Když jsem vyrůstal v New Yorku, věděl o Kitty Genoveseové každý. Všichni jsme znali příběh 28leté barmanky, která byla okradena, znásilněna a ubodána k smrti před svým bytem v činžovním domě v Queensu v roce 1964, zatímco to 38 lidí sledovalo nebo poslouchalo její křik, ale neudělali nic, aby to zastavili. Bylo to víc než jen další bulvární vražda. Byl to příběh o morálce – a argument číslo jedna pro tvrzení, že města se odcizila a dehumanizovala, že nic takového jako sousedství nebo komunita už neexistuje a že lidé se stali chladní, krutí, sobečtí a lhostejní. Dokonce i dnes se jméno Kitty Genoveseové stále ozývá nejen v New Yorku, ale po celém světě jako symbol pro situace, kdy si lidé v dobách násilí a problémů navzájem neposkytnou pomoc. Tyto věty napsal před čtyřmi lety sloupkař deníku Los Angeles Times Nicholas Goldberg.

Brutální vražda v newyorském Queensu podnítila vznik linky 911:

Americká tísňová linka 911 slaví 55 let, ilustrační foto.
Slyšeli křik, ale nikdo nepomohl. Vznik tísňové linky podnítila brutální vražda

Jak ale vzápětí dodal, ve skutečnosti se ten příběh takto neodehrál. Údaj o 38 nečinně přihlížejících zveřejnily dva týdny po vraždě noviny The New York Times, které si z něj tvořily téma pro titulní stranu, kde vyprávěly šokující příběh o lidské lhostejnosti a apatii. Novinový popis celé události vedl dokonce ke vzniku a studiu psychologického fenoménu zvaného efekt přihlížejícího nebo dokonce efekt Genoveseová, jímž se zabývala celá řada učebnic psychologie.

Jenomže ten popis byl vlastně falešný – k vraždě Kitty Genoveseové sice v Queensu opravdu došlo, ale údaj o 38 lhostejných svědcích neodpovídal realitě.

Podnikavá dívka

Kitty Genoveseová, celým jménem Catherine Susan Genoveseová (Kitty byla její rozšířená přezdívka) pracovala jako barmanka od konce 50. let. Chvíli se přivydělávala také jako černá bookmakerka, kdy za barem přijímala sázky na dostihové koně, aniž by k této činnosti měla licenci, za což ji v srpnu 1961 sebrala policie (z té doby pochází její nejznámější snímek, pořízený coby identifikační fotografie na policejní stanici). Dostala pokutu a přišla o práci, ale brzy se uchytila v jiném baru (Ev's Eleventh Hour Bar na Jamaica Avenue), a protože byla podnikavá, mohla se záhy jménem majitele ujmout jeho vedení.

Zdroj: Youtube

„Její mimořádná spolehlivost a pozitivní přístup se promítly i do jejího platu: vydělávala zhruba 750 dolarů měsíčně, což by bylo asi 6800 dolarů měsíčně v dnešních penězích, a tyto peníze si šetřila, aby si splnila svůj vysněný cíl otevřít si vlastní italskou restauraci,“ uvádí web Simply Psychology.

V 50. letech byla Genoveseová krátce provdaná, ale manželství brzy ztroskotalo, když v sobě objevila lesbickou orientaci. V březnu roku 1963 se pak v podzemním lesbickém baru Swing Rendezvous v Greenwich Village seznámila s Mary Ann Zielonkovou – obě mladé ženy se do sebe rychle zakoukaly a začaly spolu žít, přičemž si našly byt ve druhém patře dvoupatrové budovy vedle nadzemní dráhy Long Island Railroad v Kew Gardens v Queensu.

Před 50 lety se ve stockholmské bance začalo odvíjet šest dní trvající drama, které nakonec vedlo ke vzniku termínu stockholmský syndrom:

Policisté v plynových maskách odvádějí Jana-Erika Olssona v poutech.
Stockholmský syndrom má 50 let. Jeho vznik podnítilo šestidenní drama v bance

„Byly to milenky, ale v těch nehostinných dnech před Stonewallem spolu žily v Kew Gardens jako spolubydlící,“ uvedl Goldberg s odkazem na takzvané stonewallské nepokoje, což byla série protestů členů LGBTQ komunity, následující po policejní razii, k níž došlo v červnu 1969 v gay baru Stonewall Inn v Greenwich Village.

