V ranních hodinách 2. února 1959 zemřelo na severním Uralu v nejsevernějším cípu Sverdlovské oblasti u takzvané Mrtvé hory devět mladých, ale zkušených turistů, převážně spolužáků z Uralského polytechnického institutu. Skupinu vedl třiadvacetiletý student této školy Igor Alexejevič Ďatlov (uváděný také jako Djatlov), považovaný i přes své mládí za ostříleného horského vůdce. Rovněž ostatní měli řadu zkušeností se zimními pobyty v přírodě.

Záměrem expedice bylo projít dosud jen málo prozkoumanou divokou oblast pohoří Ural a uskutečnit výstup na uralskou horu Otorten, jejíž název znamená v překladu zhruba Místo, kam nechoď.

Všichni účastníci výpravy, dvě dívky a sedm mužů ve věku od 20 do 38 let, na výpravu vyrazili zdraví a podle později nalezených deníků se zdáli být v dobré náladě i kondici. Jediný, kterému hned od začátku cesty nebylo dobře a dne 28. ledna 1959 se rozhodl další putování vzdát, byl původně desátý člen výpravy Jurij Judin. Revmatické bolesti ho donutily zůstat v jedné z posledních lidských usedlostí po cestě ve 41. okrsku. Zachránily mu život: všichni ostatní účastníci expedice v noci z 1. na 2. února zahynuli za dodnes zcela nevyjasněných okolností.

Sněhem zavalený stan Ďatlovovy výpravy, k němuž pátrači dorazili až 26. února. Stan byl rozříznut zevnitř, skupina před něčím utíkala. Vlevo od stanu pátrači Vladislav Karelin (stojící) a Jurij Koptelov
Záhada Ďatlovovy výpravy: Rusové přišli s novou teorií o tajné zbrani

Ještě večer 1. února 1959 se zdálo být – i přes zhoršené počasí – vše normální. Skupina dorazila po několikadenním putování k průsmyku na úbočí hory Cholat-Sjachyl, což v jazyce místního domorodého kmene Mansijů znamená Mrtvá hora, a kvůli prudkému větru a sněžení tu rozložila tábor a postavila si stan.

Jenže v noci se pak stalo cosi, co donutilo studenty zevnitř rozřezat boky stanu a hledat spásu v ústupu přes ledovou pláň pod vzdálené stromy, kde začali jeden po druhém postupně umírat na podchlazení, kombinované v některých případech s různými zraněními.

Protože se expedice nevrátila v domluveném čase do civilizace, vydala se po jejích stopách záchranná skupina. Dne 26. února 1959 objevila zčásti stržený a sněhem napůl zavalený stan, v němž se překvapivě nacházely všechny věci členů expedice včetně teplého oblečení, jídla a v některých případech i bot. Nebyl v něm ale žádný člověk. Zmrzlé otisky stop ukazovaly, že všichni studenti zamířili z nějakého důvodu k lesu na opačné straně průsmyku.

Jméno Sir Ernest Shackleton bude navždy napsáno v análech antarktického průzkumu ohnivým písmem, napsal o svém legendárním předchůdci dobyvatel jižního pólu Roald Amundsen.
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. První výprava k jižnímu pólu

Na okraji lesa se našlo ohniště a pod blízkým cedrem mrtvá těla dvou členů expedice, Georgije Krivoniščenka a Jurije Dorošenka, oblečená v poškozeném spodním prádle a bez obuvi, navíc na ploše několika centimetrů popálená. Větve cedru byly polámané až do výšky pěti metrů, jako kdyby se na strom pokoušeli vylézt.

Po delším čase objevili záchranáři ve sněhu mezi cedrem a původním tábořištěm se stanem další tři mrtvé. Byl to vůdce expedice Igor Ďatlov, jenž ležel na zádech a v ruce svíral březovou větev, dále jedna ze dvou členek výpravy Zinajda Kolmogorovová, nalezená schoulená na břiše s rukama křečovitě přitisknutýma k hrudi, což nasvědčovalo zoufalé snaze se zahřát, a Rustem Slobodin, rovněž ležící na břiše s pokrčenýma rukama a nohama. Těla byla nalezena ve vzdálenostech 300, 480 a 630 metrů od cedru. Jako kdyby se tato trojice rozhodla vrátit se zpět ke stanu a po cestě postupně umrzala.

