Pamětníci z řad střední a starší generace si možná vybaví inscenaci Československé televize z roku 1974 nazvanou Půlpenny, s Karlem Högerem v hlavní roli žalujícího lékaře. Soudní proces, který tato inscenace připomínala, se opravdu odehrál. Žalobcem v něm byl lékař Wladyslaw Alexander Dering, rozený Polák, ale v roce 1964 už britský občan, který byl za druhé světové války vězněn v Osvětimi, kde musel pracovat jako vězeňský lékař. Žalovanými byli americký spisovatel Leon Uris a jeho vydavatel William Kimber.

Noc z 8. na 9. března 1944 se proměnila v první ze dvou největších masových vražd v českých dějinách:

Židovské vězeňkyně ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi
Největší masová vražda českých dějin: Na rodinný tábor v Osvětimi se snesla smrt

Soud začal 13. dubna 1964 a trval do 6. května téhož roku. Byl označen jako Dering vs. Uris a záhy se stal jedním z nejsledovanějších soudních procesů své doby.

V roce 1959 vydal americký spisovatel Leon Uris u vydavatele Kimbera svůj román Exodus, z nějž se stal záhy mezinárodní bestseller. „Stejně jako mnoho jiných Urisových románů byl i tady smyšlený příběh založen na historických událostech. Aby spisovatel uvedl čtenáře do situace, která vedla k poválečnému masovému exodu Židů do Palestiny, líčil hrůzy a utrpení, které židovský lid zažil pod nacisty. V rámci toho také popsal tábory smrti, přičemž se krátce zmínil o činnosti jistého ‚doktora Dehringa‘,“ napsal novinář Geoffrey Watson v článku „Nepochopený“ lékař z Osvětimi.

Uris v románu popsal, co se v Osvětimi dělo na provizorní ďábelské lékařské klinice fungující pod vedením nechvalně známého doktora Josefa Mengeleho. Jméno doktora Dehringa zmínil autor v souvislosti s prováděním chirurgických „experimentálních operací“, což byly ve skutečnosti zejména sterilizace, které v případech, kdy byly prováděny na Židech, probíhaly bez anestezie.

Selekce na osvětimské rampěSelekce na osvětimské rampěZdroj: Wikimedia Commons, public domain

Zmínka o doktoru Dehringovi v Urisově románu vypadala konkrétně takto: „V bloku 10 používal doktor Wirths ženy jako pokusné králíky, doktor Schumann sterilizoval pacienty kastrací a rentgenovým zářením, Clauberg ženám odstraňoval vaječníky a doktor Dehring tam provedl 17 tisíc chirurgických ‚experimentů‘ bez anestezie.“

Oním Dehringem, kterého Uris zapsal s chybou ve jméně, byl ve skutečnosti Dering. A důvodem k jeho žalobě byla právě ona citovaná věta.

Cesta do Osvětimi

Wladyslaw Alexander Dering se narodil 6. března 1903 v Ivankovcích u Berdychova a jeho předválečná pověst byla v Polsku bezchybná.

„Jako teenager byl členem podzemního skautského oddílu a v letech 1919 a 1920 bojoval jako dobrovolník v řadách polské armády proti bolševikům. Po skončení války se zapsal na jedno z varšavských gymnázií, kde založil skautský oddíl, a později studoval na lékařské fakultě Varšavské univerzity. V roce 1928 promoval a poté provozoval soukromou lékařskou praxi jako gynekolog a porodník v hlavním městě. Zároveň byl důstojníkem v záloze, nejprve podporučíkem a poté poručíkem. V roce 1939 ho s ohledem na blížící se válku poslalo ministerstvo vojenství do kurzu polní chirurgie a brzy nato jej jmenovalo velitelem chirurgického týmu v Brestu na řece Bug. Podle vlastních vzpomínek byl v srpnu 1939 povýšen do hodnosti kapitána,“ napsal o něm polský Ústav národní paměti.

Obyvatelé varšavského ghetta se na jaře 1943 postavili okupantům na hrdinný odpor:

Povstání ve varšavském ghettu, zachycené neznámým pouličním fotografem z Wolské ulice
Povstání ve varšavském ghettu: Židé nebojovali za svobodu, ale za to, jak umřít

Co přesně Dering dělal během zářijového napadení Polska Německem a posléze Sovětským svazem v roce 1939, se podle ústavu přesně neví. Zřejmě ho zajali Sověti a podařilo se mu utéct, protože se v listopadu 1939 vrátil do Varšavy a vstoupil do Polské tajné armády, kde dostal za úkol zorganizovat v hlavním městě zdravotnickou službu pro případ protiněmeckého povstání.

V červenci 1940 byl zatčen a po výsleších skončil v prvním varšavském transportu do Osvětimi, kam dorazil 15. srpna 1940 s číslem 1723. Po čase vyšla najevo jeho lékařská specializace a osvětimský lékař SS Max Popiersch mu nařídil zřídit v bloku 28 ošetřovnu a poté táborovou vězeňskou nemocnici, zahrnující i bloky 19, 20 a 21. V této nemocnici se Dering stal vedoucím chirurgického týmu, tvořeného skupinou polských vězňů – lékařů a sanitářů.

