„Když 24. března 1999 v 19:45 zazněly v Bělehradu sirény oznamující nálet, popadli lidé tašky, které si už sbalili předem, a sešli se svými rodinami a sousedy do sklepů, připravení čekat na nápor letadel NATO na obloze. Prvními cíli byly Bělehrad, Priština v Kosovu, Podgorica v Černé Hoře a několik dalších měst. Národní televize o den dřív oznámila, že Jugoslávie vyhlásila výjimečný stav,“ popsaly před pěti lety začátek vzdušné kampaně proti bývalé Jugoslávii novinářky Maja Živanovičová a Serbeze Haxhiajová v článku 78 dní strachu: Vzpomínka na bombardování Jugoslávie NATO.

Srbská veřejnoprávní televize RTS odvysílala ještě večer 24. března prohlášení jugoslávské armády, informující o tom, že už bylo zasaženo více než 20 budov a že letecká kampaň dále pokračuje.

Zdroj: Youtube

„Vojenské síly Severoatlantické aliance pod diktátem a v zájmu světového policisty, USA, a jménem šiptarů (výraz pro Albánce, který se postupem doby začal používat v hanlivém duchu, pozn. red.), separatistů a teroristů, brutálně narušily území suverénní Jugoslávie a ohrožovaly životy jejích občanů,“ stálo v tomto armádním prohlášení, které dále zdůrazňovalo, že nálada mezi jugoslávskými (v té době už zejména srbskými, pozn. red.) vojáky i důstojníky je „neobvykle na výši“.

Cíl? Předejít humanitární katastrofě, řekl Zeman

Americký prezident Bill Clinton naproti tomu nálety podle serveru Politico zdůvodnil úsilím zastavit etnické čistky albánských muslimů v Kosovu, páchané srbskými silami. S tím, že o etnickém vraždění existuje řada důkazů – některé z těchto důkazů jsou však dodnes zpochybňovány.

Letecké údery skončily po 10 týdnech, v červnu 1999, kdy Srbové souhlasili s mírovou dohodou, požadující stažení srbských sil z Kosova a jejich nahrazení mírovými jednotkami NATO.

Česko nedávno oslavilo čtvrtstoletí v NATO: 

Přehlídka vojenské techniky: Dny NATO v Ostravě v roce 2023.
Čtvrtstoletí v NATO: ČR se stala uznávaným členem, zaplatila ale i krvavou daň

Útok schválilo všech 19 tehdejších členů aliance, včetně tří nováčků přijatých do NATO krátce předtím: Česka, Maďarska a Polska. Část bombardérů startující z německých letišť musela proletět českým vzdušným prostorem, což schválil tehdejší premiér Miloš Zeman.

„Vzhledem k tomu, že celá záležitost byla operativní a že vyžadovala rozhodnutí v intervalu 20 až 30 minut, po konzultaci s ministrem zahraničí jsem se rozhodl tak, jak jsem rozhodl, a to v sobotu 20. března odpoledne s tím, že jde o útoky na ryze vojenské, nikoli civilní cíle, a že se jedná o ty vojenské akce, které mají zabránit humanitární katastrofě,“ uvedl Zeman na tiskové konferenci, která se konala 29. března 1999, v reakci na dotaz, zda vláda o útocích NATO na Jugoslávii hlasovala.

O Kosovu od středověku do 2. světové války

Oblast Kosova se v pozdním středověku nacházela v srdci srbské říše a od 2. poloviny 14. století představovala prostor, kde se obyvatelé Balkánského poloostrova snažili zastavit expanzi Osmanské říše do Evropy. Středověké boje s osmanskými Turky vyvrcholily 15. června 1389 legendární první bitvou na Kosově poli, po níž přišly během dalších staletí druhá, třetí, čtvrtá a pátá bitva na Kosově poli – první dvě byly svedeny v 15. století, čtvrtá ve století 17. a pátá v roce 1831. I přes tyto střety se však vlády nad Kosovem zmocnila po druhé bitvě Osmanská říše, která je ovládala až do roku 1912.

V roce 1913, kdy Srbsko znovu získalo na Turecku kontrolu nad Kosovem, zbývalo v tomto regionu, který začali ovládat etničtí Albánci, Srbů už jen málo.