V době, kdy si obě mladé ženy pronajímaly své nové společné hnízdečko, ani jedna nemohla tušit, jak tragicky se tato adresa vepíše do jejich osudů. Když Kitty umírala po bestiálním vražedném útoku, nacházela se jen pár metrů od prahu svého bytu.

Vražedný útok před úsvitem

Aby si vydělala na svůj vytoužený vlastní podnik, pracovala Kitty ve dvousměnném provozu a zavírala bar až nad ránem. Tak tomu bylo i osudného 13. března roku 1964, kdy kolem půl třetí ráno konečně vyšla z práce, nasedla do svého červeného Fiatu a jela domů.

Po cestě ji na Hoover Avenue zastavil semafor – a právě v té chvíli se jí všiml její budoucí vrah.

Devětadvacetiletý Winston Moseley byl navenek spořádaný ženatý otec tří dětí, který se živil přípravou děrných štítků pro tehdejší počítače a nikdy v minulosti nebyl trestán. Současně to byl ale sadista se sklony k nekrofilii, který chorobně toužil po zabíjení žen.

Vrah Winston Moseley, který zabil několik žen - mezi nimi i 28letou Kitty Genovese.Vrah Winston Moseley, který zabil několik žen - mezi nimi i 28letou Kitty Genovese.Zdroj: Wikimedia Commons, NYPD officer - New York Daily News, volné dílo

Oné osudné noci vstal kolem druhé ráno a zatímco jeho děti spaly a jeho žena sloužila coby zdravotní sestra noční, sedl si za volant svého vozu Chevrolet Corvair a vydal se na ponurý noční lov, protože své puzení už nedokázal zvládnout. Na světlech v Hoover Avenue si všiml čekající Kitty a rozjel se za ní.

Kitty dorazila domů kolem čtvrt na čtyři ráno a zaparkovala u stanice nadzemky Kew Gardens. Odtud to měla k domovním dveřím svého domova zhruba jen 30 metrů. Domů ale už nikdy nedošla.

V roce 1974 a v roce 1988 se na dvou různých místech světa odehrál podobný příběh s podobně tragickým koncem:

Susan Billigová, matka Amy Billigové, drží devět dní po jejím zmizení transparent s žádostí o jakékoli informace, týkající se její dcery
Před 50 lety zmizela v USA 17letá stopařka. Kauzu hrůzně připomíná případ z Čech

Moseley, který ji ve svém voze sledoval, zaparkoval o kus dál u autobusové zastávky na Austin Street a vydal se za mladou ženou s loveckým nožem v ruce.

Kitty si ho všimla a začala utíkat, ale muž ji doběhl a dvakrát ji bodl do zad. Mladá žena začala křičet o pomoc. Právě tehdy se začala rodit legenda o nečinně přihlížejících, protože všude v okolí se nacházely činžovní byty. Jenže bylo opravdu hodně časné ráno a většina lidí ještě spala. A mnozí z těch, kdo přece jen v polospánku zaslechli z ulice křik, v něm nedokázali rozšifrovat volání o pomoc.

Přesto není pravda, že by nikdo nezasáhl. Kittyino volání zaslechl jeden z jejích sousedů, Robert Mozer, a zakřičel z okna: „Nechte tu dívku na pokoji!“

Zdroj: Youtube

Moseleyho jeho pokřik postrašil, takže se dal na útěk. Mozera to bohužel uklidnilo, asi si myslel, že útočníka odradil a že další jeho zásah není potřeba. Ale to byl tragický omyl.

Těžce zraněná Kitty se dopotácela k zadnímu vchodu do domu, kde bydlela, a zhroutila se na zem.

Pachatel se vrací

Moseley, zastrašený Mozerovým pokřikem, doběhl ke svému autu, nasedl a ujel, ale po deseti minutách se vrátil. Touha dokonat vraždu ho neopustila a správně cítil, že těžce zraněná žena se nemohla dostat daleko.

Aby pro případné svědky nebyl snadno k poznání, vzal si tentokrát klobouk se širokou krempou a začala systematicky prohledávat všechna místa, přes která barmanku sledoval: parkoviště u stanice nadzemky, samotnou stanici a jednotlivé budovy v bytovém komplexu, kde ženu napadl.

