Půlkulaté výročí si letos nepřipomíná jen Česko v NATO, ale i aliance samotná. K jejímu založení došlo 4. dubna 1949 a příčina jejího vzniku je dnes až nepříjemně aktuální – byla to totiž stále větší a větší rozpínavost tehdejšího Sovětského svazu, která velmi úzce souvisela také s obnoveným poválečným Československem.

Jakou vojenskou technikou se pyšní NATO: 

Trocha vzdálenější historie

Právě komunistický převrat v Československu v únoru 1948 přiměl pět západoevropských zemí, aby 17. března 1948 podepsaly v Bruselu smlouvu (později označovanou jako Bruselský pakt), v níž se zavazovaly kromě hospodářské a kulturní spolupráce také k vytvoření společného obranného systému, jenž už neměl za hlavního soupeře pouze Německo, ale i Stalinovu říši.

Za zmínku stojí, že jakkoli si dnes západní obrannou alianci spojujeme zejména se Spojenými státy americkými, u zrodu bruselské smlouvy tato země nebyla, protože americký právní řád jí nedovoloval uzavírat spojenectví v době míru a ve věci kolektivní bezpečnosti více spoléhala na Organizaci spojených národů. Obrat nastal až 23. června 1948, kdy Sovětský svaz zahájil nezákonnou blokádu Berlína. V té chvíli vstoupily USA do hry a začaly jednat se západními zeměmi o vytvoření nové obranné aliance všech nekomunistických zemí, opřené o OSN.

Západní a východní část Německa od sebe na desítky let oddělila Berlínská zeď:

Postavení Berlínské zdi rozdělilo v několika málo hodinách životy tisíců rodin. Fotograf Dan Budnik zachytil v roce 1961 v západním sektoru ženu, která se u zdi snaží upoutat na sebe pozornost svých příbuzných, co zůstali na východní straně
Berlínská zeď měla zabránit útěkům. Už po roce ji však pokořil unikátní tunel

Výsledkem byla smlouva o Severoatlantické alianci (North Atlantic Treaty Organization, tedy NATO), kterou 4. dubna 1949 podepsalo 12 zemí (Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Spojené státy americké a Spojené království).

Součástí smlouvy byl i legendární článek 5, podle nějž, dojde-li k ozbrojenému útoku, „každá ze stran uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů“ a pomůže ostatním napadeným zemím tím, „že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly“. Článek byl poprvé aktivován až po 11. září 2001, kdy byl teroristický útok na Spojené státy označen aliancí za útok proti všem členským státům NATO.

První setkání zástupců zemí NATO:

Zdroj: Youtube

V únoru 1952 byly do NATO přijaty Řecko a Turecko a v roce 1955 na základě takzvané Pařížské dohody i tehdejší Německá spolková republika (NSR).

To vedlo Sovětský svaz a jeho satelity k vytvoření vlastního vojenského paktu, Varšavské smlouvy. Jejími zakládajícími členy se staly Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Německá demokratická republika (NDR), Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz. Varšavská smlouva existovala od 14. května 1955 až do zhroucení východního komunistického bloku, definitivně zanikla v roce 1991.

Havel nechtěl neutralitu

Československo začalo projevovat zájem o NATO poměrně záhy po listopadové revoluci v roce 1989. V březnu roku 1991 vystoupil tehdejší československý prezident Václav Havel jako vůbec první představitel země někdejšího východního bloku na zasedání Rady Severoatlantické aliance, kde přednesl projev, v němž nastínil novou vizi naší moderní armády a vyjádřil nutnost hledat nové spojenecké svazky.

„Zahájili jsme obsáhlou přestavbu naší armády v duchu nové vojenské doktríny založené na principu dostatečné obranyschopnosti proti možnému ohrožení z kteréhokoli směru. Chtěli bychom mít armádu podstatně menší než dosud, ale o to kvalitnější a schopnou bránit nejen naše území, ale především demokracii a svobodu, tedy principy, na nichž stavíme naši novou společnost… Současně však musíme hledat, tak jako každý jiný stát naší rozlohy, i své nové mezinárodní bezpečnostní vazby a záruky,“ uvedl tehdy Havel.

Připomeňte si, jak šel čas s Václavem Havlem:

Prezident Václav Havel v roce 1997
Jak šel čas s Václavem Havlem. Na hradě přivítal Stouny i královnu

V závěru pak uvedl, že i když Československo ví, proč se nemůže hned stát řádným členem NATO (mimo jiné šlo o to, že v té době byli v Československé republice stále ještě sovětští vojáci, kteří její území opustili v červnu 1991 - pozn. red.), neměla by se aliance zemí, spojených ideálem svobody a demokracie, natrvalo uzavírat státům směřujícím k témuž cíli.

