Pirmasens představuje okresní město ve spolkové zemi Porýní-Falc, nacházející se jen 15 kilometrů od francouzských hranic v podhůří Francouzských Alp. Do novodobé historie se zapsalo třeba zhruba 100 let starými krvavými nepokoji, kdy se v únoru roku 1924 pokusila skupina falckých separatistů násilím obsadit radnici. Nachází se v něm muzeum obuvnictví a muzeum Siegfriedovy linie.

Badatele, záhadology i kriminalisty však už desítky let přitahuje toto město něčím úplně jiným – dodnes nevyjasněnou záhadou zmizení tří malých dětí, které se ztratily vždy v pátek, ale v dlouhém rozmezí sedmi let. A s ní spojeným příběhem muže, jenž se stal hlavním podezřelým z jejich únosu a vraždy, ale celé město se nakonec postavilo za jeho nevinu.

Tři hrůzné pátky

Devítiletý školák Walter Borschat zmizel v Pirmasens v pátek 25. listopadu 1960 kolem čtvrté odpoledne, když byl po škole venku. Už ho nikdy nikdo neviděl (kromě jeho případného únosce a vraha).

O více než tři roky později, 17. ledna 1964, zmizel za velmi podobných okolností další devítiletý školák, Klaus-Dieter Stark; také byl pátek, také bylo kolem čtvrté odpoledne, také to byl místní rodák a také se nevrátil domů poté, co si odpoledne po škole vyběhl ven hrát.

Nejhorší obavy se naplnily. Ve francouzských alpách našli ostatky pohřešovaného chlapce Émila:

Asi padesátka policistů prohlédává okolí vesnice La Vernet. Ztratil se v ní dvouletý chlapec. Pátrání bylo zatím marné, úřady se domnívají, že jde o únos.
V Alpách se našly kosti pohřešovaného Émila. Jak chlapec zemřel, není jisté

A s odstupem dalších více než tří let, v pátek 8. září 1967, zmizela v Pirmasens desetiletá Eveline Lübbertová. Její případ se od předchozích trochu lišil v tom, že se neztratila až odpoledne, ale už kolem 12. hodiny, zřejmě krátce poté, co vyšla ze školy – poslední svědci, kteří ji viděli, ji zahlédli ve školní budově procházet chodbou k východu.

Ostatní rysy případu ale byly podobné předchozím dvěma. Všechny děti byly v podobném věku, všechny se ztratily stejný den v týdnu a jak se ukázalo, všechny se v době svého zmizení nacházely ve stejné městské oblasti kousek od místního rušného výstaviště. To všechno mohla, ale nemusela být náhoda.

Zmizení šestiletého Adama Walshe změnilo Ameriku:

Adam Walsh
Z šestiletého chlapce se našla jenom hlava. Případ Adama Walshe změnil Ameriku

Ani několikaleté pátrání nepřineslo relevantní informace. Žádná z prověřovaných stop nevedla k cíli, nikde se nenašly žádné pozůstatky zmizelých dětí a výpovědi svědků nedokázaly vyšetřovatele posunout. Všechny tři případy byly nakonec odloženy jako nedokončené pátrání po pohřešovaných osobách. Z únosu ani vraždy dětí nebyl nikdo obviněn. Změna přišla až zhruba před 50 lety, v roce 1974.

Kriminalista s novou metodou

V červnu roku 1973 byl novým policejním šéfem v Pirmasens jmenován kriminalista Ernst Fischer, jenž krátce předtím, v roce 1970, proslul dopadením Klause Bräuniga, nechvalně známého jako vrah měsíčního svitu, který v noci z 12. na 13. dubna 1970 ubodal v jejich bytě ve falcké Mohuči 49letou dětskou lékařku Margot Geimerovou a její dceru Dorotheu.

Fischer ho pomohl odhalit mezi 260 podezřelými pomocí sestavení sofistikovaného psychologického a sociálního profilu pachatele. Podobně jako v případě ztracených dětí, ani u vyšetřování vraždy Geimerových policie nezajistila žádný přímý důkaz – v bytě nenašla ani vražednou zbraň, ani otisky pachatelových prstů, ani známky násilného vniknutí. K Bräunigovi ji dovedla jeho jiná trestná činnost; muž se k vraždě po několikadenní vazbě přiznal, později ale přiznání odvolal a tvrdil, že ho učinil pod nátlakem. I tak jej soud v roce 1972 odsoudil na doživotí. Bräunig dodnes zůstává za mřížemi, přičemž o jeho poslední žádosti o podmínečné propuštění referovala média zhruba před rokem.