Bylo 3. srpna 1990, když přímo v jejím vlastním domě kdosi zavraždil Ann Heronovou:

Britská žena Ann Heronová, která byla záhadně zavražděna 3. srpna 1990. Její vražda nebyla dodnes vyřešena
Zemřela přímo v domě. Záhadná vražda Ann Heronové straší Anglii už přes 30 let

Po nějaké době vkročil do té „správné“ chodby a našel ležící Kitty na pokraji bezvědomí. Bezvládnou ženu ještě několikrát bodl, znásilnil, okradl o 49 dolarů, které měla při sobě a znovu utekl. Jeho útok trval asi půl hodiny.

Umírající mladou ženu našla jako první její 70letá sousedka Sofia Farrarová, která ji uviděla ležet v tratolišti krve. Okamžitě zburcovala souseda, ať ihned zavolá záchranku, pak si přisedla k zraněné, objala ji a šeptala, ať vydrží, že pomoc je už na cestě. Sanitka dorazila ve 4:15 a stačila ještě dýchající Kitty naložit, po cestě do nemocnice však dívka zemřela.

Ulička, ve které Winston Moseley napadl Kitty Genovese.Ulička, ve které Winston Moseley napadl Kitty Genovese.Zdroj: Wikimedia Commons, Union Turnpike, CC BY 2.0

Zatčen díky svědkům

Moseley byl zatčen šest dní po útoku, ne ale pro podezření z vraždy, nýbrž z domovní krádeže. K jeho dopadení přitom zásadním způsobem přispěla právě sousedská všímavost a ochota zasáhnout, která byla v přímém rozporu s údajnou lhostejností, o níž psaly později noviny The New York Times.

Jeden z místních občanů Raoul Cleary si totiž 19. března 1964 Moseleyho všiml, jak z jednoho domu v sousedství vynáší televizi. Muž se mu zdál podezřelý. Věděl, že tenhle člověk v tom domě nebydlí a nemá tam co dělat, tak ho zastavil a zeptal se ho, kde k té televizi přišel. Pachatel mu odpověděl, že je stěhovák, a pokračoval s televizí ke svému autu. Clearymu ale taková odpověď nestačila – rychle zazvonil na dalšího souseda v domě, Jacka Browna, a ten mu potvrdil, že v domě se nikdo nestěhuje. Cleary ho tedy rychle uvědomil o tom, co se děje, a oba bleskově zareagovali: Brown zablokoval Moseleyho vozu cestu, aby nemohl ujet, a Cleary zavolal policii.

V lednu 1964 napadala v americkém Manchesteru spousta sněhu. Tělo Pamely Masonové se našlo ve sněhové závěji:

V lednu 1964 napadala v americkém Manchesteru spousta sněhu. Tělo Pamely Masonové se našlo ve sněhové závěji za okrajem silnice Interstate Route 93
Vaši dceru vyzvednu večer autem. V roce 1964 vyděsila USA mrtvá dívka ve sněhu

Detektivové, kteří začali loupež vyšetřovat, si rychle uvědomili, že podobné auto popisovali i svědci, kteří se vyjadřovali k případu Genoveseové. Začali vést výslech tímto směrem a Moseley brzy přestal zapírat – navíc se přiznal i k dalším dvěma neobjasněným vraždám, Annie Mae Johnsonové, zastřelené před několika týdny v jejím bytě, a 15leté Barbary Kralikové, zabité v červenci 1963 v domě jejích rodičů.

Byl odsouzen k trestu smrti, ale trest mu byl později změněn na doživotí. Zemřel ve vězení 28. března 2016 ve věku 81 let.

Falešný příběh

Story o mlčky přihlížejících sepsal tehdejší vlivný reportér The New York Times Abe Rosenthal, který zřejmě vycházel z rozhovoru s jedním z tehdejších policejních komisařů.

Jeho masově čtená reportáž na titulní straně listu začínala slovy: „Více než půl hodiny 38 slušných, zákony dodržujících občanů v Queensu sledovalo, jak vrah v Kew Gardens pronásleduje a bodá ženu ve třech po sobě jdoucích útocích.“ V textu pak líčil, že všech 38 lidí útok vidělo i slyšelo, ale nikdo prý nezavolal policii ani neposkytl napadené ženě žádnou pomoc. Rosenthalova reportáž se vůbec nezmiňovala o Sophii Farrarové, která k dívce zavolala pomoc, ani o Mozerovi, jenž křičel při prvním útoku.

