Příběh „monstra z Martfű“ začal v pondělí 22. července roku 1957. Ten den se z práce v obuvnické továrně Tisza v Martfű nevrátila domů 23letá zaměstnankyně Margit Szegediová, bydlící v sousední obci Tiszaföldvár.

Když nepřišla ani následující den, vydal se ji večer hledat její švagr. Její tělo našel v zavlažovacím kanále vedle silnice z Martfű do Tiszaföldváru. Dívka měla rozbitou hlavu, její oblečení bylo roztrhané a byla mrtvá. Aniž by to kdo tušil, stala se první obětí sériového vraha, kvůli němuž budou všechny ženy z továrny chodit do práce s hrůzou.

Máme vraha!

Tehdejší vyšetřovatelé se nejdříve zaměřili na dívčino okolí ve fabrice a brzy měli prvního podezřelého. Zjistili totiž, že dívce se v práci dvořil 32letý muž János Kirjak, který s ní pracoval ve stejné směně, ale ona jeho city neopětovala.

Svatoslav Štěpánek patří mezi nejhorší české sériové vrahy. Řádil v severočeské Roudnici nad Labem:

Identifikační snímek sériového vraha Svatoslava Štěpánka, pořízený po jeho zatčení 25. května 1936 četnickou pátrací stanici v Litoměřících
Nejhrůznější sériový vrah první republiky: Svatoslav Štěpánek své oběti čtvrtil

Kirjak byl rozvedený a měl jedno dítě, ale po rozvodu žil sám a občas chodil na večeři ke své matce. Právě fakt, že je rozvedený, Margit vadil. „Chtěla mít po svém boku svobodného a vždycky mu to říkala. Když se našlo její tělo, téměř všichni v továrně Kirjaka podezřívali, protože o jeho neopětovaném vztahu věděli,“ uvedl maďarský publicista Géza Mészáros pro titul Szoljon.

Kirjak tento obecný dojem cítil, a když se ho policisté skutečně přišli zeptat, co v inkriminovaný večer dělal, vyděsil se. Byl doma, ale myslel si, že nebude-li mít svědka, policie mu neuvěří. Tak řekl, že ten večer večeřel u své matky. Jenže lhal a jeho matka také jeho alibi popřela (zřejmě ji zamýšlel předem upozornit, ale policisté ho předešli). Uvedla, že syn už u ní nebyl dva týdny.

Pro policisty se tím stal podezřelým číslo jedna, takže další vyšetřování se už zaměřilo jen na něj. Na rychlé vyřešení případu byl vyvíjen i velký politický tlak, protože to bylo jen rok poté, co byla v Maďarsku ruskými vojsky krvavě potlačena protikomunistická revoluce. Dosazené komunistické kádry potřebovaly ukázat, že mají situaci pevně v rukou.

V sobotu 26. října 1957 tak byl János Kirjak uznán vinným a okresní soud ho odsoudil k trestu smrti. Kirjak se odvolal a Nejvyšší soud předal jeho případ krajskému soudu v Szolnoku k došetření. Krajský soud však muže znovu odsoudil na smrt.

Kirjakův obhájce Ferenc Lánczy se ani poté nevzdal a vytrvale poukazoval na rozpory v policejní verzi (policisté například uvedli, že Kirjak se pokusil při činu Szegediovou znásilnit, a fakt, že se nikde nenašlo žádné sperma, vysvětlovali tím, že Kirjak je impotent – aniž by vzali v potaz, že má z předchozího vztahu dítě). Nejvyšší soud tak nakonec změnil trest smrti na doživotní vězení. Skutečný vrah zatím zabíjel znovu a znovu

Močály představovaly pro vraždící milenecký pár ideální scenérií pro páchání zločinů. Poslechněte si děsivý příběh:

Zdroj: Jaroslav Krupka, Jakub Vítek

Nahá těla ve vodě

V pátek 4. května 1962 bylo v řece Tisa nalezeno rozkládající se ženské tělo, které se zachytilo ve větvích. Neznámá žena byla nahá, do úst měla nacpanou podprsenku a kolem krku omotaný provaz. Soudní lékaři určili jako příčinu smrti utonutí, protože mrtvá dívka měla v plicích ještě vodu.

Při vyšetřování se koncem května přišlo na to, že už od 5. března 1962 je pohřešovaná 20letá Ilona Siposová z Tiszaföldváru, opět obuvnice z továrny v Martfű. I přes všechny podezřelé indicie uzavřeli vyšetřovatelé případ jako sebevraždu.

Sedminásobný vrah Václav Mrázek lovil své oběti na kole:

Sedminásobný vrah Václav Mrázek lovil své oběti na kole
Zabil nejvíc lidí v poválečné historii ČR. Vraha Mrázka ovládala děsivá úchylka

O tři roky později, 22. dubna 1965, bylo z Tisy vyloveno další nahé dívčí tělo. Patřilo 14leté Évě Méhészové, jejíž zmizení nahlásili její rodiče 20. března. Také tato dívka vypomáhala v obuvnické továrně v Martfű.

