Německý kapitán lodi St. Louis Gustav Schröder měl v té době za sebou už dvoutýdenní vysilující jednání se stejně neústupnými kubánskými úředníky. Ani ti nedovolili jeho pasažérům vystoupit. Teď viděl, že definitivně vyčerpal všechny možnosti. V úterý 6. června obrátil loď zpátky k Evropě. Na širé moře ji vyprovázela hlídková loď americké pobřežní stráže, která dávala pozor, aby se nějaký zoufalý uprchlík nepokusil vyskočit a k břehu doplavat.

Telegram coby lístek do transportu

Lidé na palubě měli opravdu důvod být zoufalí. Od chvíle, kdy loď vyplula z Hamburku, uplynulo už 24 dnů. Za celou tu dobu ani jednou nestanuli na pevném břehu. Na lodi docházelo jídlo i voda a poslední pevnina, k níž upínali svou naději, se jim vzdalovala za zády. Před sebou měli nekonečnou noční můru v podobě násilného a nemilosrdného německého nacistického režimu. Tušili, že cesta zpět znamená jejich zkázu.

Loď Cap Arcona se 3. května 1945 se stala obětí náletu. V tu dobu byly na palubě tisíce vězňů z koncentračních táborů:

Loď Cap Arcona se plavila po mořích od roku 1927, dne 3. května 1945 se stala obětí náletu
Z koncentráku vypluli vstříc smrti. Nacistický Titanic byl hrobem i pro Čechy

„Je zbytečné bavit se o tom, co by se mělo udělat. Vypadá to, že teď se jim pomoci nedá,“ poznamenal v té době v nepodepsaném komentáři nějaký redaktor The New York Times.

Schröder se přesto ještě o jednu záchrannou akci u amerického pobřeží pokusil a zamířil na sever do Kanady. Byl to však marný pokus.

„Kdybychom nechali tyto Židy najít si domov v Kanadě, následovaly by další lodě se stejným nákladem,“ odtelegrafoval na palubu kanadský vládní zmocněnec pro imigraci Frederick Blair. „Někde se prostě musí udělat čára.“

Zdroj: Youtube

Po návratu St. Louis do Evropy znamenal tento telegram pro 254 cestujících z lodi jízdenku do plynových komor nacistických vyhlazovacích táborů. Během holokaustu byli povražděni.

Cesta na moře

Na cestu k severoamerickým břehům vyplul luxusní osobní parník 13. května 1939. Nacistický režim ho i s uprchlíky pustil – od nechvalně proslulé „Křišťálové noci“, což bylo vytlučení a vyrabování židovských obchodů v noci z 9. na 10. listopadu 1938, pojmenované podle skla z rozbitých výloh, se v této době snažil zejména o to, dostat co nejvíce Židů pryč a maximálně urychlit tempo jejich emigrace. Nacistická propaganda přitom počítala s tím, že když je začnou jiné země odmítat, bude moci před světem argumentovat, že „Židy nikdo nechce“.

Na palubě St. Louis bylo 937 cestujících. „Téměř všichni byli Židé prchající z Třetí říše. Většinu z nich tvořili němečtí občané, někteří pocházeli z východní Evropy a pár jich bylo oficiálně bez státní příslušnosti. Většina cestujících měla zažádáno o americká víza a do doby, než bude moci vstoupit do Spojených států, plánovala zůstat na Kubě,“ uvádí Pamětní muzeum holokaustu ve Spojených státech.

Nicholas Winton nebyl jediný hrdina. Kdo všechno pomáhal při záchranných transportech Židů?