Jak na invazi do ČSSR reagovaly ostatní země? 

Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968
Nebyli jsme sami. Invazi do ČSSR odsoudily v roce 1968 i země východního bloku

Po roce 1918 se Kosovo stalo autonomní provincií Jugoslávie, ale napětí mezi tamější albánskou a srbskou komunitou (podobně jako mezi Srby a Chorvaty) nadále přetrvávalo.

Během druhé světové války byla Jugoslávie rychle poražena a rozdělena. Pod patronací Německa a Itálie vznikl takzvaný Nezávislý stát Chorvatsko. Srbsko přišlo o okrajové části a s kolaborantskou vládou zůstalo pod německou vojenskou správou. Jako loutka Itálie byl ustaven Nezávislý stát Černá Hora. O území obydlená Albánci se zvětšilo Albánské království, jež bylo loutkovým státem fašistické Itálie a bylo k němu připojeno i Kosovo.

Vzdušné údery NATO proti Jugoslávii během války v Kosovu trvaly od 24. března 1999 do 10. června 1999Vzdušné údery NATO proti Jugoslávii během války v Kosovu trvaly od 24. března 1999 do 10. června 1999Zdroj: Wikimedia Commons, Jorge Láscar z Melbourne v Austrálii, CC BY 2.0

„Začala etnická čistka, v jejímž průběhu zničili Albánci asi 10 tisíc srbských a černohorských domů, jejichž vlastníci byli buď zabiti, nebo donuceni k útěku zpět do zmenšeného Srbska, či Černé Hory,“ píše Gilles Troud v práci Etnické konflikty v Titově Jugoslávii.

Cesta k občanské válce

V roce 1945 se z předválečného jugoslávského království stala komunisticky orientovaná Federativní lidová republika Jugoslávie zahrnující balkánské státy Srbsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Slovinsko a Makedonii. Jejím budovatelem a od roku 1953 i prezidentem a do značné míry autoritativním vládcem byl komunista Josip Broz Tito, který etnická pnutí v zemi potlačoval.

Od roku 1974 Tito začal pracovat na nové jugoslávské ústavě, jež podporovala slabší a menší federální útvary na úkor dvou velkých – Srbska a Chorvatska. Větší autonomii tak mělo získat i Kosovo. Tito ale v té době už čelil mnoha zdravotním problémům, jež mu znemožňovaly vykonávat funkci, a v roce 1980 zemřel.

Sarajevo zažilo jedno z nejdelších obležení v moderní době:

Sarajevo. Obležení obyvatelé sbírají palivové dříví v kruté zimě roku 1992
Alej ostřelovačů, hladovění. Obléhání Sarajeva vrátilo do Evropy válečné hrůzy

Srbové začali autonomii Kosova odmítat, protože umožňovala provincii jednat proti srbským zájmům. V roce 1987 byl novým vůdcem Komunistické strany Srbska zvolen Slobodan Miloševič, který přislíbil, že obnoví v Kosovu srbskou vládu. V roce 1989, tedy v době pádu celého východního socialistického bloku (v němž Jugoslávie fungovala do značné míry jako nezávislá na Moskvě) se Miloševič stal prezidentem Srbska.

„Rychle se snažil Kosovo potlačit, zbavil ho autonomie a v roce 1990 tam vyslal vojáky, aby rozpustili kosovskou vládu. V roce 1991 vedl srbský nacionalismus k rozpuštění jugoslávské federace a v roce 1992 se balkánská krize změnila v občanskou válku. Byl vytvořen nový jugoslávský stát skládající se pouze ze Srbska a malého státu Černá Hora. Kosovo zahájilo čtyři roky trvající nenásilný odpor vůči srbské nadvládě,“ píše web History.

V Kosovu znovu teče krev

Tento odpor ale nevydržel být nenásilný věčně. V roce 1996 tak vznikla militantní Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), jež začala útočit na srbskou policii a v roce 1997 své útoky ještě zesílila.

Srbové reagovali velkou ofenzívou svých jednotek proti povstalci ovládané oblasti Drenica. Ofenzíva probíhala od února do března 1998 a byly při ní zabity desítky civilistů. Následně provedla UÇK v červenci vlastní ofenzívu napříč Kosovem, při níž dočasně ovládla téměř polovinu provincie, ještě téhož léta ji však Srbové v protiofenzívě porazili.