I když si vyšetřovatelé připustili možnost, že se dívka stala obětí vraždy, a prověřili všechny muže žijící v oblasti, k vypátrání pachatele to nevedlo – skutečný vrah se sice v sítu 38 prověřovaných ocitl, ale policisté ho ze seznamu podezřelých rychle škrtli: měl totiž vybudované rodinné i pracovní zázemí, takže neodpovídal profilu předpokládaného útočníka.

I v tomto případě bylo nakonec za příčinu smrti označeno utonutí s tím, že dívka nejspíš spáchala sebevraždu. „V socialistické éře byl pojem sériové vraždy neznámý a tehdejší ideologický rámec byl příliš úzký na to, aby spojoval několik trestných činů s určitým pachatelem,“ uvádí odborný a vědecký zpravodajský portál maďarského ministerstva vnitra: Belügyi Szemleová.

Noční fantom

V té době si však už ženy v továrně šuškaly o tajemném zabijákovi, který v noci napadá dělnice vracející se z noční směny a útočí na ně zezadu kladivem. V okolí továrny už došlo nejméně ke dvěma takovým útokům; jedna žena se však úderu do hlavy stačila reflexivně vyhnout a pachateli utekla, druhá, přestože ji neznámý agresor omráčil a vysvlékl, zůstala naživu, protože potom z nezjištěných důvodů utekl.

Policisté si však tyto případy s utopenými dívkami nespojili. To vše přispívalo k tomu, že záhadný fantom mohl řádit pořád dál.

Řádění sériového vraha, který je známý jako Černý panter, otřáslo Velkou Británií i celým světem:

Odvodňovací šachty a kanály v anglickém Kidsgrove byly vždy ponurým místem, spojeným se strašidelnou legendou o zjevujícím se duchu zavražděné dívky. V roce 1975 se tato legenda krutým způsobem zhmotnila: v kanálech byla skutečně utýrána 17letá dívka
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Černý panter a nahá zajatkyně

V té době se podle Gézy Mészárose vložil do věci jeden z tehdejších prokurátorů Zoltán Szabó, který neměl tento případ ani přidělen, ale věnoval se mu spíše z profesionálního zájmu. „Dalo by se říci, že to bral jako svého koníčka,“ zmínil Mészáros.

Szabó se zaměřil na oba případy údajně sebevražedného utonutí a uvědomil si, že mají leccos společného: obě dívky byly mladé, obě byly nalezeny vysvlečené donaha, obě pocházely z Tiszaföldváru, obě skončily ve stejné řece a ani jedna neměla k sebevraždě žádný skutečný důvod.

Szabó také zachytil zvěsti o nočních útocích, k nimž docházelo vždy mezi 20. hodinou a půlnocí, a začal prosazovat teorii jednoho pachatele. Narážel ale na nepochopení.

Jedno jméno u všech případů

Průlom přišel až v úterý 20. června 1967. Ten den se v řece Körös našlo další zmrzačené ženské tělo, zachycené v křovinách asi sedm kilometrů po proudu od silničního mostu v obci Öcsöd.

Tentokrát už policie se sebevraždou kalkulovat nemohla; i na první pohled totiž bylo patrné, že mladou ženu někdo těžce týral – měla rozbitý nos, rozražené rty, zranění na krku, proraženou lebku a obě prsa měla rozřezána nějakým ostrým nástrojem. Kdosi jí navíc vrazil pod nehty na rukou i na nohou střepy skla.

Rychle také vyšlo najevo, že zavražděnou je 28letá Károlyn Szekeresová a že nezemřela na utonutí, ale na udušení. Do vody ji vrah hodil už mrtvou. Stopy krve a lidských tkání se našly právě na zábradlí öcsödského mostu. Později se ukázalo, že pachatel ji do vody opravdu svrhl odtamtud.

Policisté věděli tentokrát s jistotou, že jde o vraždu, a konečně vzali plně na zřetel Szabóovu teorii, že v oblasti po celou dobu řádí jeden sériový pachatel. Začali znovu prověřovat všechny předchozí případy.

Tak se konečně zjistilo, že všechny zavražděné ženy – včetně Szekeresové – pracovaly v obuvnické továrně v Martfű a že jak dříve utopené, tak i v noci napadené ženy byly zřejmě oběťmi jednoho a téhož pachatele. Spojitost policisté určili právě díky tělu Szekeresové, jež bylo sice nalezeno ve vodě, ale s proraženou lebkou.