Nicholas Winton (1909-2015) na snímku tiskové agentury Associated Press v roce 1938.
Winton nebyl na záchranu židovských dětí sám: Kdo pomáhal, co film neprozradil

Mezi cestujícími byla i v té době teprve 14měsíční Judith Köppelová, plující se svými rodiči Josephem a Irmgard Köppelovými. Podobně jako ostatní pasažéři, i Köppelovi si předem zakoupili od kubánských překupníků v Německu povolení k přistání. Šlo o běžný dokument určený pro turistické návštěvníky, za který se normálně nic neplatilo, ale současné okolnosti poskytly zkorumpovanému šéfovi kubánského imigračního úřadu Manueli Benítezovi Gonzalezovi příležitost, aby si za něj říkal o horentní sumy.

„Běžně si za jedno povolení říkal o 150 dolarů i více, a nashromáždil tak osobní jmění odhadované až na půl milionu nebo milion dolarů,“ uvádí Pamětní muzeum holokaustu. K tomu je třeba dodat, že za tyto peníze posílal Gonzales nevyplněná povolení evropským překupníkům, kteří je dále prodávali za dvojnásobné i trojnásobné ceny. Stále se však zdálo, že jím vystavený papír je vstupenka do lepšího, svobodnějšího a bezpečnějšího světa.

Kapitán lodi MS St. Louis Gustav Schröder. Byť Němec, dělal pro záchranu svých židovských cestujících, co mohl, valná část jeho úsilí však přišlo vniveč. V roce 1993 jej komise památníku holokaustu Jad Vašem prohlásila za Spravedlivého mezi národyKapitán lodi MS St. Louis Gustav Schröder. Byť Němec, dělal pro záchranu svých židovských cestujících, co mohl, valná část jeho úsilí však přišlo vniveč. V roce 1993 jej komise památníku holokaustu Jad Vašem prohlásila za Spravedlivého mezi národyZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, SSMaritime.com, volné dílo

„Když se cestující nalodili a St. Louis zvolna manévrovala z přístavu, zavládla na palubě slavnostní nálada. Mnozí se těšili, že po nějaké době na Kubě začnou žít nové životy v Americe. Pro jiné, kteří se jen díky štěstí nebo úplatkům dokázali dostat z německých koncentračních táborů, znamenal závan čerstvého mořského vzduchu také jejich první nádech svobody po mnoha měsících,“ píše Muzeum židovského dědictví.

Na šťastný výraz v tvářích dospělých si i po mnoha desítkách let vzpomínal také tehdy šestiletý Sol Messinger, jenž stejně jako Judith cestoval se svými rodiči. „Dospělí si neustále říkali, že jsou konečně v bezpečí. ‚Jedeme pryč,‘ slyšel jsem je opakovat znovu a znovu. ‚Už se nemusíme ohlížet přes rameno,‘“ citovala jeho vzpomínku před 10 lety BBC.

Zrada, strach a fámy

Uprchlíci však netušili jednu věc, a sice, že tehdejší kubánský prezident Federico Laredo Brú už začátkem května podepsal dekret, jímž jejich povolení k přistání zneplatnil. Toto jeho rozhodnutí podpořila spousta Kubánců, protože země se stále ještě nevzpamatovala z velké hospodářské krize 30. let a rodilí obyvatelé Kuby se obávali, že jim imigranti vezmou práci. V zemi už v té době byl poměrně vysoký počet přistěhovalců včetně 2,5 tisíce Židů a přílivu dalších se Kubánci zuřivě bránili.

Nevoli a nenávist k imigrantům přiživovaly také fámy. „Jak agenti nacistického Německa, tak místní pravicová hnutí medializovali toto téma v tisku a na demonstracích a tvrdili, že příchozí Židé jsou komunisté. Dvoje noviny, deník Diario de la Marina vlastněný vlivnou rodinou Rivero a deník Avance vydávaný rodinou Zayasů, podporovaly španělského fašistického vůdce generála Francisca Franca, který v té době, na jaře 1939, právě svrhl po tříleté občanské válce za pomoci nacistického Německa a fašistické Itálie Španělskou republiku,“ píše Pamětní muzeum holokaustu.