Ačkoli jde o historii starou více než 600 let, představují balkánské boje s expandující Osmanskou říší dodnes palčivý problém:

Bitva u řeky Marica v romantizujícím zobrazení z doby kolem roku 1870
Jejich těla zůstala nepohřbena. U řeky Marica se poprvé střetli Srbové s Turky

Srbští vojáci pak vyhnali z domovů tisíce Albánců a začali etnicky čistit celou oblast. V říjnu 1998 proto Severoatlantická aliance pohrozila Jugoslávii leteckými útoky a Miloševič souhlasil s tím, aby se desítky tisíc uprchlíků vrátily domů. Boje se však brzy obnovily.

V lednu 1999 došlo k dodnes sporně vykládanému masakru v kosovské vesnici Račak. 15. ledna 1999 jí prošla srbská vojska a následující den v ní bylo nalezeno 45 mrtvých lidských těl v civilních šatech. Podle tehdejšího šéfa Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, amerického diplomata Williama Walkera, šlo o povražděné civilní obyvatele obce, muže, ženy i děti. Srbská vláda naproti tomu trvale tvrdí, že mrtvá těla patřila povstalcům z Kosovské osvobozenecké armády zabitým při předchozí přestřelce, úmyslně naaranžovaným tak, aby vypadali jako civilní oběti hromadné popravy.

Letadla letí na Bělehrad

Po událostech v Račaku došlo kvůli silnému mezinárodnímu tlaku k mírovým rozhovorům mezi kosovskými Albánci a Srby na francouzském zámku Rambouillet u Paříže, ale jednání skončila v únoru 1999 nezdarem.

Ve čtvrtek 11. března 1999 schválila americká Sněmovna reprezentantů poměrem hlasů 219 ku 191 nezávaznou rezoluci na podporu Clintonova plánu vyslat americké vojáky do Kosova. Proti byla většina republikánů, zatímco prezidentovi příznivci tvrdili, že USA mají morální povinnost zastavit genocidní válku, která by mohla zažehnout širší konflikt.

Srbská protivzdušná obrana se snaží sestřelit bombardéry NATO během náletu z jara 1999Srbská protivzdušná obrana se snaží sestřelit bombardéry NATO během náletu z jara 1999Zdroj: Wikimedia Commons, Darko Dozet, CC BY-SA 3.0

Týden na to ztroskotala v Paříži další mírová jednání, protože srbská delegace odmítla podepsat dohodu požadující autonomii Kosova a rozmístění jednotek NATO, které by dohlížely na plnění dohodnutých podmínek. O dva dny později zahájila srbská armáda v Kosovu novou ofenzívu – a 24. března 1999 vzlétly letouny aliance.

„Bombardovací kampaň NATO znamenala druhou velkou bojovou operaci v historii aliance po té, kterou zahájila v roce 1995 v Bosně a Hercegovině. Údery také představovaly první případ, kdy NATO použilo vojenskou sílu bez předchozího souhlasu Rady bezpečnosti OSN (Čína a Rusko se totiž nechaly slyšet, že v radě uplatní své právo veta, čímž zablokují potenciální schválení operace),“ uvádí web Politico.

Události z 15. ledna 1999 ve vesnici Račak na území bývalé Jugoslávie se staly jedním z posledních katalyzátorů vojenské akce NATO v Kosovu:

Každý rok se ve výroční den incidentu sjíždějí do Račaku truchlící lidé
Masakr v Račaku je i po 22 letech nevyřešený. Z výpovědí svědků tuhne krev

Kampaně se zúčastnilo asi tisíc letadel operujících z leteckých základen v Itálii a v Německu a také letadlová loď USS Theodore Roosevelt umístěná v Jaderském moři. Letadla NATO absolvovala během konfliktu více než 38 tisíc bojových misí. Kromě toho byly z amerických lodí a ponorek odpalovány řízené střely.

Sporná akce se sporným výsledkem

Kromě srbských vojenských pozic byly údery NATO zaměřeny na srbské vládní budovy a infrastrukturu země ve snaze destabilizovat Miloševičův režim. Mnoho dopadů bomb však bylo vypočítáno chybně, což vedlo ke smrti řady civilistů, jak kosovských Albánců, tak Srbů.