Zločin Jaroslava Svobody nepatří mezi ty nejznámější, o to je ale hrůznější. Masový vrah ubil sekerou sedm lidí:

Policejní záběr ze stodoly zachycující provaz, na němž se chtěl masový vrah oběsit.
Zapomenutý český masový vrah: Josef Svoboda vyvraždil svou rodinu sekerou

Znovu se tak vynořilo svědectví z případu Évy Méhészové, kde se mezi 38 prověřovanými osobami objevilo i jméno skutečného vraha – a sice Pétera Kovácse, místního řidiče náklaďáku, kterého několik lidí vidělo mluvit se zavražděnou dívkou v den jejího zmizení. A protože policisté poprvé přezkoumávali všechny případy dohromady, rychle zjistili, že Kovács figuruje i v ostatních záznamech.

Znal se také se zavražděnou Ilonou Siposovou: několik svědků uvádělo, že ji občas vozil z Tiszaföldváru do práce.

A když se policisté podívali na poslední zmapovaný pohyb Károlyn Szekeresové, vyskočil jim tam opět – dva dny před její smrtí, v neděli 18. června, ho totiž viděli, jak se s ní a s jejím švagrem baví v obchodě s alkoholem v Tiszaföldváru. Policie vyslechla nejdříve švagra, a ten připustil, že se v obchodě skutečně pobavili a že pak odešel a nechal Kovácse, aby dívku zavezl domů.

Pachatel konečně zatčen

V pátek 11. srpna 1967 policie Kovácse zatkla. V kabině jeho náklaďáku značky Škoda pak našla střepy skla se stejnou strukturou, jako byly ty pod nehty Károlyn.

Tři dny po svém zatčení se Kovács přiznal k její vraždě. O další dva týdny později i k vraždě Ilony Siposové a Évy Méhészové.

Jen málokterý vrah byl dopaden podivnějším způsobem než Edmund Kemper:

Sériový vrah Edmund Kemper na policejním identifikačním snímku, pořízeném v dubnu 1973
Vraždil studentky, vyhlížel je u škol. Edmund Kemper byl fantom města Santa Cruz

Policie tím považovala případ za vyřešený, ale Szabóovi ani dalšímu žalobci Bálintu Bartovi to nestačilo. Zvlášť Szabó byl přesvědčen, že Kovács začal vraždit už v 50. letech, a naléhal na vyšetřovatele, ať vedou výslechy tímto směrem.

V únoru 1968 konečně Kovács povolil a přiznal všechno – pravděpodobně mu bylo nepravdivě naznačeno, že se tak vyhne oprátce.

Vrah vypovídá

I když byl Kovács od 14. dubna 1962 ženatý, s manželkou zplodil jedno dítě a vychovávali spolu i další z jejího prvního manželství, měl z roku 1948, kdy mu bylo čtrnáct let, opakovanou homosexuální zkušenost, která u něj postupně vyústila v intenzivní onanii a v odpor vůči normálnímu sexuálnímu životu.

Místo toho ho začalo patologicky vzrušovat násilí na ženách, ale protože žil navenek tichým a spořádaným rodinným životem, unikal dlouho pozornosti. Pro obuvnickou továrnu jako řidič pracoval a její dělnice znal, proto se objekty jeho násilných fantazií – a posléze i skutečnými oběťmi – staly právě ony.

Impuls k první vraždě přišel, když 22. července 1957 večer zhlédl v kině argentinský film Abuse, obsahující scénu násilného vysvlečení a znásilnění mladé ženy. Ta na něj zapůsobila tak silně, že vyšel z kina ještě během promítání, nasedl na kolo a vyjel hledat dívku, na které by si totéž zkusil „v praxi“.

Kolem 22. hodiny narazil na Margit Szegediovou, vracející se domů z noční směny. Z nedaleké železniční trati sebral kus kovu, dívku kráčející po silnici dojel a praštil přes hlavu. Její bezvládné tělo odtáhl do kukuřice, kde ji vysvlékl, uškrtil a přitom masturboval. Nakonec ji odtáhl do zavlažovacího kanálu, kde ji nechal ležet s tváří ve vodě. Dívka se utopila.

Na konci 90. let děsil Moskvu sériový vrah žen a nezletilých:

Vladimir Ivanovič Kuzmin vraždil nejen ženy a muže, ale i mladé chlapce. Ty navíc znásilnil. Ilustrační foto
Sériový vrah Kuzmin: Zrůda z Moskvy lovila děti, těla pak házela do vody

Podobným způsobem si pak počínal i v ostatních případech, jen místo kola začal používat motorku i náklaďák. Buď si dívky vyčíhal, když se vracely z noční směny, nebo si ho v některých případech samy stoply, protože ho i jeho náklaďák znaly.

Po Kovácsově přiznání se nevinně odsouzený János Kirjak konečně dostal po 11 letech na svobodu. Sám Kovács byl i přes své doznání odsouzen k trestu smrti. Tento rozsudek potvrdil i odvolací soud. „Prokurátor obvinil Kovácse i ze sedmého útoku, vraždy Erzsébet Nemesové v roce 1955, ale ten se nakonec prokázat nepodařilo, a muž byl popraven jako čtyřnásobný vrah,“ uzavírá pachatelův případ v maďarském titulu Blikk autor László Szeman.