Jestliže máme v průměru jedno z nejdelších stavebních řízení na světě, je asi s naším stavebním zákonem něco špatně. Jenomže, můžeme si dovolit stavební zákon, který přenese větší část zodpovědnosti na stavebníky? Obávám se, že jsme k tomu jako společnost ještě nedozráli. Bohužel. Přestali jsme vnímat a ctít kulturní krajinu našich předků. Natož abychom uvažovali v horizontu staletí. Jsme národ pragmatiků, a někdy se to hodí. Často ale ne. Zejména když pak při stavbách, které se nevratně vpisují do tváře krajiny, rozhodují jen peníze a čas.

Martin Vopěnka
je spisovatel a nakladatel
Jel jsem nedávno autem do Písku přes Čimelice. Je to milé městečko s přiměřeným historickým jádrem, rybníkem, s přirozenou strukturou. Tedy, bývalo. Na jeho konci totiž vyrostl, jak jsem s hrůzou zjistil, skutečný vřed: Obří hala firmy Siko. Asi nás nepřekvapí, že manažeři této firmy mají na mysli opravdu jen peníze a těžko bychom u nich očekávali hodnoty jako estetika nebo cit. Ale že si tenhle vřed nechají za humny postavit občané Čimelic? Mimochodem, přímo proti hřbitovu. Taková neúcta k pospolitosti předků je vskutku zarážející. Charakter městečka, zejména jeho navázání na krajinu, je nenávratně zničené. Zvítězila pragmatická vidina pár desítek pracovních míst. Zjevně nikdo neprotestoval a stávající stavební zákon stavbu umožnil – splňuje všechna jeho kritéria. Přesto jistě bylo možné uplatnit vyšší nároky. Stačí se podívat, jak to chodí v sousedním Rakousku. Švédsko by bylo snad až příliš ambiciózním příměrem.
Je to bohužel jedno z nejsmutnějších dědictví komunismu: Zpřetrhané vazby k energii místa, k jeho duchu vytvářeném pozvolna po celá staletí. Čimeličtí v tom nejsou samotní – ocitli se tu jako odstrašující příklad čistě náhodou.

A tak se musím ptát, jestli si do tohoto stavu můžeme dovolit spustit stavební zákon, který se ve větší míře spolehne na stavebníky samotné. A rovnou odpovídám, že určitě ne. K liberálnímu stavebnímu zákonu jsme ještě nedozráli. Jeho aplikace bude znamenat nevratné jizvy v charakteru našich měst, vesnic i v naší krajině. Roli spolků a místních sdružení, která jediná mohou hájit a reálně už hájí ten hlavní celospolečenský zájem spočívající v udržení přirozených zákonitostí kulturní krajiny, je třeba nejen zachovat, ale spíš ještě posílit. Potřebují kladivo na stavebníky, jakými jsou nenasytné firmy ždímající maximální zisk.
Těm, kteří ještě nespáchali to, co se podařilo Čimelickým, bych si dovolil poradit: Není vždy nejdůležitější postavit něco rychle a lacino. Mnohem větší smysl dává stavět s rozmyslem a na dlouho. Každý můžeme spoluvytvářet charakter území, na kterém žijeme. Nechat po sobě dobrý otisk v české krajině.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.