Kliknutím zvětšíteCo v článku najdete:
• Topení v Loiře
• Povstání ve Vendée
• Masová poprava kněžích
• Poprava 300 lidí
• Další popravy
Dnes je nejdelší francouzská řeka Loira protékající historickým městem Nantes, šestým největším francouzským sídlem ležícím zhruba 50 kilometrů od pobřeží Atlantského oceánu, ozdobou města, v níž se na fotkách hezky skví historické budovy. Před 230 lety ale byla plná mrtvol. Právě řeka se totiž v období jakobínského teroru stala masovým popravištěm i hrobem pro odpůrce Velké francouzské revoluce.
První oběti jakobínského řádění v ní jejich katani utopili v listopadu 1793. Šlo o několik desítek katolických kněží. Další hromadné popravy utopením pak pokračovaly ještě skoro rok. Celkový počet obětí je dodnes neznámý, mluví se ale i čtyřech tisícovkách mrtvých, připomíná server World History.
Jean Paul Marat patřil mezi nejvýraznější postavy Velké francouzské revoluce:
Topení bylo postupně stále děsivější, protože při posledních popravách už v řece bez milosti končily i matky s nemluvňaty. Jean-Baptiste Carrier, který minimálně o větší části poprav rozhodl, dokonce Loiře v Nantes přezdíval národní vana.
Povstání ve Vendée
Krutým popravám v Nantes předcházelo takzvané povstání ve Vendée, někdy označované i za občanskou válku. V tomto francouzském kraji se totiž našlo množství roajalisticky a katolicky smýšlejících venkovanů, kteří nebyli z revoluce příliš nadšení. „Tato oblast byla politicky i nábožensky mnohem konzervativnější než zbytek Francie,“ vysvětluje web World History. A proti revolucionářům organizovaným už do vojska se postavili se zbraní v ruce. Krvavé násilnosti trvaly s přestávkami od roku 1793 do roku 1796.
Podle některých historiků lze dokonce represe ze strany republikánů označit za první genocidu moderních dějin. Jakobíni totiž měli vydat rozkaz o vyvraždění všech vzbouřenců. „Je třeba zmasakrovat ženy, aby nepřibývalo dětí, a děti, aby z nich nebyli zbojníci,“ stálo v něm prý.
Povstání ve Vendée bylo tři roky trvající krvavou občanskou válkou na západě Francie v době Velké francouzské revoluce. Bylo krvavě potlačeno
Samozřejmě, ne všichni političtí odpůrci jakobínů okamžitě směřovali na popraviště. Končili však v přeplněných věznicích nejen v kraji Vendée, ale i jeho okolí. Počet obyvatel Nantes, které se nachází v blízkosti povstáním zmítaného kraje, v té době prudce narostl. Nejenže se ve městě shromáždilo revoluční vojsko, navíc byly i do zdejších věznic a všech budov, které se daly jako vězení využít, postupně umístěny tisíce zajatců a vězňů.
Obojí přineslo množství problémů. Jednak přítomnost revolučního vojska vyvolávala časté násilnosti, jednak nastal velký problém se zásobováním a ve městě byl hlad, a za třetí se mezi vězni živořícími bez správné výživy a ve špíně začaly ve velkém šířit nakažlivé nemoci - včetně tyfu. „V malých a špinavých celách se celkem tísnilo více než 10 tisíc lidí,“ zmiňuje World History.
Král Ludvík XVI. a Marie Antoinetta chtěli před revolucionáři uprchnout:
Když pak na podzim roku 1793 zdravotníci a vojáci začali zaznamenávat mezi vězni znepokojivě velkou úmrtnost, dosavadní obavy obyvatel Nantes z vypuknutí epidemie se proměnily v čirou hrůzu a paniku. Pověřenec jakobínů Jean-Baptiste Carrier tehdy dostal příkaz udržet ve městě za jakoukoliv cenu pořádek. Vyřešil to nejdříve tím, že všechny vězně nechal z budov v centru města přemístit do vězení a na lodě v nantském přístavu. A odtud byl už jen krůček k tomu, aby revoluční výbor napadlo, že řeka může dobře posloužit i k něčemu dalšímu.
Výkřiky topících se
První masová poprava v řece se odehrála 16. listopadu 1793 v noci. Obětmi se stalo 90 katolických kněží. Katolický klér byl jakobínům dlouhodobě trnem v oku. Skupinu 160 z nich z regionu Vendée několik měsíců přesouvali z věznice do věznice, až skončili na jedné z lodí kotvících v Nantes.