Táborový chirurg

Jeho činnost v táboře byla značně kontroverzní. Na jedné straně byl podle polských pramenů blízkým spolupracovníkem kapitána Witolda Pileckého, polského odbojáře, který se nechal dobrovolně chytit a transportovat do Osvětimi, aby tam zřídil podzemní hnutí a připravil vězně na vzpouru. Sám Pilecki označoval Deringa podle polského Ústavu národní paměti za jeden z pilířů své organizace.

„Falšováním lékařských záznamů u nakažených tyfem dokázal Dering zachránit řadu vězňů posílaných do plynových komor a od roku 1943 prováděl ve večerních hodinách se svým týmem tajné operace, které zachránily mnoho životů,“ napsal o něm polský web Zastávka dějin.

Bylo pondělí 15. listopadu 1943, když hlavní organizátor holokaustu Heinrich Himmler nařídil dovršit masové vyvražďování evropských Romů:

Skupina romských dětí ve vyhlazovacím táboře Belzec
Romský holokaust: Do koncentráků půjdou i ti s čistou krví, rozkázal Himmler

Na druhé straně hodnotila většina osvětimských vězňů Deringa špatně. Byl znám svým nelaskavým až brutálním zacházením s pacienty, křičel na ně nebo je urážel. Chirurgické oddělení mělo navíc jen 20 lůžek, takže mnoho vězňů i s vážnými zraněními musel odmítnout, což pro ně mělo většinou osudné následky.

Nejkontroverznější kapitola Deringovy osvětimské činnosti se vztahovala k událostem od května 1943, kdy Horst Schumann, táborový lékař SS v Osvětimi, dostal od svých nadřízených za úkol vyvinout metodu kastrace vězňů pomocí rentgenových paprsků. Židé vybraní pro tyto experimenty byli ozařováni vysokými dávkami, které jim působily strašné popáleniny. Deringovým úkolem pak bylo odstranit jim chirurgicky varlata, aby se na nich vyzkoumalo, jaká dávka záření je „optimální“.

Židovské vězeňkyně ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi.Židovské vězeňkyně ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi.Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Yad Vashem, volné dílo

Podle svědectví bývalých osvětimských vězňů, kteří vystoupili v roce 1964 před britským soudem jako svědci obhajoby, prováděl Dering tyto zákroky bez anestezie a choval se při nich brutálně. Jeden svědek uvedl, že když začal naříkat, lékař se na něj obořil: „Přestaň kňučet jako pes! Stejně chcípneš!“

Osvětimský chirurgický registr, jenž se dochoval i přesto, že nacisté většinu listinných důkazů na konci války zničili, doložil Deringovu přímou účast na 130 případech těchto nelidských pokusů.

Poválečné osudy

V lednu 1944 byl Dering propuštěn z Osvětimi s nuceným zařazením na německou kliniku v Chorzówě. O rok později se mu podařilo uprchnout a ukrýt se ve Slezsku. V roce 1945 se vrátil do Varšavy, ale ještě téhož roku odešel na Západ a vstoupil do polského II. sboru, kde se stal lékařem. Po rozpuštění sboru zůstal v Anglii.

Oportunista, nacista, špion sloužící hitlerovskému režimu, ale také zachránce 1200 lidských životů. To všechno byl Oskar Schindler:

Oskar Schindler (vpravo) a Itzhak Stern. Oba muži se po válce neviděli čtyři roky, pak se však znovu setkali v pařížské kanceláři Herberta Steinhouse. Oba se stále snažili opustit Evropu
Padouch, nebo hrdina? Zachránce Židů Oskar Schindler skončil zahořklý

Po osvobození Osvětimi ho židovská vězeňkyně, lékařka Alina Brewdová, která vykonávala funkci táborové lékařky v bloku 10 (v inscenaci Československé televize ztvárněná Danou Medřickou), obvinila z provedení 17 tisíc pseudolékařských operací na židovských vězních.

„V listopadu 1943 dorazilo do bloku 10 dvanáct řeckých dívek ve věku od 14 do 18 let a byly operovány doktorem Deringem. Během 24 hodin provedl 12 laparotomií (šlo o sterilizace formou chirurgického přerušení vejcovodů z otevřeného řezu břišní stěny, pozn. red.), vyměnil si pouze rukavice. Byla jsem u operace, protože na příkaz Schumanna jsem to měla být já, kdo bude tyto operace provádět. Co nejrychleji jsem se ze situace vykroutila a tvrdila, že nemohu provést operaci břicha, zvláště ne ‚pro pořádek‘. Doktor Dering provedl ošetření, které trvalo hodinu až dvě; měla jsem sledovat, ‚jak se to dělá‘. Doktor Dering prováděl operace s bederní anestezií, kterou obvykle prováděl sám, nebo to nařídil jednomu ze svých vězeňských asistentů… Z 12 dívek, které byly operovány, jedna zemřela do 12 hodin na vnitřní krvácení (nedostatečné podvázání ovariální tepny). Druhá zemřela na akutní zánět pobřišnice 24 hodin po operaci. Zbývajících 10 pacientek jsme ukrývali v bloku až do mého zatčení 6. července 1944,“ vypověděla mimo jiné Brewdová (její svědectví uchovává polský web Záznamy o teroru).