Nejděsivější pak byl nález posledních čtyř mrtvých, které našli až po více než dvou měsících, 5. května 1959, ve vzdálenosti 75 metrů od cedru, v potoce pod vysokou vrstvou sněhu. V těsné blízkosti těl se nacházela podestýlka vyrobená provizorně z nalámaných větví a chvojí, jež byla zřejmě součástí záhrabu ve sněhu, který měl tuto čtveřici ochránit před větrem a nejhorším chladem.

V Sovětském svazu vyjíždějí rakety z výrobního pásu jako klobásy z narážečky, chlubil se začátkem 60. let 20. století sovětský vůdce Nikita Chruščov. Snaha vyhrát závody ve zbrojení vedla až k děsivé katastrofě
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Nedělinova katastrofa

Ale neochránil. A objev jejich těl znamenal opravdovou noční můru. Mrtvoly totiž byly až strašidelným způsobem znetvořeny. Nejhrůzněji vypadalo tělo druhé členky výpravy Ljudmily Dubininové: napůl klečelo, napůl leželo v potoce hlavou dolů, v očních důlcích mu chyběly oči, v ústní dutině jazyk, a jak se navíc později zjistilo, měla žena i rozdrcený hrudník a rozsáhlá vnitřní zranění.

Stejná zranění byla zjištěna i u dalšího nalezeného těla, patřícího lyžařskému instruktorovi Alexandru Zolotarjovovi. Kromě těchto dvou těl se v potoce našli ještě poslední dva členové expedice, Nikolaj Thibeaux-Brignolles a Alexandr Kolevatov, jejichž zranění byla menšího rozsahu. I tak ale zahynuli, příčinou jejich smrti bylo zřejmě podchlazení.

Některé mrtvoly měly na sobě části oblečení patřící jiným členům skupiny, protože se zřejmě mladí lidé zkoušeli doobléci šatstvem těch, kteří zmrzli dříve.

Vědci považovali kostlivce od jezera Rúp Kund za pozůstatky poutníků, kteří před více než tisícem let zahynuli v bouři. Jenže to není tak jisté
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Jezero smrti v Himalájích

Dlouhé desítky let se debatovalo o tom, co výpravu zkušených horských turistů vyhnalo uprostřed noci ze stanu, nedovolilo jim se vrátit, a navrch jim způsobilo tak devastující poranění. Spekulovalo se o všem možném, od zásahu UFO přes útok domorodců až po kolektivní šílenství vyvolané například infrazvukem nebo radioaktivním zářením.

Dosud nejpřijímanější vysvětlení zaznělo před třemi lety. Podle výzkumu Alexandra Puzrina, geotechnického inženýra působícího ve švýcarském Federálním technologickém ústavu v Curychu, a Johana Gaumea, vedoucího laboratoře simulací sněhových lavin v dalším švýcarském Federálním technickém ústavu v Lausanne, zavalila stan menší desková lavina.

Ta byla zvažována jako možná příčina již v roce 1959, ale nakonec byla z řady důvodů označena za nepravděpodobnou: svah nad stanem se zdál být na pád laviny příliš pozvolný a zranění na tělech turistů příliš devastující. Právě tyto argumenty ale simulace Gaumovy laboratoře přesvědčivě zpochybnily.

„Svah nebyl tak mělký. Mírně a povolně vypadal jen díky zvlněné topografii hory Cholat-Sjachyl, ale ve skutečnosti se jeho sklon blížil 30 stupňům, což je základní minimální požadavek pro laviny. Zprávy z počátečního průzkumu místa také popisovaly spodní sněhovou vrstvu na hoře, která se neshlukovala dohromady a poskytovala slabou, kluzkou základnu, po níž by mohlo velké množství sněhu snadno sklouznout,“ uvedl před třemi lety Puzrin.

Albert Johnson dokázal přežít i nemožné a sám čelil řadu dní celé Královské kanadské jízdní policii
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Šílený trapper Johnson

Když členové výpravy udělali do sněhu zářez pro svůj stan, mohli destabilizovat svah. Jejich poslední záznamy v deníku i poslední fotografie z večera 1. února 1959 také svědčí o silném větru, který mohl podle vědců navát v noci na uvolněný svah značné množství sněhu, čímž se lavina dala do pohybu. To by mělo podle studie také vysvětlovat, proč k jejímu pádu nedošlo hned po zářezu do sněhu, ale až po devíti hodinách: lavina potřebovala ke svému uvolnění ještě přiživit.