Případ „chlapce z krabice" je jeden z nejznámějších odložených případů ve Spojených státech:

Krabice od kočárku, v níž se v roce 1957 našlo tělo čtyřletého hocha, na místě nálezu. Identitu zabitého hocha policisté dlouho neznali, a 65 let byl znám pouze jako Chlapec z krabice. Jmenoval se Joseph Augustus Zarelli, zjistili nyní policisté.
Policie rozplétá 65 let starou brutální vraždu. Už ví, kdo byl Chlapec z krabice

Fischer se dostal k případu pohřešovaných dětí v srpnu 1973 při prohlížení založených spisů a vzájemná podobnost všech tří zmizení mu připomněla další jeho případ, a sice případ sériového vraha dětí Jürgena Bartsche, homosexuála s pedofilními sadistickými sklony, který v letech 1962 až 1966 unesl a zavraždil čtyři malé chlapce ve věku od 8 do 13 let. Bartsch byl dopaden a usvědčen díky únosu pátého hocha, tentokrát patnáctiletého, který jeho útok přežil, podařilo se mu uniknout a později byl schopen popsat jak zabijáka, tak místo, kam jej odvlekl.

V případu pirmasenských dětí ale Fischer žádného přímého svědka neměl; musel si tedy poradit jinak. „Vyšetřovatel Fischer použil pátrací metodu využívanou i tajnými službami snažícími se odhalit špiony, jak tomu bylo na jaře 1974 s případem Güntera Guillaumea. Frederick Forsyth ji popsal ve svém thrilleru Den pro Šakala,“ uvedl v listopadu 1974 německý titul Spiegel.

Tajemný občan X

Nový policejní šéf zkrátka sestavil kvůli ztraceným dětem 15členný vyšetřovací tým specialistů, kteří začali na základě známých a předpokládaných charakteristik pachatele, dohledatelných ve spisech všech tří pohřešovaných, sestavovat pravděpodobný profil pachatele, jehož si pro potřeby vyšetřování označili jako „X“ (podobnou metodu použili o 20 let později ruští vyšetřovatelé při pátrání po sériovém vrahovi Čikatilovi). Podobnost jednotlivých zmizení totiž napovídala, že jsou všechna dílem jednoho člověka.

„Hledali jsme inteligentního muže ve věku 15 až 45 let, který žil v Pirmasens nebo v jeho okolí v letech 1960, 1964 a 1967, nebyl ve městě nápadný jako cizinec, evidentně často se stýkal s dětmi a něco na tom nebylo normální. Muž také musel mít v pátek odpoledne čas na to, aby se mohl s dětmi potkat a mluvit s nimi,“ vysvětlil později Fischer novinářům ze Spiegelu.

Američtí policisté rozluštili záhadné zmizení dvou dívek z Jižní Dakoty. Pomohlo sucho:

Nález auta pomohl vyřešit záhadné zmizení dvou dívek, které rodina pohřešovala od roku 1971.
V roce 1971 zmizely i s autem dvě dívky. Případ vyřešilo až po 36 letech sucho

Policie nakonec tímto způsobem pojmenovala celkem 24 individuálních charakteristik „občana X“, na jejichž základě mohla tipovat podezřelé: pachatel musel mít v době zmizení dětí volno, tedy nebýt v práci ani například v nemocnici nebo v ústavu pro duševně choré. Musel pravděpodobně dobře znát všechny tři děti i jejich způsob života, přičemž k němu nejspíše měly důvěru. A třebaže v minulosti nemusel nutně spáchat žádný sexuální zločin, dalo se u něj čekat, že na děti působí „podezřele silným charismatem“.

Vyšetřovatelé také předpokládali, že „X“ se v čase před a po zmizení dětí zdržoval poblíž pirmasenského jezera Eisweiher, nacházejícího se nedaleko výstaviště, a že se zřejmě v minulosti občas přiblížil i k jiným dětem, přičemž jeho přítomnost se jim nezdála být podezřelá ani pohoršující. „Náš člověk musel být jiný než obyčejný sexuální delikvent,“ tvrdil Fischer.

