemýšlel o radikálním činu, který by vyburcoval veřejnost k odporu. Zvažoval různé formy protestu. Dokládá to zejména jeho návrh na obsazení hlavní budovy Československého rozhlasu a vysílání výzvy ke generální stávce, který na počátku ledna 1969 poslal studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi na shromáždění studentů Filozofické fakulty UK v Praze. Dokument byl nedávno objeven ve spise Státní bezpečnosti, která ho zabavila na počátku sedmdesátých let v archivu Univerzity Karlovy. V souvislosti s neúspěchem okupační stávky v něm Jan Palach navrhl, aby se iniciativy chopila malá a odhodlaná skupina studentů, která strhne k odporu širší veřejnost,“ uvádí web Jan Palach.

Palachův návrh ale neuspěl, Holeček mu na něj pravděpodobně ani neodpověděl. Právě to mohl být spouštěcí moment, proč se student rozhodl pro jinou, sebeobětující se formu protestu. K té ho zřejmě inspiroval příklad několika vietnamských buddhistických mnichů, kteří se od roku 1963 začali veřejně upalovat na protest proti režimu prezidenta Ngo Dinh Diema a za náboženskou svobodu.

Studentský průkaz Jana Palacha Studentský průkaz Jana Palacha Zdroj: DENÍK/Jan Handrejch

Sériovost mnišského protestu mohla českého studenta inspirovat také v tom, že svůj poslední dopis, jenž s sebou donesl na místo, kde se upálil, koncipoval jako výzvu skupiny, v níž jsou připraveni k vlastnímu sebeobětování i další její členové, nebude-li oběť prvního stačit. Dopis vznikl ve čtyřech prakticky identických verzích, přičemž další tři byly adresovány zmíněnému Holečkovi, dále Palachovu bývalému spolužákovi Ladislavu Žižkovi a Svazu československých spisovatelů.

Dopis Jana Palacha

Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem.

Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.

Naše požadavky jsou:

Okamžité zrušení cenzury
Zákaz rozšiřování „Zpráv“
Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevstoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.

Pochodeň č. 1

PS. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.

Zvlášť v dnešní době stojí za zmínku první a druhý Palachův požadavek, protože se vůči sobě nacházejí ve zdánlivém rozporu: jak lze rušit cenzuru a současně zakazovat zprávy? Ve skutečnosti však v těchto požadavcích žádný zásadní rozpor nebyl: ony Zprávy v uvozovkách, které Palach zmiňoval, byly ve skutečnosti dezinformační tiskovinou okupační propagandy.

Proti cenzuře i proti okupační propagandě

S rozhazováním letáků prezentujících okupaci jako příchod bratrských jednotek na pozvání nejmenovaných československých státních a stranických představitelů začala okupační vojska okamžitě po invazi – a českoslovenští občané je okamžitě spontánně ničili.

„Každé ráno v sedm hodin se ozvalo nad naší čtvrtí vrčení vrtulníků (ve dvou případech čtyřmotorových bombardérů), které přelétávaly těsně nad střechami a shazovaly sovětské vydání Rudého práva. Pár minut nato se všude, kudy letadla proletěla, rozhořely ohníčky živené vzdušnou dodávkou. I tak na stromech ještě mnoho týdnů visela spousta výtisků náhražkového deníku,“ vzpomínal na tehdejší reakci Pražanů americký novinář Alan Levy, jenž v té době v československé metropoli dlouhodobě pobýval (jeho vzpomínky cituje historik Petr Blažek v článku Okupační propaganda na československém území po 21. srpnu 1968).

Rok po vpádu vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa se v ulicích českých měst opět střílelo:

Zásah proti demonstrantům v srpnu 1969
Viděl jsem, jak mu z hlavy teče krev. V srpnu 1969 stříleli Češi Čechy

Moskevský protokol z 26. srpna 1969, jakkoli šlo o kapitulaci československé strany, zmiňoval v bodě pět to, že se vojska pěti socialistických států, která vstoupila na československé území, „nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí ČSSR“. Vydávání časopisu „Zprávy“, distribuovaného okupanty na československé území v masovém nákladu ze sousední NDR (jedné z okupačních zemí), bylo s tímto bodem v rozporu.

Českoslovenští představitelé v říjnu 1968 proti kolportování Zpráv protestovali. „Vznesli jsme stížnost, že konsolidaci neprospívá ilegální rozšiřování časopisu Zprávy, o kterém není známo, kdo je vlastně jeho vydavatelem,“ citoval Blažek paměti tehdejšího vedoucího úseku tisku, rozhlasu a televize ÚV KSČ Dušana Havlíčka, který později odešel do švýcarského exilu.

Zdroj: Youtube

Sovětská strana na stížnost nereflektovala a Zprávy dál československé občany ponižovaly, přičemž tento pocit sílil s tím, jak se zvyšoval cenzurní tlak, bránící pravdivému informování. Palach chtěl tento stav napravit.

Normalizace Palachův odkaz nezničila

Jeho čin skutečně nakrátko vytrhl národ z letargie a jeho pohřeb 25. ledna se stal obrovskou protiokupační manifestací, jíž se zúčastnily desítky tisíc lidí. 

Pak se však vyplnilo prakticky všechno, co zmínil režisér Pavel Juráček ve své rozmluvě s vysokoškolským profesorem. Ačkoli Jana Palacha následoval 25. února 1969 ještě Jan Zajíc, který se upálil na protest proti tomu, že Palachovy požadavky nebyly splněny, Československo už brzy nato zcela pohltila normalizace. Ta se snažila celý odkaz Pražského jara 1968 i obou sebeobětujících se studentů uzamknout do neprodyšného trezoru, nemohla ale vyzmizíkovat osobní paměť milionů lidí.

Snímky přerovského fotografa Františka Totha z pohřbu Jana Palacha, které dosud nebyly nikde zveřejněny.Snímek přerovského fotografa Františka Totha z pohřbu Jana Palacha, který byl poprvé zveřejněn před deseti letyZdroj: se svolením Státního okresního archivu Henčlov

Po 20 letech se Palachův odkaz přece jenom zúročil, když připomínka jeho odvážného činu pomohla konečně nastartovat široké protesty napříč celou společností vůči komunistickému režimu.