„Světová válka začala 28. července 1914 o 11 hodině dopolední, kdy Rakousko-Uhersko vypovědělo válku Srbsku. První výstřel z pušky ozval se týž den 28. července mezi 6. a 7. hodinou večerní. Velitel rakousko-uherské pěší hlídky desátník Petranie obsadil Cikánský ostrůvek v Sávě proti Bělehradu. Když se k ostrovu přiblížila srbská strážní loď, Petranaie vystřelil a zabil srbského kormidelníka,“ popisuje detailně první bojový střet 1. světové války zápis v obecní kronice obce Nekoř na Ústeckoorlicku.

Záminkou pro vypovězení války se stal sarajevský atentát na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d'Este, z něhož Rakousko-Uhersko obvinilo Srbsko a dalo mu měsíční ultimátum, v němž mělo Srbsko splnit 10 podmínek týkajících se vzájemných vztahů obou zemí a vyšetřování atentátu. Srbsko odmítlo jediný bod, žádost, aby rakouští policisté mohli na srbském území vyšetřovat osoby podezřelé z vraždy. Ultimátum však představovalo spíše jen záminku, politické napětí narůstalo v Evropě už dlouho před atentátem. I jeden nesplněný bod proto stačil k vyhlášení války.

Co v ten den dělali a co v dalších dnech čekalo lidi v českých a moravských městečkách a na vesnicích? Obecní kroniky o tom přinášejí detailní svědectví.

Mobilizace je vyhlášena

„Dne 29. července 1914 časně zrána již ve 4.30 hodin vybubnoval a přečetl obecní sluha Jan Vrba z čp. 14 zprávu o vyhlášení mobilizace. Do 24 hodin se měli muži 1. zálohy nahlásit u svých pluků. Všichni byli zděšeni,“ uvádí kronika Němčičkek na Břeclavsku.

Podle této kroniky bylo z obce odvedeno celkem 55 mužů, z nichž 42 později přímo bojovalo na některé ze tří front, kde válčila rakousko-uherská armáda (ruské, srbské a italské) a zbylí sloužili jako kádr u posádek v zázemí.

„Z některých chalup narukoval jeden muž, z jiných i několik, například z čísla dvě bylo do války povoláno pět bratrů (Šiler Josef, Jan, Cyril, Rudolf a Bedřich),“ poznamenává němčičská kronika.

close Všeobecná mobilizace z léta 1914: odjezd vojenského transportu z Vídně info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Český svět, 7. srpna 1914, volné dílo zoom_in Všeobecná mobilizace z léta 1914: odjezd vojenského transportu z Vídně

„Rok 1914 byl pro všechny těžký a smutný. Všeobecná mobilizace naplnila lid hrůzou, jak bude dál! Do naší puntovické železniční staničky přicházeli a sjížděli se narukovaní z okolních dědin, doprovázeni rodinami. Příkopy plné dětí, žen a matek…, a když vlak dojel, nebylo pláči konce. Někteří se loučili se svými nejbližšími navždy,“ popisuje mobilizaci kronika Ponětovic na Brněnsku.

Sled prvních mobilizací zachovala na svých stránkách obec Výčapy na Třebíčsku: „Dne 31. července 1914 byla první mobilizace pro muže do 38 let. Dne 21. srpna 1914 byla vyhlášena další mobilizace od 38 do 42 let.“

S postupujícími válečnými lety a přibývajícími lidskými ztrátami se ovšem mobilizace rozšiřovala stále na další a další ročníky, a to jak na ty čím dál starší, tak i na mladíky, kteří sotva dosáhli plnoletosti. Již zmíněná kronika Němčiček zmiňuje dva chlapce, kteří museli do války hned po dovršení 18 roků (Jana Viklického narozeného v roce 1896 a Jana Vejlupka narozeného v roce 1900) a popisuje i případ Bohumila Šandy, ročník 1899, který musel rukovat jako 17letý.

Konstatuje také, že Šanda se po válce vrátil zcela vyčerpaný, protože šel do Němčiček pěšky až z Innsbrucku, Viklický dorazil coby československý legionář z ruské fronty až v roce 1920, protože spolu s ostatními legionáři absolvoval celou transsibiřskou anabázi až do Vladivostoku, odkud se vracel lodí kolem světa.