Na otázku, zda by Československu nemohla více vyhovovat neutralita, tehdejší prezident zcela jednoznačně odpověděl, že neutralita podle něj není pro tuto zemi perspektivní řešení. „Bude-li Evropě hrozit nějaké nebezpečí, a doufejme, že nebude, pak je Československo povinno jako evropská země nebýt v takové věci neutrální,“ prohlásil v březnu roku 1991 Havel.

Angažmá NATO v bývalé Jugoslávii

V 90. letech minulého století se aliance angažovala zejména v občanských válkách v rozpadající se Jugoslávii.

První z těchto konfliktů se odehrál v letech 1992 až 1995 v Bosně a Hercegovině, kde se proti sobě postavily tři hlavní etnické skupiny – Srbové, Chorvaté a bosenští muslimové. Aliance se podílela na vyslání vojenských jednotek UNPROFOR, jež měly s mandátem OSN udržovat příměří mezi jednotlivými stranami konfliktu a vytvářet takzvané bezpečné zóny, v nichž by bylo ochráněno civilní obyvatelstvo.

Dne 8. září 1995 byla v Ženevě podepsána dohoda o principech mírových rozhovorů mezi zúčastněnými stranami, ta se však nezabývala otázkou uzavření příměří. Ke kapitulaci donutil Vojska Republiky srbské až nálet NATO, po němž bylo nakonec v říjnu 1995 uzavřeno stabilní příměří.

Připomínka hrozivých událostí v Srebrenici:

Exhumace obětí srebrenického masakru v roce 1996
Genocida v Srebrenici: z města se stala jatka, zůstaly jen slzy a masové hroby

V prosinci téhož roku pak byla podepsána Daytonská dohoda, které ukončila celou válku v Bosně a Hercegovině.

K dalšímu zapojení sil NATO do válek na Balkáně došlo v roce 1999 v rámci Operace Spojenecká síla, která trvala od 24. března do 10. června, spočívala v leteckém bombardování srbských cílů a měla za cíl zastavit represe proti kosovským Albáncům, umožnit dodávky humanitární pomoci a vyřešit status Kosova na základě dohod z Rambouillet. S touto operací je do jisté míry spojena i Česká republika, neboť bombardéry mířící nad Srbsko musely se svolením tehdejšího premiéra Miloše Zemana proletět nad českým územím – přičemž Česká republika se jen pár dní před jejich vzletem stala sama členem NATO.

Česko v NATO

„Vstup České republiky do NATO naši zemi ukotvil v nejsilnějším obranném systému na světě. Přistoupení zaručilo bezpečnost a zároveň umožnilo provedení zásadní reformy našich ozbrojených sil. V roce 2004 byla zahájena profesionalizace armády, která byla dovršena k 1. lednu 2005. Česká armáda začala intenzivně působit v zahraničních operacích NATO,“ uvedl před dvěma lety na stránkách Ministerstva obrany ČR Pavel Křemen.

Česká republika vstoupila do NATO společně s Maďarskem:

Zdroj: Youtube

Český přínos pro alianci za uplynulých více než dvacet let je podle něj nepřehlédnutelný. „Službou v zahraničních misích prošly tisíce našich vojáků. V zahraničních operacích například na Balkáně, v Afghánistánu, Iráku či Pobaltí dokazovali a stále dokazují svou profesionalitu a spolehlivost. Podílíme se na mnoha aliančních programech, máme zastoupení ve velitelských strukturách NATO, obstáli jsme v roli garanta ochrany vzdušného prostoru několika zemí,“ napsal Křemen.

K tomu se sluší dodat, že od roku 2015 do roku 2018 zastával funkci předsedy vojenského výboru NATO, která představuje po generálním tajemníkovi druhý nejvyšší post Severoatlantické aliance, tehdejší náčelník generálního štábu české armády a dnešní prezident České republiky Petr Pavel.

Operace Pouštní bouře:

Americká bojová letadla F-16A, F-15C, F-15E nad hořícími kuvajtskými ropnými poli
Pouštní bouře: jedinečná operace, kde i Češi poznali známá Saddámova minová pole

V roce 2020 působilo v mezinárodních vojenských štábech NATO a EU, v agenturách NATO a EU, v národních zastoupeních české armády při mezinárodních vojenských štábech a ve Stálé misi České republiky při OSN celkem 204 příslušníků Armády České republiky. V roce 2022 se její ozbrojené síly účastnily několika zahraničních operací pod vedením NATO v Kosovu, Pobaltí, Iráku a na Slovensku.

Krvavá daň

Účast českých vojáků v zahraničních misích však byla draze vykoupena. Uplynulých více než 30 let života ve svobodné zemi znamená bohužel také smrt tří desítek příslušníků naší armády, kterým se mise v zahraničí staly osudnými. Jejich jména i jména vojáků, kteří zahynuli při službě v Česku, připomínají stránky In memoriam i stránky Ministerstva obrany ČR.