Polské úřady proto zařadily Deringa v roce 1947 na seznam válečných zločinců a spolu s Československem a Francií žádaly jeho vydání.

Kdo byli lidé, kteří pomáhali siru Nicholasi Wintonovi zachránit stovky židovských dětí?

Nicholas Winton (1909-2015) na snímku tiskové agentury Associated Press v roce 1938.
Winton nebyl na záchranu židovských dětí sám: Kdo pomáhal, co film neprozradil

Britové Deringa zatkli a uvěznili v Brixtonu, zatímco ministerstvo vnitra přezkoumávalo jeho případ. V roce 1948 rozhodlo, že proti němu neexistuje dostatek důkazů, a propustilo ho. Dering pak sloužil jako lékař v koloniích a provozoval nemocnici v Hargeise v Britském Somálsku. Za tuto práci získal v roce 1960 Řád britského impéria. V témže roce se vrátil do Londýna a otevřel si soukromou praxi.

Soud pro urážku na cti

Uris s Kimberem, které Dering zažaloval, před soudem připustili, že údaj o 17 tisících experimentálních zákroků byl hrubě nadsazený, ale hájili se, že jinak bylo vše vylíčeno v podstatě pravdivě.

Dering při křížovém výslechu provádění těchto operací přiznal, ale tvrdil, že je dělal pod nátlakem a že by ho v případě jejich odmítnutí nacisté zabili. Uvedl také, že 30 nebo 40 vězňů zachránil před plynovou komorou. Nátlak potvrzovali i jeho kolegové lékaři z Osvětimi.

Jenže i obhajoba měla svědky. A to nejenom pacienty, kteří mrzačící zákroky přežili a vypovídali o Deringově surovém chování, ale i další osvětimské lékaře vězně – kteří zvolili jiný přístup než on.

Zatímco hrůzy nacistických koncentračních táborů v Německu a v Polsku jsou známé, o tom, co se dělo v německých koncentračních táborech na okupovaných Normanských ostrovech se donedávna mlčelo:

Němečtí vojáci si během okupace ostrova Alderney za druhé světové války prohlížejí pevnost Albert.
Neznámé koncentráky: Němci je měli i na britské půdě, dlouho se o tom mlčelo

„Jeden z nejdramatičtějších okamžiků procesu nastal při svědectví Adélaïde Hautvalové, vězněné francouzské psychiatričky, která také pracovala v táborové nemocnici. Vypověděla, že pomáhat nacistickým lékařům v experimentech odmítla,“ napsala novinářka a spisovatelka Mary Ellmannová ve své stati Případ Dering: Chirurg v Osvětimi.

„A zastřelili vás za to?“ zeptal se jí obhájce Gerald Gardiner. „Ne,“ odpověděla Hautvalová. „Byla jste nějak potrestána?“ položil další otázku. „Ne,“ zněla odpověď.

„Porota si musela v průběhu procesu znovu a znovu připomínat tradiční postupy pro případy urážky na cti, protože předkládané důkazy ji vystavovaly neustálému riziku, že porotci si budou myslet, že tam jsou proto, aby rozhodli mezi uvězněním nebo oběšením, a ne o tom, zda přiznat nebo zamítnout doktoru Deringovi náhradu škody kvůli újmě na jeho cti,“ podotkla Ellmannová.

Boty obětí holokaustu v koncentračním táboře Osvětim IBoty obětí holokaustu v koncentračním táboře Osvětim IZdroj: Wikimedia Commons, Bibi595, CC BY-SA 3.0

Porota to ale nakonec zvládla a při své závěrečné poradě skutečně brala doktora jako žalobce s tím, že jejím úkolem je zhodnotit, zda obžalovaní poškodili jeho pověst, a pokud ano, jaká částka je přiměřená satisfakce.

Bylo 7. května 1964, když se vrátila z této porady s verdiktem. „Rozhodli jste ve prospěch žalobce, nebo obžalovaných?“ zeptal se soudce Frederick Lawton. „Ve prospěch žalobce,“ odpověděl předseda poroty.

V soudní síni to zašumělo zklamanými hlasy. Pak přišla druhá otázka: „Jakou částku přiznáváte žalobci jako náhradu od obžalovaných?“ „Jednu půlpenny,“ zněla odpověď.

Statečný Polák Witold Pilecki se dal před 80 lety dobrovolně chytit a transportovat do Osvětimi:

Politický proces s Witoldem Pileckým v roce 1948
Nechal se zavřít do Osvětimi, aby odhalil tamní zrůdnosti. Na pomoc čekal marně

Půlpenny byla britská mince nejnižší možné hodnoty. Deringova pověst byla zničena. Jeho odvolání soud zamítl, navíc mu připsal k tíži úhradu veškerých právních nákladů v celkové výši 25 tisíc liber (v současné britské měně by to dělalo více než půl milionu).

Rok a dva měsíce po procesu, 10. července 1965, Wladyslaw Dering zemřel. Právní náklady nakonec nestihl splatit.