Změny v každodenním životě

Vyhlášení války mělo okamžitý dopad i na každodenní život, a nešlo jenom o to, že na obdělávání polí a většinu ostatních prací zůstali jen lidé v pokročilejším věku a ženy a děti. „Dne 4 srpna 1914 rozhodlo zastupitelstvo se zřetelem k tomu, že mnoho mužů bylo povoláno k vojenské službě, učiniti větší bezpečnostní opatření a zvýšilo počet ponocných ze dvou na tři. Dále ustanovilo pro Nekoř tři polní hlídače a pro osady po jednom. Celkem bylo ustanoveno šest těchto hlídačů,“ líčí některé tyto změny obecní kronika Nekoře.

Skladba obyvatelstva se začala rychle měnit. České země totiž díky své poloze v hlubokém zázemí za frontou musely prakticky okamžitě pojmout uprchlíky z jiných míst mocnářství.

To se týkalo třeba Krnska na Mladoboleslavsku, jejíž zámek posloužil jako provizorní ubytovna. „Brzy na začátku války byly na zámku ubytováni haličtí vystěhovalci. Byly to převážně rodiny zámožných Židů,“ zaznamenala krnská kronika.

close Poslední šťastné chvíle před válkou. Restaurace na městské střelnici v Litovli v roce 1914 info Zdroj: Wikimedia Commons, věnoval Vítězslav Kollmann, Ikonografie Moravy a českého Slezska, volné dílo zoom_in Poslední šťastné chvíle před válkou. Restaurace na městské střelnici v Litovli v roce 1914

Záhy po uprchlících se začali objevovat i první zmrzačení a ranění – a také váleční zajatci. „Svědectvím o krutosti války bylo zřízení ošetřovny pro raněné vojíny (Pflegeanstalt für Soldaten in Merklin) v sále hostince u Kundrátů (na rohu náměstí a ulice k mostu) a u Nohavců (dnes U Josefa) s 55 lůžky. Ošetřujícím lékařem byl určen místní MUDr. Josef Komorous,“ popisuje v této souvislosti některá svá opatření Merklín na Plzeňsku.

Pro zajatce bylo na českém a moravském území vybudováno několik zajateckých táborů, přičemž jeden z prvních vznikl už v říjnu 1914 v Milovicích na Nymbursku, vzdálené zhruba 20 kilometrů od Krnska. Tábor byl určen italským, ruským, srbským a tureckým válečným zajatcům, jichž v průměru pojímal kolem 30 tisíc, ale po některých vypjatých ofenzívách třeba i 45 tisíc.

S postupujícími lety ovlivňovala jeho existence stále více i další a další obce v okolí, Krnsko nevyjímaje.

„Přicházeli váleční zajatci z Milovic, kterým se podařilo utéct, a prosili o trochu teplého jídla. Byli to většinou Italové a Rusové. V tomto táboře byl i synovec ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého (jde zřejmě o chybný údaj, jiné prameny hovoří o vnukovi, pozn. red.). I u autora kroniky byli jednou tři Rusové. Jeho manželka jim uvařila kávu a přidala krajíce chleba. Zajatci říkali, že je krmí většinou pouze vařenou červenou řepou nebo cukrovkou,“ píše Krnsko na svých webových stránkách.

První potíže se zásobováním

Protože vyhlášení války přišlo v podstatě uprostřed léta, kdy na mnoha místech už bylo sklizeno a na jiných se sklízelo, neprojevila se mobilizace bezprostředně na zásobování obyvatelstva v zázemí. To se však mělo rychle změnit. „Váznou žňové práce pro nedostatek pracovních sil. V říjnu se konají opět odvody. Zdražují se potraviny, některých je nedostatek, protože lidé si dělají zásoby,“ poznamenává lakonicky kronika Horního Němčí na Uherskohradišťsku.

„Cena tuků a masa stoupla mnohonásobně. Zvýšila se poměrně i cena mouky a brambor. Zdražení nejvíce postihlo dělnické obyvatelstvo obce. Rolníci, i když přinuceni k vyšším dodávkám, přežívali snadněji,“ uvedl merklínský kronikář, jemuž nechybělo srovnání díky nedaleké průmyslové Plzni. Dodal však, že vysloveně hlady lidé většinou netrpěli.