„Nejkontroverznějším incidentem bylo bombardování čínské ambasády v Bělehradě ze 7. května, při němž zahynuli tři čínští novináři. Tato akce vyvolala v americko-čínských vztazích diplomatickou krizi,“ píše web History.

Srebrenický masakr se navždy zapsal do historie:

Exhumace obětí srebrenického masakru v roce 1996
Genocida v Srebrenici: z města se stala jatka, zůstaly jen slzy a masové hroby

Bombardování i pokračující srbské ofenzívy vyhnaly statisíce kosovských Albánců do sousední Albánie, Makedonie a Černé Hory. Mnozí z nich ale byli letecky přepraveni do bezpečí v USA a dalších zemích NATO.

S výjimkou dvou amerických pilotů zabitých při výcviku v Albánii nepřišel během 78denní operace o život žádný člen NATO.

Ve čtvrtek 10. června 1999 bombardování NATO skončilo, když Srbsko souhlasilo s mírovou dohodou požadující stažení srbských sil z Kosova a jejich nahrazení mírovými jednotkami NATO. O dva dny později se síly NATO do Kosova přesunuly z Makedonie. Téhož dne dorazily do kosovské metropole Prištiny ruské jednotky a přiměly alianci souhlasit se společným obsazením.

„Navzdory přítomnosti mírových jednotek se vracející se kosovští Albánci mstili na kosovské srbské menšině a přinutili ji uprchnout do Srbska. Za okupace NATO byla obnovena autonomie Kosova, ale provincie zůstala oficiálně součástí Srbska,“ píše History.

Letecké údery NATO z první poloviny roku 1999 zničily také Most svobody přes Dunaj v Novim SaduLetecké údery NATO z první poloviny roku 1999 zničily také Most svobody přes Dunaj v Novim SaduZdroj: Wikimedia Commons, Darko Dozet, CC BY-SA 3.0

Slobodan Miloševič byl v říjnu 2000 svržen takzvanou buldozerovou revolucí v Bělehradě. Nahradil ho demokraticky zvolený Vojislav Koštunica, umírněný srbský nacionalista, který po desetiletí izolace slíbil reintegraci Srbska do Evropy a světa.

V roce 2002 byl Miloševič postaven před tribunál kvůli obvinění z genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. V procesu se hájil sám, ale jeho špatný zdravotní stav vedl k dlouhým průtahům. Ještě než proces skončil, byl 11. března 2006 ve své vězeňské cele v Nizozemsku nalezen mrtev. Kvůli jeho smrti soud nevynesl žádný verdikt.

Humanitární bombardování? Havel to neřekl

V souvislosti s náletem NATO v roce 1999 se vždy znovu a znovu objevuje tvrzení, že tehdejší český prezident Václav Havel označil tyto nálety za „humanitární bombardování“. Havel však ve skutečnosti toto slovní spojení nikdy nepoužil.

Podle rešerše, zveřejněné v roce 2019 Českým rozhlasem, vycházeli ti, kdo mu přisuzovali tento výrok, zřejmě z článku, který vyšel 23. dubna 1999 v italském deníku La Republica a obsahoval tuto údajnou Havlovu citaci: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů. Ale na základě své osobní zkušenosti jsem stejně silně přesvědčen, že jen čas dovolí objektivně zhodnotit to, co se děje v těchto dnech v Jugoslávii, a dopad na NATO.“

Citace ale není autentická. Článek v italském deníku zřejmě vycházel z rozhovoru, který Havel poskytl 14. dubna 1999 agentuře Reuters. V něm mluvil o přítomnosti mírových sborů v Kosovu a v této souvislosti použil slovní spojení „humanitární asistence“, tedy o tom, že tyto sbory by mohly pomoci zastavit vyvražďování. 

Dalším možným zdrojem pozdějšího ztotožnění pojmu „humanitární bombardování“ s osobou Václava Havla je podle Českého rozhlasu zpráva francouzské agentury AFP, která patrně na základě materiálu agentury Reuters uveřejnila 28. dubna 1999 údajný Havlův výrok, že „bombardování má výhradně humanitární povahu“.

Tento citát převzala ČTK a od ní některé české deníky.