Jezero Eisweiher ve falckém městě Pirmasens, v jehož okolí se musel v 60. letech minulého století pohybovat podle policie pachatel dodnes neobjasněných únosů a vražd tří místních dětíJezero Eisweiher ve falckém městě Pirmasens, v jehož okolí se musel v 60. letech minulého století pohybovat podle policie pachatel dodnes neobjasněných únosů a vražd tří místních dětíZdroj: Wikimedia Commons, Steffen 962, CC BY-SA 4.0

Musí to být místní

Následovalo předběžné vyšetřování: Federální státní kriminální policie zkontrolovala na základě předložených charakteristik své databáze a informovala pirmasenskou policii, že v nich nenašla žádnou osobu, u níž by její předchozí život a chování odpovídaly předpokládanému vzorci.

Francouzská Sûreté prověřila za pomoci Fischerova psychologického a sociálního náčrtu všechny vojáky, umístěné v letech 1960, 1964 a 1967 v Jižní Falci, a došla ke stejnému závěru. Stejné hlášení podala i americká vojenská policie, jež tímto způsobem prostudovala minulost 150 vojáků americké armády, sloužících na stejném místě ve stejný čas.

Zmizení dvou dívek v Panamě šokovalo Nizozemsko. Z turistek se našla jen ženká pánev s utrženou nohou a 33 kostí:

Kris Kremersová a  Lisanne Froonová na společné selfie fotografii, pořízené jen krátce před jejich zmizením v panamské džungli v roce 2014. Obě dívky se staly s největší pravděpodobností obětí tragické nehody, zřejmě se zřítily ze srázu nebo ze skály.
Zmizení dvou Evropanek v Panamě: Nejprve se našel fotoaparát, pak utržená noha

Policie dále zaměřila svou pozornost na všechny přeshraniční francouzské gastarbeitery, kteří den co den překračovali hranice za účelem práce v Německu, a pátrala i ve falckých úmrtních matrikách a ve starších zápisech z knih hostů ve všech hotelích v Pirmasens.

Všechno toto úsilí vyznělo naprázdno. Fischera to dovedlo k pevnému přesvědčení, že jeho původní předpoklad se naplňuje: pachatelem je někdo místní, jeden z přibližně sedmi tisíc mužských obyvatel Pirmasens nebo nejbližšího okolí. Někdo, kdo v 60. letech v Pirmasens už nějakou dobu žil a kdo je zřejmě ve středním věku.

Stará radnice města PirmasensStará radnice města PirmasensZdroj: Wikimedia Commons, Juergen Kappenberg, CC BY-SA 3.0

„Kriminalisté začali procházet staré adresáře ulici po ulici, zaměřovali se na učitele, kněze i na obchodníky a porovnávali všechny 15leté až 45leté obyvatele centra města s charakteristikou potenciálního pachatele. K tomu přidali dalších 30 jmen z místní evidence sexuálních deliktů a 15 diskrétních tipů na podezřelé, ale dosud trestně nestíhané osoby, které získali od místních policistů, sociálních pracovníků a od mládeže. Pak proběhl další výzkum, zjišťující, kdo z takto natipovaných byl už v minulosti prověřován v souvislosti s případy pohřešovaných osob. Fischerovi kolegové mezitím stejným způsobem prověřovali celý okres,“ napsal v listopadu 1974 Spiegel.

Poslední podezřelý

V širším sítu uvázlo kolem 70 mužů „podezřelých z nenormálnosti“ (Fischerova slova), z nichž byli postupně vylučováni ti, kteří měli alibi, jež si policisté složitě ověřovali za pomoci dalších údajů z úřadů práce, ze zdravotnických pojišťoven i z personálních oddělení místních obuvnických závodů.

Nakonec zbyli dva. Jedním byl promítač z místního kina, ale i u něj se nakonec podařilo prokázat alibi. Zbyl jediný podezřelý: příležitostný brigádník Günter Justus, místní rodák a v komunitě pirmasenských dětí známá figurka. Justus odpovídal všem známým charakteristikám: neměl stálou práci a v inkriminované pátky, kdy došlo ke zmizení všech tří dětí, ani žádný náhodný zástoj – měl volno. Skutečně se často zdržoval v oblasti, kde se všechny děti ztratily. A třebaže to dlouho popíral, kriminalistům se podařilo prokázat, že se se všemi zmizelými dětmi znal a viděl se s nimi i v ony nešťastné pátky, kdy zmizely.