Vědci měli vysvětlení i pro zlámaná žebra. Studenti se totiž podle nich uložili ve stanu ke spánku na improvizovanou podestýlku vyrobenou z lyží, kterou se chtěli zespodu izolovat od chladu. A počítačová simulace ukázala, že pět metrů dlouhý blok silného sněhu by lidem spícím na pevné podložce mohl žebra i lebeční kosti snadno zlomit. „Tato zranění by byla těžká, ale ne smrtelná – alespoň ne okamžitě,“ tvrdil Puzrin.

Gaume se nicméně už tehdy obával, že jimi předložené vysvětlení bude příliš přímočaré na to, aby je velká část veřejnosti přijala, protože lidé mají raději tajemnější scénáře smrti v divočině.

Na potvrzení tohoto názoru nemusel ani moc dlouho čekat. Jeho výzkum však nezpochybnili blázniví zastánci konspiračních teorií, ale dva uznávaní lavinoví experti, ředitel Národního lavinového centra U. S. Forest Service Karl Birkeland a ředitel Lavinového centra v Gallatinském národním parku v Montaně Doug Chabot.

Dvacet odvážných mužů se postavilo v roce 1925 na Aljašce na start štafety se smrtí, aby v 50stupňovém mrazu dovezli sérum pro umírající městečko
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Štafeta se smrtí

Ti došli k závěru, že důkazy o lavině poblíž místa stanu „nemají ve skutečnosti žádnou relevanci“ a že svahy, zachycené na starých fotografiích, opravdu nebyly dostatečně strmé. Lavina se sice může utrhnout i v třicetistupňovém svahu, ale taková lavina je mimořádně vzácná.

Podle Chabota mohla být na vině spíše sněhová smršť, jinými slovy vichřice, která mohla navát na stan tolik sněhu, že ten se pod jeho vahou zhroutil. Studenti se pak začali v troskách dusit a museli si rychle prořezat cestu ven.

Drobná pochybení, jako bylo zutí bot před spaním, nebo odložení lopat mimo bezprostřední dosah, pak podle Chabota vedla k dominovému efektu, kdy se lidé ze stanu dostali do naprosto hrůzných a strašlivých podmínek.

„Za pár vteřin se všechno kolem vás může stát životu nebezpečným. Musíte ven ze stanu, abyste přežili, ale jakmile se z něj dostanete, vtáhnou vás živly. Zoufalství vás pak dovede k činům a do situací, jež by se za jiných okolností zdály bizarní. Děláte nebo se vám dějí věci, jaké by se za normálních podmínek nedaly ani vysvětlit,“ uvedl Chabot, který se v minulosti podílel na řadě vyprošťovacích operací u lavinových neštěstí, takže mluvil i z vlastní zkušenosti.

Do té doby nepředstavitelná katastrofa přinesla i vzácný příklad sebeobětování se pro záchranu životů jiných.
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Apokalypsa v Halifaxu

Jednou z dlouhodobě zvažovaných příčin náhlého útěku studentů ze stanu je také nečekaná noční návštěva šelmy, třeba medvěda nebo rosomáka sibiřského. Tyto šelmy opravdu na Urale žijí a byly opakovaně zaznamenány i v oblasti Ďatlovského průsmyku.

Pro návštěvu podobného zvířete svědčí i zmrzlé stopy vypovídající o dalším chování studentů v onu osudnou noc: po prořezání bočních stran stanu zevnitř ustupovali přes pláň volným krokem v rojnici, což napovídá právě snaze uhnout z cesty šelmě: neběžíte, abyste zvíře nepodráždili, a snažíte se být od něj všichni stejně daleko. Také pozdější snaha vylézt na strom, z nějž by bylo možné dohlédnout, zda šelma už od stanu neodešla, podporovala tuto teorii.

Zlomená žebra Dubininové a Zolotarjova by se dala vysvětlit buď tím, že je později v záhrabu podupalo nějaké velké zvíře, například los, nebo pádem z převěje do koryta potoka.

Naopak proti přítomnosti jakékoli šelmy mluví úřední protokol z 28. února 1959, zaznamenávající výpověď pátračů, kteří objevili stan: ten totiž uvádí, že ve stanu se našly i suchary ve dvou pytlích, kondenzované mléko, cukr a koncentráty – tedy potraviny, které by vyhladovělý medvěd či rosomák bezpochyby rozházel a zčásti spotřeboval.

Další novou teorii předložili experti a svědci, kteří vystoupili v Rusku na tiskové konferenci konané 25. ledna 2023. Co oznámili a jak tato teorie obstála, se dozvíte v podcastu.