V osudném listopadu vybrali 90 z nich, naložili je na speciálně upravený člun a ten pustili po proudu. Plavidlo určené k potopení brzy začalo mířit pod hladinu. Z devadesátky mužů se povedlo vyplavat na hladinu živým jen třem. Ty z vody vytáhli námořníci z nedaleko plující válečné lodě L'Imposant. Jeden z členů její posádky Wailly později vypověděl, jak zaslechl zoufalý řev topících se mužů i děsivé ticho, které se na řece rozhostilo poté, co se všichni utopili. „Díky nočnímu tichu jsem dokonale slyšel výkřiky jedinců uvězněných v člunu, kteří byli zabíjeni tím nejzuřivějším způsobem. Vzbudil jsem své kamarády, kteří, když byli na můstku, slyšeli stejné výkřiky,“ vypověděl pak.
Dobrý úmysl, který se ale pořádně zvrtnul. Tak lze ve stručnosti popsat příběh využívání gilotiny:
Mimochodem, zachráněná trojice si života neužila dlouho. Posádka lodě L'Imposant dostala příkaz dopravit je zpět do Nantes, a následně je revolucionáři utopili při další popravě kněží. Při ní už jakobínský výbor postupoval brutálněji. Loď určenou k potopení s přivázanými nahými 58 vězni jiné plavidlo odtáhlo dál od přístavu v Nantes, až k ústí Loiry, kde je proud mnohem silnější. A tentokrát opravdu nikdo nepřežil.
Kněží, řádové sestry i matky s dětmi
V prosinci 1793 se sešel revoluční výbor v Nantes, kterému předsedal Carrier, a rozhodl o popravě 300 lidí, které označil za zločince - tedy lidi, kteří smýšleli kontrarevolučně. Původně se zvažovalo, že budou převezeni do zámořských trestaneckých kolonií, právě Carrier ale přišel s návrhem „vertikální deportace“. Jinak řečeno, poslat všechny odsouzené ke dnu.
V prosinci 1793 byli tito lidé naloženi na loď, vyvezeni na Loiru a v blízkosti vesnice Chantenay je svázané začali shazovat do řeky. Zpočátku se popravy měly konat tajně, v noci, jenže jelikož mrtvoly, částečně sežrané rybami, později stejně vyplavaly na hladinu, začaly se dít i ve dne. Jako odstrašující příklad.
Masové popravy utopením v Nantes
Brzy se vše vymklo z rukou a zpočátku řízené popravy se pak staly brutální zábavou často opilých revolučních gard. Například v noci ze 14. na 15. prosince vstoupili jejich členové do nantské věznice Bouffay. Zde zcela náhodně vybrali více než 100 vězněných. Obrali je o jejich zbývající osobní věci, naložili na člun, svázali do dvojic a ke každé dvojici přivázali těžký kámen. Následně vypluli po Loiře z Nantes do rybářské vesnice Trentemoult a utopili je.
I při dalších popravách, které se konaly co pár týdnů, končily na dně Loiry stovky lidí. Většinou je revolucionáři házeli do řeky svázané po dvojicích, zatížené kameny, vyskytly se ale i případy, kdy je naložili do podpalubí menšího člunu, to zapečetili, a pak plavidlo nechali potopit. Dokázali tak zabít i 800 lidí za jediný den. „Některé zprávy uvádějí, že na oběti, kterým se povedlo uvolnit si ruce a vyplavat na hladinu, číhali na okolních lodích stráže, které jim pak usekávaly paže, aby nemohly plavat,“ zmiňuje web věnovaný francouzské revoluci.
Většinu dospívání prožila dcera Marie Antoinetty v absolutní hrůze. Jak zemřeli její rodiče se dozvěděla až po letech:
Mezi obětmi byli kněží, řádové sestry, ale i běžní muži a ženy, a ke dnu putovaly i matky, k nimž přivázali jejich nemluvňata. Často už ani nešlo o vězně, ale běžné obyvatele Nantes, kteří se něčím znelíbili.
„Dva čluny plně naložené lidmi zastavily na místě zvaném Prairie-au-Duc. Tam jsem já a kamarádi viděli ten nejhrůznější masakr. Více než 800 jedinců různého věku a pohlaví bylo nelidsky utopených. Čluny s nimi neklesaly ke dnu dostatečně rychle, stříleli jsme na ně z děl. Strašlivé výkřiky obětí jen povzbuzovaly jejich trýznitele. Viděl jsem, že byli všichni nazí. Marně se ženy dožadovaly, aby jim zůstaly alespoň košilky. Jejich šaty a šperky, o které je obrali, pak jejich vrahové následující ráno prodávali za nejvyšší nabídnutou cenu,“ vyprávěl o popravě z konce prosince 1793 opět Wailly.
Při poslední takové popravě v únoru 1794 se podle záznamů utopil 78letý slepec, 12 žen, 12 dívek a 15 dětí, přičemž pět z nich bylo v kojeneckém věku.
Mimochodem, muž, který o popravách rozhodl - Carrier - neskončil o nic lépe. Po skončení jakobínského teroru byl v Paříži za tyto brutální popravy souzen, a v prosinci 1794 sám zemřel pod gilotinou.
34
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