Před 55 lety byl v Maďarsku oběšen sériový vrah Péter Kovács, který vraždil mladé dělnice:

Maďarský sériový vrah Péter Kovács v roce 1968 před Nejvyšším soudem. Byl odsouzen k trestu smrti a 1. prosince 1968 byl oběšen, nebyl ale prvním ani jediným, kdo za spáchané zločiny pykal.
Monstrum z Martfű: Z otce od rodiny se vyklubal škrtič, vraždil mladé dělnice

„Dlouho hledaný občan X byl v místní maloměstské společnosti outsiderem, kterého všichni, včetně policie, považovali vždy za neškodného. Každý věděl, že je to naboso chodící samotář, který táboří v lesích a přespává pod igelitem nebo v rozstřílených bunkrech Západního valu. Znali ho jako zběhlého studenta filozofie a psychologie, který žil jako hippie a přes zvolenou samotu občas pomáhal desetiletým dětem se školními úkoly, vyprávěl jim historky u táboráku a učil je plavat v místních rybnících. Sotva kdo věděl, že se už v roce 1954 léčil v ústavu kvůli schizofrenii,“ napsal Spiegel.

Policisté předpokládali, že Justus, zdánlivě neškodný, zabil všechny tři děti právě ve schizofrenickém záchvatu, a jejich těla pak ukryl v některé ze svých četných lesních skrýší.

Zadržen pomocí triku

Aby si tuto teorii ověřili, zkusili lest: věděli, že muž si chodí číst lokální noviny do vývěsky před místní redakcí, a tak tam jednoho dne umístili výtisk se zprávou o údajném nálezu kostí poblíž jednoho z jeho úkrytů. K vývěsce pak umístili skrytou kameru, aby zachytila Justusovo chování, až si zprávu přečte.

Kamerový záznam ukázal, že zpráva bezdomovce opravdu znervózněla – rychle se polekaně rozhlédl vlevo i vpravo a pak ve spěchu zamířil pryč. Fischer v tom podle svých slov viděl „jasnou reakci viny“. Vrchní státní zástupce Wilhelm Sattler byl ale rezervovanější: „Máme šanci jedině v tom případě, že promluví.“

Mezi sousedy oblíbený Karl Denke měl i druhou tvář. Tvář sériového vraha a kanibala, za nímž zůstaly desítky mrtvých a snědených tuláků:

Při prohlídce bytu Karla Denkeho čekala policisty hrůzná podívaná
Postrach tuláků. Pruský kanibal vraždil bezdomovce, jejich maso jedl i prodával

Koncem října byl tedy muž zadržen, přičemž na základě rozhodnutí vyšetřujícího soudce ve Zweibrückenu neputoval do vazební věznice, ale do ústavu pro duševně choré, a vyšetřovatelé s ním začali procházet okolní lesy pod záminkou, že by rádi, aby jim ukázal pár jeskyní. Některé znaky na jeho chování jim připadaly opravdu zarážející, třeba jeho náklonnost ke hřbitovům. Pozoruhodné se jim jevily i Justusovy výroky, o nichž začali mluvit svědkové. Jeden prý zaslechl, jak si muž mumlá: „Hledám, kde byl svázaný Walter – najdu ho a pouta mu přeřežu.“ Ohledně Klause-Dietera Starka zase údajně utrousil: „Myslím, že jsem Klausovi lhal.“

Bez ohledu na to však stále chyběl stěžejní důkaz: pozůstatky aspoň jednoho pohřešovaného dítěte. Ale ať se policisté snažili sebevíc, ať se hodiny plahočili po lesích a prolézali s Justusem všechny jeho bunkry, jeskyně i lesní doupata, kde si dělal táboráky, nenacházeli nikde nic než staré hrnce a pár bezdomoveckých krámů. Žádný důkaz trestného činu. A Justus na otázky pořád monotónně opakoval: „Žádné tělo tu není.“

Zproštěn k radosti města

Tajuplný lesní muž nakonec přece jen skončil před soudem, kde jej lékařský specialista Hans Ulrich Gläsel charakterizoval jako „člověka s narušeným sexuálním vývojem, projevujícím se erotickým vztahem k dětem“. Policie argumentovala, že Justus mohl děti rozřezat a zahrabat jejich pozůstatky tak, že po nich nezůstala stopa, ale na soudce to dojem neudělalo: v roce 1976 bezdomovce osvobodil pro nedostatek důkazů. A nenařídil mu ani ústavní léčbu.