„Z počátku války bylo ještě všeho dostatek: mouky, cukru, petroleje, masa a jiných potřeb. Ale vojsko mnoho spotřebovalo, a tak se objevily první soupisy zásob,“ poznamenává kronika jihomoravských Ponětovic.

V Nekoři byl první soupis zásob obilí a mouky proveden v únoru 1915 – a ukázal, že obec se svými zásobami do dalších žní nevydrží. Nebylo divu: už v listopadu předchozího roku musela dodat pro válečné účely 60 metráků ovsa a v prosinci 50 metráků žita a 11 metráků pšenice. „Postupně následovaly další a další dodávky, rozběhlo se upisování válečných půjček. Podobná situace byla všude,“ zaznamenal kronikář Nekoře.

Přídělový systém

Aby se zásobování obcí udrželo alespoň v nějakých přijatelných mezích, bylo císařskými dekrety zavedeno tzv. vázané zásobování obyvatelstva, jinými slovy přídělový systém na jednotlivé komodity, jež byly nadále vydávány na lístky.

„Většina obyvatel obce musela žít z toho, co dostali na lístky, ale bylo to množství nedostatečné. Ani rolníci si nemohli ponechat sklizeň, nad určenou část museli všechno odvést. Nikdo nesměl mít doma víc potravin, než bylo předepsáno. Lístky byly vydávány na obecních úřadech. Na mletí obilí muselo být povolení, šrotovníky byly zaplombovány, nebylo lehké jakékoli jídlo sehnat. Do Krnska přijížděli lidé z Liberce, České Lípy, Prahy nebo Jablonce, a nabízeli za potraviny peníze nebo jiné zboží. Lidé jim říkali taušeráci,“ píše kronikář z Krnska.

close Rakouské obléhací dělo v Belgii v roce 1914 info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Berliner Illustrirte Zeitung, volné dílo zoom_in Rakouské obléhací dělo v Belgii v roce 1914

Lístky si rychle získaly lidová označení podle druhu zboží, jaké se za ně dalo pořídit: asi nejznámějším pojmem tohoto typu byly chlebenky, existovaly ale i cukřenky, solenky, tučenky, mydlenky, svícenky a mnohé jiné „enky“. O nákup obilí a mouky pro občany se začaly v jednotlivých obcích starat aprovizační či vyživovací komise, často zvané chlebové, které vznikaly v rámci samospráv. Podobné komise rozdělovaly mezi lidi i uhlí.

Proti tajnému uchovávání zásob bojovaly úřady prohlídkami domů. „Jednou Krnsko navštívil profesor Smělý se čtyřmi vojáky s nasazenými bodáky na puškách. Chodili po domech a celé je prohledali. Při jedné takové prohlídce, kdy obrátil úředník s vojáky všechno vzhůru nohama, našli mouku, kterou odnesli na obecní úřad. Tehdy byl starostou Josef Kubát, kterého funkce zachránila před narukováním na frontu. Mouka byla u něj několik dní a pak v noci zázračně zmizela,“ zaznamenal ironicky krnský kronikář.

Stanovení maximálních cen

Koncem roku 1914 byly také zavedeny státem stanovené maximální ceny potravin. Přehled některých z nich dochovala obecní kronika středočeské obce Žehuň: Díky ní víme třeba to, že metrák pšenice stál 42 korun, žita 34 korun, ječmene 28,8 koruny a kukuřice 26,2 koruny.

V drobném prodeji pak bylo možné koupit například kilo cukru za 84 haléřů, pšeničné mouky za 76 haléřů, rýže za 62 haléřů, cibule za 60 haléřů, jahel nebo krup za 50 haléřů a soli za 30 haléřů. Jedno vejce stálo 14 haléřů, jedno kilo hovězího dvě koruny a 10 haléřů, přičemž telecí bylo o 10 a vepřové dokonce o 70 haléřů dražší.

„Ceny tyto po novém roce 1915 stále stoupaly. Následkem všeobecného nedostatku vydán zákaz vývozu všech potravin,“ podotýká ještě kronika obce Žehuň.