Oportunista, nacista, nenapravitelný sukničkář a opilec, ale také zachránce 1200 lidských životů. To všechno byl Oskar Schindler:

Oskar Schindler (vpravo) a Itzhak Stern. Oba muži se po válce neviděli čtyři roky, pak se však znovu setkali v pařížské kanceláři Herberta Steinhouse. Oba se stále snažili opustit Evropu
Padouch, nebo hrdina? Zachránce Židů Oskar Schindler skončil zahořklý

Zprávy o blížící se plavbě tak podnítily v Havaně velkou antisemitskou demonstraci, jíž se zúčastnilo na 40 tisíc lidí. Demonstrace se uskutečnila 8. května, tedy pět dní před odplutím lodi St. Louis z Hamburku, a přenášel ji kubánský rozhlas, který poslouchaly tisíce lidí.

Akci, představující největší antisemitský protest v kubánských dějinách, sponzoroval bývalý kubánský prezident Grau San Martin, jehož mluvčí Primitivo Rodriguez využil přítomnosti rádia a všechny Kubánce vyzval: „Bojujte proti Židům, dokud je nevyženeme do posledního!“

Na pevninu nevkročíte

V této atmosféře dorazila St. Louis 27. května 1939 ke kubánským břehům. Osmadvacet cestujících mělo štěstí, že si dokumenty vybavili ještě před 6. květnem – kubánská vláda je nechala vystoupit na břeh. Ostatních 908 (bylo by jich 909, ale jeden ze starších pasažérů zemřel během plavby a byl pohřben do moře) však muselo zůstat na palubě.

Zástupci amerického Židovského spojeného distribučního výboru Morris Troper a Lawrence Berenson se pokoušeli vyjednávat s kubánskými úřady, zatímco morálka cestujících na lodi prudce upadala.

Záchranná operace Hannibal vyvrcholila největší námořní katastrofou lidských dějin:

Rekreační loď Wilhelm Gustloff byla těsně před začátkem války přidělena armádě a využívala ji i německá propaganda. Pověst "plovoucího paláce" ji přibližovala Titaniku, s nímž bohužel sdílela i osud. Ke dnu však vzala víc než pětkrát tolik lidí
Horší než Titanic. Při zkáze lodi Wilhelm Gustloff zahynulo na 10 tisíc lidí

„Jeden muž, Max Loewe, se pokusil o sebevraždu tím, že si přeřezal zápěstí a skočil přes palubu. Vytáhli ho, utlumili jej sedativy a převezli ho do havanské nemocnice,“ popsal jeden z mnoha projevů frustrace uprchlíků web History. Muž měl ale nakonec štěstí, protože mu dovolili na ostrově zůstat.

Ostatní se však nacházeli v bezútěšné situaci. „Jak se hodiny vlekly, zařadili se Joseph a Irmgard Köppelovi s Judy v náručí do hloučku ustaraných pasažérů shlížejících přes zábradlí. K jejich naprostému šoku jim pak bylo oznámeno, že žádné povolení zakoupené po 6. květnu, včetně toho jejich, už neplatí. Laredo Brú lodi nařídil, aby do 2. června opustila kubánské vody,“ uvádí Muzeum židovského dědictví.

Zdroj: Youtube

Tento krutý verdikt provázely srdceryvné scény, protože někteří z uprchlíků už měli na Kubě příbuzné, kteří teď připlouvali k parníku na člunech a lodičkách, ale mohli na své blízké jen křičet z vody.

Já je nacistům nevydám!

Kapitán St. Louis Gustav Schröder, jenž se svými pasažéry upřímně cítil a přes své německé občanství neměl nic společného s nacismem, tedy 2. června vyplul z Havany a nasměroval loď k Floridskému průlivu poblíž amerických výsostných vod. Když se v dálce objevila světla Miami a dalších pobřežních měst, načerpali Judyini rodiče spolu s ostatními utečenci opět trochu optimismu.

Vystřízlivění však bylo kruté. Americké úřady se postavily k přijetí Židů stejně jako kubánské. Pátého června přišlo definitivní zamítnutí vstupu.

