Bijásek

Pod svícnem je tma a pro Lucernu to platí zrovna tak.

Teď nemluvím o svítidlu, ale o prvním paláci s pasážemi, kancelářemi, obchody, restauracemi a sálem, kde se náramně potil Louis Armstrong s trubkou a hlasivkami ze smirkového papíru, stejně jako generace absolventů tanečních kurzů na bujarých plesech, o maturantech nemluvě.

Lucernu babička pozdějšího prezidenta pojmenovala podle fasády do Vodičkovy ulice a měla recht. Pramáti mají jako všechny matky koneckonců vždycky pravdu. Jejich ústa nesnesou faleš a scvaknou čelistmi jako nůžkami, kdybyste se jen pokusili nakapat jim faleš po lžičkách nebo snad mazat med kolem rtů, inu jako nekompromisní římská Bocca della Verita.

Velkochov nemusí být slepičím koncentrákem

Pro fanoušky filmových premiér v interiéru velkého kinosálu i fandů muziky od Calea po Cavea se Lucerna stala Mekkou nebo přinejmenším Medinou.

Myslel jsem si, že mě palác už ničím nedokáže překvapit. Vždyť jsem v mládí holdoval Tvrdohlavým na stěnách, zpovídal slavného producenta a režiséra v kanceláři s výhledem na venkovní frmol, ztratil číslo od kabátu v šatně na OPRSU a následně musel čekat na výdej všech těch oběšenců, až na mě zbyde ten můj poslední kaftan, k němuž se nikdo nehlásil.

Nepřihlásil jsem se ani já. Matka měla k mým sedmnácti letům řeč jako přísná bocca della verita.

„Nevážíš si věcí zadarmo. A tak si na nový budeš muset vydělat.“

Měla samozřejmě pravdu.

Jak jsem byl tedy překvapený, když mi mnou prošmejděný palác ukázal, že i pod lucernou je tma.

Vyrazil jsem do kina s manželkou. V mém věku převzala moji výchovu. Prý aby dovychovala, co tchyně nestihla. Má stejné způsoby a taky vlastní ústa bocca della verita.

U nás Středoevropanů očividně frčí římská móda.

Darovanému koni na zuby hleď?

Zakoupil jsem u kasy v pasáži vstupenky. Automaticky zamířil do velkého sálu. Intelektuál patří sice do kavárny, ale tu jsme minuli, měli jsme nakvap. A jaké bylo moje překvapení, když nás biletářka hnala po schodišti až někam pod střechu.

Zjistil jsem, že belgický film Blízko, událost sezony a brzy naši srdeční záležitost, hrají v Lucerně jaksi za oponou. Anebo za hlavní stěnou.

Vešli jsme do pidisálečku. Menší jsem v životě nespatřil. Rozhodně ne jako veřejné kino.

Malinké plátno. Jeden rozložitý věšák na kabáty. Takový ten parohatý. Kontroloval jsem, jestli na něm nevisí můj ztracený kaftan. Visel? Ne. Rád bych. Ale nechci vám věšet bulíky na nos.

Zato úzká společnost, nás, kteří zavítali do bijásku pro Sněhurku a sedm trpaslíků, ho celý ověsila.

Zdroj: DeníkŠli jsme si najít místa. A další zážitek.

Na sedadlech ikonické portréty hvězd stříbrného plátna. Na koho si vzpomenete, zval k sezení.

Mé číslo byl Hitchcock.

„Ten ti patří, morousi,“ vyslovila bocca dell verita mé paní.

Číslíčko manželky ji usadilo na Katharine Hepburn.

Kladivo na stavebníky

Osud, ne náhoda, jí přisoudil chytrou krásku se čtyřmi Oscary.

„A tahle leopardí žena sluší zas tobě, miláčku.“

Potěšeně se usmála.

Ledy byly prolomeny.

Aha, já jsem vám neřekl, že jsem zapomněl na naše výročí.

Ale Lucerna, hvězdné pidikino, film Blízko, Hepburn a Hitchcock vše spravili.

A pod svícnem bylo světlo.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.