Vláda v energetice tápe. Nestíhá reagovat na narůst cen energií, opatření pro domácnosti jsou komplikovaná a dotýkají se jen zlomku rodin, o záruční programy pro firmy není zájem a kdybychom nebušili na všechny dveře, tak v plynových zásobnících by byly zásoby možná na podzim.

Na druhou stranu chápu, že vláda to nemá jednoduché, i my jsme udělali v covidové době řadu chyb.

Rozhovor s Danuší Nerudovou rektorkou Mendelovy univerzity Brno
Je dobře, že pomáháme, i když zchudneme

Karel Havlíček
místopředseda PSP ČR a stínový ministr průmyslu a obchodu

Co mě děsí více, je to, že vládní činitelé nemají ani základní povědomí o tom, co se odehrává, jaké mají možnosti a co lze skutečně ovlivnit. Ačkoliv se někteří tváří jako energetické ikony Česka, vypadávají z nich takové nesmysly, že hlavou kroutí nejen odborníci, ale už i lidé neznalí energetické situace.

Typickým příkladem nekompetence je řešení energetické bezpečnosti. Tou se obvykle rozumí dodavatelská či zdrojová nezávislost, cenová dostupnost a podle EU i ekologická čistota energií. Pokud má mít stát ale větší vliv na energetickou koncepci, musí mít páky na to jí uskutečňovat. V případě plynu a ropy jsme o ně ale před dvaceti lety definitivně přišli.

Proč? Protože se vše co se energeticky hýblo zprivatizovalo. Nejdříve plynovody. V roce 2002 získala statní Transgas německá společnost RWE Gas za tehdy úctyhodných 125 mld korun, a to včetně podílů v osmi plynárenských distribučních společnostech. To je základ společnosti Net4Gas, která dnes zajišťuje v Česku přepravu plynu. A protože distribuce a obchod jsou v rukou rovněž nezávislých subjektů, česká vláda může v nákupech, prodejích, přepravě a distribuci plynu ovlivnit ledatak ponožky manažerů těchto korporací. Pokud je tedy přesvědčí, že je mají nosit…

Markéta Šichtařová
Zásadní zpráva od přehlíženého indikátoru

O moc lepší to není ani s ropou, kdy sice vlastníme přes státní MERO ropovody, ale klíč k nezávislosti v této komoditě není v potrubí, ale v rafinériích. A ty jsme rovněž prodali. Vzpomínáte na privatizaci České rafinérské, resp. Unipetrolu, která zahrnovala obě klíčové rafinérky Litvínov a Kralupy nad Vltavou? V roce 1996 prodej 49 % za korunu s podmínkou navýšení kapitálu a investic, a to konsorciu Conoco, Shell, Agip. A v roce 2004 definitivní prodej Unipetrolu polskému PKN Orlen za cenu kolem 13 miliard. Ani v tomto případě nejde o rozporování ceny, ta v roce 2004 odpovídala hodnotě podniku. Podstatné je to, že stát se tím definitivně zbavil možnosti rozhodovat o ropné strategii.

Zdroj: Deník

Zjednodušeně řečeno, o plynu u nás se rozhoduje v Německu nebo v Maďarsku (vlastníkem největšího českého dodavatele plynu innogy je maďarská MVM Group, která firmu  odkoupila od německé E.ON…) a o ropě v Polsku. Ano, můžeme ovlivnit zásoby pro hmotné rezervy, můžeme motivovat obchodníky a investory různými pobídkami (po schválení   Evropskou komisí, aby nedošlo k nedovolené podpoře…), můžeme nepatrně regulovat trh, ale tím to končí. Dodavatele, ceny, způsob prodeje strategických komodit a investice do jejich infrastruktury si v Česku určují zahraniční subjekty.

A jejich strategickým zájmem nikdy nebude podpora naší energetiky nebo nezávislost. Bude jím logicky zisk a  posilování obchodních pozic. Což může být v běžné době dostačující, konečně tento model není jen u nás, byť je pravdou, že vlády si v případě privatizace energetiky ponechávají alespoň částečnou vlastnickou kontrolou. V době krize je to ale velká nevýhoda.

Miroslav Kalousek
Máme-li se rozdělit, musíme něco obětovat

Tento stav samozřejmě není vinou této vlády. Té můžeme přišít ledacos, ale těžko privatizaci kritické infrastruktury. Možná ji můžeme vytknout staré dobré časy devadesátek, podporu Nord Streamu nebo lobbistu Topolánka za prosazování slovenské cesty ruského plynu do Česka. Poněkud směšně ale potom působí kritika naší vlády za „podcenění“ výstavby polského plynovodu do Česka nebo snaha mít maximum uchazečů v tendru na Dukovany, když ještě letech 2010-13 pustily strany kolem Spolu do finále (!) výběrového řízení na Temelín právě ruský Rosatom.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.