Když se úplně stejně postavila k otázce uprchlíků i Kanada, nezbývalo empatickému kapitánovi nic jiného než otočit loď zpátky do Evropy.

Poslední lednový den roku 1945 se městečko Jantarnyj proměnilo v dějiště krvavého masového zločinu:

Zbytky koncentračního tábora ve Stutthofu, kde se vraždilo i po osvobození Osvětimi
Nahnali je do Baltu a postříleli kulomety. Nacistický masakr stál život 3000 žen

Jediným štěstím v neštěstí nebohých vyděděnců teď bylo, že loď vedl právě on. Dokázal s pochopením zvládnout propukající paniku a současně se zařekl, že své svěřence nacistickému režimu nevydá.

„Nevrátím se s lodí do Německa, dokud pro ně nenajdu bezpečné útočiště. Jestli to nepůjde jinak, nechám St. Louis ztroskotat u anglického pobřeží a Angličané je budou muset vyzvednout,“ svěřil se po cestě úzkému okruhu důstojníků (obětem ztroskotání totiž musí země, která je zachrání, poskytnout azyl, pozn. red.).

Kapitán lodi MS St. Louis Gustav Schröder vyjednává v přístavu Antverpy s belgickými úředníky povolení přistát a nechat cestující vystoupitKapitán lodi MS St. Louis Gustav Schröder vyjednává v přístavu Antverpy s belgickými úředníky povolení přistát a nechat cestující vystoupitZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Tento riskantní krok však nakonec nemusel udělat. Zatímco parník vyčkával v mezinárodních vodách, ozvaly se na základě předchozího jednání s židovským výborem čtyři země, Anglie, Francie, Belgie a Nizozemsko, že každá přijme zhruba čtvrtinu pasažérů. Loď pak zakotvila v přístavu Antverpy. Velká Británie přijala 288 cestujících, Nizozemsko 181 cestujících, Belgie 214 a Francie 224 cestujících.

Happy end chybí

Příběh lodi vyděděnců bohužel ani tak neskončil happy endem, protože po vypuknutí války a obsazení Francie, Belgie a Nizozemska hitlerovským Německem se řada uprchlíků ze St. Louis přece jen dostala do nacistických rukou. Včetně Judyiných rodičů i prarodičů, dopadených ve Francii.

Sama Judy přežila jen díky tomu, že ji rodiče včas svěřili francouzskému zastoupení humanitární organizace Oeuvre de Secours aux Enfants (Organizace pro pomoc dětem), která ji ukryla u katolické rodiny. Rodiče už nikdy neviděla. Později se dozvěděla, že byli deportováni do Osvětimi a zavražděni. Z 907 cestujících, kteří se museli vrátit do Evropy, bylo povražděno 255 osob.

Dva malí kluci si hrají na palubě lodi MS St. Louis, na níž přes 900 židovských občanů doufalo v roce 1939 doplout do bezpečí. Jejich naděje však ztroskotalaDva malí kluci si hrají na palubě lodi MS St. Louis, na níž přes 900 židovských občanů doufalo v roce 1939 doplout do bezpečí. Jejich naděje však ztroskotalaZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

V roce 2012 se ministerstvo zahraničí Spojených států za postoj své země v roce 1939 formálně omluvilo pozůstalým. V roce 2018 je následoval kanadský premiér Justin Trudeau.

Statečný kapitán Schröder se po neúspěchu ze St. Louis pokusil zorganizovat ještě jednu záchrannou plavbu, ale německé úřady už nedovolily dalším Židům nastoupit, protože vypukla válka. Do námořních bojů se nezapojil a od roku 1940 se věnoval kancelářské práci.

Zemřel v roce 1959 ve věku 73 let. V březnu 1993 jej památník obětí a hrdinů holokaustu v Izraeli Jad Vašem posmrtně poctil titulem Spravedlivý mezi národy.