Přezdívali jí „sexy Sadie“ a do historie se nechvalně zapsala jako nejbrutálnější členka Mansonovy rodiny:

Susan Atkinsová u soudu v Los Angeles roce 1970.
Nejkrutější vražedkyně Mansonovy tlupy: Monstrem se Atkinsová stala kvůli rodině

Později se navíc ukázalo, že několik svědků policii volalo, jenže v té době ještě v New Yorku neexistoval systém tísňového volání na linku 911 (ten byl zaveden až o čtyři roky později, částečně v návaznosti na tento případ) a policisté zřejmě nevzali přijaté hovory dostatečně vážně, mimo jiné proto, že ani volající si nebyli úplně jisti tím, co vlastně viděli – jeden například nahlásil, že ženu někdo zbil, ale že pak vstala a potácela se kolem. Skutečností také je, že Rosenthal psal o všech lidech žijících v okolí jako o vědomých svědcích napadení, aniž by vzal v potaz, že v době útoku řada z nich spala.

Na díry v reportérově verzi příběhu upozornil v té době pouze konkurenční policejní reportér newyorské televizní stanice WNBC Danny Meehan, ale ani tato stanice se případu nijak do hloubky nevěnovala. „Nechtěli vytrvale napadat redaktora, který byl v té době považován za vlivnou postavu v redakčním průmyslu,“ uvádí web National Crime Scene Cleanup.

Psychologické práce na chybném podkladě

Rosenthalova verze se tak udržela více než 40 let v povědomí jako věrné podání případu a vedla psychology a další specialisty k popisování takzvaného efektu přihlížejících, který prý znamená, že čím více lidí zločinu přihlíží, tím méně je pravděpodobné, že některý z nich zasáhne.

Vražda Genoveseové vedla v důsledku těchto faktů k celé řadě legislativních změn. „V New Yorku i jinde byly přijaty zákony povzbuzující lidi, aby pomáhali obětem. Vražda dopomohla k vytvoření systému tísňového volání 911. Podle profesora Fordhamské univerzity Harolda Takooshiana se tento případ stal nejcitovanějším incidentem v literatuře sociální psychologie až do útoků z 11. září 2001,“ napsal Goldberg.

Teprve v roce 2004, u příležitosti 40. výročí vraždy, publikoval novinář Jim Rasenberger v The The New York Times článek, v němž původní Rosenthalovu verzi přesvědčivě zpochybnil. Na jeho text navázala o tři roky později historická studie, jejíž závěr zněl, že „neexistuje žádný důkaz o přítomnosti 38 svědků nebo o tom, že by nějací svědci vraždu pozorovali a zůstali nečinní“.

Před 15 lety se ve Španělsku začal odvíjet jeden z nejzáhadnějších případů novodobé španělské kriminalistiky:

Kde je Marta? Lidé požadující spravedlnost pro zavražděnou Martu při soudním procesu proti Franciscu Javierovi Garcíovi, známému jako „El Cuco“.
Záhadné zmizení Marty del Castillo: Dodnes děsí Španělsko, policie má nové stopy

V roce 2016, po Moseleyho smrti, vydal deník The New York Times prohlášení, v němž označil svůj původní příběh za chybný.

„Článek hrubě zveličil počet svědků a to, co vnímali. Nikdo neviděl útok v celém rozsahu. Jen několik z nich zahlédlo něco z něj nebo rozpoznalo volání o pomoc. Mnozí si mysleli, že slyší opileckou nebo mileneckou hádku. Byly to dva útoky, ne tři. A dva lidé pak zavolali policii. Sedmdesátiletá žena se odvážila ven a držela umírající oběť v náručí, dokud nedorazila. Paní Genoveseová zemřela při převozu do nemocnice,“ uvedl v této opravné verzi deník.

„Je obrovskou úlevou zjistit, že tento klasický příběh o lidském selhání byl ve skutečnosti hyperbolou. I když to trvalo desítky let, je dobré vědět, že realita byla jemnější než městská legenda. Jistě, někteří sousedé se báli, někteří mlčeli, někteří mohli a měli udělat víc. Ale byli i tací, kteří se chovali jako přátelé, jako sousedé, jako hrdinové, dokonce i při ohrožení sama sebe,“ uvedl na závěr Nick Goldberg.