První československou válečnou obětí se stal už v prosinci 1990 ani ne jednadvacetiletý četař Petr Šimonka, který zahynul při Operaci Pouštní bouře v polním táboře Hafar al-Batin, když si při bojovém poplachu prostřelil nešťastnou shodou náhod břicho samopalem. Do vstupu České republiky do NATO ztratila česká armáda v zahraničních misích deset vojáků.

Při sebevražedném útoku v Afghánistánu zemřeli tři čeští vojáci:

Čeští vojáci v Afghánistánu.
Tři čeští vojáci zemřeli při sebevražedném útoku v Afghánistánu

Ani po roce 1999 se Čechům smrt nevyhýbala. V roce 2001 zahynul v Bosně a Hercegovině při manipulaci s výbušninou český příslušník jednotek SFOR Ivan Zapadlo. Rok na to došlo ve stejné zemi k nešťastné nehodě českého obrněného transportéru OT-64, která se stala osudnou Luďku Severovi a Vlastislavu Hendrichovi. Další dopravní nehoda, tentokrát v Iráku, stála v roce 2003 život vojáka Pavla Mauera.

Celkem 14 padlých si vyžádalo i nasazení českých vojáků v Afghánistánu, přičemž k nejtragičtější události došlo 8. července 2014, kdy si útok sebevražedného atentátníka, který se vmísil do skupiny civilistů, vyžádal životy hned pěti českých vojáků z čety Foxtrot, provádějících rutinní patrolu u vesnice poblíž základny Bagrám.

Čtyři z těchto mužů, David Beneš, Ivo Klusák, Libor Liga a Jan Šenkýř zemřeli bezprostředně po útoku, pátý, Jaroslav Lieskovan, byl s těžkými zraněními ještě převezen zpět do vlasti, ale 14. července podlehl jejich následkům v pražské Ústřední vojenské nemocnici.

„Dva dny před útokem jsme si telefonovali – v neděli jsme si volali a v úterý se to stalo. Říkal, že je to nejhorší mise, kterou kdy zažil. Byl uštvaný. Musel mi slíbit, že se vrátí živý domů. Odbyl mě, že prý ‚jo‘. Tak jsem to ale nechtěla slyšet. Musel mi to jasně říct, potřebovala jsem to. Tak jsem slyšela: ‚Mami, slibuji, vždycky se ti vrátím domů.‘ Tak se vrátil… Dodržel to. Čekal, až přijdu do nemocnice…“ vzpomínala před šesti lety v rozhovoru pro Deník v slzách jeho matka Helena Mikulová.

Svědectví matky vojáka, který zahynul v Afghánistánu:

Jaroslav Lieskovan - jeden ze čtyř padlých českých vojáků, které v roce 2014 zabil sebevražedný útočník v Afghánistánu
Místo úcty vytahovali špínu, vzpomíná matka padlého z Afghánistánu

V roce 2020 si bohužel česká armáda musela připsat i první ženskou oběť. Na egyptském Sinajském poloostrově spadl vrtulník mnohonárodnostních sil a jednou ze sedmi obětí nehody byla i česká rotmistryně Michaela Tichá. In memoriam byla povýšena na štábní praporčici.

Několik lidských životů českých dobrovolníků a zdravotníků si vyžádal také současný válečný konflikt na Ukrajině, která čelí invazi ruských okupačních vojsk.

V době válečného konfliktu na Ukrajině

Jakkoli není Severoatlantická aliance do bojů na Ukrajině přímo zapojena, jejího fungování i české účasti v NATO se tato válka úzce dotýká.

„V reakci na ruskou ofenzivu v roce 2022 vznikla mise NATO, která vyslala spojenecké jednotky do zbylých hraničních států aliance – na Slovensko, do Maďarska, Rumunska a Bulharska s cílem posílit obranu východního křídla NATO před dalšími možnými kroky Ruska. V rámci této mise Česká republika v březnu 2022 schválila mandát pro vyslání svých vojenských sil a technologií na Slovensko, aby podpořily vojenská uskupení NATO a kde také od září 2022 chrání vzdušný prostor,“ uvedla na podzim 2022 Kateřina Šabatová na stránkách CZ Defence.

Vysoce oceňována na mezinárodním poli je také iniciativa českého prezidenta Petra Pavla, který inicioval získání dalších 800 tisíc kusů dělostřelecké munice pro ukrajinské ozbrojené síly a minulý týden uvedl, že všechny prostředky potřebné pro jejich nákup se podařilo sehnat a během několika týdnů by měly na Ukrajinu dorazit první zásilky.

„To, co Česká republika dokázala ohledně zajištění 800 tisíc (kusů) munice pro Ukrajinu, si zaslouží hlubokou úctu, vděk a obdiv. Zatímco ostatní debatovali, Češi nejenom našli zdroj, ale přesvědčili mnoho zemí, aby projekt financovaly. Anglicky se tomu říká leadership. Díky a klobouk dolů," uvedl ve čtvrtek 7. března na svém účtu na sociální síti X bývalý velvyslanec Ukrajiny v České republice Jevhen Petrovyč Perebyjnis.