Povím vám příběh. Moje kamarádka měla narozeniny. Nebyly kulaté, ale nezapomenutelné se staly kvůli dárku – nebo spíš daru -,který obdržela. Její matka jí darovala hrob.

Kamarádku, říkejme jí třeba Olga, to poněkud vyvedlo z míry. Bylo pravdou, že už pár křížků na krku měla, občas pomyslela na stále se odsouvající datum odchodu do důchodu s touhou v očích, ale hodlala si pořídit spíš chatu nebo elektrokolo, nad hrobem doposud neuvažovala.

Děti přežily v Amazonském pralese 40 dní
Děti přežily 40 dní v Amazonském pralese. Jejich záchranu přirovnali k zázraku

Deník vděčnostiZdroj: DeníkOlžin manžel při předávání dárku upadl do rozpaků a odešel pro talíř s obloženými chlebíčky. Olga byla v rozpacích také, ale odejít nemohla, tudíž poděkovala a dar zdvořile přijala se slovy, že správná máma se o své dítě postará od narození až do posledních dnů. Všichni se zdvořile zasmáli a život šel dál.

Ne však ve stejných kolejích. Olga začal přemýšlet o smrti. Samozřejmě, vždycky věděla, že na světě nebude věčně, byla s tím smířená a vlastně jí to ani nevadilo. Nebude. Konec. Jenomže teď ten konec nabyl konkrétní podoby. Zhmotnil se do konkrétního místa, do určitého náhrobního kamene.

Stálo ji to dvě probdělé noci a pár dní, než ze sebe nepříjemný pocit setřásla, ale podařilo se. Ne však nadlouho. Uplynul nějaký čas a Olžina máma začala vyjadřovat nespokojenost, že se Olga nebyla na svůj hrob ještě podívat. Že se o něj nestará, vždyť každá věc potřebuje údržbu. A Olga se nechtěla mámy dotknout, nechtěla jí říct, že je jí pomyšlení na místo vlastního posledního odpočinku nepříjemné a vyvádí ji z rovnováhy. A tak se jen usmívala a mlčela.

Jiří Suchánek při sportu
K ruce si váže pálku a vozí medaile. Stolní tenista s handicapem vděčí své ženě

Hrob a Olžin nevděk se staly tématem máminých stížností. Protože Olga nejenže se nešla na hřbitov podívat, odmítla se dokonce podívat i na fotografii svého hrobu. Tušila, že by se jí podoba pomníku vytetovala do paměti a už nikdy by ji z ní nedostala. Byla prostě nevděčná a špatná dcera. A máma, rozlítostněná jejím nevděkem, rozhořčeně odešla.

Jsou věci, za které by člověk měl být vděčný. Zdraví, dobrá práce, domov, svoboda, rodina, přátelé a hezké vztahy. Hezké vztahy především. Žijeme teď a tady, nejsme na světě věčně, potřebujeme se. Buďme vděční za každý úsměv a dobré slovo. Protože jednou se na druhé straně ocitneme všichni a bude nám úplně jedno, kde ležíme. Zůstane po nás jen vzpomínka. Tak ať si nás lidé pamatují s úsměvem na rtech, ne s výčitkou.