Při tomto aktu došlo k věci, která byla v soudních síních do té doby nevídaná: obyvatelé města začali jásat. Propuštění „svého“ Justuse  brali jako výhru.

„Když soudce Adolf Schnarr na konci řízení Güntera Justuse propustil (na rozdíl od procesu před porotou šlo výhradně o jeho umístění do ústavu pro choromyslné), zazněl před velkým trestním senátem Krajského soudu ve Zweibrückenu potlesk; dopředu okamžitě putovala velká kytice jarních růží, nedostal ji však státní zástupce, ale Justus,“ napsal 11. dubna 1976 v dalším článku Spiegel.

Vraždy u Bodomského jezera jsou dodnes jednou z největších a nejděsivějších záhad ve finské historii:

Rozřezaný stan pocákaný krví a uvnitř mrtvá lidská těla. Dodnes nevyřešená vražda straší Finsko už desítky let
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Smrt u jezera

Bylo to něco opravdu mimořádného – podezřelí z mediálně sledovaných vražd dětí se většinou u veřejnosti setkávají spíše s nenávistí, někdy dokonce až s touhou po lynčování, a že by někomu takovému obyvatelé po osvobozujícím rozsudku hlasitě projevovali své sympatie i solidaritu, byla událost, jakou německé soudnictví nepamatovalo. „Měli jsme lidi na své straně,“ žasl Justusův právník Gottfried Malchus.

Pro obyvatele Pirmasens byl Justus zkrátka „jejich“ a nikdo nevěřil, že by někdy dětem jakkoli ublížil. O jeho nevině byli podle všeho přesvědčeni i sourozenci zmizelých dětí.

„Jmenuji se Uwe Lübbert, jsem bratr Evelyn Lübbertové. Bylo mi čtrnáct, když moje sestra zmizela a dodnes si pamatuji každý detail. Güntera Justuse znám osobně. Je to poněkud zvláštní osobnost, ale není to vrah!!! Günter Justus byl k nám dětem vždy laskavý. Všichni ho měli rádi, včetně mě. Günter nás učil rybařit a plavat, chodil s námi kempovat a pomáhal nám s úkoly. Poté, co Evelyn zmizela, ji dokonce hledal! V určitém okamžiku se na celý případ zapomnělo, až sedm let po zmizení Evelyn mi náš soused Peter řekl, že Günter byl zatčen. Překvapilo mě, že by vrahem mé sestry měl být právě on, je to pro mě nepředstavitelné. Naštěstí byl zproštěn viny. Vzdal jsem se naděje, že skutečného vraha mé sestry někdy chytí. Možná je už mrtvý nebo příliš starý,“ objevilo se v roce 2016 v jednom německém internetovém fóru o nevyřešených zločinech.

Brutální vražda čtyř lidí otřásla malým městečkem a poté i celými Spojenými státy. Vrah Gary Gene Grant málem vyvázl:

Rentonská policie vyšetřuje vraždu devatenáctileté Carol Ericksonové, k níž došlo 15. prosince 1969 poblíž Cedrové řeky (Cedar River)
Monstrum z přívěsu. V lesích se začala objevovat nahá těla, město pohltil strach

Ačkoli autentičnost tohoto příspěvku lze jen těžko ověřit, slova, jež v něm zazněla, skutečně odpovídají tehdejší náladě, jaká zavládla ve městě i v dětské komunitě. Ani děti nikdy neuvěřily v Justusovu vinu, a když byl osvobozen, také v soudní síni radostně tleskaly.

Podle Spiegelu se policie i státní zastupitelství dopustily chyby v tom, že tipovací metodu nadužívaly, a navíc ji jednoznačně přecenily, protože touto metodou nelze nic legálně prokázat. Na to poukázal v odůvodnění zprošťujícího rozsudku i soudce Schnarr. „Je to jen metoda zúžení okruhu možných pachatelů,“ uvedl.

Justus se stal pro lidi čímsi jako pohádkovým poustevníkem z lesů, na poslední chvíli zachráněným před zlou vrchností. Jeho propuštění přijala veřejnost jako oživlý obraz zmrtvýchvstání neprávem ukřižovaného Krista. Případ zmizelých dětí zůstává dodnes nevyřešený.