Dneska už je úplně jasné, že Evropu čeká těžký podzim a ještě složitější zima. Kola průmyslu se stále víc zadrhávají. Navíc tu jsou obavy o energetickou bezpečnost. Nesmíme zapomínat ani na pokračující potíže v dodavatelském řetězci, který se po lockdownech stále úplně nezotavil. A inflace minimálně v české ekonomice dosud není na vrcholu. Kdybychom nepočítali pandemické období, tak nové zakázky v průmyslu padají nejrychleji od dluhové krize v eurozóně v roce 2012. Podobnost a zmínka o dluhové krizi čistě náhodná? Vůbec ne.

Jaké vlastně byly během dluhové krize spouštěče tehdejších trablů? Jedním z nich bylo, že Řecko dlouhá léta maskovalo, jak na tom skutečně je vládní pokladna. V roce 2009 se ukázalo, že deficit veřejných financí v daném roce bude mnohem vyšší než plánovaných zhruba 4 procent HDP (nakonec přesáhnul 15 procent HDP).
Markéta Šichtářová
je ekonomka
Ne že by jednotlivé státy dnes fixlovaly se statistikou veřejných financí – respektive nevíme o tom. Stejně jako před dluhovou krizí v Řecku ale vidíme, že schodky státních rozpočtů končí mnohem horšími než plánovanými výsledky. V koronavirových letech 2020 a 2021 Itálie dosáhla masivních schodků státních rozpočtů – konkrétně v roce 2020 to bylo 9,6 procenta HDP a v roce 2021 7,2 procenta HDP. Schodkové hospodaření se v eurozóně stalo standardem.
Dalším spouštěčem před deseti lety bylo, že v Irsku a Španělsku byly předlužené domácnosti a došlo ke splasknutí realitní bubliny. Tento vývoj následně dostal do problémů bankovní sektor. Následoval známý příběh pomoci ze strany veřejných rozpočtů.

Dnes jsou ceny nemovitostí v řadě evropských zemí kvůli období nízkých úrokových sazeb citelně nadhodnocené. Analýza z dílny společnosti Bloomberg varuje, že v devatenácti členských zemích OECD je poměr ceny bytů k nájmům a k příjmům aktuálně vyšší než před finanční krizí v roce 2008. A jak známo, finanční krize z roku 2008 měla zdroj v přehřátých cenách nemovitostí a následném prudkém zvýšení úrokových sazeb – přesně jako dnes, jenom dnes jsou nemovitosti ještě přehřátější a úroky rostou ještě rychleji. To signalizuje výrazné nadhodnocení cen nemovitostí, které neodpovídají situaci v ekonomice. Jen v Česku ke konci loňského roku šlo podle České národní banky o nadhodnocení zhruba o 40 procent.
Další dvojice dluhových hříšníků z období před deseti lety se nazývá Itálie a Portugalsko. V jejich případě byla problémem slabost samotných ekonomik v kombinaci s vysokým zadlužením, což s sebou nese vysoké náklady na obsluhu dluhu.
Dnes italský vládní dluh přesahuje 150 procent HDP. Do toho by Itálie podle prognózy MMF letos měla letos růst jen o 3 procenta a příštím roce o pouhých 0,7 procenta. Aby toho nebylo málo, Itálie se plácá v politické krizi, italský premiér Mario Draghi podal rezignaci. Jde přitom o stejného Draghiho, který ještě jako prezident ECB stál před 10 lety u záchrany eura. Finanční trhy jej i jako premiéra Itálie vnímaly jako určitý stabilizační prvek. Nyní Itálie míří k předčasným volbám.

Jen tak mimochodem, vztah veřejných financí a hospodářského růstu se otočil o 180 stupňů. Zatímco před minulou dluhovou krizí převládal konsenzus, že k vyššímu hospodářskému růstu je nezbytné se pro-spořit, nyní už dominuje názor, že je naopak nutné se pro-utrácet skrze levné peníze sponzorované centrálními bankami. Tady ovšem ideologie už narazila na to, že prostě není pravdivá – prostě vede k inflaci a růst nezpůsobuje. Proto doba těch opravdu ultralevných peněz končí. S rostoucím tempem inflace se stávají záporné úrokové sazby minulostí.
Podhoubí pro příchod další evropskou dluhovou krizi je zkrátka perfektně vytvořené.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.